Muzikály

Pražské muzikály

Londýn ǀ Wicked

Wicked, magický príbeh čarodejníc z krajiny Oz

Čarodejník z krajiny Oz od amerického spisovateľa Lymana Franka Bauma je obľúbenou detskou knižkou už od začiatku minulého storočia.  V našich končinách síce prevládali iní autori pre deti, ale Čarodejník z krajiny Oz sa do nášho povedomia dostal aj vďaka filmovým spracovaniam, či už v hranej, alebo kreslenej podobe. Je to jedna z kníh, ktoré sú písané pre deti, ale aj dospelý si v nej nájde svoje.

Príbeh muzikálu Wicked nie je zahrnutý v pôvodnej knihe,  autori muzikálu Stephen Schwartz (hudba) a Winnie Holzman (texty) sa inšpirovali románom Gregoryho Maguirea Wicked: The Life and Times of the Wicked Witch of the West (Wicked: Život a doba Zlej strigy zo Západu) z roku 1995, čo je, svojim spôsobom, voľné pokračovanie pôvodnej knižky. Celý názov muzikálu znie Wicked: The Untold Story of the Witches of Oz (Wicked: Nevypovedaný príbeh čarodejníc z krajiny Oz).

Ako už názov napovedá, príbeh muzikálu sa točí okolo dvoch hlavných čarodejníc z krajiny Oz – Glindy a Elphaby. Pôvodná kniha ich vykresľuje ako nepriateľky a v Baumovej verzií príbehu je Elphaba synonymom čistého zla. Je tak zlá, že ju roztopí pohár čistej vody. Už samotný názov muzikálu – Wicked (angl. zlomyseľný, zlý, odporný, skazený) – napovedá, že sa jedná o príbeh antagonistu. Ale bolo to naozaj tak?

Gregory Maguire a muzikál Wicked ukazujú aj druhú stránku príbehu, ako to v skutočnosti mohlo byť. A síce, že Glinda a Elphaba boli priateľky, ktoré rozdelila spoločnosť, intrigy a boj o moc. Wicked je nádhernou ukážkou toho, ako nami v dnešnej dobe manipulujú média a predsudky. Aj dobrý človek môže byť vykázaný, odsúdený, vyhnaný a prenasledovaný len preto, že je iný a preto, že bráni pravdu a spravodlivosť.

Muzikál mal premiéru v roku 2003 v San Franciscu, v tom istom roku sa predstavil aj na Broadwayi a  3 roky neskôr sa presunul na West End do Victoria Apollo Theatre neďaleko vlakovej stanice Victoria Station. Preto je trochu ďalej od väčšiny londýnskych divadiel.

Zvonka sa to nemusí zdať, ale toto divadlo je obrovské. Má 2 328 miest na sedenie a z každého z nich je perfektný výhľad na javisko. Tým chcem povedať, že vo výhľade nebránia žiadne stĺpy, ani konštrukcie. Samozrejme, že divák bude mať iný výhľad z 1. rady na prízemí, ako z poslednej na balkóne. Aj z kraja hornej polovice balkóna bol dobrý výhľad, len by bolo dobré zaobstarať si silnejší ďalekohľad.

Počas celého predstavenia sa s výškou javiska nádherne pracuje. Či už v úvodnej scéne, kde Glinda prilieta na javisko v akejsi bubline, alebo počas hlavného duetu Defying Gravity, keď Elphaba na metle odlieta do neznáma.  Javisku taktiež dominuje drak umiestnený na strope, ktorý počas predstavenia hýbe hlavou a krídlami. Toto predstavenie je nabité efektmi od začiatku do konca, ale vôbec nepôsobia rušivo. Práve naopak.  Aj diváka sediaceho vzadu na balkóne vtiahnu do deja tak, že zabudne, že sedí v divadle a len s úžasom pozerá pred seba. Viem, o čom hovorím. 🙂

A teraz v krátkosti obsadenie. Mali sme to šťastie, resp. smolu, že sme boli na derniére niektorých účinkujúcich a teda zakaždým, keď niekto z nich vyšiel na javisko, v hľadisku nastal výbuch ovácií, ktoré nemali konca-kraja. Aj napriek takto emotívnemu publiku a derniérovej nálade predstavenie prebehlo absolútne hladko. V roli Glindy sa predstavila Suzie Mathers a v rolu Elphaby si po 10 rokoch naposledy zahrala Holanďanka Willemijn Verkaik.  Všetci účinkujúci podali absolútne famózne výkony a 20-minútový potlesk v stoji na záver bol úplne zaslúžený.

Na záver už len musím skonštatovať, že si Wicked pôjdem rada pozrieť znova a určite tento muzikál odporúčam dospelým aj deťom. Každý si v ňom niečo nájde.

 

 

Londýn ǀ Fantóm opery

Fantóm opery a Phantom of the Opera – kráľ muzikálov u nás a vo svete

Keď sa povie slovo muzikál, väčšine nadšencov tohto žánru automaticky napadne Fantóm opery. Niet divu, veď od premiéry v roku 1986 v sa toto predstavenie hrá v Her Majesty’s Theatre v Londýne nepretržite. A tohto roku Fantóm oslávil 30. výročie v Majestic Theatre v New Yorku. Doteraz sa hral vo vyše 20 krajinách sveta a záujem očividne stále neklesá. Mať 30 rokov v kuse vypredané divadlo na britskom West Ende aj na americkom Broadwayi – to už niečo znamená! Svedčí to o kvalite hudby Lorda Andrew Lloyd Webbera, textov Charlesa Harta, ale aj príbehu, ktorý opäť, tak ako v prípade mnohých úspešných muzikálov, pochádza z pera francúzskeho spisovateľa – Gastona Lerouxa. Úspech na divadelných doskách doviedol Fantóma aj na strieborné plátno, kde sa v hlavných rolách pod taktovkou Joela Schumachera predstavili Gerard Butler (Fantóm), Emmy Rossum (Christine) a Patrick Wilson (Raoul). V roku 2014 kráľ muzikálov zavítal aj do Prahy a divadelní nadšenci netrpezlivo očakávajú jeho návrat do GoJa Music Hall v septembri 2018.

Začnem s londýnskym predstavením, ktoré som mala možnosť vidieť dvakrát. Her Majesty’s Theatre je pomerne malé divadielko takmer v srdci Londýna. Pred hlavnou bránou sa nachádza zlatá dlaždička s logom Fantóma opery. V porovnaní s obrovskou GoJa Music Hall a jej javiskom pôsobí Her Majesty’s Theatre priam komorne. Aj kulisy sú, pochopiteľne, menšie, ako v Prahe. Londýnsky luster má zhruba tretinovú veľkosť oproti pražskému.

Obsadenie hlavnej role sa v Londýne mení zhruba každého pol roka až rok. Predsa len, hrať takú náročnú rolu osemkrát za týždeň musí stáť veľa síl. Premiéru odohrali 9.10. 1986 Michael Crawford (Fantóm), Sarah Brightman (Christine) a Steve Barton (Raoul). Pri mojich návštevách Londýna som mala možnosť vidieť 2 Fantómov – Geronima Raucha (2015) a Scotta Daviesa (2017). Mne osobne sa viac páčil druhý menovaný, ktorý v tom čase len zaskakoval za Bena Forstera, ale celkovo rolu Fantóma odohral už vyše 2000-krát a je vidno, že má vychytané všetky detaily. Zvyšok obsadenia ostal viac-menej nezmenený, role Christine sa bravúrne zhostila Harriet Jones a rolu Raoula si vychutnal Nadim Naaman. K obsadeniu a prevedeniu Fantóma opery v Londýne môžem povedať len jednu vec – predstavenie je v tej istej podobe zabehnuté už desaťročia, všetko je vychytané do najmenších detailov a je to balzam pre oči, uši aj dušu.

Samozrejme, že každá produkcia má vlastné kostýmy, dizajn scény a réžiu, a teda niektoré veci sú v Londýne a v Prahe výrazne odlišné. Pražské kostýmy vytvoril Roman Šolc, texty preložil Petr Machek, scénu navrhol Daniel Dvořák a o réžiu sa postaral Petr Novotný. V pôvodnom pražskom obsadení nechýbali mená ako Marián Vojtko, Radim Schwab, Michaela Gemrotová, Monika Sommerová, Tomáš Vaněk, Bohuš Matuš a Tereza Mátlová. Podľa oficiálnej stránky Fantóma opery by sa do obnoveného predstavenia v roku 2018 mali zapojiť aj niektoré hviezdy Plesu upírov, ako napríklad Pavel Vítek, či Natálie Grossová. Obnovená premiéra v pražskej Goja Music Hall je plánovaná na 14.9.2018.

V pražskom predstavení sú oproti Londýnu dva zásadné rozdiely. Prvým je už spomínaný luster, ktorý sa v Prahe zosúva šikmo na javisko ponad hlavy divákov a teda kopíruje hľadisko. V Londýne podstatne menší luster najprv padá priamo dole na hlavy divákov v prvých radoch a až potom sa „zaparkuje“ na javisku. Pre divákov, ktorí dielo nepoznajú to môže byť jemne traumatizujúce. Druhým rozdielom je majestátne schodisko v scéne maškarného plesu na začiatku druhej polovice predstavenia. V londýnskej verzií je schodisko širšie, pôsobí veľkolepejšie a na jeho okrajoch sú bábky v životnej veľkosti oblečené, ako účastníci plesu. Či už sú tam kvôli efektu, aby to vyzeralo, že je tam viac tanečníkov, alebo z bezpečnostných dôvodov, aby niekto, nedajbože, v zápale tanca z tých schodov nespadol, jedno je isté – pôsobí to efektne a prirodzene.

