Bára Viceníková

Recenze: Ztratil Galileo vizi?

Muzikál Galileo se po 15 letech vrátil na prkna divadla Hybernia. Příběh o jednom z nejznámějších fyziků a myslitelů všech pokolení z pera Janka Ledeckého a Šimona Cabana je zpět. Sází až na výjimky na totožné obsazení jako před lety, obdobná je také scéna a kostýmy. Nastudování si slibuje jak probuzení sentimentu u těch, kteří byli přítomni původnímu uvedení, tak jistě i získání diváků nových. Dokáže i dnes muzikál Galileo zaujmout?

Přenášíme se do doby, kdy to lidé racionálního zaměření zkrátka neměli jednoduché. Na to se nás tvůrci snaží poučit dostatečně. Co však chybí, je nosná dramatická situace a logické motivy postav. Z mnoha scén ani nebylo zřejmé, co se vlastně před očima diváka odehrálo. Například smrt Mii je nepochopitelná jak načasováním, tak ztvárněním. Stejně tak se člověk podiví slečně Medici, která se zjevuje, aby škodila, ale nikdo neví proč. O hloubce postav zde nelze hovořit, navíc se chovají tak nelogicky, že donutí nejednoho diváka nevěřícně zamrkat. Zaměříme-li se na charakter Galilea, zjistíme, že už jen jeho postava popírá celou myšlenku muzikálu. Rozumím tomu, že tvůrci chtěli ukázat, že jsou chytřejší než divák a vyzmizíkovali ono slavné ,,a přece se točí“, které Galileo ve skutečnosti zřejmě nepronesl. Nepochopitelné je ovšem plné přiznání. Pokud hrajeme hru o osobní statečnosti a síle jedince čelit poblázněnému davu, konečná slabost Galileova promlouvá silně proti. Domnívám se, že v tomto případě by trošku té legendárnosti prospělo. Však Richard III. také žádné království za koně darovat nechtěl.

V hlavní roli se dle očekávání předvedl Janek Ledecký. Jeho Galileo je nesmělý vědátor vhozen do víru dění a pozornosti, kterou očividně nevyhledává. Většinu času se tváří ublíženě, je to vlastně jedna z mála jeho věčných póz. Sabina Laurinová coby jeho láska Mia odehrává svou roli obstojně, ačkoliv se jí kromě naivky jiných poloh nedostává. Skvěle ztvárněný je otec Inchofer Pepy Vojtka, ze kterého démoničnost přímo sálá. Potěší, že ačkoliv je jeho role spíše archetypem bigotního blázna, hraje si s ní a snaží se měnit hlasové intonace, čímž charakteru dodává plasticitu. Ivana Chýlková dostala roli opravdu nevděčnou. Jediné, co předvádí na scéně, jsou obscénní pohyby, které jsou sami o sobě přebytečné a bezúčelné.

Díky velkým jménům si zřejmě muzikál své příznivce najde, pokud však chceme hodnotit jeho řemeslnou stránku, nesklidí Galileo jásavé ovace. Technicky je proveden dobře, pokulhává však narativ, písně jsou stejnavé a příliš nezaujmou. Muzikál je žánr postaven na emocích, které obnažené nutí diváka ke sdílení. Zde se však těžko takový cíl naplňuje, z věčného principu vykonstruovaných procesů se nám dostává pouze myšlenky ,,nic nedělej, nic nezkazíš“.

Autorka: Bára Viceníková

Foto: Divadlo Hybernia

Legenda jménem Holmes – nový rozměr muzikálu

Legenda jménem Holmes. Muzikál, který měl premiéru 18. a 19. října na prknech Hudebního divadla Karlín, probouzel naděje v nejednom fanouškovi hudebního divadla. Spojení Ondřeje Gregor Brzobohatého a Vojtěcha Dyka dávalo tušit novátorský přístup. Režie se ujal Gabriel Barre, který mohl uplatnit svůj zámořský pohled na muzikálovou režii a předvést tuzemskému divákovi nové pojetí žánru.

