Author: romca

Jan Tenkrát: “Na hraní si užívám vlastně úplně všechno.”

Jan Tenkrát je mladý, talentovaný herec, známý zejména z muzikálů divadla Kalich. V současnosti zde vystupuje v titulech jako Tajemství, Johanka z Arku, Osmý světadíl, Pomáda, Mauglí či jeho oblíbeném Srdcovém králi a od září také v novém uvedení muzikálu Vlasy. Účinkuje též v liberecké produkci My Fair Lady či v zájezdovém představení Madagaskar. O své minulostí, přítomnosti, ale i o svých plánech na prknech, jež znamenají svět nám prozradil v našem rozhovoru.

Kdy se u vás projevila láska k divadlu? Chodil jste do divadla už od dětství?

No, asi už v pubertě, kdy jsem začal chodit na muzikály jako divák. Poprvé jsem byl s rodiči na Draculovi v Kongresovém centru, když mi bylo asi 15 a úplně mě to fascinovalo.

Co máte na hraní nejradši a co je naopak pro vás největší výzvou?

Pro mě je největší výzvou vždycky tancování, protože to jsem si nikdy neuměl představit, že budu někdy dělat a taky mě to stojí nejvíc úsilí, jsem trochu kopyto, ale snažím se posouvat dál. No a nejvíc si užívám…vlastně úplně všechno. Je to tak 🙂

Kdybyste nebyl hercem, je nějaké jiné zaměstnáni v divadle, které byste chtěl zkusit?

Říkal jsem si, že kdybych jednou už nemohl na prkna, byl bych rád inspicientem, protože mé ta práce strašně zajímá, nebo company manager, protože si myslím, že se člověk díky tomu od toho divadla neodlepí, ale pořád bude „v provozu“ a v kontaktu s celou to partou, jako náš Bubák.

V současnosti účinkujete v muzikálech různých žánrů. Který z nich je vám, dá se říci, nejbližší?

Já mám úplně nejradši muzikál Srdcový král. Už když jsem se dověděl, že mám hrát Dennise, tak jsem měl hroznou radost. Ten muzikál máme rádi všichni, jsme akorát překvapeni, že se o něm až tolik neví a tak se bohužel hraje poměrně málo.  A obrovským splněným snem je pro mě Raimond v Johance z Arku, před svou premiérou v tomhle nádherném díle jsem ani nespal. Ale těch osudových rolí je víc. Bobby v Horečce, Horácio v Hamletovi a hodně mě mrzí, že už si nezahraju Benvolia v muzikálu Romeo a Julie. To bylo moc hezké období.

Nedávno jsem dělala rozhovor s režisérem, panem Stevem Josephsonem, který režíroval i produkci muzikálu Sweeney Todd, ve které jste účinkoval. Jak vzpomínáte na tento muzikál? Bylo těžké hrát v jazyce, který není váš mateřský?

No, to pro mě bylo strašně těžké. Dost jsme tam bojovali s rodilými mluvčími, kteří nás připravovali, protože mi to zkrátka nešlo a mě když něco nejde, tak se vztekám. Nemůžu říct, že bych si ta představení užil, protože před každým kusem jsem byl ve velkém stresu a jednoduše nemluvit svou vlastní řečí a přitom do slov dávat to pravé je strašně těžké. Bylo to hezké období, byla tam sranda, ale myslím si, že můj výkon opravdu nestál za moc.  Necítil jsem se v tom zrovna komfortně.

Jak jste se dostal k tomuto projektu?

Úplnou náhodou. Na Sweeneyho Todda byl vyhlášen konkurs a nenašli Anthonyho nebo měli málo kluků, to už nevím. Někdo dal na mě doporučení, a tak se tehdejší dirigent a myslím, že i Steve Josephson šli podívat na muzikál Hamlet, ve kterém jsem tehdy hrál, a oslovili mě, jestli bych jim nepřišel předzpívat Anthonyho nebo Tobyho a já jsem konkursem prošel.

Účinkoval jste v několika pohádkových muzikálech jako Madagaskar nebo Sněhurka a sedm závodníků. Čím je specifický dětský divák? Je těžké ho zaujmout?

No, dětský divák je hodně náročný, třeba zrovna v Mauglím, kde jsem teď několikrát hrál pantera Baghiru, tak ve chvíli, kdy tam při bu bu bu lezu na forbínu a dozpívávam konec písně, tak se děti velice zvláštně a zaraženě dívají. Myslím, že Baghíra není úplně z těch postav, kterou by děti nějak moc milovaly, spíš se ho lehce bojí, takže závidím postavám jako Balú a Šakal, že je rozesmějí. Ale zase na druhou stranu jsou děti coby diváci roztomilí, například na Madagaskaru se nás nablízko trošku bály, ale nakonec se zvířátky vyfotily rádi.

Co se týče muzikálu Madagaskar, máte rád i jeho filmovou verzi? 🙂

Zbožňuju filmovou verzi, všechny tři díly mám nakoukané, a když mi Petra Parvoničová volala, jestli bych do toho nešel, tak jsem byl úplně nadšený. Nevěděl jsem, do čeho budu obsazen, pak jsem zjistil, že budu hrát šimpanze a lemura a babku atd. Je to úžasná věc, opravdu mě to baví a zájezdy s tímhle projektem… Zkrátka to byl vždycky mejdan.

Muzikál My Fair Lady, ve kterém v současnosti účinkujete, pochází ze Zlaté éry Broadwaye, ale nedávno měl na Broadwayi obnovenou premiéru. V čem je podle vás jeho tajemství, díky kterému se dodnes těší zájmu diváků?

Já si myslím, že to je jeden z nejkrásnějších muzikálů. Hudba je krásná, neuvěřitelná a každá z těch písniček je dokonalá. I když jako Freddy jsem na jevišti asi 15 minut, moc si to užívám, protože ta jeho písnička je prostě hit.

Co vás na tomhle muzikálu zaujalo natolik, že jste si chtěl zahrát Freddyho?

Když se v Liberci začalo mluvit, že se My Fair Lady bude dělat, tak jsem dělal, že neposlouchám, ale poslouchal. Od Honzy Kříže, který tento kousek režíroval pak přišla nabídka, jestli bych si Freddyho nezahrál a já jsem z toho byl fakt nadšený, protože tu písničku jsem zpíval už od školy všude možně a zazpívat si ji na jevišti s orchestrem byl pro mě takový malý splněný sen. A mít možnost hrát s  lidmi, kteří v tom účinkují, to se nedalo odmítnout. Vždycky se na to těším.

Vnímáte profesora Higginse jako konkurenta Freddyho, co se týče vztahu k Elize?