Celosvetová úspešnosť Fantóma opery v priebehu troch desaťročí svedčí o kvalite a nadčasovosti tohto nádherného diela. Či už sa vyberiete do Prahy, alebo do Londýna, určite nebudete sklamaní.

Upozornenie pre divákov, ktorí toto dielo nepoznajú: muzikál Fantóm opery obsahuje operné pasáže a operný spev.

Autorka: Anna Duffeková

Ondřej Pilnaj a cesta na Berklee (rozhovor)

Ondřej Pilnaj je mladý, nadějný muzikálový herec, který účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116, Probuzení jara či Romeo a Julie (Divadlo Hybernia) a mnoha dalších. Působí jako dobrovolník v projektu Hate Free Culture a je též prvním Čechem, který byl přijatý na studium muzikálového herectví na konzervatoř Berklee v Bostonu. O cestě, která ho na tuto prestižní školu dovedla a též o svých dosavadních projektech, prozradil víc v našem rozhovoru.

Pro naše čtenáře, kteří vás možná jěšte neměli možnost vidět v divadle, mohl byste se nám představit?

Určitě.😊 Jmenuji se Ondřej Pilnaj, je mi 25 let a živím se jako zatím začínající herec, zpěvák a tanečník v muzikálové company.

Gratulujeme Vám k úspěchu na Boston Conservatory at Berklee. Jaká byla cesta k tomu, že jste si podal přihlášku?

Moc vám děkuji. Cesta k přihlášení byla upřímně velmi vyčerpávající.😁  V Čechách můžeme děkovat za to, jak jednoduše se můžeme přihlásit na vysokou školu. V Americe je to administrativně o něco komplikovanější, a pokud jste k tomu cizinec, jehož rodným jazykem ani není angličtina, je to opravdu velký zápřah na nervy. Celý proces přihlášení bych vám musel popsat na několik stránek, tak snad jen zatím stačí říct, že kdybych dopředu věděl, co mě čeká, začal bych s přípravami alespoň o rok dřív a sehnal si dostatek informací od lidí, kteří už podobnou zkušenost mají.

Jak probíhaly přijímací zkoušky?

Velice podobně jako talentové zkoušky na českých divadelních školách, akorát na Berklee probíhají každý den po několik měsíců a v mnoha různých městech po Americe i Evropě. Nás se ten den ráno v Bostonu shromáždilo asi čtyřicet na taneční část zkoušky a choreografka s námi za pomoci studentů z vyšších ročníků postupně nacvičila jednu baletní a jednu jazzovou choreografii, které jsme pak před ní několikrát zopakovali. Od začátku bylo ale poznat, že na rozdíl od českých škol, nehledí tolik na naše pohybové schopnosti, ale spíš na zápal a výraz, který do pohybu dáme. Následovala pauza na oběd a odpoledne si do malé místnosti začali pomalu volat jednotlivce na pěveckou a hereckou část zkoušky. Měl jsem připravené dva tematicky rozdílné divadelní monology v angličtině a dvě rozdílné písně z amerických muzikálů.

Velký rozdíl jsem pocítil v tom, jak je komise tvořena jen dvěma lidmi, kteří se na vás ještě usmívají a dávají vám prostor, abyste nespěchali a začali, až budete v klidu připraveni, takže se v průběhu zkoušky cítíte uvolněně a můžete ukázat to nejlepší, co ve vás je.

Jak jste sa na ně pripravoval?

Velkou pomoc s přípravou mi poskytl můj dobrý kamarád, režisér Steve Josephson, s kterým jsem spolupracoval na muzikálu Ray Bradbury’s 2116. Pomáhal mi s nácvikem monologů a písní, vysvětloval mi rozdíly v americkém systému a dodnes mi občas dělá korekce anglického jazyka, když si v úředních dopisech například nejsem jistý interpunkcí. Bohužel jsem na uměleckou přípravu měl jen velmi málo prostoru a většinu času jsem se musel věnovat administrativě.

Ray Bradbury’s 2116 byl vašim muzikálovým debutem. Co Vás na tomhle muzikále oslovilo a jak si na něj vzpomínáte?

Na “2116” vzpomínám s velkou láskou a nostalgií. Když se snažíte uživit divadlem, může se vám stát, že občas do divadla chodíte jen si odpracovat svou výplatu a ne tvořit umění. Pak je důležité mít možnost pracovat i na něčem, co naplňuje vaši potřebu uměleckého vyjádření. Já měl to štěstí, že hned můj první muzikál mi umožnil odcházet z divadla vždy s pocitem, že jsem byl součástí něčeho opravdu výjimečného, co mohlo divákem pohnout a přimět ho k zamyšlení. Jaký vyšší cíl můžete jako herec mít? Jestli nějaký muzikál stojí za to znovu uveřejnit na prknech pražských divadel, pak je to právě česká verze muzikálu “Ray Bradbury’s 2116”.

Byl pro vás problém „přepnout jazykový kód“?

Z počátku ano, ale docela rychle jsem si zvykl. Mám k angličtině blízko a popravdě je pro mě příjemnější hrát monolog v angličtině než v češtině, což jsem si ověřil i u přijímacích zkoušek na Berklee. Mám teorii, že to má co do činění s tím, jak si slova v rodném jazyce už automaticky propojujeme s vlastním každodenním životem. V cizím jazyce pak může být snazší oprostit se od sebe samého a vnímat jen svou postavu.

Muzikály Romeo a Julie a Mefisto, ve kterých účinkujete, resp. jste účinkoval, jsou klasickými příběhy, které se roky objevují na divadelních scénách. Naproti tomu jste účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116 anebo Spring Awakening (Probuzení jara), věnovaným príbehu „nově vymyšlenému“. Které z nich jsou vám osobně bližší?

Ani nevíte, jakou jste mi touhle otázkou udělala radost.😊 Tohle je totiž přesně jedno z hlavních témat, kterými se chci v budoucnu zaobírat. Jsem v téhle otázce nejspíš mnohem vyhraněnější než většina mých kolegů. Pro mě jsou muzikály, které zpracovávají moderní témata, mnohem lákavější než ty klasické. Mám totiž pocit, že jsou díky nim autoři mnohem více otevření experimentování a hledání nových forem sdělení.

Muzikál je poměrně mladý žánr. Od uvedení prvního komerčně úspěšného muzikálu “Show Boat” na Broadwayi neuplynulo ani sto let a teprve některé dnes už kultovní muzikálové experimenty posledních dvou dekád nám dokázaly, že muzikál nemusí být jen velkolepá výpravná show pro pobavení, ale i hluboká a intimní zkušenost, která diváka skutečně zasáhne a do jisté míry osvítí. Na takový muzikál si ale v případě většiny pražských divadel budeme muset ještě počkat.

Na Vaši stránce Cesta na Berklee se zmiňujete, že byste chtěl tvořit vlastní experimentálné muzikálové inscenace. Jsou nějaká konkrétní temata, která byste chtěl zpracovat a v muzikálovém divadle chybí?

Témat je mnoho. Stačí, když otevřete ranní noviny. Na Broadwayi se již několik let hrají muzikály s těžkými tématy jako drogová závislost, HIV, rasismus, sebevražda dospívajícího člověka, politika, migrace, transsexualita, atd. Někomu může znít spojení tak vážných témat s muzikálem směšně, ale po zhlédnutí muzikálů jako Rent, Hedwig, Spring Awakening nebo Hamilton, zjistíte, že to může fungovat velmi dobře. Na Broadwayi se každý rok snaží velké množství inscenací přijít s něčím novým a posunout zase o kousek dál naše vnímání limitů divadla. Muzikál je vlastně ještě pořád v plenkách a v budoucnu budeme objevovat jeho možnosti a posouvat jeho hranice tak, že si to dnes ani neumíme představit.

Máte nějaký oblíbený hudební žánr?

V mojí knihovně Spotify byste nalezli převážně soundtracky k Broadwayským a filmovým muzikálům, ale mám hodně v lásce i klasickou hudbu, jazz a swing, šanson, hudbu 60. let a samozřejmě 90. léta, hudbu mého dětství. 😀

Studujete tvorbu textu a scénáře. Měl jste vztah k psaní už odmalička? Je nějaký scénář „v šuplíku“, který byste někdy v budoucnu chtěl ukázat světu?

Studium tvorby textu a scénáře jsem opustil už po třech měsících, protože jsem zrovna zkoušel svou první větší roli v muzikálu Romeo a Julie v divadle Hybernia a kvůli zkouškám jsem nebyl schopný docházet na hodiny. Poté přišlo víc pracovních nabídek a já věděl, že si musím určit priority. Je to opravdu dobrý obor a každému, koho baví psát, bych ho doporučil.

Myslím, že k vášni pro poezii a psaní mě dovedla až kamarádka, když mi bylo asi sedmnáct. Šuplíkovek mám nepřeberné množství, ale na ty si ještě dávám čas, až budu mít dostatek praxe v divadle. Zatím využívám textařské schopnosti jen pro přetextovávání zahraničních písní do češtiny na objednávku některým zpěvákům.

Muzikál Ray Bradbury‘s 2116, který již byl zmíněn, sleduje příběh kočovné skupiny divadelníků, kteří jsou stíháni za nepochopitelné zločiny, kupříkladu čtení pohádek dětem a podobně. Jsou podle vás knihy (zejména ty tištěné) a čtení v dnešné době důležité?

Rozhodně ano. V Bradburyho nejslavnějším díle 451° Fahrenheita je vlastnictví knih trestáno vězením nebo rovnou smrtí. Je tomu tak proto, že knihy se nedají na dálku kontrolovat. Jsou jednou vytištěné a takové už zůstávají. Mohou tak ovlivňovat mysl lidí jinak než si jejich vláda přeje a to může vést k otázkám, nespokojenosti a snaze o změnu, čemuž se vláda snaží zabránit pomocí kontrolovaných zábavních pořadů a propagování myšlenky, že knihy lidem jen ubližují. Nutí to člověka k zamyšlení, jak moc jsme ochotni vzdát se svobody a pravdy kvůli pohodlí a falešnému pocitu bezpečí.