Děj je vystavěn ze střípků možných i nemožných adaptací a interpretací Sherlocka Holmese. Příběh je tak z velké části smyšlený, slepuje scény knižní i filmové. Mimo jiné je muzikál rozdělen do dvou samostatných linií, Holmese a sira Artura Conana Doyla, které se průběžně scházejí a je možno v nich nacházet paralely. Muzikál sází zejména na vtip, který bohužel nejedenkrát podceňuje diváka a je zkrátka nemístný a přebytečný. Forma je netypická, zatímco běžný muzikál sází na moment ohromení, Legenda připomíná spíše muzikál konverzační, mnoho se mluví, málo zpívá. To by snad nebyl problém, kdyby se mnohé scény významově neopakovaly a nebudily dojem, že je třeba pouze prodloužit stopáž. Spektakulární je naopak skvěle secvičená company s padnoucími kostýmy, která doslova válcuje pěvecká čísla. Naneštěstí ale jednotlivé výstupy tvoří jen jakési obrazy, které pozastavují děj a reflektují pocity postav. Jsou velmi efektní, ale nevyvážené s konverzační notou zbytku, která musí dohnat to, co nebylo řečeno prostřednictvím písně.

Hudba Ondřeje Gregor Brzobohatého je pro muzikál poněkud netradiční. Spíše se swinguje, jazzuje. Než by zpěváci bořili sál svými monstrózními rozsahy, s melodiemi si hrají. Dočkáme se ale i žánrových přesahů (davové scény, milostné písně). Bohužel žádná z nich příliš nevyčnívá, divák si s největší pravděpodobností mnoho z hudebního podkresu nezapamatuje.

Nekonečný potlesk zaslouží scénografie. Pokud tento muzikál stojí za pozornost, tak rozhodně díky funkčnosti scény a technické propracovanosti dekorací. Jednoho až napadá, jak geniální scénografie smutně nekoresponduje s dějem samotným. Kde nám ohromný strom seslaný z nebe napovídá, že teď se odehraje něco velkého, dočkáme se jen poněkud nezáživné písně o lásce. Za zmínku rozhodně stojí scéna vlaku, která v tuzemsku nemá obdoby.

V hlavní roli Sherlocka Holmese se představil Vojtěch Dyk. Jeho pojetí role je místy přemrštěně extravagantní, zřejmě tak ale naplnil režijní záměr pobavit diváka. Sherlock je tedy postava ,,cool“ týpka, který má vše na háku. Připomíná tak spíše představitele z moderních filmových zpracování než knižního klasika. Nepochybně byla role Sherlocka psána tak, aby diváka iritovala, nicméně místo jeho činů naštve spíše přehnané herectví. Pěvecky je naopak nejsilnější ze všech herců, je znát, že je mu tento hudební žánr blízký. Dyk ztvárnil dvojroli, zároveň si vystřihl i autora knihy sira Artura Conana Doyla. V této vyklidněné rovině působí mnohem přirozeněji a je schopen vzbudit sympatie. Jeho úhlavního nepřítele profesora Moriartyho ztvárnil Petr Vaněk. Postava je pojata poněkud černobíle, nepřekvapí žádným dějovým zvratem, je to zkrátka karikatura padoucha. Jeho reálný protipól, vydavatele Virgila Cromwella, také nevybočuje z nastavených měřítek pro ,,hajzla, co jde pro prachy přes mrtvoly“. Petr Vaněk pěvecky nenadchne, to se snaží dohnat herectvím, kterým si často pomáhá při těžkém tónu. V roli osudových lásek, které se vzájemně zrcadlí, Irene Adlerové a Louisy Hawkinsové, se předvedla Anna Fialová. Obě role odehrála i odzpívala se ctí a naplnila jejich potenciál.

Legenda jménem Holmes má ohromný potenciál stát se inovátorem zdejších muzikálových postupů. Některé jeho složky jsou však stále nedotaženy a i když je cítit záměr ,,dělat věci jinak“, skvělé nápady nefungují, pokud je zbytek průměrný a pokulhává. Místy laciný humor zabíjí poselství. Příběh o literární postavě, která přeroste svého autora, je nosný, je však ztracen pod nánosem zbytečných odboček. Přestože Legenda jménem Holmes má nemálo vad na kráse, bylo by jistě osvěžující vidět více pokusů o odbočení ze zažitého muzikálového kánonu zdejších produkcí.