Freddy ho asi nějak vnímá, ale tím, že my se kromě Ascottu vlastně nepotkáme, tak jsem
o tom takhle hluboce nikdy nepřemýšlel. Já si myslím, že Freddy je tak zaslepený láskou k Líze, že vůbec neřeší, jestli ji s Higginsem pojí nějaký vztah, nebo jestli se o ni jenom stará. Freddy je prostě zamilovaný a stojí před domem a čeká, až se Líza objeví. Nějaký Higgins pro něj není vůbec téma.

V muzikálu Srdcový král jste nastudoval roli Dennisa i Deana. Jaké je takovéto střídání rolí?

No, bylo to docela zajímavé. :). Já jsem si na to zaskakování zvykl vlastně už na Pomádě, kde jsem střídal Eugena a Doodyho. Když mi pak nabídli v Srdcovém královi, že bych kromě Dennise nazkoušel i Deana, říkal jsem si, že to bude výzva, ale musím říct, bavilo mě to. Dokonce bylo pár zkoušek, kde jsem hrál oba zároveň, tak jsem si přilepil dva porty a snažil jsem se si to v hlavě nějak srovnat, abych každého dal aspoň trošku jinak. Ale občas je pak v choreografii náročné sledovat, abych do někoho nenaboural a neběžel na opačnou stranu, než mám. Musím se hodně soustředit.

Která z nich je vám osobně bližší?

Rozhodně je mi bližší Dennis. Vzpomínám si na to období, kdy mi bylo 15 – 16 a byl jsem takový ten outsider. Neměl jsem brýle, to je pravda, ale to je asi jediný rozdíl, protože jinak jsem byl vždycky takový tichý intelektuál, proto je mi Dennis tak blízký. Dean je ale zase strašně roztomilá postava a s holkama, tedy s Genny a Kačkou na sebe hodně slyšíme. V tomhle muzikálu je každá postava tak dokonale napsaná, že to nejde nemilovat.

Kdybyste měl možnost na pár představení si zahrát Chada, šel byste do toho?

Tak myslím, že takováhle nabídka asi nepřijde. Chad je skvělá role, ale já jsem rád, že o tom vždycky rozhoduje víc lidí, kteří se shodnou, jestli na to mám nebo nemám 🙂 . A myslím, že nikoho by nikdy nenapadlo mi takovouhle roli svěřit, takže jsem o tom vlastně vážně nikdy nepřemýšlel. Já mám svůj šprťácký obor. Cítím se v tom dobře.

Minulý rok jste pro neziskovou organizaci Dočasky De De, z.s. zorganizoval charitativní koncert. Jak jste se dostal k této spolupráci?

Já jsem si z této organizace adoptoval svého psa a díky tomu jsem přes facebook začal sledovat i ty holky, které se o psy starají. Koukal jsem na tu strašně těžkou práci, kterou dělají a příšerné příběhy mnoha psů  a chtěl jsem nějakým způsobem aspoň trošku pomoct a nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Doufám, že se ještě někdy podaří podobný koncert zorganizovat, ale stálo mě to dost nervů a času, takže si zase na to musím trošičku oddechnout. Ale na podzim, možná už v září by se mohla taková menší „Psina“ zase konat.

Mia (Foto: Archív Jana Tenkráta)

Víme o vás, že máte adoptovaného pejska z dočasky. Jaký je váš vztah k zvířatům? 🙂

Zbožňuju zvířata, hlavně teda psy. Kočky jsou krásné a rád se na ně koukám, nebo si je
i pohladím, ale trošku se jich bojím, protože jsou nevyzpytatelné. Ale zvířata mám moc rád- Já jsem si psa chtěl dlouho adoptovat, ale bál jsem se té zodpovědnosti, souhrou okolností jsem pak adoptoval Miu. A rozhodně nelituju. Myslím si, že adoptovat psa je svým způsobem i záslužná věc a vždy se to několikanásobně vrátí.

Zanedlouho se do divadla Kalich opět vrací muzikál Vlasy, ve kterém ztvárňujete postavu Huda. Jedná se už o třetí uvedení tohoto muzikálu v České republice a existuje i česká filmová verze. Jsou v produkci vidět nějaké zásadnější rozdíly v porovnání s předešlými verzemi?

Nedávno jsme měli první čtenou a  hudební sedačku. Já o tom ještě v podstaě moc nevím, protože ten záměr Šimona Cabana zatím úplně neznám, ale věřím mu. Šimon chce Vlasy převést do současnosti, ale zároveň v nich nechat i to základní. Já když jsem se dozvěděl, že mám hrát Huda, tak jsem byl dost překvapený, protože ten film mám rád a postavu znám, takže jsem neskutečně zvědav, jak to všechno bude vypadat. Moc se na to ale těším, protože se Šimonem se strašně dobře dělá a věřím tomu, že to bude pecka a že to třeba opravdu bude kultovní představení, prostě ty „květinové děti.“ Uvidíme. 🙂

Děkujeme za rozhovor 🙂

Termíny muzikálů, ve kterých můžete Jana Tenkráta vidět (v možných alternacích):

Vlasy

Pomáda

Osmý světadíl

Mauglí

Johanka z Arku

Tajemství

Srdcový král

 

Fotografie: Archiv Jana Tenkráta

Londýn ǀ Wicked

Wicked, magický príbeh čarodejníc z krajiny Oz

Čarodejník z krajiny Oz od amerického spisovateľa Lymana Franka Bauma je obľúbenou detskou knižkou už od začiatku minulého storočia.  V našich končinách síce prevládali iní autori pre deti, ale Čarodejník z krajiny Oz sa do nášho povedomia dostal aj vďaka filmovým spracovaniam, či už v hranej, alebo kreslenej podobe. Je to jedna z kníh, ktoré sú písané pre deti, ale aj dospelý si v nej nájde svoje.

Príbeh muzikálu Wicked nie je zahrnutý v pôvodnej knihe,  autori muzikálu Stephen Schwartz (hudba) a Winnie Holzman (texty) sa inšpirovali románom Gregoryho Maguirea Wicked: The Life and Times of the Wicked Witch of the West (Wicked: Život a doba Zlej strigy zo Západu) z roku 1995, čo je, svojim spôsobom, voľné pokračovanie pôvodnej knižky. Celý názov muzikálu znie Wicked: The Untold Story of the Witches of Oz (Wicked: Nevypovedaný príbeh čarodejníc z krajiny Oz).

Ako už názov napovedá, príbeh muzikálu sa točí okolo dvoch hlavných čarodejníc z krajiny Oz – Glindy a Elphaby. Pôvodná kniha ich vykresľuje ako nepriateľky a v Baumovej verzií príbehu je Elphaba synonymom čistého zla. Je tak zlá, že ju roztopí pohár čistej vody. Už samotný názov muzikálu – Wicked (angl. zlomyseľný, zlý, odporný, skazený) – napovedá, že sa jedná o príbeh antagonistu. Ale bolo to naozaj tak?