Jste dobrovolníkem projektu Hate Free Culture. Mohl byste nám tenhle projekt přiblížit? Co vás vedlo k navázaní téhle spolupráce?

Jsem rád, že se ptáte. 🙂 Hate Free je skupina, která se zabývá lidskými právy a bojem proti rasismu a xenofobii pomocí informování veřejnosti a odhalováním nepravdivých zpráv, které mají za úkol jen čeřit vody ve společnosti a vyvolávat v lidech strach a nenávist. Já sám jsem otevřený homosexuál, a tak je pro mě společenská situace menšin v téhle zemi zásadní, ale bojovat pouze za práva gayů mi vždycky přišlo nedostačující. Myslím, že je mnohem účinnější bojovat za práva všech a ne jen za ta svá, tedy zkrátka bojovat za spravedlivý systém pro všechny nehledě na pohlaví, věk, barvu pleti, sexualitu, vyznání, vzhled, národnost, pohlavní identitu, zdravotní status a další. Já jsem tuto možnost našel právě u skupiny Hate Free. 🙂

Která z rolí, jenž jste si do dnešního dne zahrál (nebo ji ještě pořád hráte), je Vám najbližší a proč?

Zatím nemám moc velký seznam, ze kterého bych mohl vybírat :D, ale rozhodně Moritz Stiefel z muzikálu Spring Awakening (Probuzení Jara). Bylo to sice jen amatérské školní představení, které jsme hráli pouze párkrát ve školním divadle a na několika zájezdech, ale žádnou jinou postavu bych si tak rád nezopakoval jako Moritze.

Na muzikálech jako Probuzení Jara je skvělé, že je to jen malá skupina herců a žádné dělení na role a company. Máte pak s celým souborem k sobě mnohem blíž, když se nehraje na žádnou hierarchii a zkoušení vás i mnohem víc baví. Navíc hudba a příběh tohoto muzikálu jsou nedostižné.

Kdybyste si měl zvolit pět najoblíbenějších muzikálových písní, které by to byly a proč?

Páni, to je hodně náročné, ale zkusím to. 😀

Come What May – Moulin Rouge, Seasons of Love – Rent, The Flesh Failures – Hair, I Believe – Spring Awakening, Song of Purple Summer – Spring Awakening, Still Hurting – Last Five Years, Midnight Radio – Hedwig, What I Did for Love – Chorus Line, Waving Through a Window – Dear Evan Hansen, She Used To Be Mine – Waitress, When You Believe – Prince of Egypt, Corner of the Sky – Pippin, Who I’d Be – Shrek

Tak bohužel, jenom 5 nejde. 😀

Máte nějakou roli, kterou byste si v budoucnu chtěl zahrát a je, naopak, nějaká role, kterou byste si nikdy zahrát nechtěli?

Mám spousty vysněných rolí jako Mark (Rent), Jamie (Last Five Years), Christian (Moulin Rouge), Evan (Dear Evan Hansen), Bobby (Company), Hedwig (Hedwig and the Angry Inch), Jude (Across the Universe) a moc rád bych si zopakoval Moritze (Spring Awakening). Nenapadá mě jediná role, kterou bych vyloženě nechtěl, vzhledem k tomu, že jsem se ještě zatím ani moc nedostal dál než do company. 😀

Jaký je váš názor na současnou muzikálovou scénu, tak českou jako i zahraniční?

Nemám zkušenosti s divadly mimo Prahu, ale myslím si, že minimálně tomu pražskému muzikálovému divadlu chybí především dramaturgie. Někdo, kdo hlídá logiku jednotlivých scén, hereckou i režijní drobnokresbu a vůbec směr celého díla. V divadle by měl být hlas, který režiséra upozorní, když škrtá repliku, na kterou se v jiné scéně navazuje, nebo vysvětlí herci význam jednotlivých situací, aby v nich působil přirozeněji. V muzikálech u nás dáváme velký důraz na výpravu a velkolepost a už nám chybí práce s příběhem a detaily, proto i velké množství činoherních divadelníků považuje muzikál za nižší formu divadla a spíše za zábavu než umění. Zahraniční muzikálové scény nás ale učí, že tomu tak vůbec být nemusí a muzikál může být jak velkolepá podívaná, tak inteligentní a hluboké umělecké dílo a není potřeba volit mezi jedním nebo druhým.

Dalším velkým problémem je neplacené zkoušení. V pražských muzikálových produkcích jste totiž placeni jen za odehraná představení a předtím chodíte v průměru dva měsíce každý den na 6-8 hodin do práce bez nároku na mzdu. Každý pak musí zkoušet i několik představení najednou a v mnoha případech se do toho věnovat ještě i jiné práci, aby byl schopný se uživit. Tomu potom odpovídá i celková kvalita představení. Pokud tyto podmínky odmítnete, vždycky se najde někdo jiný, který s nimi nebude mít problém. Herecká asociace na toto téma mlčí a pokusy o založení odborů se vám mohou silně vymstít. To je systém, který je potřeba změnit, pokud chceme zlepšit stav muzikálu u nás.

Co byste odkázal mladým lidem, kteří by sa též rádi vydali na cestu herectví?

Tohle je otázka na mnohem zkušenější herce, než jsem já.😁 Jsem teprve začátečník a opravdu si netroufnu někomu radit. Zatím jsem spíš divadelní teoretik, ale když se mi podaří sehnat finance na studium herectví na Berklee, tak vám na to jednoho dne třeba už budu moct dát odpověď zkušeného herce.😊

Pokud vás příbeh Ondřeje zaujal a chtěli byste se dovědet víc, nebo ho na jeho cestě podpořit, navštivte jeho webové stránky Cesta na Berklee

Všechny fotky, použité v našem rozhovoru, jsou s dovolením Ondřeje převzaté z jeho webových stránek www.cestanaberklee.cz

Ondřej Pilnaj

STEVE JOSEPHSON – OBSIAHLA SPOVEĎ 3/3

Americký producent, režisér, choreograf, herec a učiteľ Steve Josephson žije už 6 rokov v Prahe. Po štúdiu na University of Southern California v Los Angeles sa podieľal na viacerých medzinárodných divadelných festivaloch a spolupracoval na vyše 70 muzikáloch. V Prahe režíroval Sweeneyho Todda, RENT a 2116. O týchto a mnohých iných muzikáloch nám porozprával v exkluzívnom rozhovore.

Prvú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

Druhú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

AD: Párkrát ste spomenuli Klíč králů, kde ste mali na starosti choreografiu a umeleckú réžiu.

SJ: Na tom predstavení som pracoval ako umelecký režisér, takže som pomáhal vytvoriť celý jeho vzhľad. Kostýmy, dizajn javiska, dramaturgia. Pomáhal som vytvoriť príbeh, pretože keď som s nimi začal pracovať, mali len hlavnú myšlienku a pár piesní. Potrebovali si to vyskúšať a rýchlo vymyslieť. Vytvoriť a zrealizovať.  Takže som robil muzikálovú inscenáciu.

AD: Páčil sa vám príbeh? Je to tiež svojim spôsobom sci-fi / fantasy.

SJ: Áno, je to viac fantasy, ako sci-fi.  Keď sme na Klíči králů začali pracovať, bolo to niečo ako muzikál Pán Prsteňov. Takže miesto sci-fi je to skôr svet fantázie, vytvárania alternatívneho sveta, ktorý je založený na iných princípoch, ako ten náš. Aby som ho vytvoril, musel som sa vrátiť naspäť do minulosti. Pochopiť Daniela a jeho prácu a ako veľmi mal rád pohanské príbehy, runy, draky, škriatkov.  Povedal som, že si vytvoríme vlastnú mytológiu. Vrátime sa späť na začiatok ku vzniku sveta. Takže môj nápad bol, že si vezmeme 5 štádií človeka (zlatý, strieborný a bronzový vek, vek hrdinov a železný vek – Hesiodos, pozn. red.) a tvorov, ktoré vznikli na Zemi. V tomto príbehu sú zem, voda, vzduch, oheň aj 5 štádií človeka, ktoré končia železnými Orkami. Tí predstavujú Dobu železnú a klamné ľudské túžby. Je to dosť hlbohý a hutný príbeh s množstvom folklórnych prvkov a veľa vecí sa ani nedostalo na javisko, ale sú tam pod povrchom tak, aby to nám dávalo zmysel. To je najpodstatnejšia vec pri tvorení akejkoľvek formy umenia – musí vám to dávať zmysel. A potom obecenstvo niekedy potrebuje a niekedy nepotrebuje vedieť, čo všetko je za tým.

AD: Nikdy som sa nad tým nezamýšľala takto. Brala som to skôr ako modernú rozprávku, ktorá sa venuje problémom dnešnej doby, o živloch a štádiách človeka som nikdy neuvažovala.