Autorka článku: Bára Viceníková

Foto: Archiv HDK

Legenda jménem Holmes

Fantom opery se vrátil do GOJA MUSIC HALL

Obnovená premiéra muzikálu Fantom Opery Andrew Lloyd Webbera (hudba) a dua Charlese Harta a Richarda Stilgoe (libretto) podle románové předlohy Gastona Lerouxe byla nebývale očekávanou událostí nejen ze strany muzikálových nadšenců. Zhlédnout obnovené uvedení 14. září dorazilo do Goja Music Hall mnoho známých tváří, což mimo jiné vypovídá a značném mediálním zájmu a zdejší proslulosti tohoto titulu.

Fantom Opery je pojem, který již od roku 1986 plní hlediště londýnského West Endu, přičemž je zároveň tamější druhou nejdéle uváděnou muzikálovou inscenací. Na Broadwayi si dokonce drží prvenství nejdéle uváděného muzikálu vůbec.

Díky této světové proslulosti není jednoduché dostát všem licenčním požadavkům divadelního producenta Camerona Mackintoshe, který velmi dbá na zachování úrovně titulu. Dalo se tedy očekávat, že po tomto úspěšném získání práv na uvedení nepřijde ona snaha vniveč a na scénu Goja Music Hall se dříve či později vrátí. Producent Dr. František Janeček se rozhodl pro opětovné uvedení po čtyřech letech od první premiéry, přičemž v tomto mezidobí mohli diváci zhlédnout neméně atraktivní muzikál Ples upírů.

Slavný muzikál je tedy zpět, otázkou však nadále zůstávalo, jestli dojde k režijním či scénickým změnám a zda se promění úspěšné obsazení rolí. Fantom se dočkal drobných kosmetických úprav, inscenační tým dílu ponechal jeho původní pražskou autenticitu. Novou posilou se stala Pavla Harangová, která efektně poupravila některé choreografické pasáže (Maškarní). Režijní práci (původně Petr Novotný) se v rámci přípravy na premiéru věnoval Václav Knop, jednalo se však spíše o doladění detailů než o výraznou režijní invenci. Na scéně samotné se objevilo několik nových tváří, ne však nezkušených muzikálových osobností. Zmiňme všemi očekávanou Natálii Grossovou v roli baletky Meg Giry či Pavla Vítka jako jednoho z majitelů Opery Populaire Monsieur Andrého.

Obsazení rolí tak zůstalo až na pár výjimek stejné. Na premiéře se jako Fantom předvedl Marian Vojtko, který má již za sebou večerů s maskou na tváři nespočet. Do role se opětovně převtělil suverénně a potvrdil, že patří k tomu nejlepšímu ze zdejší muzikálové scény. Vojtkův Fantom inklinuje spíše k ráznějšímu projevu, přesto svou hrou s hlasem a změnami intonace dokázal ztvárnit jak ublížené Frankensteinovo monstrum toužící po lásce a pochopení, tak démona budícího hrůzu. Michaela Gemrotová coby Christine Daaé ohromila především pěvecky. Ve své roli působila sebejistě, nedostavily se tak ani nervózní tiky divákovi, běžně doprovázející zpěváka před vysokým tónem. Fantomova soka vikomta Raoula de Chagny ztvárnil Michal Bragagnolo. V kontrastu s výše zmíněnými jevil se však jaksi bezvýrazně. Láska ke Christine byla v Bragagnolově podání poněkud chladná, o to více si užíval konfrontace s Fantomem, přičemž odhodil masku submisivního klučiny a stával se mu rovnocenným soupeřem. Natálie Grossová svůj debut v roli Meg Giry odehrála a odzpívala s bravurou. Její mladý hlas skvěle korespondoval s rolí, a plně využila potenciál, který jí vedlejší role nabídla. Jako majitelé opery se představili Bronislav Kotiš (Monsieur Firmin) a nově Pavel Vítek. Oba pánové výborně zvládli teatrální komiku rolí. Pavel Vítek bavil důrazem na detail a hereckou i pěveckou dotažeností, přičemž dal na srozuměnou, že v komediálním oboru se rozhodně neztratí. La Carlotta Terezy Mátlové byla skvělou karikaturou operní divy. Role Mátlové výborně sedla, cholerické excesy své směšné postavičky si očividné užívala, a úspěšně tak inscenaci odlehčila humorem. Dále se v roli přísné učitelky baletu Madame Giry představila Miroslava Časarová, coby sólista opery Piangi Nikolaj Višňakov a jako Monsieur Reyer Jindřich Nováček.