Gregory Maguire a muzikál Wicked ukazujú aj druhú stránku príbehu, ako to v skutočnosti mohlo byť. A síce, že Glinda a Elphaba boli priateľky, ktoré rozdelila spoločnosť, intrigy a boj o moc. Wicked je nádhernou ukážkou toho, ako nami v dnešnej dobe manipulujú média a predsudky. Aj dobrý človek môže byť vykázaný, odsúdený, vyhnaný a prenasledovaný len preto, že je iný a preto, že bráni pravdu a spravodlivosť.

Muzikál mal premiéru v roku 2003 v San Franciscu, v tom istom roku sa predstavil aj na Broadwayi a  3 roky neskôr sa presunul na West End do Victoria Apollo Theatre neďaleko vlakovej stanice Victoria Station. Preto je trochu ďalej od väčšiny londýnskych divadiel.

Zvonka sa to nemusí zdať, ale toto divadlo je obrovské. Má 2 328 miest na sedenie a z každého z nich je perfektný výhľad na javisko. Tým chcem povedať, že vo výhľade nebránia žiadne stĺpy, ani konštrukcie. Samozrejme, že divák bude mať iný výhľad z 1. rady na prízemí, ako z poslednej na balkóne. Aj z kraja hornej polovice balkóna bol dobrý výhľad, len by bolo dobré zaobstarať si silnejší ďalekohľad.

Počas celého predstavenia sa s výškou javiska nádherne pracuje. Či už v úvodnej scéne, kde Glinda prilieta na javisko v akejsi bubline, alebo počas hlavného duetu Defying Gravity, keď Elphaba na metle odlieta do neznáma.  Javisku taktiež dominuje drak umiestnený na strope, ktorý počas predstavenia hýbe hlavou a krídlami. Toto predstavenie je nabité efektmi od začiatku do konca, ale vôbec nepôsobia rušivo. Práve naopak.  Aj diváka sediaceho vzadu na balkóne vtiahnu do deja tak, že zabudne, že sedí v divadle a len s úžasom pozerá pred seba. Viem, o čom hovorím. 🙂

A teraz v krátkosti obsadenie. Mali sme to šťastie, resp. smolu, že sme boli na derniére niektorých účinkujúcich a teda zakaždým, keď niekto z nich vyšiel na javisko, v hľadisku nastal výbuch ovácií, ktoré nemali konca-kraja. Aj napriek takto emotívnemu publiku a derniérovej nálade predstavenie prebehlo absolútne hladko. V roli Glindy sa predstavila Suzie Mathers a v rolu Elphaby si po 10 rokoch naposledy zahrala Holanďanka Willemijn Verkaik.  Všetci účinkujúci podali absolútne famózne výkony a 20-minútový potlesk v stoji na záver bol úplne zaslúžený.

Na záver už len musím skonštatovať, že si Wicked pôjdem rada pozrieť znova a určite tento muzikál odporúčam dospelým aj deťom. Každý si v ňom niečo nájde.

 

 

Ondřej Pilnaj a cesta na Berklee (rozhovor)

Ondřej Pilnaj je mladý, nadějný muzikálový herec, který účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116, Probuzení jara či Romeo a Julie (Divadlo Hybernia) a mnoha dalších. Působí jako dobrovolník v projektu Hate Free Culture a je též prvním Čechem, který byl přijatý na studium muzikálového herectví na konzervatoř Berklee v Bostonu. O cestě, která ho na tuto prestižní školu dovedla a též o svých dosavadních projektech, prozradil víc v našem rozhovoru.

Pro naše čtenáře, kteří vás možná jěšte neměli možnost vidět v divadle, mohl byste se nám představit?

Určitě.😊 Jmenuji se Ondřej Pilnaj, je mi 25 let a živím se jako zatím začínající herec, zpěvák a tanečník v muzikálové company.

Gratulujeme Vám k úspěchu na Boston Conservatory at Berklee. Jaká byla cesta k tomu, že jste si podal přihlášku?

Moc vám děkuji. Cesta k přihlášení byla upřímně velmi vyčerpávající.😁  V Čechách můžeme děkovat za to, jak jednoduše se můžeme přihlásit na vysokou školu. V Americe je to administrativně o něco komplikovanější, a pokud jste k tomu cizinec, jehož rodným jazykem ani není angličtina, je to opravdu velký zápřah na nervy. Celý proces přihlášení bych vám musel popsat na několik stránek, tak snad jen zatím stačí říct, že kdybych dopředu věděl, co mě čeká, začal bych s přípravami alespoň o rok dřív a sehnal si dostatek informací od lidí, kteří už podobnou zkušenost mají.

Jak probíhaly přijímací zkoušky?

Velice podobně jako talentové zkoušky na českých divadelních školách, akorát na Berklee probíhají každý den po několik měsíců a v mnoha různých městech po Americe i Evropě. Nás se ten den ráno v Bostonu shromáždilo asi čtyřicet na taneční část zkoušky a choreografka s námi za pomoci studentů z vyšších ročníků postupně nacvičila jednu baletní a jednu jazzovou choreografii, které jsme pak před ní několikrát zopakovali. Od začátku bylo ale poznat, že na rozdíl od českých škol, nehledí tolik na naše pohybové schopnosti, ale spíš na zápal a výraz, který do pohybu dáme. Následovala pauza na oběd a odpoledne si do malé místnosti začali pomalu volat jednotlivce na pěveckou a hereckou část zkoušky. Měl jsem připravené dva tematicky rozdílné divadelní monology v angličtině a dvě rozdílné písně z amerických muzikálů.

Velký rozdíl jsem pocítil v tom, jak je komise tvořena jen dvěma lidmi, kteří se na vás ještě usmívají a dávají vám prostor, abyste nespěchali a začali, až budete v klidu připraveni, takže se v průběhu zkoušky cítíte uvolněně a můžete ukázat to nejlepší, co ve vás je.

Jak jste sa na ně pripravoval?

Velkou pomoc s přípravou mi poskytl můj dobrý kamarád, režisér Steve Josephson, s kterým jsem spolupracoval na muzikálu Ray Bradbury’s 2116. Pomáhal mi s nácvikem monologů a písní, vysvětloval mi rozdíly v americkém systému a dodnes mi občas dělá korekce anglického jazyka, když si v úředních dopisech například nejsem jistý interpunkcí. Bohužel jsem na uměleckou přípravu měl jen velmi málo prostoru a většinu času jsem se musel věnovat administrativě.

Ray Bradbury’s 2116 byl vašim muzikálovým debutem. Co Vás na tomhle muzikále oslovilo a jak si na něj vzpomínáte?

Na “2116” vzpomínám s velkou láskou a nostalgií. Když se snažíte uživit divadlem, může se vám stát, že občas do divadla chodíte jen si odpracovat svou výplatu a ne tvořit umění. Pak je důležité mít možnost pracovat i na něčem, co naplňuje vaši potřebu uměleckého vyjádření. Já měl to štěstí, že hned můj první muzikál mi umožnil odcházet z divadla vždy s pocitem, že jsem byl součástí něčeho opravdu výjimečného, co mohlo divákem pohnout a přimět ho k zamyšlení. Jaký vyšší cíl můžete jako herec mít? Jestli nějaký muzikál stojí za to znovu uveřejnit na prknech pražských divadel, pak je to právě česká verze muzikálu “Ray Bradbury’s 2116”.

Byl pro vás problém „přepnout jazykový kód“?

Z počátku ano, ale docela rychle jsem si zvykl. Mám k angličtině blízko a popravdě je pro mě příjemnější hrát monolog v angličtině než v češtině, což jsem si ověřil i u přijímacích zkoušek na Berklee. Mám teorii, že to má co do činění s tím, jak si slova v rodném jazyce už automaticky propojujeme s vlastním každodenním životem. V cizím jazyce pak může být snazší oprostit se od sebe samého a vnímat jen svou postavu.

Muzikály Romeo a Julie a Mefisto, ve kterých účinkujete, resp. jste účinkoval, jsou klasickými příběhy, které se roky objevují na divadelních scénách. Naproti tomu jste účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116 anebo Spring Awakening (Probuzení jara), věnovaným príbehu „nově vymyšlenému“. Které z nich jsou vám osobně bližší?

Ani nevíte, jakou jste mi touhle otázkou udělala radost.😊 Tohle je totiž přesně jedno z hlavních témat, kterými se chci v budoucnu zaobírat. Jsem v téhle otázce nejspíš mnohem vyhraněnější než většina mých kolegů. Pro mě jsou muzikály, které zpracovávají moderní témata, mnohem lákavější než ty klasické. Mám totiž pocit, že jsou díky nim autoři mnohem více otevření experimentování a hledání nových forem sdělení.

Muzikál je poměrně mladý žánr. Od uvedení prvního komerčně úspěšného muzikálu “Show Boat” na Broadwayi neuplynulo ani sto let a teprve některé dnes už kultovní muzikálové experimenty posledních dvou dekád nám dokázaly, že muzikál nemusí být jen velkolepá výpravná show pro pobavení, ale i hluboká a intimní zkušenost, která diváka skutečně zasáhne a do jisté míry osvítí. Na takový muzikál si ale v případě většiny pražských divadel budeme muset ještě počkat.

Na Vaši stránce Cesta na Berklee se zmiňujete, že byste chtěl tvořit vlastní experimentálné muzikálové inscenace. Jsou nějaká konkrétní temata, která byste chtěl zpracovat a v muzikálovém divadle chybí?

Témat je mnoho. Stačí, když otevřete ranní noviny. Na Broadwayi se již několik let hrají muzikály s těžkými tématy jako drogová závislost, HIV, rasismus, sebevražda dospívajícího člověka, politika, migrace, transsexualita, atd. Někomu může znít spojení tak vážných témat s muzikálem směšně, ale po zhlédnutí muzikálů jako Rent, Hedwig, Spring Awakening nebo Hamilton, zjistíte, že to může fungovat velmi dobře. Na Broadwayi se každý rok snaží velké množství inscenací přijít s něčím novým a posunout zase o kousek dál naše vnímání limitů divadla. Muzikál je vlastně ještě pořád v plenkách a v budoucnu budeme objevovat jeho možnosti a posouvat jeho hranice tak, že si to dnes ani neumíme představit.

Máte nějaký oblíbený hudební žánr?

V mojí knihovně Spotify byste nalezli převážně soundtracky k Broadwayským a filmovým muzikálům, ale mám hodně v lásce i klasickou hudbu, jazz a swing, šanson, hudbu 60. let a samozřejmě 90. léta, hudbu mého dětství. 😀

Studujete tvorbu textu a scénáře. Měl jste vztah k psaní už odmalička? Je nějaký scénář „v šuplíku“, který byste někdy v budoucnu chtěl ukázat světu?

Studium tvorby textu a scénáře jsem opustil už po třech měsících, protože jsem zrovna zkoušel svou první větší roli v muzikálu Romeo a Julie v divadle Hybernia a kvůli zkouškám jsem nebyl schopný docházet na hodiny. Poté přišlo víc pracovních nabídek a já věděl, že si musím určit priority. Je to opravdu dobrý obor a každému, koho baví psát, bych ho doporučil.

Myslím, že k vášni pro poezii a psaní mě dovedla až kamarádka, když mi bylo asi sedmnáct. Šuplíkovek mám nepřeberné množství, ale na ty si ještě dávám čas, až budu mít dostatek praxe v divadle. Zatím využívám textařské schopnosti jen pro přetextovávání zahraničních písní do češtiny na objednávku některým zpěvákům.

Muzikál Ray Bradbury‘s 2116, který již byl zmíněn, sleduje příběh kočovné skupiny divadelníků, kteří jsou stíháni za nepochopitelné zločiny, kupříkladu čtení pohádek dětem a podobně. Jsou podle vás knihy (zejména ty tištěné) a čtení v dnešné době důležité?

Rozhodně ano. V Bradburyho nejslavnějším díle 451° Fahrenheita je vlastnictví knih trestáno vězením nebo rovnou smrtí. Je tomu tak proto, že knihy se nedají na dálku kontrolovat. Jsou jednou vytištěné a takové už zůstávají. Mohou tak ovlivňovat mysl lidí jinak než si jejich vláda přeje a to může vést k otázkám, nespokojenosti a snaze o změnu, čemuž se vláda snaží zabránit pomocí kontrolovaných zábavních pořadů a propagování myšlenky, že knihy lidem jen ubližují. Nutí to člověka k zamyšlení, jak moc jsme ochotni vzdát se svobody a pravdy kvůli pohodlí a falešnému pocitu bezpečí.

Jste dobrovolníkem projektu Hate Free Culture. Mohl byste nám tenhle projekt přiblížit? Co vás vedlo k navázaní téhle spolupráce?

Jsem rád, že se ptáte. 🙂 Hate Free je skupina, která se zabývá lidskými právy a bojem proti rasismu a xenofobii pomocí informování veřejnosti a odhalováním nepravdivých zpráv, které mají za úkol jen čeřit vody ve společnosti a vyvolávat v lidech strach a nenávist. Já sám jsem otevřený homosexuál, a tak je pro mě společenská situace menšin v téhle zemi zásadní, ale bojovat pouze za práva gayů mi vždycky přišlo nedostačující. Myslím, že je mnohem účinnější bojovat za práva všech a ne jen za ta svá, tedy zkrátka bojovat za spravedlivý systém pro všechny nehledě na pohlaví, věk, barvu pleti, sexualitu, vyznání, vzhled, národnost, pohlavní identitu, zdravotní status a další. Já jsem tuto možnost našel právě u skupiny Hate Free. 🙂

Která z rolí, jenž jste si do dnešního dne zahrál (nebo ji ještě pořád hráte), je Vám najbližší a proč?

Zatím nemám moc velký seznam, ze kterého bych mohl vybírat :D, ale rozhodně Moritz Stiefel z muzikálu Spring Awakening (Probuzení Jara). Bylo to sice jen amatérské školní představení, které jsme hráli pouze párkrát ve školním divadle a na několika zájezdech, ale žádnou jinou postavu bych si tak rád nezopakoval jako Moritze.

Na muzikálech jako Probuzení Jara je skvělé, že je to jen malá skupina herců a žádné dělení na role a company. Máte pak s celým souborem k sobě mnohem blíž, když se nehraje na žádnou hierarchii a zkoušení vás i mnohem víc baví. Navíc hudba a příběh tohoto muzikálu jsou nedostižné.

Kdybyste si měl zvolit pět najoblíbenějších muzikálových písní, které by to byly a proč?

Páni, to je hodně náročné, ale zkusím to. 😀

Come What May – Moulin Rouge, Seasons of Love – Rent, The Flesh Failures – Hair, I Believe – Spring Awakening, Song of Purple Summer – Spring Awakening, Still Hurting – Last Five Years, Midnight Radio – Hedwig, What I Did for Love – Chorus Line, Waving Through a Window – Dear Evan Hansen, She Used To Be Mine – Waitress, When You Believe – Prince of Egypt, Corner of the Sky – Pippin, Who I’d Be – Shrek

Tak bohužel, jenom 5 nejde. 😀

Máte nějakou roli, kterou byste si v budoucnu chtěl zahrát a je, naopak, nějaká role, kterou byste si nikdy zahrát nechtěli?

Mám spousty vysněných rolí jako Mark (Rent), Jamie (Last Five Years), Christian (Moulin Rouge), Evan (Dear Evan Hansen), Bobby (Company), Hedwig (Hedwig and the Angry Inch), Jude (Across the Universe) a moc rád bych si zopakoval Moritze (Spring Awakening). Nenapadá mě jediná role, kterou bych vyloženě nechtěl, vzhledem k tomu, že jsem se ještě zatím ani moc nedostal dál než do company. 😀

Jaký je váš názor na současnou muzikálovou scénu, tak českou jako i zahraniční?

Nemám zkušenosti s divadly mimo Prahu, ale myslím si, že minimálně tomu pražskému muzikálovému divadlu chybí především dramaturgie. Někdo, kdo hlídá logiku jednotlivých scén, hereckou i režijní drobnokresbu a vůbec směr celého díla. V divadle by měl být hlas, který režiséra upozorní, když škrtá repliku, na kterou se v jiné scéně navazuje, nebo vysvětlí herci význam jednotlivých situací, aby v nich působil přirozeněji. V muzikálech u nás dáváme velký důraz na výpravu a velkolepost a už nám chybí práce s příběhem a detaily, proto i velké množství činoherních divadelníků považuje muzikál za nižší formu divadla a spíše za zábavu než umění. Zahraniční muzikálové scény nás ale učí, že tomu tak vůbec být nemusí a muzikál může být jak velkolepá podívaná, tak inteligentní a hluboké umělecké dílo a není potřeba volit mezi jedním nebo druhým.

Dalším velkým problémem je neplacené zkoušení. V pražských muzikálových produkcích jste totiž placeni jen za odehraná představení a předtím chodíte v průměru dva měsíce každý den na 6-8 hodin do práce bez nároku na mzdu. Každý pak musí zkoušet i několik představení najednou a v mnoha případech se do toho věnovat ještě i jiné práci, aby byl schopný se uživit. Tomu potom odpovídá i celková kvalita představení. Pokud tyto podmínky odmítnete, vždycky se najde někdo jiný, který s nimi nebude mít problém. Herecká asociace na toto téma mlčí a pokusy o založení odborů se vám mohou silně vymstít. To je systém, který je potřeba změnit, pokud chceme zlepšit stav muzikálu u nás.

Co byste odkázal mladým lidem, kteří by sa též rádi vydali na cestu herectví?

Tohle je otázka na mnohem zkušenější herce, než jsem já.😁 Jsem teprve začátečník a opravdu si netroufnu někomu radit. Zatím jsem spíš divadelní teoretik, ale když se mi podaří sehnat finance na studium herectví na Berklee, tak vám na to jednoho dne třeba už budu moct dát odpověď zkušeného herce.😊

Pokud vás příbeh Ondřeje zaujal a chtěli byste se dovědet víc, nebo ho na jeho cestě podpořit, navštivte jeho webové stránky Cesta na Berklee

Všechny fotky, použité v našem rozhovoru, jsou s dovolením Ondřeje převzaté z jeho webových stránek www.cestanaberklee.cz

Ondřej Pilnaj

Tomáš Vaněk: “Létat či stát, co si máš přát spíš?”

Před pár lety se na pražské muzikálové scéně objevilo dílo, které je bez nadsázky možné nazvat důležitým milníkem ve vývoji tohoto žánru, a svého času způsobilo na Broadwayi doslova „boom“ – muzikál RENT, jehož autorem je Jonathan Larson. Příběh skupiny přátel, umělců, žijících v New Yorku, snažících se tvořit a žít svůj život naplno, ač musí bojovat s nedostatkem peněz a AIDS, si získal srdce mnoha divadelních fanoušků a jinak tomu nebylo ani v případě pražské verze. 15. února tohoto roku se své české premiéry dočkal další muzikál tohoto autora – Tick, Tick…BOOM! – zpověď muzikálového skladatele, řešícího otázku zdali bojovat o uvedení svého muzikálu nebo se vzdát života umělce a rozhodovat se „racionálně“. A co, lépe řečeno, koho, kromě Jonathana Larsona, mají tyto dva muzikály společné?
Tímhle člověkem je Tomáš Vaněk, absolvent pražské DAMU a velmi talentovaný herec, jehož jméno se pojí s tvorbou Jonathana Larsona na české scéně už od roku 2013, kdy si zahrál hlavní roli Marka Cohena v anglické verzi RENTu v Divadle Na Prádle a později také v české verzi v Divadle Kalich. Účinkoval také v muzikálech Sedmero havranů, Já, Francois Villon, Antoinetta, královna Francie, Ray Bradbury’s 2116, Fantom Opery či Ples upírů. V současnosti ho můžete vidět coby Jona v muzikálu Tick, Tick…BOOM!, kde také stojí za jeho uvedením v Praze. O tom, jaká byla cesta tohoto muzikálu do Prahy, a o jeho vztahu k tomuto dílu a též tvorbě Jonathana Larsona se dočtete v našem obsáhlém rozhovoru.

Pro diváky, kterým Tick,Tick…BOOM! možná není úplně známé, ale znají RENT – je možné tyto muzikály nějakým způsobem porovnat?

Tick, Tick…BOOM! napsal Jonathan Larson jako svůj autobiografický monolog a tak ho také sám hrál, jako svou otevřenou zpověď.  Kdežto s pozdějším RENTem měl od začátku jiné ambice. RENT je především velké drama a Tick, Tick…BOOM! primárně hořká komedie, kterou ale do podoby, v jaké ji hrajeme dnes, přetvořil až po Larsonově smrti dramatik David Auburn. RENT je teenagerovská revolta, v TTB ale Jon řeší otázky dospělého muže, svádí boj za nalezení smysluplné životní cesty, aniž by musel opustit své osobní ambice.
V RENTu sledujeme linie mnoha postav během jednoho celého roku. V TTB se soustředíme na jeden velmi zásadní týden v životě jedné postavy. RENT je Larsonovo vrcholné “velké plátno”, se kterým měl za cíl změnit tvář Broadwaye, kdežto TTB, jako osobní niterná zpověď, si žádá komorní přístup a prostředí. A přesto, i zde jsou momenty vyvolávající dojem velkoleposti. Má na tom zásluhu především střídání stylově nabitých rockových skladeb s jemnějšími baladami. Z nich některé jsou pro mě tím nejlepším, co se v žánru muzikálu kdy objevilo. Miluji písně z RENTu, ale mám pocit, že hudba v TTB je lidem ještě o něco přístupnější. RENT je více idealistický, pompéznější, a TTB mnohem obyčejnější a realističtější. V RENTu Larson vytvářel divadelní postavy, vymýšlel situace, ale v Tick, Tick…BOOM! popsal autenticky svůj vlastní život. A jeho výpověď o nejistotách, dilematech, pocitech, že váš život nikam nevede, strachu, že dvířka, ač stále otevřená, se pomalu zavírají, o obětech, které musíme nevyhnutelně jednou za čas přinést,… může být mnohým lidem určitě blízká.

Jaký je odkaz tohoto muzikálu pro současnost?

Říká nám, abychom se občas ve zběsilém běhu za kariérou zastavili a uvědomili si, o co všechno můžeme přijít, když život zasvětíme jen práci. Dívejme se více kolem sebe, vnímejme svou rodinu i přátele a poslouchejme, co nám říkají. Přesto ale nevzdávejme své touhy, i kdyby nás od nich kdokoliv zrazoval. Po celé generace do dnešních dní mnoho umělců z celého světa zvažuje prosazování své vášně nad stabilním a bezpečným životem. V písni “Johnny váhá dál” je položena starodávná otázka: “Zvolit kompromis nebo vytrvat?”. Myslím, že to musí zasáhnout každého člověka, který kdy čelil podobnému dilematu.

Máš v tomto představení nějaký oblíbený výrok anebo píseň? Jestli ano, proč jsou to právě tyto?

“Létat, či stát, co si máš přát spíš? Ptej se snů!” v originále “Cages or wings? Which do you prefer? Ask the birds.” Jednak překlad této fráze považuji za naprostý překladatelský majstrštyk, protože kompletně jinými slovy vyjadřuje po smyslu totéž, zachovává atmosféru a dobře se zpívá. A za druhé shrnuje vše, o čem Tick, Tick…BOOM! vypráví. Kdo jsem, kdo chci skutečně být, kam směřuji? Je to výzva pro všechny, nejen umělce, aby svůj život přožili tak, jak chtějí oni sami.

Je ti něčím tvá postava Jona blízká?

Je mi asi nejblíž ze všech postav, které jsem v životě hrál. To je i důvod, proč jsem tolik usiloval o uvedení TTB. Věděl jsem, že taková příležitost přijde jednou, možná dvakrát za život, jsem totiž ve stejném věku, jako Jon, za chvíli mi bude třicet. A stejně, jako Jon, který chce prorazit se svým dílem na Broadwayi, i já mám se svým spolkem ambice vytvořit v Praze nové divadlo, změnit trochu vnímání muzikálového žánru v naší zemi. Přitom ale neustále pochybuji, jestli je to vůbec možné a má to všechno smysl. Možná bych se také měl více soustředit na svůj osobní život, jít tradičnějšími cestami, za jistotou, životním zázemím. To vše v souvislosti s blížícími se třicátými narozeninami řeší nejen Jon, ale i já. Já ale na rozdíl od Jona neprožívám ty šílené frustrace z neúspěchu. A teď mě napadá, že stejně, jako Jon jsem jednu dobu byl odkázán na stravu pouze v podobě tyčinek Twinkie (smích). Nakoupil jsem je jako rekvizity do představení a než jsem je stihl odnést do divadla, ležely u mě doma. V období, kdy jsem neměl čas si ani nakoupit a doma nezbylo nic jiného k jídlu, přešel jsem na Twinkie, jakožto poslední záchranu. Moc vyvážená a zdravá strava to nebyla (smích).

Co se ti nejvíc líbí na účinkování v Tick, Tick…BOOM!?

Když pominu, že si můžu užít účinkování v broadwayském díle nabytém spoustou neustále aktuálních myšlenek a skvělé hudby, tak hlavně setkávání s lidmi, kteří se na tomto projektu podílejí. Ať už se skvělými kamarády a jevištními partnery, jakými jsou Lucia Jagerčíková a Peter Pecha, stejně tak se členy kapely a celým týmem, který zajišťuje reprízy. Každé představení je pro mě taková house party a vlastně přes všechny filosofické otázky, které tenhle kus klade, je to většinu času i velká legrace, je tam spousta komických momentů a nadhledu.

Jaká byla cesta Tick,Tick…BOOM! do Čech?

Náročná, ale radostná. Přivést do Čech zahraniční dílo mělo pro náš spolek mnoho “pro” i “proti”. Pro bylo jednoznačně uvedení nekomerčního projektu ze světové scény, proti finance na realizaci i provoz. Neziskový spolek art4rent jsme založili v roce 2015 hlavně pro produkci české verze RENTu, postupně jsme začali tvořit i další projekty, nicméně od začátku fungujeme bez jakékoliv vnější finanční podpory a na své provozní náklady si musíme vydělat výhradně z představení s tím, že nikdy dopředu nevíme, jaké budou výsledky. Teprve po dohodě s Divadlem Na Prádle, kdy jsme se zavázali pokusit se zde obnovit vlastní uměleckou tvorbu, máme alespoň stabilnější zázemí v samotném prostoru k realizaci. Díky tomu a hlavně pro to Tick, Tick… BOOM! vznikl.

A proč právě Tick, Tick…BOOM!? Protože je o nás. A pro koho? Pro všechny, kteří chtějí poznat trochu jiný muzikál, založený na síle výpovědi, myšlenek, atmosféře a na maximálně poctivém uměleckém provedení. Poprvé mi hru představil můj kamarád a dramaturg Ondřej Doubrava, který má o Larsonově práci u nás pravděpodobně nejširší přehled. A já se do toho díla okamžitě zamiloval. Bylo to někdy krátce po skončení RENTu, zkraje roku 2016, a od té doby jsem cítil, že tohle musíme uvést. Netrvalo dlouho a vše se začalo rozhýbávat. Cesta od začátku, kdy jsme zakoupili licenci, přes oslovení spolupracovníků (mimochodem, lepší tým si jen těžko přát), zajištění veškerého technického vybavení, scény, kostýmů, překladu (na kterém jsme pracovali třičtvrtě roku), to byla cesta rok a půl dlouhá. Jak jsem říkal  – radostná, náročná, někdy až beznadějná, ale smysluplná a nakonec úspěšná. V únoru 2018 se odehrála premiéra, máme za sebou již několik repríz a ohlasy jsou úžasné. A já doufám, že tímto dílem vše teprve začíná. Divadlu Na Prádle by slušela alespoň jedna muzikálová premiéra ročně. Plány jsou a myslím, že víc, než zajímavé. Kromě prvotřídních zahraničních kusů v současnosti pracujeme i na původním českém muzikálu, který snad konečně posune českou tvorbu trochu kupředu a jiným směrem. Vše ale bude záležet na financích. Dnes už víme, že tvořit v takhle malém divadle kontinuálně, koncepčně a zároveň nekomerčně nemůžeme dlouho bez vnější finanční podpory.

Přiblížíš mi, prosím, tvůj plán s Divadlem na Prádle?

Cílem je vytvořit scénu pro komorní hudební divadlo, které v současné době na naší kulturní scéně neexistuje. Po vzoru malých divadel na off-Broadwayi a off-West Endu, experimentálnější prostor mimo hlavní mainstreamový proud. Hledáme především moderní a současná dramatická a muzikálová díla, budeme se snažit dát prostor české původní tvorbě, tu zásadně podporovat a objevovat nové způsoby tvorby a inscenování. Bez zbytečných efektů, laciné líbivosti či pseudointelektuálních konstrukcí. Chceme objevovat především dramaturgii silných příběhů, inscenace lidského rozměru a umělecké pravdy. Vybíráme témata rezonující v divákovi především svou aktuálností. Divadlo by se mělo otevřít mladým talentovaným tvůrcům a interpretům, kteří budou tvořit jednotný tým s osvědčenými profesionály.  Cíl vlastní umělecké činnosti vidím v absolutní kolektivní tvorbě a výpovědi, v soustředěné práci, v obraně před všeobecnou divadelní přibližností a povrchním zpracováním. Muzikál je u nás žánr stále ještě příliš neprozkoumaný. Obecné povědomí a představy českého obecenstva o muzikálu jsou velmi limitovány. Může za to převládající nabídka neustále recyklovaných titulů, z nichž některé často i svou povrchností a inscenačním diletantstvím podporují smýšlení o muzikálu, jako o “nízkém žánru”. Pražská muzikálová scéna postrádá prostor, který by uváděl muzikálová díla, jejichž hlavním záměrem není diváka jen lehce pobavit. A samozřejmě, že to je klasický muzikálový business, a má tu své oprávněné místo, ale my chceme nabídnout alternativu, která tu není a podle mě je na čase s ní přijít.

Nedávno jsem se v souvislosti s Tick, Tick..BOOM! setkala  s tvrzením, že je něco jako „otevřený dopis divadelnímu průmyslu“. Co si o tom myslíš?

Je možné, že to tak někdo vidí, ale určitě ne Larson, ani později Auburn, když TTB rozpracoval pro tři herce, nepsali primárně veřejnou kritiku. V některých situacích se ale Jon vyjadřuje k tehdejším problémům muzikálového businessu, a celá hra o něm vlastně poskytuje poměrně detailní obraz. Dnes ale Broadway rozkvétá. A zatímco tamější producenti udávají trendy celému světu, my se pořád nějak nechceme nechat inspirovat. Já naprosto chápu rozdíly trhu, ale ne vše je jen o penězích. Ano, jsou tu i kulturní rozdíly a tradice, ale při dnešní globalizaci a možnostech bych tím už neargumentoval. To, na co Jon v TTB naráží, je vlastně naše aktuální situace, takže když jako Jon říkám například: “Broadway je asi 60 let za tím, co se hraje v rádiu, pořádnej rock na jeviště nedostanete”, tak přesně vím, jak se asi Larson tenkrát cítil. Zkuste si třeba poslechnout “Be More Chill”, u téhle novinky, která se nyní chystá na off-Broadway, pochopíte, že takový cool styl a například instrumentace tu nikdo nevytvoří. S dovolením si půjčím komentář Ondry Doubravy z naší nedávné konverzace, protože s ním naprosto souzním: “Prostě přiznejme si to, Praha si hraje na přesycené hogo fogo, ale trendový vláček všem dávno ujel. Záchrana začíná u 10 – 15 let starých děl, což jsou pro spoustu lidí i tak stále neznámé novinky, na vrchol si hraje s Hair na halfplayback, a čeští autoři si jen myslí, že něco podobného také umí. Kdežto nejen, že neumí, ale navíc moderní postupy v tvorbě už jsou dávno někde jinde.” Konec citace.  Nebo se o to nikdo ani nepokouší, protože proč? Nikdo jim to neuvede! Jen dodávám, že pár jmen uznávám, například Zdenek Merta, Ondra Brzobohatý, nebo Pavel Trojan jr. jsou pro mě zárukou osobitosti, originality a kvality.

V muzikále Tick, Tick…BOOM! hraješ Jona, muzikálového skladatele. Kdybys měl napsat muzikál ty sám, je nějaké téma, které bys chtěl zpracovat, nebo třeba kniha, která tě zaujala a líbila by se ti v muzikálové verzi?

Chápu, po tom, co jsem teď řekl, se očekává, že bych měl tedy sám přijít s něčím novým (smích). Ale já opravdu nejsem skladatel, každopádně pokud tedy “co by, kdyby”, to mé aktuální téma jsem si vybral s Tick, Tick…BOOM! Jinak já mám v oblibě tragikomedie a dobrá by byla například muzikálová adaptace té letité hradní frašky, aktuálně vidím jako skvělé finálové číslo prvního aktu píseň “Spálené červené trenky”. Bude to vskutku absurdní tragikomedie. Zábava, u které ale spolehlivě mrazí a u citlivějších může vyvolat zvracení.

Kdy ses poprvé setkal s tvorbou Jonathana Larsona?

Na začátku roku 2012, kdy Česká televize vysílala záznam z derniéry RENTu na Broadwayi “RENT: Filmed Live on Broadway”. Přepínal jsem mezi programy a krátce po začátku se zastavil u tohoto vysílání, ze kterého jsem od té chvíle nespustil oči. To jsem ještě netušil, že rok na to bude v Praze vyhlášen konkurz do tohoto skvělého muzikálu, že dostanu příležitost zahrát si Marka Cohena, a vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že mě tohle setkání zavede i k samotné produkci RENTu a dalších projektů na něj navazujících.

Proč je podle tebe tvorba Jonathana Larsona důležitá pro dějiny muzikálu?

To je otázka pro širší rozbor. Je asi potřeba se podívat na kontext doby, ve které se odehrála premiéra RENTu, a na to, jak tenkrát americká Broadway a společnost vypadala. Jediné muzikály, které se od 80. let hrály byly The Phantom of the Opera, Les Miserables, Cats, Into The Woods a Sunday in the Park with George, tedy historické, z Evropy přivezené kousky pro masy, Sondheimova intelektuální zkoumání stavu lidské osobnosti, dále možná ještě My Fair Lady a Carousel. Téměř všechna díla byla založena na fikcích, slavných bitvách minulosti, adaptacích jiných historických románů. A z Broadwaye se v té době stala past na bohaté turisty.

A přestože RENT napsal Larson podle předlohy slavné Pucciniho Bohémy, aktualizoval prostředí a postavy inspirované svým životem, souvislosti a děj, který zasadil do tehdejší doby 80. a 90. let. Přidal témata homosexuality a užívání drog. Hudebně měl Larson za cíl přinést na Broadway skutečný rock, nejen “plastovou nápodobu padesátkovýho bubblegumu”, jak říká Jon v TTB, ale RENT je vlastně směsicí žánrů. Premiéra se odehrála v New York Theatre Worksop přesně 100 let od premiéry Pucciniho Bohémy, což přitáhlo pozornost hudebního kritika z New York Times, který s Larsonem pořídil rozhovor na poslední generální zkoušce. Zhlédl zkoušku a Larsonovi pogratuloval se slovy, že se jedná o úžasné dílo. Po zkoušce Larson odešel domů, udělal si čaj a… zemřel v důsledku aneurysmatu aorty. Premiéra se stala soukromým holdem Jonathanových přátel a rodiny, a další představení již pokračovala podle plánu. Paradoxně právě smrt přinesla Larsonovi největší slávu, protože mediální titulky hojně propagovaly jeho tragický odchod. RENTu se tak dostala v krátké době mimořádná pozornost a diváci, včetně mnoha celebrit, se jen hrnuli. A tak se produkce přestěhovala do Nederlander Theater, kde se odehrálo více, než 5000 představení a během té doby RENT přivedl do divadla zcela nové publikum. Popularita neustále rostla, producenti vydělávali obrovské peníze, a proto se rozhodli na počest Jonathana prodávat první dvě řady v hledišti chudým umělcům za 20 dolarů. Tak vznikl fenomén tzv. RENT-heads, tedy extrémních fanoušků RENTu. Aktuálně po vzoru RENT-heads frčí například Ham4Ham, což jsou zase ultra fandové Hamiltona. RENT-heads se stal termínem pro lidi, většinou studenty, čekající ve frontě na vstupenky, někdy již od noci, aby byli ráno první, až se otevře pokladna, a mohli si koupit lístky za 20 dolarů. Tato forma limitovaného prodeje levných lístků se postupně stala vzorem pro ostatní divadla a dnes je zcela běžná nejen na Broadwayi, ale i na West Endu.

Díky úspěchu RENTu vznikly dvě nadace: Broadway Cares, organizace, která financuje výzkum a šíří povědomí o HIV/AIDS a nadace Jonathan Larson Performing Arts Foundation, která uděluje granty lyrikům, skladatelům a libretistům na začátku jejich kariéry.

Trvalým odkazem RENTu jsou ale muzikály a umělci, kteří se jím inspirovali. Ať už například SPRING AWAKENING, muzikál o teenagerech, kteří zpívají své frustrace skrze rockové písně, měl premiéru 10 let od premiéry RENTu na Broadwayi. Dále NEXT TO NORMAL, který vypráví o příměstské rodině a matce postižené bipolární poruchou. Na něm se jako spoluproducent podílel i Anthony Rapp, původní představitel Marka Cohena v divadelní i filmové verzi RENTu. Nejaktuálnějším dílem, které jde v “RENTích” stopách je jistě DEAR EVAN HANSEN s příběhem o středoškolákovi trpícím těžkou sociální úzkostí. A kupříkladu samotná píseň z RENTu “Seasons Of Love” se stala obrovským hitem, který se dodnes zpívá při nejrůznějších příležitostech. Čerstvě pár dní zpět na předávání největší americké divadelní události Tony Awards, kde ji v emotivním výstupu zazpívali studenti z města Parkland, kteří přežili útok šíleného střelce.

Nicméně největším dědicem Larsonova odkazu je určitě Lin-Manuel Miranda. Existuje mnoho srovnání mezi Larsonem a Mirandou. Oba píšou o svých vlastních zkušenostech, přepracovávají klasická témata (u Larsona La Boheme, u Mirandy založení Ameriky). Oba ve svých dílech střídají různé hudební žánry a využívají stejné hudební postupy. Oba měli za cíl přinést na Broadway populární hudbu (Larson rock a Miranda rap/hip-hop), oba také vzhlíželi ke Stephenu Sondheimovi. Chtěli více zpřístupnit hudební divadlo a přilákat nové publikum, které by jinak nepřišlo. A to levnějšími vstupenkami, nebo skrze příběhy, které předtím pro Broadway nikdo nezpracoval. S Hamiltonem vidíme opakování fenoménu RENTu a já myslím, že není nikdo, kdo by nesl tuto pochodeň lépe, než Miranda. Měl jsem možnost osobního setkání s tímto geniálním autorem v Londýně a stejně tak, jak vidím Larsona, poznal jsem, že i Miranda je naprosto obyčejný člověk skoro z ulice, hravé dítě v dospělém těle, a sám považuje Jonathana Larsona za svůj největší vzor.

V jakých představeních kromě Tick, Tick…Boom! tě můžeme vidět v nejbližší době?

Tick, Tick…BOOM! začínáme hrát po letní pauze již v září. Do té doby budu ale tradičně v červenci hrát na Letních Shakespearovských slavnostech v komedii Mnoho povyku pro nic nejen na Pražském hradě, ale i v Brně na hradě Špilberk. A od září se vracím do role Raoula v obnovené premiéře muzikálu Fantom opery, na což se opravdu velmi těším. V Divadle Royal také budu pokračovat ve své one-man show How To Become Czech In One Hour. Jinak se teď hodně soustřeďuji na přípravu nových projektů v Divadle Na Prádle a vlastních koncertů, o kterých doufám brzy uslyšíte. A abych nezapomněl, sledujte benefiční AKCI CIHLA, jíž jsem patronem, na mnoha akcích s “cihlou” spojených se můžeme potkat a budeme rádi za vaši podporu.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu krásných rolí 🙂

Recenzi na muzikál Tick, Tick…BOOM si můžete prečíst zde

Autoři fotografii:

Titulná fotografie: Ilja Hubálek

Tick, Tick…BOOM!: Kristýna Junková

RENT: Petr Marek

Tick Tick BOOM

Tomáš Vaněk