SJ: Je to tak. Predstavenie začína lesnými ľuďmi.  Je to ako pretvorená Európa a každá z krajín predstavuje zmenené časti Európy. A pretože je príbeh rozprávaný z českého uhlu pohľadu, centrom je moderná spoločnosť lesných ľudí. Každá kultúra má mytológie a mýty o bytostiach z lesov. Tu máme lesných ľudí a hlavný nápad bol, že ak pochádzate z lesa, pochádzate zo zeme. Tam žijete
a nemáte nijaké iné túžby ani potreby. Pokým toto prostredie niečo neprekoná. Takže sme šli od zeme k vode, ktorú reprezentujú všetky vodné bytosti a prostredie v jazerných krajinách. Potom je tam oheň reprezentovaný vranou. Majú moc, ktorá by mohla byť použitá pre dobro aj pre zlo, ale ochraňujú ostatných, akoby sedeli niekde hore na špici hory a dozerali. Tieto postavy predstavujú zlatý, strieborný a bronzový vek. Mne to dáva zmysel. A toto všetko sa muselo premietnuť do dizajnu, ako umelecký režisér som to mal na starosti. Mal som na starosti dizajn, kostýmy, svetlá, každá zložka musela byť umeleckým dielom. A inscenácia presne toto robí. Použitie podlahových vzorov
a pohybov reprezentujúcich pohanské runy, ktoré sú v centre mnohých vecí, čo Daniel robí, posilňujú  postavy. Dodávajú im aspekty zvierat a prírody.  Je to komplexné. Škoda, že Daniel nenapísal aj druhú polovica príbehu.

AD: Napíše ju niekedy?

SJ: Netuším. Viem, že to Daniel na dlhý čas nechal tak. Už len uvedenie bolo veľmi turbulentné
a myslím, že vieme, ako príbeh skončí. Teda kto sa stane Kráľom kráľov. A myslím, že je to veľmi dobre premyslené. Nemyslím, že by sa niekto z nás, kto vieme, niekedy čo i len slovkom na túto tému vyjadril. Čiastočne preto, že sme čakali, že pribudne možno ešte jedna ďalšia pieseň, ktorá to všetko spojí, ale Daniel mal príliš veľa materiálu. To je ten problém. Keď tento muzikál písal, zistil, že predstavenie je príliš dlhé už tak ako je a má ešte 5 ďalších piesní a jednoducho to všetko urobiť nemôžeme. Vtedy sa rozhodol, že budú 2 časti. Viem, že to pre ľudí bolo trochu šokujúce, ale koľkokrát vám v kine hneď v úvode filmu povedia, že pozeráte prvý diel a bude to trilógia.  Že príbeh nebude ucelený.  Viete, že je to trilógia. A to isté je tento muzikál.  Bol to úžasný príbeh, v ktorom sa veľa udialo. Uvidíme.

AD:  Niekoľkokrát ste pracovali na muzikále Chicago. Videli ste české spracovanie v Brne?

SJ: Nevidel. Nevedel som, že ho hrajú. Videl som v Brne veľa predstavení. Neviem, či by som to mal hovoriť, ale muzikály v Brne sa najviac podobajú produkciám v Londýne a New Yorku.  Rozumejú žánru, veľa muzikálov prezentujú spôsobom, aký by som chcel vidieť.  Videl som celkom dosť ich predstavení. Boli veľmi dobré, dobrí herci, dobrá produkcia. Zdá sa mi, že k tomu pristupujú tak, že naozaj chcú dielo umelecky reprezentovať.

RŠ: Čo si myslíte o súčasných muzikáloch ako Hamilton alebo Dear Evan Hansen?

SJ: Milujem ich. A tiež sa tu ukazuje otázka umenia vs. zábavy. Raz za čas sa v každej generácii (ak máte šťastie), približne každých 10 – 20 rokov sa nájde niekto, kto vytvorí niečo, čím chce posunúť určitý odkaz a vyjadriť určitý pocit. A je zaujímavé, že za posledné 2 – 3 roky sa toto podarilo niekoľkým muzikálom. Ale pred Hamiltnom sa musíte vrátiť skoro až k Rentu.

Muzikál Hamilton môžete pozerať niekoľkokrát znova a znova. Môžete ísť na to predstavenie a sledovať len podlahové vzory. Môžete sledovať pohyb scény akoby bola maliarske plátno a príbeh bol na ňu postupne namaľovaný. Pochopíte tak všetko, čo sa tam deje. To isté platí pre zinscenovanie a choreografiu a tiež pre spev, herectvo a akciu. Toto predstavenie považujem za výnimočné umelecké dielo. Avšak problém je v tom, že keď niečo takéto vznikne, iní ľudia  sa to pokúsia okopírovať, nemám pravdu? A keď sa to rozhodnú okopírovať, niekto si povie zarobíme na tom, stačí spraviť iný príbeh. Hamilton vznikal vyše 10 rokov, mal veľa predvádzačiek a pracovalo na ňom množstvo ľudí. A problém je v tom, že mnohokrát, keď chcú uviesť niečo obnovené, jednoducho to uvedú a nevenujú tomu dostatok.

Veľmi sa mi páčia nové muzikály a vždy som zvedavý, aký bude v tomto smere náš ďalší krok. Ak študujete umenie, vidíte, že sa pohybujeme medzi jednotlivými oblasťami. Na začiatku tu boli obrovské, extravagantné predstavenia a Rodgers a Hammerstein (Carousel, The Sound Of Music pozn. red.) to zmenili. Chceli muzikál založiť na príbehu, a tak miesto toho, aby tancovali herci, do predstavení pribudli tanečné company. Povedali si skúsme scénu a choreografiu spraviť tak, akoby to bol balet. Rovnakú vec spravil Jerome Robbins vo West Side Story, a ešte predtým to tak bolo v muzikáloch ako On The Town a Wonderful Town. Niektoré z týchto muzikálov reálne ako balet dodnes existujú. A potom máte niečo ako Chorus Line, ktorý je zameraný len na rozpovedanie nejakého vnútorného príbehu a to predstavenie nemá žiadne kulisy ani nič podobné, je tam len herec stojaci na scéne. Je to skvelý muzikál, ľudia sa ho pokúšajú kopírovať, robia zjednodušené verzie
a podobne. A iní sa zas snažia znova vytvoriť nejakú novú umeleckú formu. Myslím, že múdri ľudia vždy hľadia aj na minulosť, chápu, odkiaľ pochádzame, a to použijú ako bázu, na ktorej stavajú. Taktiež prehovárajú k ľuďom, generáciám, tak ako aj teraz, ale vedia aj to, kam sa chcú posunúť v rámci žánru. Inými slovami, tieto úžasné predstavenia sú minulosťou, prítomnosťou a budúcnosťou divadla naraz, a to z nich robí umelecké diela namiesto zábavy.

Muzikál Dear Evan Hansen som nevidel a nerád hovorím o predstaveniach, s ktorými nemám osobnú skúsenosť. Sú albumy, ktoré rád počúvam, páči sa mi hudba, ale ťažko sa mi o nich hovorí z pohľadu ich divadelnej formy bez toho, aby som ich videl. Takto to mám aj s muzikálom Next To Normal, ktorý ľudia milujú, no keď sa hral, nebol som v New Yorku a nemal som možnosť vidieť túto produkciu, ktorá mala na divákov taký veľký vplyv. Poznám len album, a tak ho počúvam ako čisto hudobný kus, než muzikál a nechcem sa k nemu veľmi vyjadrovať, pretože mám pocit, akoby som mu robil medvediu službu.

 

AD: Videli ste nejaké pôvodné české muzikály? Ak áno, ktoré? Páčili sa Vám? Napríklad muzikál Dracula…

SJ: Poznám príbeh muzikálu Dracula. Dracula je fantastický a je obrovská škoda, že sa ho ľudia neustále snažia napodobňovať. Uvedomujú si, že Dracula je výtvor, ktorý môže stáť sám o sebe pri ostatných umeleckých dielach sveta a poblém je v tom, že si neustále vravia: „Potrebujeme ďalšieho. Potrebujeme ďalšieho Draculu.“ Takže miesto toho, aby ľudia diela tvorili z potreby a túžby povedať, alebo urobiť niečo dôležité, len kopírujú. A v koľkých českých muzikáloch ste videli myšlienku tanečného tria, ktoré v Draculovi predstavovalo krv? Videl som to v množstve predstavení a nakoniec to len kopírujú, kopírujú niečiu umeleckú víziu. Je to, ako by som povedal „Namaľujte mi ďalšieho Van Gogha“. A ľudia si povedia: „OK. Môžem ísť do obchodu s farbami, namiešam si farby, aké používal a namaľujem obraz.“  Úžasné. Má to v sebe prvky Van Goghovej tvorby, ale nie je to Van Gogh. Takto to vnímam. Teším sa na pripravovaný muzikál Sherlock Holmes. Poznám ľudí
v muzikálovej brandži, ktorí vravia, že je to dobré predstavenie.  Samozrejme, ešte to nemôžem vedieť, nevidel som to, nepočul som to, ešte nemal premiéru. Ale keď sa pýtam mojich známych, ktorí v týchto predstaveniach hrajú, po čase len vravia: „Hm, je to viac menej to isté.“ Ale nechcem sa o týchto predstaveniach vyjadrovať negatívne. Problém je v tom, že divadlo na vysokej úrovni musí podporovať producent, alebo niekto, kto verí v to, čo robia. V Prahe sa to často nestáva. Zdá sa mi, že v Plzni, Brne a Bratislave je možno pár ľudí, ktorí do produkcie pretláčajú určité druhy muzikálov, ale myslím, že v Prahe je to proste príliš drahé. Nehnuteľnosti sú príliš drahé, divadlo je príliš drahé, produkcia predstavenia je príliš drahá, takže potrebujú byť zaistení. Potrebujú vyprodukovať niečo,
o čom vedia, že sa na to ľudia pohrnú a vedia, že to bude fungovať, pretože posledné predstavenie, ktoré bolo takmer také isté, fungovalo.

AD: Ďakujem, to bola naozaj diplomatická odpoveď.

SJ: Nuž, ľudia ma už aj tak nenávidia J. Poviem to takto.  Rozumiem tomu, čo robia. A to isté sa deje aj v Spojených štátoch. Z času na čas sa objaví producent, ktorý naozaj verí v to, čo robí a povie si: „Pravdepodobne prídem o peniaze a musím násť ľudí, ktorí sú ochotní prísť o peniaze, aby sme toto predstavenie mohli zrealizovať.“

RŠ: Je nejaký muzikál, ktorý by ste chceli českému publiku predstaviť, ale ešte neprišla príležitosť?