Výprava inscenace u nás svou propracovaností a honosností nemá obdoby. Přestože je jen jakýmsi zlatým pozlátkem, je nutno uznat, že dodává na efektnosti výstupů a napomáhá tak přiblížit se k hlavnímu cíli muzikálu – ohromit diváka.

Fantom Opery tak obhájil své prvenství na pražské muzikálové scéně. Každá složka inscenace je tvořena s poctivostí a pečlivostí, můžeme tedy konečně i u nás zhlédnout muzikál světové úrovně.

Autorka: Bára Viceníková

POZOR POSLEDNÍCH PÁR VOLNÝCH MÍST DO KONCE ROKU!:

Fantom Opery

Podívejte se na fotografie z prvního uvedení muzikálu v GOJA MUSIC HALL:

Freddie – nejočekávanější muzikál roku

Jednou z nejočekávanějších muzikálových novinek za poslední čas byl nepochybně Freddie, muzikál Karla Janáka inspirovaný životem hudební legendy, frontmana skupiny Queen, Freddieho Mercuryho. Premiéra proběhla 14. a 15. dubna v Divadla Radka Brzobohatého.

Hlavními aktéry muzikálu se stali členové skupiny Queenie, český revival skupiny britských Queenů. Záměrně zmiňuji hudebníky přede všemi, poněvadž v představení založeném na autenticitě písní interpretů je provedení zásadní. A právě hudební doprovod byl věrný až až! V kombinaci s reinkarnovaným Freddiem nejednomu spadla brada. Michael Kluch, frontman skupiny Queenie, svým zpěvem chytil za srdíčka mnohé zúčastněné fanoušky kapely. Jeho vtělení do Freddieho persony bylo nezapomenutelným zážitkem, které budilo pravé emoce. Ačkoliv legenda je pouze jedna, Kluch předvedl excelentní výkon. Rytmus, hlasové nuance, pohyby… je nepochybně mistrem ve svém oboru. Slabší a méně uvěřitelné byly herecké pasáže, Freddie při nich ztrácel charisma i testosteron, s předloženým textem však nebylo možno činit zázraky.

V herecko-pěvecké roli kytaristy Briana Maye se představil muzikálový zpěvák Roman Tomeš, který z charakteru kámoše dobráka vytěžil maximum. Poněkud rušivě snad působilo jen jeho strniště, které při vší té snaze být věrní poněkud nedávalo smysl. Jako manažer kapely se předvedl Jiří Korn. Tento muzikálový mazák a profesionál každým coulem byl povznášejícím doplňkem celého představení. Bowie (Under Pressure) ani Freddie (Show must go on) mu nečinili pražádné problémy a obtížné party odzpíval s přehledem a perfektní technikou. Jeho herectví bylo přirozené a zmírňovalo nezdravou sentimentalitu a krkolomnost mnohých replik. Freddieho životní lásku Mary Austen ztvárnila Romana Goščíková, současná ředitelka divadla. Ačkoliv herecky přepjatá až teatrální v první polovině, ve vypjatých momentech v části druhé dokáže dojmout. Její temně sametový hlas v kombinaci s rockovými melodiemi působí netypicky a svěže, místy melancholicky. V protipólu stojí Simona Postlerová, coby Senátorka. Tvoří jakousi karikaturu na pokrytecky odsuzující zkostnatělou část britské společnosti. Písně v jejím provedení jsou odzpívány se ctí. Ve vedlejší roli Freddieho rádoby přítele Paula Prentera vystoupil Lukáš Burian. Celková estetika této postavy nekorespondovala s jejím vyzněním, více než jako Freddieho modla vzezřením působil jako bezcharakterní právník. Bezcharakterní sedí, ale právník ne. Do role hlavního záporáka už byl totiž obsazen Rudolf Hrušínský ml. jako Novinář. Prenter tak zbytečně působil jako jakýsi jeho duplikát. Přičemž existuje více poloh než ,,bezpáteřní slizák“. Role je čistě činoherní, uvádí nás do děje a také ho uzavírá. Postava novináře zlouna je zřejmě divácky vděčná, protože každý miluje drbíky, nicméně si přiznejme, že toto téma už je poněkud ohrané.