 

SJ: Áno. Je niekoľko muzikálov, ktoré by som rád uviedol, no nechcem ich veľmi špecifikovať, lebo niekoľko z nich som už spomenul a viem, že niekoľko ľudí už na nich pracuje, takže nerád by som o nich hovoril.

Viete, podľa mňa veľmi záleží práve na hudbe. Viete, sú to muzikály a všetko, s čím daná produkcia pracuje musí vychádzať z toho, aká je hudba. A myslím, že existujú žánre, ktoré sa tu veľmi nevyskytujú, niektoré sú rockovo alebo jazzovo ladené. Je to niečo, čo sa tu často neobjavuje, ale taktiež ovplyvňujú tak zinscenovanie, ako aj choreografiu muzikálu, ktoré sú viazané na hudbu. Existuje mnoho pohľadov, ako nazerať na inscenáciu diela.

Rád by som tu uviedol ešte 1 – 2 predstavenia a staval na tom, čo už ľudia odo mňa videli. Neviem úplne, ako dlho tu ešte budem, resp. môžem byť – nemám momentálne v pláne odísť, no mám rodinu v USA, a tak vždy premýšľam keby som mal uviesť už len jeden muzikál – ktorý by to bol? Alebo keby mali byť dva, ktoré by som uviedol? Rád by som priniesol niečo tanečnejšie.

 

Steve Josephson v súčasnosti poskytuje aj muzikálové workshopy v Prahe, kde sa s ním určite stretnete.

 

Autorky: Anna Duffeková a Romana Švecová

STEVE JOSEPHSON – OBSIAHLA SPOVEĎ 2/3

Americký producent, režisér, choreograf, herec a učiteľ Steve Josephson žije už 6 rokov v Prahe. Po štúdiu na University of Southern California v Los Angeles sa podieľal na viacerých medzinárodných divadelných festivaloch a spolupracoval na vyše 70 muzikáloch. V Prahe režíroval Sweeneyho Todda, RENT a 2116. O týchto a mnohých iných muzikáloch nám porozprával v exkluzívnom rozhovore.

Prvú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

RŠ: Mohli by ste nám, prosím, povedať niečo o českej verzii muzikálu RB 2116 v preklade Milana Malinovského?

SJ: Stále sa na nej pracuje, aj keď niektoré piesne už sú hotové, nedávno sme zverejnili One Upon
a Time (Kdes a kdys)
, ktorú mám veľmi rád. S Milanom spolupracujem veľmi často, myslím, že robil na každej inscenácii, ktorú som robil . Je veľmi múdry a má veľký referenčný rámec. Takáto práca si vyžaduje množstvo diskusií. Trik je vymyslieť adekvátny preklad. Toto je však, bohužiaľ, v prípade prekladov inscenácií do češtiny, problém. Ak je niečo dobre napísané, hudba a text by mali byť prepojené, vyjadrujete ním nejakú emóciu a myšlienku. Takže ak vyhodíte jeden jazyk a nahradíte ho iným, stáva sa že ľudia napíšu slová, ktoré sú svojvoľné a nepravé. Nájsť porovnateľné pocity a zvuk si žiada veľa práce, pretože spev sú emócie. Spev sú vokály, do ktorých sa tieto emócie vpisujú. A vy musíte zachytiť rovnaké zvuky, ktoré nesú túto emóciu a spísať ich do slov. Viem to, odkedy som s ním pracoval na Rente (pred pár rokmi taktiež preložil slovenskú verziu Rentu v Bratislave). Robili sme spolu aj na anglickej verzii a je tiež prekladateľom českej verzie. Trvalo nám rok, kým sme vymysleli adekvátny český preklad. A takto to teraz funguje aj s českou verziou RB 2116. Už keď sa RB 2116 hral vo svojej originálnej angličtine, uvažoval nad českou verziou. Teraz premýšľam nad českým prekladom a nad tým, či o niečo prekladom prídeme. Ďalším problémom je, že niekedy musíte určitú vec úplne vyškrtnúť a nahradiť, pretože som možno napísal niečo, čo dávalo zmysel v angličtine a reprezentuje to určitý pocit, ale v češtine to tak nie je. Taktiež nemáme rovnaký referenčný rámec, rovnaké myšlienky a príbehy, a tak si často musíte povedať “ok, tento nápad fungovať nebude.” Takže našou výzvou je nájsť nový scenár, alebo nový charakter či novú fabulu, na ktorej postavíme príbeh, takže je to vec, na ktorej sa neustále pracuje. Vlastne rozmýšľam, že preložíme ďalších pár piesní. Dlho mi trvá, kým si k takému prekladu sadnem a rozhodujem sa, či som ochotný sa vzdať nejakého z týchto významov alebo som ochotný ich vymeniť za niečo, čo navrhol on, ktoré sú síce odlišné, ale fungujú.

Pre mňa je toto otázka umeleckého diela. Muzikály môžu byť umením alebo môžu byť zábavou. Ja k tým mojím pristupujem ako k umeleckým dielam, čo si žiada obrovskú zodpovednosť; nerobím len zábavné kúsky, ktoré si ľudia chodia pozrieť ako niečo v televízii. Trávim nad nimi veľa času. Napísať slušný scenár môže trvať aj 10 rokov a myslím, že ak ste nad ním toľko času nestrávili, nezaslúži si byť uvedený.

AD: Už ste spomínali Sweeneyho Todda. Bola to vaša prvá pražská produkcia a takisto prvé uvedenie tohto muzikálu v Prahe a celkovo Českej republike. Bola táto produkcia pre Vás niečím výnimočná?

SJ: V prvom rade musím povedať, že tak, ako množstvo Američanov, aj ja milujem Stephena Sondheima. Žáner muzikálového divadla vytvorili Rogers a Hammerstein. Myšlienku, že pieseň
v predstavení nie je len pre zábavu, ale musí posúvať dej vpred a odhaľuje vnútorné charakterové vlastnosti postáv. Oscar Hammerstein bol v tomto ohľade pre Stevena Sondheima ako otec a uňho sa Sondheim naučil písať muzikály. Takže Sondheim zobral, čo už urobili Rogers a Hamerstein a posunul to vpred ako skladateľ a textár v jednej osobe. Jeho slová sa snúbia s hudbou, to načasovanie, ten rytmus… . Keď tie slová poviete a cítite ich význam, jediné noty, ktoré k nim pasujú sú Sondheimove. Preto sú Sondheimove muzikály takou výzvou. Nemôžete oddeliť slová od hudby. Takže je to pre hercov veľmi náročné a veľa jeho diel spracúvajú operné spoločnosti. Sweeney Todd je extrémne náročný po hereckej aj speváckej stránke. Vždy som to predstavenie miloval a už predtým som pracoval na Sondheimových muzikáloch. Tak som začal spolupracovať s Brianom Caspem, ktorý šéfuje hereckému štúdiu Prague Playhouse. Bol jedným z prvých ľudí, čo som tu stretol a začali sme sa baviť o muzikáloch. Nikto iný tu nerobil americké muzikály a tá myšlienka sa mu veľmi páčila, tak sme sa rozhodli, že sa do toho dáme aj keď je Sweeney Todd veľmi náročný. Stále to predstavenie milujem. Uvádzal by som znova a znova v rôznych verziách. Je to úžasné dielo, ktoré si viete predstaviť mnohými spôsobmi. Myslím, že to bol prvý Sondheimov muzikál, ktorý sa tu hral a viem, že nedávno mal Sweeney Todd premiéru v Plzni, ale neviem, ako sú urobené preklady. Neviem si predstaviť, ako by niekto mohol dať tej hudbe iné slová. Predpokladám, že je to veľmi náročné. Budem sa musieť porozprávať s niekým, kto to videl a zistiť, čo si o českej verzií myslí. Ale o niekoľko rokov neskôr som s Prague Shakespeare Company (pražské divadlo hrajúce v anglickom jazyku, pozn. red.) pracoval na muzikáli Príbehy z lesov (Into the Woods). Opäť predstavenie, ktoré milujem. Už niekoľkokrát som na ňom pracoval a znovu je to úžasné dielo, ktoré ponúka rôzne uhly pohľadu a možnosti, ako sa k nemu postaviť. Hlavnou myšlienkou je rozprávanie príbehu a to sa dá urobiť nespočetnými spôsobmi. Toľko k Sondheimovi, na ktorom som pracoval a rád by som tu uviedol ďalšie jeho diela. Hlavne preto, že ľudia sa na to asi nedajú, také je to ťažké.

AD: To bola moja ďalšia otázka. Či ste to videli aj v Plzni.

SJ: Zatiaľ som to predstavenie nevidel. Pôjdem si ho pozrieť. Ale ešte neviem kedy. Od premiéry som nemal príležitosť, ale určite ho chcem vidieť.

RŠ: Kedy ste sa po prvýkrát stretli s tvorbou Jonathana Larsona?

SJ: Na moje prvé stretnutie s Rentom si dodnes pamätám. Musím ale povedať, že muzikál Rent som si zamiloval a začal som ho obdivovať až po mnohých rokoch. Som v rovnakom veku, ako by bol Jonathan Larson (autor muzikálov Rent a Tick, Tick…Boom, pozn. red.), možno o rok mladší. V čase, keď Rent vyšiel, žil som v podkrovnom byte v New Yorku so svojimi kamarátmi umelcami, neboli tam steny… Jednoducho, v 80. rokoch som žil veľmi podobným spôsobom života, ako postavy muzikálu Rent, a keď sa muzikál objavil a všetci z neho boli nadšení, nerozumel som, pretože sa mi nezdal ničím zvláštny. Bolo to akoby niekto napísal muzikál o vašej rodine, vy by ste naň prišli do divadla povedali by ste si: “Nechápem to, čo sa na nás ľuďom zdá také výnimočné?” Moji priatelia písali hry a muzikály, často sa mi stalo, že som prekračoval spiacich opilcov pred vchodom – taký jednoducho život bol. Až o pár rokov, keď som získal odstup som sa obzrel späť a povedal som si: “Wow, to obdobie, miesto, energiu, a celkový efekt sa mu podarilo zachytiť naozaj dokonale!” Vtedy som Rent skutočne ocenil a pomyslel som si: “Teraz mu už rozumiem!” Nielenže mu rozumiem, ale chápem aj jeho referenčný rámec, poznám materiál, na ktorý odkazuje a ktorý bol jeho inšpiráciou.