Scéna (Šárka Urbanovská) je více méně holá, počet rekvizit je minimální, pracuje se zejména s náznakem a dává se tak prostor jevištním výstupům a choreografii. Zamrzí nevyužití umělecké kreativity skupiny odkazující na Freddieho studijní dráhu. Ekcentuje se zejména ona populární stránka, nikoliv potenciální hloubka písní a videoklipů. Freddieho výstřední kostýmy (Lucie Herejtová), například ten s očima a peřím, jsou tak brány spíše jako výstřelky zdrogovaného individua než osobnosti s překypující duší umělce. Ostatní kostýmy jsou dobové, Freddie je oblečen do svršku autentických. Choreografie (Andrea Straková a Linda Fikar Stránská) má v inscenaci zásadní prostor. Company tančí téměř při každé písni, což pomáhá navodit atmosféru velké show.

Scénář režiséra Karla Janáka spíše tvoří jakési oslí můstky pro jednotlivé písně. Dialogy patří mezi klišoidní špičku, jeden nabývá dojmu, že celý text byl přeložen z angličtiny, která si v podobných antiemocionálních frázích libuje (,,fakt jsem to podělal, kluci, vezmete mě zpátky?“). Působí to vystavěně, uměle. Vskutku si nedokážu představit, jak by ironik a ,,beru to, jak to přichází“ Freddie pronášel taková patetická souvětí. Písně jsou do děje zasazovány velmi rychle za sebou, na dialogy tak ani nezbývá místo a niternější situace nemůže být rozehrána. Texty mnohdy s výstupy korespondují jen zdánlivě, volně se mění jejich význam, ale to je konec konců otázka autorské interpretace.

Na konci představení mi vskutku spadla brada, není to však toliko zásluhou muzikálu jako celku, ale skvělých interpretů ze skupiny Queenie. Je to velmi paradoxní, ale dějová linka a herecké pasáže spíše rušili divácký komfort, poněvadž se od esence skupiny Queen na míle vzdalovaly. Místo muzikálu mám tak na paměti spíše koncert. Brilantní koncert, ale to je na divadelní útvar tvořen z děje, textu a písní stále poněkud málo.

Autorka: Bára Viceníková

Johanka z Arku – s hlasy ztratila i duši

Johanka z Arku je na tuzemské muzikálové scéně pojem, který se nepochybně zapsal do historie. Objektivně jej můžeme zařadit mezi nejúspěšnější autorské muzikály u nás vzniklé. Počin dua Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) ve spolupráci s Jiřím Hubačem (scénář) měl světovou premiéru v roce 2000 v režii Jozefa Bednárika na prknech divadla Ta Fantastika. Jeho opětovné uvedení se uskutečnilo roku 2009, a to v Divadle Kalich. Obnovená premíéra byla očekávanou událostí, představit se mělo nejen nové obsazení rolí, ale i režijní změny Lubomíra Fritze. V roce 2018 je v Divadle Kalich nadále uváděn, přičemž stále nabízí nové interpety.

Divadlo Kalich disponuje poměrně malým jevištěm, proto bylo zapotřebí pozměnit původní režii Jozefa Bednárika a přizpůsobit muzikál prostoru. Lubomíru Fritzovi se pro tento účel zřejmě zdála nejvhodnější projekce, nešvárek neblaze prorůstající muzikálovou kulturou zdejších luhů a hájů. Tohoto prvku bylo užito již v původní Bednárikově verzi, nicméně v mnohem vkusnější a únosnější míře. Zatímco dřívější projekce zobrazovala konkrétní interpety či ilustrovala krajinu, nová projekce užívá obrazy působící jako výstřižky z béčkových historických filmů. To, co v době prvního uvedení působilo jako interaktivní a novátorské zapojení technologie do divadelního představení, dnes již usvědčuje z nedostatku tvůrčí invence.

Nepříliš kreativní je i libreto Gábiny Osvaldové. Texty písní jsou patetické, ačkoliv se snaží znít osudově. Pokud se ze studijních účelů rozhodnete zhlédnout muzikál hned třikrát v řadě, bude vám nemile hučet v hlavě, poněvadž většina textů je jen jakási vata upředená z nebeských obláčků. V zásadě se nezpívá o ničem jiném než o Bohu a poslání. Což by snad v muzikále o boží vyslankyni nebylo na škodu, kdyby tím nebyl oslaben potenciál tématu. Například myšlenka o ztrátě poslání kvůli lásce je velice nosná, kvůli mlžným významům libreta se však ztrácí a zaniká.

Ať už je text jakýkoliv, jsou zde interpreti, kteří ho svým podáním mohou pozvednout. Zřejmě se však v rámci této produkce střídá příliš mnoho herecko-pěveckého osazenstva, poněvadž o režijním vedení herců se zde dá mluvit raději jen velice potichu. Protagonistkou příběhu je, jak už název napovídá, Johanka z Arku. Ta nás dějem provází, je jeho středobodem, jeho průběh však neovlivňuje. Je spíše zmítána okolnostmi. V této roli se představila Iva Marešová, jedna z nových Johanek v kalichovském obsazení. Rozhodně patří k tomu lepšímu ze současné produkce, její panna z Orleánu byla odzpívána se ctí. V druhé polovině, jako odhodlaná bojovnice za svou pravdu, pak byla uvěřitelnější než v poloze čisté vesnické dušičky (husičky). Její persona však postrádá duši, je přiliš ukřičená a nedovoluje nám nahlédnout do Johančina nitra. La Hire, válečník od kosti, byl ztvárněn Jiřím Zonygou. Pro tuto roli poněkud atyp, vdechl postavě nový rozměr obra s dobrým srdcem. Hudebně byl onoho večera na výši, svou pěveckou technikou dával dohromady nesoudržnou změť ostatních popěvků. Jeho konkurent v lásce, vesnický klučina Raimond v podání Ondřeje Rumla, působil bohužel bezvýrazně. Jeden nabyl dojmu, že doběhl jako záskok před pár minutami, poněvadž výrazově o své postavě neřekl nic. Děj nabírá zvratů zejména s postavou Dauphina, který jako jedna z mála postav nabízí vskutku zajímavé pole pro hereckou interpretaci. Vilém Čok si s touto rolí očividně věděl rady a jeho herectví dávalo na srozuměnou, že s postavou má zkušenosti již z původní produkce. Nepojal ji přitom jako karikaturu neschopného panovníka, ve vypjatých momentech nechal ze znuděného dítěte vystoupit uvědomělého státníka. Netypická je postava vypravěče, Operátora, který na sebe zároveň přebírá různé role v rámci příběhu. Zdeněk Podhůrský nás uvádí do děje s taktovkou v ruce, tedy velkými gesty, což paradoxně ubírá na vážnosti a v kombinaci s křiklavými projekcemi působí až komicky.

Zbytek obsazení jakoby se nemohl trefit do nahrané hudby, spíše bezvýrazně postává, chybí ztmelovací režijní práce, která by všechny prvky divadelního představení držela pohromadě. Původní bednárikovské nápady vyčnívají jako pěst na oko. Zmiňme například dva scénické tanečníky Válku a Smrt, kteří doplňují mnohá pěvecká vystoupení. Jsou famózním doplňkem, v nynější režii s výpravnými kostýmy a statičností aktérů však působí jako z jiné planety. Jejich typicky bednárikovský dekadentní makeup neodpovídá realisticky pompézním oděvům. Právě ona jednoduchost původních kostýmů úspěšně komunikovala s náznakovou choreografií.

Muzikál dnes drží nad vodou zejména hudba Ondřeje Soukupa. Ta je totiž neměnná, a ačkoliv je často vyplňována nicneříkajícími slovní hmotou, díky své proměnlivosti a variabilitě rozhodně nenudí. Uveďme například píseň Johanky přijímající svůj osud (zřejmě), a to slavnou ,,Most přes minulost“. Jakkoliv se snažím a ohledávám, význam oněch souvětí mi uniká. A dovolím si tvrdit, že nejsem sama. Přesto se z této písně stal hit a stále znovu budí živé emoce.

Ačkoliv bych se ráda vyhnula staromilectví, musím přiznat, že po zhlédnutí Johanky v původní bednárikovské režii jsem pochopila, o čem tento muzikál pojednává. A že je to vlastně velice chytrý koncert všemožných divadelních prvků, se kterými když však začnete hýbat a škrtat v nich, vznikne nekoherentní patvar, kde jedno přebíjí druhé a ve výsledku se vzájemně nepříjemně zmrzačí.

Autorka: Bára Viceníková

Johanka z Arku

Robin Hood – legenda legend?

Muzikál Robin Hood od autorské dvojice Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) poprvé spatřil světlo světa na prknech divadla Kalich 1. 9. 2010. Diváci se s muzikálem mohli seznámit již před jeho premiérou, a to formou televizního castingu. Po odmlce se 19. 2. 2016 na jeviště vrátil a v roce 2018 je nadále uváděný.