Nedávno som trochu pomáhal s Tick, Tick…Boom!, robil som pre tunajšiu produkciu pohybovú prípravu a faktom je, že v každej z tých piesní počujete odkazy na rôzne diela a veci, ktoré ho ovplyvnili. Keď nejaký počujem, viem ho presne priradiť, pretože mal rovnaký referenčný rámec ako mám ja. A keď sa začínalo uvažovať o tom, že by sa Rent inscenoval tu, pomyslel som si: “ak je niekto, kto by to tu mal režírovať alebo inscenovať, mal by som to byť ja, lebo nikto iný to skutočne nepochopí.” Bol som v podstate Mark Cohen, bolo to akoby si Mark povedal “Fajn, zrežírujem show o mne a mojich priateľoch, aby nám ľudia porozumeli a pochopili, čo máme v úmysle.” Dnes tento muzikál milujem. Je úžasný, nostalgický… má síce svoje muchy, po emočnej stránke je trochu „nevyspelý“… Viete, keď ste teenager, hovoríte si “veď ja sa zmením.” Keď sa na ten muzikál pozerám teraz ako dospelý, musím povedať, že najrozumnejšia postava bol Benny, ktorého všetci nenávideli. Je to človek, ktorému sa podarilo prísť na to, ako dať jeho priateľom umelcom miesto na tvorbu a poskytnúť im strechu nad hlavou. Bol to úžasný nápad. Ale v muzikáli je záporný hrdina, pretože nereprezentuje rovnaké „ideály“ a hovoria mu, že sa zapredal, ale Benny na to “nie, vidím, aký je svet a čo musíme urobiť” – čo je veľmi rozumná odpoveď. Ako dospelý sa na to teraz spätne pozerám inak a hovorím si “áno, je to skvelá ukážka toho, ako by podľa teenagerov mal svet vyzerať.“

RŠ: Vo vašom životopise som si všimla titul Seasons Of Love, má niečo spoločné s Rentom, alebo je to náhoda?

SJ: To bol koncert. Mám rád všetky druhy umenia predvádzaného pred ľuďmi a neviem si medzi nimi vybrať favorita. Často sa zamýšľam nad muzikálmi, lebo tie môžu mať to najlepšie zo všetkého, nie? Jednak je to samotné inscenovanie pohybový talent tanečnej company, môže tam byť dobrý spev aj hudba a herectvo by malo byť také dobré akoby to bola činohra, ale často sa považuje za najslabší článok. Svoje štúdiá som začal ako klasický sheakespearovský herec v Los Angeles, popritom som ale bol v skupine moderného tanca a študoval som spev. Rád sa medzi nimi pohybujem. Niekedy je fajn spraviť len spievať a spraviť si koncert, niekedy zas tanečné predstavenie. Najradšej však skúšam všetky tri zložky prepojiť.

RŠ: Kto priniesol Rent do Prahy?

SJ: Bol to môj nápad. Stalo sa to, keď som pracoval v muzikáli Klíč králů. Bolo to tesne po muzikáli Sweeney Todd, na ktorom som spolupracoval s Milanom Malinovským, ktorý mi pomáhal
s prekladom. Pracoval som vtedy s Markétou Procházkovou a niekoľkými ďalšími hercami a v tom čase som sa vrátil materiálom Rentu a uvedomil som si, že mnohí z týchto českých hercov naozaj túžia predstaviť niečo, čo v Prahe chýbalo. Chceli robiť také divadlo, čo tu dovtedy nebolo. A tak som počas skúšok muzikálu Klíč králů navrhol: “počujte, prečo si také predstavenie nespravíme my sami? Zabudnime na nejaké veľké divadlo. Prvé uvedenie Rentu v Prahe bol môj nápad a všetkých tých ľudí som poprosil, aby mi venovali kúsok svojho času. Bola to veľká produkcia so živou kapelou a bolo jasné, že na tom veľmi nezarobíme, ale to nás, čo sme na Rente pracovali vôbec netrápilo. Nešli sme do toho kvôli peniazom, chceli sme tu mať divadlo, o ktorom sme vedeli, že existuje, ale tu zatiaľ chýbalo.

RŠ: V jednej recenzii na Tick, Tick…Boom! bol tento muzikál označený ako “otvorený list muzikálovému divadlu. Čo si myslíte o tomto označení?

SJ: Tick, Tick…Boom! je podľa mňa o niečom inom. Treba si uvedomiť to, že ten muzikál bol napísaný až po smrti Jonathana Larsona. Keď si ale vezmete pôvodný materiál a piesne, ktoré napísal… V New Yorku existuje celá divadelná štvrť v podobe, akú v Prahe nemáme, sú tu napríklad kabaretné kluby, malé piano kluby a spoločenské miestnosti, kde neznámi umelci predstavujú svoje piesne. Organizujú sa tzv. večery piesní a presne z takýchto pochádzajú aj piesne Jonathana Larsona. Sú to veľmi nezvyčajné piesne, ktoré sú dôležité preňho samého a jeho koncerty a počuť v nich množstvo odkazov na diela, ktoré mu boli inšpiráciou. Robil v nich isté intelektuálne rozhodnutia, no samotný muzikál vznikol až po jeho smrti, pričom pri jeho tvorbe bolo cieľom poukázať na to, aby si ľudia spätne uvedomili, kým bol a čo chcel dosiahnuť. Pre mňa je však ten muzikál o niečom inom a síce – kto sme my ako umelci? Kedy v sebe nájdeme svoj vlastný unikátny hlas? Kedy namiesto toho, aby sme boli len divákmi a svedkami práce iných ľudí a len ich tvorbu komentovali začneme vytvárať niečo nové? Myslím, že je to v TTB vidieť v piesni Sunday o nedeľných brunchoch, ktorá je odkazom na muzikál Sunday In The Park With George. A práve v tomto muzikáli je pieseň s rovnakým názvom. Sunday In The Park With George, ktorého autorom je Stephen Sondheim je o Georgeových úskaliach života ako umelca a otázkach ako Čo tomuto svetu po sebe zanechám? A to je metafora.

Takže pre mňa je Tick, Tick, Boom! jeho uvedomením, že “musím prestať myslieť na to, že len komentujem dielo iných ľudí a vytvoriť vlastné.” S tým tiež prichádza otázka „kto som ako človek?“ ktorá súvisí s 30. narodeninami. Je to dospievanie a uvedomovanie si, kým vlastne je.

Tvrdenie, že je to otvorený list muzikálovému divadlu by znamenalo, že vám to samo o sebe nemá čo dať a opäť je to len komentovanie práce iných ľudí. Je to skôr akýsi vnútorný boj umelca. Kedy to už vieme? Kedy začujeme to tikanie a začneme si uvedomovať “musím sa stať sám sebou”? Kto vlastne som? Čo vytvorím?

Tento rozhovor je natoľko obsiahly, že bude mať 3 časti. Posledná časť už čoskoro na našom webe.

Steve Josephson v súčasnosti poskytuje aj muzikálové workshopy v Prahe, kde sa s ním určite stretnete.

 

Autorky: Anna Duffeková a Romana Švecová

Kde se rodí muzikálové talenty?

Divadelní prkna nejsou jen přehlídka známých jmen zpěváků a herců, ale také prostor, kde se světu představí mladé dětské talenty. A kdo jsou ty největší dětské talenty?

Je jim v průměru 10 let. Zpívají ve sportovních halách i v klasických koncertních síních, natáčí pro televizi i rozhlas, spolupracují s řadou předních umělců a uměleckých těles, hrají ve filmu i v divadle a nebo si prostě jen tak hrají. Bezmála dvě stovky malých zpěváků, herců a tanečníků, rozdělených podle věku a nadání do pěti oddělení navštěvuje dětský sbor Coro Piccolo Praha, který se v současné době řadí mezi přední pražská umělecká tělesa. A právě o dětech z CORO PICCOLO bude tento článek.

Kromě zpěvu a intonace se v rámci zkoušek děti věnují herectví, učí se jevištní mluvu, trénují precizní výslovnost i frázování. Hrají herecká improvizační cvičení a mají lekce tance. Vedoucí sboru Jana Galíková dbá jak na intonační jistotu, tak především na přirozený a kultivovaný projev dětí. A právě díky tomu jsou  děti s úspěchem obsazovány do dětských rolí pražských divadel a sbor Coro Piccolo je v podstatě líhní hereckých a pěveckých talentů. Ty menší děti vystupují v dětské company, ty zkušenější potom ztvárňují hlavní dětské role na prknech divadel Hybernia, Broadway, GOJA Music Hal, Studiu DVA , Hudebním divadle Karlín.

Sbor Coro Piccolo pravidelně spolupracuje se symfonickým orchestrem v malebných prostorách paláce Žofín, ale děti mají za sebou i koncerty ve sportovních halách pro desetitisíce diváků. Zpívají v Rudolfinu, v Lucerně i v rockových a jazzových klubech.  Díky jasnému zvuku sboru a čistým hlasům jeho sólistů sbor spolupracuje s nejrůznějšími televizními stanicemi a děti propůjčují své hlásky filmovým i animovaným postavičkám. Děti ovšem se stejnou vážností vystupují na benefičních koncertech a zapojují se do nejrůznějších charitativních projektů.

Přestože se členové sboru pohybují ve světě „šoubiznysu“ a je na ně často kladen velký tlak, jsou děti ze sboru Coro Piccolo především dětmi. Jsou přirozené, hravé a kamarádské. Zažívají neopakovatelné okamžiky na jevištích i na zkouškách a kromě kulturních zážitků získávají stále nové a nové kamarády, se kterými tráví vekou část svého volného času. Pěvecký sbor je živá buňka, ve které se stále něco děje a Coro Piccolo je navíc buňkou, která rozdává radost a společně se raduje z dobře odvedené práce.

My jsme pro Vás pár dětí ze sboru vyzpovídali ať víte od nich samotných, jak to u nich chodí!


Filip Vlastník:

Ahoj Filipe, řekni nám prosím, jak si se dostal k muzikálům, jaká byla tvá cesta na divadelní prkna?

Úplně poprvé jsem byl v muzikálu  Mata Hari v divadle Broadway.  Neměl jsem žádný text ani písničku. Byl jsem jenom mrtvý dítě. Ale strašně mě to v divadle bavilo a díval jsem se na ostatní herce. Nejlepší byla děkovačka, to už jsem mohl být živý a běhat po jevišti. Ale první opravdová muzikálová role byl Mýdlový princ, tam jsem dělal konkurz. Ten trval od rána až skoro do večera. Zpívali jsme, hráli kousky ze scénáře a tancovali jsme choreografii. Na konci mě pan režisér Radek Balaš vybral a musím říct, že Mýdlový princ je strašně super.

 

Jak vidíš svojí budoucnost? Chceš se muzikálům věnovat i v dospělosti? Podporují tě rodiče v tomto oboru?

Asi jo. Baví mě hraní a zpívání a hraju na bicí, chtěl bych mít kapelu jako má Pepa Vojtek Kabáty. Pepa taky hraje v muzikálech, tak by se to asi dalo stíhat všechno dohromady. A nebo budu sklář. Ještě přesně nevím. Rodiče mě podporují. Mamka chodí do divadla se mnou a nakoupili mi bicí, elektrickou kytaru a velký bedny.

 

Co byla zatím tvá nejoblíbenější role? Jakou roli si chceš v budoucnu zahrát?

Mám hodně rád Mýdlového prince a úplně skvělá byla Antoinetta, královna Francie. Tam jsem začal hrát v pěti letech a nejvíc se mi líbili vojáci a pochodně. A teď třeba Čas růží, tam hraju dvě role Honzíka a Bohouška. Každý je jiný a to mě baví. Chtěl bych hrát D´Artagnana ve Třech mušketýrech.

 

Řekni nám jak se ti líbí ve sboru CORO PICCOLO?

Líbí hodně. Mám tam nejlepší kamarády a nejvíc mě baví velký koncerty s kapelami. Třeba letiště v Letňanech s Danem Landou bylo skvělý a nebo koncerty s Michalem Hrůzou. Nejlepší  jsou herecký zkoušky, to mě baví nejvíc.  Hrajeme různý hry, nacvičujeme scénky a tak. Vždycky se u toho strašně smějeme.


Tereza Neradová

Ahoj Terko, jak si se dostala k muzikálům?

Ahoj! Když mi bylo 10, tak jsem šla na konkurz na roli Cosette do muzikálu Bídníci v GOJA Music Hall. Ale na Cosett jsem byla moc velká, takže jsem jí hrát nemohla. Hodně jsem to obrečela, ale pak jsme se dozvěděli, že dohledávají kluky na Gavroche a tak jsem to šla zkusit a ono to vyšlo! Měla jsem největší radost v životě a Bídníky jsem si moc užila. A takhle jsem se dostala na muzikálová prkna!

 

Chceš hrát v muzikálech i v dospělosti? A co na to tvoji rodiče?

Muzikály mě baví strašně moc, takže bych se tomu i v budoucnosti ráda věnovala! A rodiče? Ti mne podporují moc a jsem za to moc ráda!

 

Jakou svojí roli máš nejradši a jaká je tvá vysněná role?

To se nedá takhle říct, jaká role byla moje nejoblíbenější. Každá role je jiná, takže jsem si užila, jak skákat po barikádách jako Gavroche, tak být dcerou Antoinetty v nádherných šatech, nebo hledat Jacka v Přízraku Londýna i být Lilií, které je pořád špatně. A mou vysněnou rolí je například Eponina.

 

Jak se ti líbí ve sboru CORO PICCOLO?

Ve sboru se mi líbí hrozně moc! Je to tam báječný a to hlavně proto, že tam je skvělá parta lidí se kterými si rozumím.

 


CORO PICCOLO přijímá nové děti. více info na oficiálním FB sboru.


Podívejte se na pár fotografií s dětmi ze sboru CORO PICCOLO:

Odpovědi dalších dětí už brzy, v dalším článku.

Autor: Pavel Jirouš

Freddie – nejočekávanější muzikál roku

Jednou z nejočekávanějších muzikálových novinek za poslední čas byl nepochybně Freddie, muzikál Karla Janáka inspirovaný životem hudební legendy, frontmana skupiny Queen, Freddieho Mercuryho. Premiéra proběhla 14. a 15. dubna v Divadla Radka Brzobohatého.

Hlavními aktéry muzikálu se stali členové skupiny Queenie, český revival skupiny britských Queenů. Záměrně zmiňuji hudebníky přede všemi, poněvadž v představení založeném na autenticitě písní interpretů je provedení zásadní. A právě hudební doprovod byl věrný až až! V kombinaci s reinkarnovaným Freddiem nejednomu spadla brada. Michael Kluch, frontman skupiny Queenie, svým zpěvem chytil za srdíčka mnohé zúčastněné fanoušky kapely. Jeho vtělení do Freddieho persony bylo nezapomenutelným zážitkem, které budilo pravé emoce. Ačkoliv legenda je pouze jedna, Kluch předvedl excelentní výkon. Rytmus, hlasové nuance, pohyby… je nepochybně mistrem ve svém oboru. Slabší a méně uvěřitelné byly herecké pasáže, Freddie při nich ztrácel charisma i testosteron, s předloženým textem však nebylo možno činit zázraky.

V herecko-pěvecké roli kytaristy Briana Maye se představil muzikálový zpěvák Roman Tomeš, který z charakteru kámoše dobráka vytěžil maximum. Poněkud rušivě snad působilo jen jeho strniště, které při vší té snaze být věrní poněkud nedávalo smysl. Jako manažer kapely se předvedl Jiří Korn. Tento muzikálový mazák a profesionál každým coulem byl povznášejícím doplňkem celého představení. Bowie (Under Pressure) ani Freddie (Show must go on) mu nečinili pražádné problémy a obtížné party odzpíval s přehledem a perfektní technikou. Jeho herectví bylo přirozené a zmírňovalo nezdravou sentimentalitu a krkolomnost mnohých replik. Freddieho životní lásku Mary Austen ztvárnila Romana Goščíková, současná ředitelka divadla. Ačkoliv herecky přepjatá až teatrální v první polovině, ve vypjatých momentech v části druhé dokáže dojmout. Její temně sametový hlas v kombinaci s rockovými melodiemi působí netypicky a svěže, místy melancholicky. V protipólu stojí Simona Postlerová, coby Senátorka. Tvoří jakousi karikaturu na pokrytecky odsuzující zkostnatělou část britské společnosti. Písně v jejím provedení jsou odzpívány se ctí. Ve vedlejší roli Freddieho rádoby přítele Paula Prentera vystoupil Lukáš Burian. Celková estetika této postavy nekorespondovala s jejím vyzněním, více než jako Freddieho modla vzezřením působil jako bezcharakterní právník. Bezcharakterní sedí, ale právník ne. Do role hlavního záporáka už byl totiž obsazen Rudolf Hrušínský ml. jako Novinář. Prenter tak zbytečně působil jako jakýsi jeho duplikát. Přičemž existuje více poloh než ,,bezpáteřní slizák“. Role je čistě činoherní, uvádí nás do děje a také ho uzavírá. Postava novináře zlouna je zřejmě divácky vděčná, protože každý miluje drbíky, nicméně si přiznejme, že toto téma už je poněkud ohrané.

Scéna (Šárka Urbanovská) je více méně holá, počet rekvizit je minimální, pracuje se zejména s náznakem a dává se tak prostor jevištním výstupům a choreografii. Zamrzí nevyužití umělecké kreativity skupiny odkazující na Freddieho studijní dráhu. Ekcentuje se zejména ona populární stránka, nikoliv potenciální hloubka písní a videoklipů. Freddieho výstřední kostýmy (Lucie Herejtová), například ten s očima a peřím, jsou tak brány spíše jako výstřelky zdrogovaného individua než osobnosti s překypující duší umělce. Ostatní kostýmy jsou dobové, Freddie je oblečen do svršku autentických. Choreografie (Andrea Straková a Linda Fikar Stránská) má v inscenaci zásadní prostor. Company tančí téměř při každé písni, což pomáhá navodit atmosféru velké show.

Scénář režiséra Karla Janáka spíše tvoří jakési oslí můstky pro jednotlivé písně. Dialogy patří mezi klišoidní špičku, jeden nabývá dojmu, že celý text byl přeložen z angličtiny, která si v podobných antiemocionálních frázích libuje (,,fakt jsem to podělal, kluci, vezmete mě zpátky?“). Působí to vystavěně, uměle. Vskutku si nedokážu představit, jak by ironik a ,,beru to, jak to přichází“ Freddie pronášel taková patetická souvětí. Písně jsou do děje zasazovány velmi rychle za sebou, na dialogy tak ani nezbývá místo a niternější situace nemůže být rozehrána. Texty mnohdy s výstupy korespondují jen zdánlivě, volně se mění jejich význam, ale to je konec konců otázka autorské interpretace.