 

Muzikál Robin Hood je převedením mýtu o Robinu Hoodovi v materiál pro hudební divadlo. Autorka libreta a textu, Gábina Osvaldová (výpomoc Miroslav Mirčev), zamíchala několik již existujících předloh a vzniklo tak dílo zcela originální. Děj je prostý, sází zejména na humor a romantickou linku dvou hlavních postav. Právě ona jednoduchost až nijakost může být hlavním balvanem úrazu. Ve struktuře příběhu se objevuje jakési schéma. Scény z Šerifova sídla jsou pravidelně prokládány děním v Sherwoodu. Vzorec je to zdá se zcela racionální, nicméně právě zbojníci nám stále a dokola nabízejí jen jednu polohu, kterou lze nazvat ,,čekáme v lese na Godota“.  Toto permanentní mezičasí je pak přímo přeplněno humorem, což automaticky brání rozvoji děje a ten stagnuje.

Jak autoři uvádějí, jedná se o rodinný muzikál, který má zejména pobavit. Po přečtení tohoto tvrzení jednoho zamrazí, humor je totiž poněkud obtížná disciplína. A v tomto případě autoři těžce pohořeli. Celý děj je skrz naskrz prošpikován nejrůznějšími odkazy na dobu současnou, které jsou vesměs prvoplánové a očekávatelné. Korunu nevkusu pak nasazují dva lesní Skřeti (Zdeněk Procházka, Richard Tesařík), kteří (zřejmě při přestavbách) vycházejí na forbínu a vedou dialogy, které postrádají hlubší (či jakoukoli) pointu. Vrcholem je pak odkaz na současnou politiku, který je zcela nemístný a křičí touhou zavděčit se divákovi. Všechny tyto pokusy o legraci tříští děj, ze kterého tak zůstávají jen střípky, které těžko slepíme dohromady, zvláště když je jich mnoho ukryto za hávem parodického třeštění. Problém jednoduše nastává i u komických postav. Když děj sám o sobě je karikatura sebe, jak v tomto časoprostoru ztvárnit postavu komickou tak, aby byla ještě komičtější? Nebetyčným přehráváním a lacinými vtipy. Postava komorné (Alžběta Stanková), zřejmě zvířecí reinkarnace (míníme fretku) Chůvy z Romea a Julie, je jedním z oněch elementů, jejichž afektovanost ruší divácký komfort. Sláva mnichovi Tuckovi (Michal Pleskot), jehož pijácká komika výborně sedne do dobového kontextu a neobtěžuje svou nuceností.

Opak je však nutno říci o libretu. Netroufáme si odhadovat, zdali se jedná o autorské poznávací znamení, texty písní jsou však velice krkolomné. Ať už se jedná o verše, u kterých je člověk poněkud shovívavější, či u textů s rýmem volným, vyskytují se zde časté slovní nešvárky, které jakoby přiletěly do středověkého časoprostoru na létajícím talíři (diktátor, zhulená). Zřejmě mají dopomáhat komickému vyznění celého muzikálového počinu, dovolíme si však tvrdit, že spíše vyvolají nechápavé tiky hlavou (,,Cože? To opravdu řek’?“).

Hudba skladatele Ondřeje Soukupa zní v kombinaci keltských a rockových rytmů. Na první pohled neslučitelné, na první poslech však velmi uchvacující. Mnoho písní je melodicky poutavých, i na první poslech zapamatovatelných. Škoda jen, že jejich atmosféra je často rozbíjena oněmi slovními vetřelci. Muzikál je žánr založen na symbióze slova a hudby, zde vzniká jakási kakofonie, která chytlavým tónům brání v zachycení genia loci a přenesení diváka do jiných časoprostorových dimenzí.

Postavy jsou z velké části jednorozměrné, u Mariany (Lucia Šoralová) a Robina (Jan Kříž) snad jako jediných můžeme sledovat rozměry alespoň dva. Svět je rozdělen na klaďasy a záporáky. Šerif (Kamil Střihavka) je typický mocichtivý tyran, jehož motivace jsou záhadné, ale za to víme, že chce být mocný. Jeho pravá ruka Guy z Gisbornu (Zdeněk Procházka) je pro změnu typem chlubivého vojína, Capitana, který působí jen jako další bezduchá figurka. Za zmínku stojí také postava Čarodějnice (Leona Machálková), která se zjeví nečekána nezvána a po celý děj je její funkce nejasná. Ve své poslední písni sice odhalí jisté tajemství, ale to stejně jako zápletka s lektvarem vyzní do ztracena. V neposlední řadě je otazníkem postava Asiata (Bedřich Lévi), přičemž už její pojmenování je zavšemluvící. Jistě umí dobré triky s mečem, ale kde ho Robin u všech Saracénů našel?

Obsazení do rolí však nezklamali. Jako Robin z Loxley se předvedl dvojnásobný držitel ceny Thálie Jan Kříž, který tuto roli ztvárnil jako vůbec první (vítěz show Robin Hood aneb Cesta je slávě). Coby sherwoodský mazák si vede sebejistě jak po stránce herecké, tak pěvecké, jeho na oko lehkovážný hejsek je uvěřitelný, a to i přes strojenost a rádoby osudový ráz některých replik. Jeho muzikálové partnerce Lucii Šoralové role typově skvěle sedne, druhý rozměr Mariany, vzpurné a hrdé bojovnice, jí zvláště svědčí. Jako ztělesnění zla v podobě Šerifa z Nottinghamu se představil Kamil Střihavka. Tento muzikálový bard však ztratil příliš mnoho hlasového potenciálu, aby mohl pěvecky ohromit. Jeho Šerif však i přesto srší jevištním charizmatem, není proto obtížné se přes jisté hlasové nedostatky přenést. Snad ve zcela utilitární roli čarodějnice se zjevila Leona Machálková. Zjevila a zmizela. Čarodějnice je nepochybně herecky atraktivní figurou, na malém prostoru zahraje mnoho muziky. Leona Machálková k plíživosti přihodila krapet grácie, nepůsobila tak jen jako odpudivé stvoření, ale i jako zhrzená žena hledající svou hrdost. Zbytek hereckého osazenstva střídá parodické pitvoření s drsňácky klišoidními prupovídkami. Z tajemstvím opředené báje o zbojníkovi mající dramaturgický potenciál přiblížit dnešnímu člověku stále aktuální témata, zůstává jen prostoduchá skořápka, jejíž obsah byl nemilosrdně odstraněn paradoxně pro svou diváckou nestravitelnost.

Vizuální stránka je velmi působivá, scéna působí magicky, výpravné kostýmy se nesou v dobovém duchu. Při prvním pohledu na jeviště nás překvapí relativně malý prostor, zejména pro muzikálovou produkci. Scéna je tak jednoduchá, tvořena plastikami stromů čnějícími ze zdi, prostor se pak mění zejména pomocí světla. Dotvářejí ji spouštějící se kulisy zobrazující větve poskytující aktérům možnost tance či akrobacie. Choreograf a režisér Ján Ďurovčík zakomponoval pohybových kreací nemálo. Písně jsou často doplněny tancem či alespoň rytmickým zápolením. Naneštěstí aktéry nejsou choreografické prvky plně zvládnuty. Nejedná se toliko o tance, jako spíše o akrobatické doplňky či boje. Zmiňme například jeden z prvních inscenovaných soubojů, Robina a Mariany, který postrádá jakékoliv tempo a pravdivost. V podobném duchu převážně navazují i další výstupy, u kterých spíše fandíme, aby to aktérům vyšlo. Naopak potěší Leona Machálková, která pohybovou stránku role zvládla bravurně.

Muzikál Robin Hood sází na cílovou skupinu nedělního diváka. Příležitostného návštěvníka divadla potěší nekomplikovaný humor, prostá zápletka a líbivé písně. Muzikál tak plní své předsevzetí pobavit celou rodinu, je nekonfliktní, nenabízí otázky ani odpovědi na složitější témata. Pokud jste tedy v očekávání, že se vám nabídne dílo obsahující látku k zamyšlení (jako například Johanka z Arku od stejné autorské dvojice), s dramaturgickým záměrem se zcela minete. Muzikál Robin Hood Divadla Kalich je především oddychovou záležitostí, v němž je ono slavné motto ,,bohatým bral a chudým dával“ přehlušeno exaltovaným výkřikem ,,Ty kurvy!“

 

Autorka: Bára Viceníková