Na konci představení mi vskutku spadla brada, není to však toliko zásluhou muzikálu jako celku, ale skvělých interpretů ze skupiny Queenie. Je to velmi paradoxní, ale dějová linka a herecké pasáže spíše rušili divácký komfort, poněvadž se od esence skupiny Queen na míle vzdalovaly. Místo muzikálu mám tak na paměti spíše koncert. Brilantní koncert, ale to je na divadelní útvar tvořen z děje, textu a písní stále poněkud málo.

Autorka: Bára Viceníková

Rozhovor s Lukášem Randákem

Exkluzivní rozhovor s muzikálovým zpěvákem Lukášem Randákem (30), kterého můžeme znát z muzikálů: Ples Upírů, Casanova, Shrek a další…

30 letý zpěvák, herec a moderátor Lukáš Randák se narodil roku 1988 ve Strakonicích. Od dětství žije v Českých Budějovicích.

Je členem sboru opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Hostuje i v Pražských divadlech: Hybernia; Hudební divadlo Karlín; GoJa music Hall… mimoto hostuje také v Severočeském divadle Ústí nad Labem a divadle J.K.Tyla v Plzni.

Lukáše jsme pro vás vyzpovídali, pojďme se podívat na Lukášův život a jeho kariéru.

Odkud pocházíš a co tě vedlo k tomu, že se věnuješ hudbě a muzikálům?
Pocházím z  Českých Budějovic.
Už od malička jsem si prozpěvoval a v  7 letech začal chodit do sboru, a právě tam začala má láska k  muzice a ke zpívání. K  muzikálu jsem se ale dostal náhodou, když byl před 10 lety konkurz na role do muzikálu Romeo a Julie. Do té doby mě nikdy nenapadlo, že bych se mohl tomuto krásnému oboru věnovat.

Kdo tě ve světě umění nejvíce motivuje a kdo je tvým velkým vzorem?
Konkrétně své hudební vzory nemám.
Chci zpívat a dělat divadlo tak, aby mě to uspokojovalo, bavilo. A hlavně aby ta má radost byla přenášena na diváky. Největší satisfakcí je, když v  člověku sedícím v  hledišti probudíte emoce, když vidíte, že s  Vámi dýchá, raduje se, pláče.

Vedli tě ke zpívání rodiče už od malička?
Rodiče mi nechali volnou ruku od malička.
Vychovali mě dobře a věděli, že nebudu utíkat za různými rebeliemi, ale že si budu vybírat zájmy a koníčky svědomitě. Zpovzdálí na mě dohlíželi a vždy mě ve všech rozhodnutích podporovali. A pak jsem se potkal se svými hudebními učiteli Aťkou a Otou a ti mě nasměrovali tím správným směrem.

Herci toho většinou mají hodně a nemají moc prostoru být s rodinou, nebo přáteli a jsou s nimi většinou volné pracovní dny. Máš to podobně a nebo jsi u nich častým návštěvníkem?
Samozřejmě, že pokud se v  tomto odvětví chcete uživit, musíte se otáčet. Práce je sice spousta, ale když jste šikovní a umíte si to dobře zorganizovat, dá se vyhradit čas i na přátele a rodinu. Však taky čas s nimi strávený je k nezaplacení!

Mimo hudbu a tanec, jaké jsou tvé volnočasové koníčky?
Když nejsem v divadle nebo s  kapelou, mám rád ticho.
Ne nadarmo se říká, že ticho léčí. Ale jinak rád cestuji, a jak jsem zmiňoval v předešlé otázce, volno rád trávím taky s lidmi mně nejbližšími.

Jaká je tvoje vysněná role?
Vždy, když jsem obsazen do nového projektu, snažím se najít si na roli, ať už v company, nebo sólově, něco, co mi bude sympatické, proč budu danou roli chtít hrát, těšit se z ní.
Nechci dělat práci, která mě zbytečně stresuje nebo ji hraju nerad. Měl jsem vysněno zahrát si ještě jednou Romea, to se mi povedlo, i když jen na pár měsíců, třeba se k němu ještě vrátím.
V současné době bych si chtěl zahrát postavu Mariuse v Bídnících, uvidíme, jak dopadnou konkurzy. Ale jinak se nebráním žádné roli, každá má v sobě něco hezkého.

V současné době hodně zkoušíš jak muzikály, tak i opery. Dokázal bys říct, nebo vybrat z toho všeho jednu roli, ke které máš opravdu ,,vztah” a se kterou si ,,rozumíš” nejvíce?
Našel jsem se v Alfrédovi z Plesu upírů, mám za sebou 100 repríz a troufnu si říct, že jsem každý den uchopil roli trochu jinak, vyblbnul se, užil si to. Srdeční záležitost je samozřejmě Romeo. No a do budoucna? Uvidíme, co divadelní život přinese.

Jak by jsi popsal pracovní týden Lukáše Randáka?
Na naší práci je krásné, že je každý den, každou hodinu trochu jiná. Někdy je třeba vstát před šestou, to když se musíte dopravit na druhý konec republiky. Někdy zase vstanete až v deset, protože se jde zkoušet. Někdy máte celý den volný a večer vás čeká představení.
V  tomhle je divadlo kouzelné! Já nejčastěji poletuji mezi Prahou a Budějcemi, do toho hraji v Ústí a v Plzni. Občas si ze mě známí dělají srandu, že snad mám na ty přesuny vrtulník, pravda, hodil by se. Ušetřilo by to spoustu času!

Chystáš v současné době CD, nebo nějakou menší tour se svými, popřípadě muzikálovými písničkami?
V současnosti se soustředím především na svůj narozeninový koncert, který bude v  létě na Hluboké. Co se týče CD, případně koncertování, další sezóna je zatím otevřená, vše závisí na další práci.

Jak to máš s publicitou? Nevadí ti, když tě zastaví novináři na “krátký” rozhovor, nebo když se s tebou fanynky chtějí vyfotit?
Já nepatřím k těm slavným, o které se perou novináři, nicméně je hezké, když se o vás někdo na základě vašeho výkonu zajímá. A co se týče focení s fanoušky, je přece krásné, když jste zaujal danou rolí někoho natolik, že touží mít s vámi fotku.
Dříve lidé psali dopisy, teď si dělají fotky a dávají je na instagram, doba pokročila. Je to jakási zpětná vazba k  tomu, že jste snad diváky svým výkonem zaujal.

Kde Tě můžeme v nejbližší době vidět?
Pomalu nám končí Upíři, což mě upřímně dost mrzí, ale máme za sebou téměř 200 repríz, což je na české poměry krásné číslo. V  létě mě čeká otáčivé hlediště s Jihočeským divadlem, účinkování v  muzikálu Jedna noc na Karlštejně, který se vrací na Hlubokou a samozřejmě můj narozeninový koncert.

Vstupenky na Lukášův koncert zakoupíte na této stránce.



Lukáš Randák

Autorka: Adéla Baršová

Čas růží oslavil 100. reprízu

Populární muzikál plný legendárních hitů Karla Gotta oslavil jubilejní 100. reprízu.

16.5.2018 se v Hudebním divadle Karlín odehrálo toto významné jubileum. Za bouřlivého potlesku všech diváků po konci představení vyhlásil  PR manager HDK – Tomáš Matějovský oslavu 100. reprízy. Oslavy se zúčastnil i autor muzikálu Sagvan Toffi, který si vychutnal společně s herci dlouhotrvající ovace.

Obsazení muzikálu naleznete na detailu muzikálu.

Podívejte se na video z konce včerejšího představení.:

Další termíny muzikálu Čas růží:

Čas růží

Podívejte se na fotografie z tohoto muzikálu, návrhy kostýmů, scény a několik fotografií z konkurzu na obsazení tohoto muzikálů.

Trhák se rozrůstá – nové obsazení

Hvězdná filmová komedie Trhák autorů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, rozšiřuje své herecké obsazení.

Očekávané muzikálové zpracování této legendární filmové komedie, potvrzuje nové tváře.

Do role režiséra Sváti Kohoutka byl obsazen oblíbený herec Oldřich Navrátil, který se bude alternovat s Davidem Suchařípou.

Role agronoma se společně s Petrem Pechou ujme Robert Urban, filmový a divadelní herec, který se od dětství věnuje tanci a zpěvu. Znát ho můžeme například ze seriálu České televize – První republika

V původně plánovaném obsazení nastala i jedna změna. Petr Vondráček, který byl původně oznámen v roli agronoma, si nakonec zahraje roli řezníka Lenského, kde se bude střídat s Martinem Dejdarem.

Podívejte se na celé obsazení:

Sváťa Kohoutek, režisér:
David Suchařípa, Oldřich Navrátil

Zdeněk Jíša, scénárista:
Václav Kopta, Josef Polášek

Jaroslav Ticháček, agronom:
Peter Pecha, Robert Urban

Lenský, řezník:
Martin Dejdar, Petr Vondráček

Eliška Veverková, učitelka:
Iva Kubelková

Oldřich Šus, producent:
Miroslav Etzler, Igor Bareš

Láďa Zacharník, inspicient:
Jaromír Nosek, Petr Vacek

Josef Kalina, hajný:
Josef Vojtek, Bořek Slezáček

Ticháčková, listonoška:
Dana Morávková, Sandra Pogodová

Antonín Líbal, herec:
Michal Kavalčík, Josef Carda

Zdena, číšnice:
Andrea Holá

Přehled všech termínů:

Trhák

Fotografie z tiskové konference:

Trhák tisková konference

Videa z tiskové konference: