NE/NORMÁLNÍ

Překladatelka Zuzana Čtveráčková: “Každý muzikál má své záludné místečko.”

Ač většina divadel z bezpečnostních důvodů pořád nechává své dveře pro diváky zavřené, jsou lidé, kteří se i během této nucené pauzy starají o to, abychom po návratu pořád měli možnost poznávat něco nového. Jedním z nich je i překladatelka muzikálů a divadelních her Zuzana Čtveráčková z Městského divadla Brno, která je též autorkou českého překladu libreta a textů muzikálu Ne/Normální, uváděného v Praze. Jak vypadá práce s muzikálem, když teprve „přicestuje“ a jaký titul byl opravdovým oříškem, prozradila v našem rozhovoru.

Měla jste k muzikálům vztah již odmalička?

Muzikálu jsem propadla přesně v roce 1991 díky muzikálové féérii (výpravná divadelní hra s fantastickými ději a postavami, pozn. red.) Sny svatojánských nocí, kterou tehdy nazkoušelo Divadlo bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno). Viděla jsem ji nesčetněkrát a své okolí pak ubíjela jejich přezpíváváním. Následoval Bastard, mezitím v Praze Bídníci. Mí vrstevníci poslouchali Shalom, Pet Shop Boys nebo Lucii a já měla své Sny, Bídníky, Kočky, Ježíše, Vlasy, atd. Připadala jsem si sice mimo, ale v průběhu času jsem, naštěstí zjistila, že je nás takových bláznů víc.

Jsou vám bližší starší muzikály nebo spíš ty současné?

Já bych řekla, že mám především ráda dobré muzikály. Užiju si stejně tak West Side Story (která měla premiéru na Broadwayi v roce 1957), jako například muzikál &Juliet – typický jukebox muzikál, který měl premiéru vloni na podzim. Řekla bych, že zásadní je v tomto ohledu zejména téma, poslání, hudební zpracování a jeho přímá vazba na příběh, schopnost celku diváka vtáhnout a fascinovat. Ve světě neustále vzniká obrovské množství nových a nových muzikálů. Samozřejmě že ne všechny jsou nutně kvalitní. Čas nám poskytl jakési síto, takže z těch starších se k běžnému divákovi dostanou spíše ty léty osvědčené kusy. Může se ale stát, že po cestě „přestanou fungovat“. To se mi svého času stalo s muzikálem Kočky, který jsem měla možnost vidět na Broadwayi, kde v té době běžel 18. rokem. Bylo to totéž představení, z něhož je skvěle sestříhaný televizní záznam, a já jsem se strašně těšila. A nic. Jako by to představení bylo prostě už staré. Ale Kočky se vracejí pořád a viděla jsem je i svěží, plné života a krásně hravé. Dobrý muzikál prostě nestárne, stačí šikovná ruka režiséra.

me o vás, že máte právnické a ekonomické vzdělání. Jak jste se dostala k překladům muzikálů a činoher?

Já bych řekla, že jsem se k tomu dostala řízením osudu. Oproti mnohým, mám jednu obrovskou výhodu. Vyrostla jsem obklopená divadlem a viděla jsem, jak se rodí nejenom jednotlivá představení, ale i hry samotné. Nijak se netajím tím, že jsem dcerou režiséra a autora divadelních her Stanislava Moši. A také ředitele Městského divadla Brno. Naopak, jsem na to nesmírně hrdá. Ale nikdy by asi ani mě, ani tatínka nenapadlo, že budeme nakonec spolupracovat.

A jak jsem se k divadelním překladům dostala konkrétně? Všechno, co jsem kdy studovala, spojovaly cizí jazyky a práce s textem. A i když práce s textem jsem jako právník málo neměla, chyběly mi ty jazyky. A divadlo. A muzikály. V průběhu mateřské dovolené jsem měla díky své jazykové kombinaci možnost v MdB spolupracovat jako jazyková poradkyně na inscenaci Vrabčák a anděl, kde jsou všechny písně zpívány buď v angličtině, ve francouzštině nebo v němčině. A mně se to zalíbilo moc. Tatínek mi pak nabídl příležitost zkusit si přeložit pár písní. A ukázalo se, že mám zřejmě i nějaké ty básnické geny. Pak následovala spousta práce, slz, vztekání se a zarputilého odhodlání. Mnoho věcí jsem intuitivně „trefila“ a mnoho zase ne. A s tím, jak jsem se učila, čím dál více převažovala obrovská  radost z toho, když jsem už věděla, že ano… že mám tu správnou větu, rým, že to sedí, teče, funguje.

Ony překlady divadelních her jsou velmi specifické. Řekla bych, že základním předpokladem je (pomineme-li technickou stránku věci), aby překlad režisérovi „voněl“, mohu-li použít oblíbený termín skvělého režiséra a herce Stano Slováka. S tatínkem to máme jednoduché. Jsem jeho krev. Jeho slovník a používání slov jsou pro mě, logicky, přirozené. A navíc, tatínek si mě „vychoval“. Ale jak jsem předeslala, musela jsem se naučit určitá pravidla překladu do not. Zejména umístění přízvuku. Je to velmi podstatná složka jazyka, na kterou se rádo zapomíná. A pokud ji ignorujeme, tzv. to „kope“. Ve výjimečných případech nás z toho může „vylhat“ interpret, ale nesmí se z toho stát pravidlo. Naučit se správně klást přízvuky byla asi největší výzva. To je ta technická stránka věci – hlídat si rýmy, přízvuky, smysl. Samozřejmě, přenést emoce, převyprávět příběh. Zjednodušeně řečeno, cílem překladatele je zprostředkovat divákovi v maximální možné míře tentýž pocit, jaký by měl z inscenace rodilý mluvčí, za použití pokud možno stejných či obdobných prostředků, jaké používá originál. A když se to „poskládá”, je to čirá radost.

Kde se vám nad překladem nejlépe přemýšlí?

Nejradši překládám na zahradě pod jabloní. A jak už to tak bývá, nejčastěji mě ty zásadní věci napadají v autě nebo ve sprše. Nebo celý večer nad něčím dumám, pak to nechám být a napadne mě to v posteli těsně před usnutím. Takže zcela zásadní je být „vždy připraven“ – mít po ruce mobil/papír s tužkou/ lísteček od parkování/ účtenku/ pozvánku na premiéru/ cokoli… a hlavně nebýt líný si to napsat. Protože ráno, ráno si to skutečně už pamatovat nebudete.

Vzpomenete si na muzikál, který jste překládala, a něco vás na něm vyloženě zaskočilo? Je nějaký konkrétní titul, jenž vám dal opravdu „zabrat?

Každý muzikál má své záludné místečko. Někdy i víc. Pro překlad je optimální mít scénář, klavírák a CD. V naprosto dokonalém případě ještě divadelní záznam originální produkce. No, a když najdete ve všech materiálech tentýž text, tak to je… to se vlastně téměř nestává. V Americe vznikají muzikály jinak, než u nás. Jsou tam tzv. previews – něco jako před-představení pro více či méně odbornou veřejnost. A na základě jejich reakcí, případně na základě úspěšnosti již hraného představení, dochází k jeho přepisování. Málokdy jsou ale změny zohledněny ve všech výše zmíněných podkladech. A tak se stane, že v klavíráku je jistý text, ve scénáři jiný a na CD je na daném místě píseň úplně jiná. A pak, babo raď. Tedy, to mě zaskočilo – do jaké míry se občas překladatel podílí na tvorbě konečného textu.

Taky mě překvapilo, že překládání je poměrně osamělá práce. Práce překladatele totiž začíná dlouho předtím, než má režisér šanci udělat si názor na mnohé konkrétní situace. Právě od tatínka jsem dostala asi tu nejdůležitější radu, když jsem se ho poprosila, jestli mě někam nasměruje – konkrétně to bylo u inscenace Lakomec. Tehdy mi řekl: „Udělej to tak, ať se ti to líbí.“ Takže absolutní většinu nejasných situací si musí překladatel rozmyslet a vymyslet sám. Případně musí být připraven to či ono změnit. Samozřejmě, spoustu komplikovaných míst vyřešíme spolu s dramaturgem. Díky bohu za ně! Takže 10 stručných pravidel překladatele: 1. pomoz si sám, 2. pomoz si sám, 3. pomoz si sám, 4. přítel dramaturg na telefonu, 5. -9. pomoz si sám, 10. zkusíme šéfa :).

A  titul, který mi dal opravdu zabrat – rozhodně Rent od Jonathana Larsona. O jeho dílech se říká, že zřejmě nepočítal s tím, že by je někdy někdo měl překládat do cizího jazyka. Je to geniální a přitom neskutečně těžká věc. Byl to první titul v režii mého tatínka, který jsem překládala úplně sama. Akorát jsme se nějak špatně domluvili a já jsem žila v domnění, že to budeme překládat spolu tak, jako předtím. Takže informace, že to budu dělat sama, přišla jako blesk z čistého nebe. A přišlo mi, že zoufale pozdě, vzhledem k tomu, jak písničkově rozsáhlý a komplikovaný muzikál to je. Pár následujících dnů jsem strávila v jakési paralýze z hysterie, že to nestihnu, a pak jsem se uklidnila a začala překládat. Protože, dokud máte čas zoufat si nad tím, že vám čas chybí, máte ho ještě spoustu. Tady jsem si říkala, že jestli zvládnu toto, zvládnu cokoli. A to stejné jsem si pak říkala i u Poslední lodi (tady byla ta zoufalá nekonzistence podkladů), i u Grand Hotelu (tolik dlouhých slabik za sebou, to se prostě nedělá… 🙂 ). Ale to všechno k překládání patří. Každý titul je svého druhu výzva.

Na jakou nejbizarnější slovní hříčku/slovo jste při překladu narazila?

Těch je mraky, ale napadly mě následující.

V inscenaci Spamalot:

„WE’RE KNIGHTS OF THE ROUND TABLE

OUR SHOWS ARE FOR-MID-ABLE.”

V originále Rytíři kulatého stolu zpívají, že jsou jejich představení určená pro lidi slabší duchem. Nebo také, že jsou fantastická. „formidable“ X „for mid-able“

V brněnském představení rytíři nakonec zpívají: že „show jest nadprůměrná“. Ale předpokládám, že většina diváků slyší, že „šou je snad průměrná“, takže to bychom měli. 🙂

Další v řadě, opět Spamalot. Scéna, kdy se Artuš nevěřícně ptá Dámy z jezera, jestli by se skutečně stala jeho ženou, protože si myslel, že je nadpozemská bytost, a něco takového není možné – „BUT I THOUGHT YOU WERE A FAIRY.”. A Dáma z jezera mu na to odpovídá: „Ne, ne, to je Lancelot“. Jenže „a fairy“ znamená v angličtině jak nadpozemskou bytost nebo vílu, tak homosexuála. A tím je právě Lancelot.

Artuš tedy v představení Dámě z jezera říká: „Ale já myslel, že jsi jiná…”. A Dáma z jezera mu na to odpovídá: „Ne, ne, JINÝ je Lancelot…”.

Speciálně tohle místo mi přineslo jedno nečekané přátelství se slečnou, která mnoho let žila a pracovala v Anglii a její dcera tam na Spamalotu vyrostla. A ona byla tak milá, že mi napsala, že s dcerou viděly brněnské představení a že se jim moc líbilo. A že právě byla zvědavá, co uděláme s Lancelotem jako s vílou… Jsme stále v kontaktu a vím, že na představení byly opakovaně. Takové věci mě nesmírně těší.

A jako poslední drobnost, kterou sem tam ráda používám i jen tak – opět Spamalot – aby bylo identifikováno Městské divadlo Brno, ale současně tento název nebyl vyřčen, mluví se ve Spamalotu o MDvB – muzikálovém divadle v Brně.

Máte mezi muzikály, které jste dosud přeložila, nějakou svou srdcovku? Proč je to právě tento?

Mou srdcovkou byl, je a vždycky bude právě muzikál Spamalot. Ten jsem si přála přeložit dávno předtím, než jsem vůbec o překládání muzikálů začala nějak závazněji uvažovat. Viděla jsem ho s Timem Currym jako králem Artušem na West Endu v roce 2006. Vůbec jsem nechápala, co se to kolem mě děje. Prostě každým coulem dokonalé a dokonale střelené představení. S klidnou drzostí jsem prohlašovala, že to bych jednou hrozně chtěla překládat. Pravděpodobnost, že by k tomu kdy došlo, byla totiž nulová. A pak mi tatínek jednou řekl, že se bude dělat Spamalot a že to budu překládat. Navíc to byl můj úplně první samostatný překlad muzikálu. (Předtím jsem překládala společně buď s tatínkem, nebo s Petrem Gazdíkem.) A také to byla má první spolupráce se Stano Slovákem jako režisérem. Takže spousta neznámých. Půjde to vůbec? A bude se Stankovi můj překlad líbit? Důvěru jsem od všech měla absolutní, dušičku malilinkou, respekt obrovský. Alea iacta est. Kostky jsou, resp. byly, vrženy. K dnešnímu dni proběhlo 43 repríz!!!

V souvislosti s tímto muzikálem bylo nutné vyřešit jednu písničku. „You Won’t Succeed On Broadway If You Don’t Have Any Jews”. V této písni vysvětluje věrný sluha Patsy králi Artušovi, že nemají šanci na Broadwayi uspět, protože nemají v mezi rytíři žádného Žida. Tato písnička natolik odkazuje na historicko-národnostní souvislosti vývoje muzikálu na Broadwayi, že dokonce existuje její oficiální varianta pro tzv. off-Broadway produkce – „You Won’t Succeed On Broadway If You Don’t Have Any Stars”. Něco jako – abyste uspěli, musíte mít v show nějakou hvězdu. Ale tento model se mi do Brna moc nezdál a tak jsem dlouho dumala, co s tím… muselo to být něco, co je typické pro Městské divadlo v Brně… Nakonec vznikla písnička o tom, že v Brně se dá udělat dobrý muzikál jenom, když v něm bude hrát nějaký Slovák. Ono totiž, v brněnském divadelním souboru je skutečně ohromující množství vynikajících slovenských herců a hereček. Takže písnička je pravdivá a absurdní současně. A třešničkou na dortu mi byl slovenský režisér Spamalotu Stano Slovák. Ale hlavně, ono to funguje! 🙂

Je nějaký vysněný muzikál, který byste jednoho dne ráda přeložila?

Velmi nerada bych to zakřikla, ale mně se ty sny zatím plní. Spamalot byla téměř chiméra a přesto. Nine, který měl premiéru v dubnu 2019, na tom byl hodně podobně. Ano, samozřejmě, jsou tu další adepti, které bych moc ráda… ale jaké konkrétně, s dovolením, prozrazovat nebudu. Aktuálně se nesmírně těším na muzikál Sněhurka a já, který nás společně se Stankem čeká v sezóně 2020/21. Kromě toho mě čeká spolupráce s Vojtou Adamčíkem z Hudebního divadla Ze:mě v Českých Budějovicích na jednom muzikálu, na kterém tak tak zaschnul inkoust, a o prázdninách ještě mini muzikálový projekt s Tomášem Vaňkem ze spolku Art4rent. A k té Sněhurce – tuším, že je to taky docela dobrá výzva. Přeci jenom, my ji máme na tři slabiky, zatímco Snow White ať počítám, jak počítám…

Vaši domovskou scénou je především Městské divadlo Brno. Nedávno však měl v pražském Divadle Na Prádle premiéru muzikál NE/NORMÁLNÍ, na kterém jste se podílela jako překladatelka. V čem je tento projekt speciální?

Divadlo je z velké části o obrovské vzájemné důvěře. Na vzniku představení spolupracuje mnoho profesí a není zde moc prostoru pro chyby. Špatný překlad, režie nebo třeba kostýmy můžou „položit“ celé představení. Takže, když jste přizváni do fungujícího týmu, je to obrovská pocta. Do pražského týmu mě přizval producent Art4rent Tomáš Vaněk na základě doporučení dramaturga Ondry Doubravy. A tak pro mě muzikál NE/NORMÁLNÍ má dvě roviny –  překlad nádherného muzikálu (ve kterém je prakticky jednou tolik písní, než běžně v muzikálech bývá). A o to větší radost z důvěry, kterou jsem od pražského realizačního týmu dostala. Myslím, že kromě nových přátelství vzniklo vzácné představení. Jenom mě mrzí, že vzhledem k okolnostem s koronavirem nedostalo takovou šanci, jakou by si bezpochyby zasloužilo. Sešla se na něm skvělá herecká parta. Mrzí mě také, že nedojde k plánovanému uvedení pražské produkce v rámci brněnského festivalu Dokořán. Ale těší mě velmi, že pomyslnou štafetu převezme na jaře 2021 Městské divadlo v Brně. I to, dle mého názoru, svědčí o kvalitách představení Divadla Na Prádle.

Jak trávíte dnešní dny bez divadla?

Přežívám. Ráda bych napsala, jaký je to fantastický čas, který můžu strávit s rodinou. Kolik jsem toho přečetla, jaké všechny světové či tuzemské inscenace jsem viděla on-line. Kolik jsem toho přeložila… Pravdou ale je, že mě celá situace kolem koronaviru zoufale ubíjí. Nejenom proto, že mě nouzový stav zastihl týden před hlavní premiérou sezóny, nejenom proto, že jsem OSVČ (což je v naší zemi aktuálně řazeno tak na stejnou úroveň, jako příživník), ale zejména proto, že nesnáším lidskou omezenost a aroganci. Jednou ze základních otázek římského práva byla otázka „Cui bono?“. Komu je to ku prospěchu. Škoda, že si tuto otázku neklademe častěji. Komu je ku prospěchu, že můžeme do obchodních center, ale letní festivaly být nemohou. Komu je ku prospěchu, že stát kupuje předražené roušky z Číny, zatímco čeští výrobci jsou schopni vyrobit dostatečná množství, ve vyšší kvalitě a levněji. Proč byly zakázané svatby, ale pohřby byly zcela bez omezení. Komu je ku prospěchu, že jsou otevřená divadla, ale stanovené podmínky jsou natolik limitující, že je nesmysl vůbec hrát.

No, pomineme-li celou aktuální situaci, kterou považuji v mnoha ohledech za velmi nešťastně řešenou, potažmo velmi nebezpečnou, těším se překládáním muzikálu First Date. Je to takový komornější, úsměvný muzikál o tom, jak je nelehké, aby se dva lidé vzájemně našli. Zatím je to tzv. překlad „do šuplíčku“, ale doufám, že ne na dlouho. Humor by nám teď všem jistě prospěl. Navíc, vzhledem k menšímu počtu účinkujících, by se alespoň ušetřilo na testech Covid-19, aby herci mohli hrát bez roušek… Ale upřímně doufám, že zrovna tohle je jeden z nesmyslů, které nebude brzy nutné řešit. „Cui bono?”

Mockrát děkujeme za rozhovor a přejeme kopec dalších zajímavých muzikálových projektů 🙂

Autorka článku: Romana Švecová

Foto: Archiv Zuzany Čtveráčkové

 

Štěpán Komárek: Každá nová role je pro mě zároveň i nová výzva

Na dnešní rozhovor jsme si přizvali Štěpána Komárka, mladý talent pražské muzikálové scény, v současnosti známého zejména díky roli teenagera Gabea v muzikálu NE/NORMÁLNÍ v Divadle Na Prádle. Představil se také v jako Romeo v muzikálu Romeo a Julie nebo princ v muzikálové verzi pohádky Tři oříšky pro Popelku. Na divadelních prknech jej aktuálně také můžete potkat v muzikálu Vlasy v divadle Kalich. Jak se dostal k divadlu, kterou roli by si v budoucnu rád zahrál a kdo je vlastně Gabe, nám prozradil v našem rozhovoru.

Odkud pocházíš a co tě přivedlo k divadlu?
Narodil jsem se v Opavě, kde jsem bydlel, až do chvíle, kdy jsem se dostal na Pražskou státní konzervatoř. Původně jsem měl chodit na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kde jsem udělal přijímačky, ale těsně po začátku školního roku jsem dostal možnost bydlet a studovat v Praze a udělat přestupovky už nebyl problém.

 Duší jsem showman, už odmala jsem měl potřebu se neustále jakkoli projevovat, upoutávat pozornost, dělat cokoli, co se běžně nedělá nebo nevidí. Po rozvodu rodičů jsem se ale začal uzavírat sám do sebe, a když přišel čas se rozhodnout, na jakou mám jít školu, myslel jsem si, že herecká konzervatoř je způsob, jak se znovu otevřít.

 Jaký druh živého umění je ti nejbližší a chodíš do divadla i jako divák?
V divadle mě baví hlavně hrát. Málokdy se jdu na něco podívat. Většinou chodím jen na představení, kde hrajou moji přátelé, kolegové…ale divadlo mě pořád neoslovuje tak, jako hudba. V hudbě cítím mnohem větší svobodu, baví mě ta barevnost, různorodost. A zpěv i hra na kytaru, na kterou už několik let hraju, mě uvádí do transu.

 Aktuálně hraješ v muzikálu NE/NORMÁLNÍ dospívajícího syna Goodmanových. Kdo je vlastně Gabe?
Gabe je obyčejný kluk, který je ale silně závislý na své matce Dianě a ona zase na něm. Žije jenom pro ni, dýchal by za ni a to jediný co si přeje, je s ní být. To ale není možný, protože jsou oba dva z jiných světů, i když se to na první pohled nezdá. Tudíž hledá způsob, jak ji do toho svého dostat. To je jeho jediný cíl. Gabe je ale skvělý manipulátor a dokáže využít každého zaváhání a nejistoty, co se v hlavě Diany, která trpí bipolární poruchou, objeví.

 Jak ses na roli Gabea připravoval a přinesla ti nějakou novou výzvu?
Každá nová role je pro mě zároveň i nová výzva. Kdybych to jako výzvu nebral, nebavilo by mě dělat divadlo! Na roli Gabea jsem se nepřipravoval nijak složitě. Je to role, u které bylo nejdůležitější si uvědomit, kdo nebo co je, a prostudovat taky roli Diany a její minulost. Tyhle dvě postavy jsou totiž duší provázány.

Trailer muzikálu NE/NORMÁLNÍ 


A co příprava před samotným představením? Působíš jako velký suverén, ale trpíš i trémou a jak ji případně odbouráváš?
Pokud se představení nehraje déle než dva měsíce, potřebuju si aspoň den před představením projet podle videa všechny svoje výstupy a písně. Pokud je to třeba jenom měsíc, nedělám vůbec nic. Jediný, co potřebuju, je uklidnit hlavu, a říct jí, že všechno ví, tak ať se nestresuje tím, že by si v akci na něco nevzpomněla. Díky tomu trému před představením nemívám skoro nikdy. Pár minut do začátku se snažím vůbec na nic nemyslet. Mít v hlavě absolutní tmu. A můžu vám říct, že to je to nejlepší, co můžete udělat. Protože snažit se dopředu vymyslet, jak neudělat během představení chybu, je trochu blbost!

Muzikál NE/NORMÁLNÍ obsahuje 37 písní. Je nějaká, která ti obzvláště přirostla k srdci? Proč je to právě tato?Obzvláště mi přirostla k srdci polovina celého repertoáru, opravdu. Každá píseň má svůj unikátní charakter, význam a důvod, proč byla napsaná. Když už bych měl vytyčit jednu píseň, byla by to Jedno místo znám. Tahle klidná píseň zpívaná polofalzetem, navazuje zlomem z předchozí písně, čímž dodá potřebnou atmosféru situaci, kdy Gabe dosáhl svého, zbavil Dianu strachu a posledních pochybností a odvádí ji do svého světa. Pro obě postavy je to bod nejvyššího štěstí, klidu a míru, ale pro diváka je to dno. Dokonalý kontrast, ze kterého vám přejede mráz po zádech.

Změnilo se po této zkušenosti tvé vnímání života nebo rodiny? A co nejlepšího ti právě tahle role přinesla?
Myslím, že většina věcí po této zkušenosti, co se rodiny a života týče, zůstala na svým místě. Ale uvědomil jsem si, jak velký mám štěstí, že ztvárňuji tak úžasnou roli v tak úžasném muzikálu. Každé představení mi dává hromadu informací a zkušeností, ze kterých se můžu skvěle učit, ať už se to týká herectví nebo zpěvu.

Můžou si něco důležitého odnést z představení muzikálu NE/NORMÁLNÍ i samotní diváci?
Každý člověk alespoň s kapkou empatie si může z představení něco odnést. Převážně ti, kteří podceňují, nebo mají odpor nebo strach z duševně nemocných lidí.

Máš přehled o muzikálech ve světě a je v nich případně nějaká role, kterou by sis chtěl zahrát?
I když v nich sám hraju, můj přehled o muzikálech je stejně špatnej, asi jako člověk, který pracuje pro seznam, ale neví, co je google. Před pár týdny jsem si konečně pustil Les Misérables a za pár dnů jsem se na té hudbě stal závislým. Rozhodně bych tedy neodmítnul roli Maria nebo Javerta!

Pracuješ prý také v casinu jako krupiér, je to více adrenalin, zábava nebo obojí dohromady? Máš při tom výhodu i díky svým hereckým schopnostem?
V kasínu pracuju už 2 roky, ale teprve před pár měsíci jsem zjistil, že nejsem krupiér, nýbrž dealer. Krupiér ovládá nejen texas hold‘em poker, ale taky omahu, ruletu, black jack, ultimate poker…a kolo štěstí, na který chodí 2 lidi za rok. Tyhle hry já neumím a popravdě ani nechci. Stačí mi ten poker. Adrenalin to je jen ve chvíli, kdy hráč pořád dokola prohrává, a vy čekáte, kdy vstane ze židle a půjde vám jednu vrazit. A zábava to je ve chvíli, když je ten adrenalin.

Moje showmanství se v týhle práci dost hodí, protože hráči skoro vždycky ocení sem tam nějakou tu srandu a já si alespoň trochu zpestřím směnu.

Jak nejraději trávíš svůj volný čas?
Nejraději trávím volnej čas s přáteli u piva, sem tam zajdu na nějakej koncert, ať už kapela hraje cokoli, rád doma hraju na kytaru a zkouším si skládat svoje vlastní věci. Nápady to jsou pěkný, ale ještě chvíli potrvá, než dostanou nějakej pevnější tvar.

 Doplň v tomto pořadí oblíbené: jídlo, nápoj, film, divadelní hru, hudbu, město, místo, věc.
Hmm…řekněme zapékané špagety s masem a sýrem, nápoje: stoprocentní džusy, který ale nejsou doopravdy stoprocentní, a proto jsou taky tak dobrý, filmy: francouzský komedie, německý parodie, americký drama, ten pořad doma sama…divadelní hra: Terminus, byla to naše maturita z herectví, hudba: Pink Floyd, Sting, Pearl Jam, město…tady musím udělat kompromis mezi Prahou a Opavou…takže Brno. Místo: Dolomity v zimě, věc: postel.

Na závěr mě zajímá, co nového tě v nejbližší době čeká, na co se těšíš, ať už profesně, nebo v osobním životě…?
Účastnil jsem se konkurzu na Rebely do Hudebního divadla Karlín a dál zatím nic víc.

 

Vstupenky na muzikál NE/NORMÁLNÍ v prodeji na nenormalnimuzikal.cz/vstupenky

FOTO: NE/NORMÁLNÍ – Petr Florián, Romeo a Júlie – Martin Paldus, ostatní fotografie: archív Štěpána Komárka
Autorka článku: Romana Švecová

Štěpán Komárek

MUZIKÁL NE/NORMÁLNÍ: A co je vlastně „normální“?

Na co mít normální život, v ten vážně nedoufám. I trochu nenormální by byl moc fajn.”

Americký muzikál NE/NORMÁLNÍ (angl. Next To Normal) oceněný Pulitzerovou cenou a několika cenami Tony je původním dílem Briana Yorkeyho (libreto a texty písní) a Toma Kitta (hudba), které vzniklo jako desetiminutový projekt pod názvem Feeling Electric. Ten byl zkomponován jako společná úloha pro muzikálový workshop, jejž oba autoři navštěvovali. Pod stejným názvem byl posléze uveden v roce 2005 na New York Musical Theatre Festival. Pod svým současným názvem Next To Normal se objevil na scéně off-Broadway v roce 2008, konkrétně v Second Stage Theatre a o rok později pak ve své broadwayské premiéře v Booth Theatre.

V české premiéře se muzikál v produkci spolku art4rent, z. s., režii Martina Vokouna a překladu Zuzany Čtveráčkové poprvé představil v pražském Divadle Na Prádle 29. 11. 2019. Naše parta navštívila hned první reprízu v sobotu 30. 11.

Navenek se Goodmanovi zdají jako typická americká rodina – vzdělaní a šťastní manželé se dvěma puberťáky, žijící na předměstí a potýkající se s radostmi i strastmi všedních dní. Ne všechno je však takové, jak to na první pohled vypadá. Matka Diana totiž trpí vážným duševním onemocněním – bipolární afektivní poruchou. V příběhu sledujeme vývoj nemoci od nestabilních projevů až po dramatickou léčbu a následné výpadky paměti, a tím dosah diagnózy na členy rodiny a další aktéry děje. Jejich životy jsou navíc zahalené pod rouškou dlouho skrývaného tajemství, které mezi nimi postupně vytváří propast. Již téma muzikálu tedy dává znát, že jde o velice odvážný muzikálový počin, který v žádném případě nemůžeme označit jako komerční. Navzdory nelehkému tématu, které zpracovává, je však velmi poutavý a divák je neustále udržován ve střehu díky řadě naprosto nečekaných zvratů.

Energii muzikálu umocňují i hudební čísla – v této souvislosti nutno proto opravdu ocenit skvělé hudební nastudování, o které se postarala Kristina Brachtlová, jelikož písně v tomto případě tvoří téměř sto procent díla, zatímco činoherních pasáží je minimum. Ač se však vzhledem k  závažnosti tématu domníváme, že pro lepší pochopení děje a vývoje situací by možná právě těch bylo vhodných víc, bereme v potaz, že jde o specifický styl autorů, kteří dávají přednost „vytvoření“ situace pro konkrétní píseň. Žánrově je muzikál laděn převážně rockově, objevují se tu živelné a energické skladby, díky kterým má děj spád a rychle „odsýpá“, nechybí však ani tišší a pomalejší balady či dokonce country. Hudební motivy jsou celkově zajímavé a přes variace různých stylů jsou v rovnováze. Zapamatovatelných melodií je sice pomálu, což ale nijak neubírá na kvalitě samotné hudby. Jako i v předešlé produkci art4rent, z. s. (muzikál Tick, Tick…BOOM! pozn. red.) nutno opět ocenit přítomnost živé kapely na scéně, která tam herce doprovází, a v současnosti je spíš příjemným překvapením než běžnou praxí. V produkci se představuje v alternacích – piano – Kristina Brachtlová, bicí – Jakub Nývlt / Pavel Plašil, kytara – Jakub Červinka / Tomáš Pecka, elektrická kytara – Dalibor Pelc / Samuel Barčík, housle – Jan Bradáč / Peter Mojzeš a violoncello – Barbora Soukupová / Kristýna Bělohlávková.

O výpravu se postaral Aleš Valášek, který vsadil na čistotu, funkčnost a maximální jednoduchost, což ale produkci nijak neubírá na atmosféře, protože divák si dokáže mnoho představit a scéna působí velmi efektně.

Překlad Zuzany Čtveráčkové jsme měli možnost slyšet již v brněnské verzi muzikálu RENT. Ač Ne/Normální nabízí množství překladatelských oříšků, překladatelka se s nimi opět poprala velmi suverénně a písně se moc dobře poslouchají.

Velmi silnou stránkou díla je obsazení. Při prvním pohledu by divák možná jen těžko uvěřil, že se nedívá na opravdovou rodinu. Objevují se tu jak jména, které pro fanoušky české muzikálové scény nejsou žádnými nováčky, tak i mladí umělci, kteří svými výkony zaujali
a rozhodně se na ně budeme těšit i v budoucnu. V tomto komorním muzikálu se šesti postavami tvoří na scéně semknutý „tým“ a je těžko vypíchnout jednoho nejlepšího.

Role životem těžce zkoušené Diany Goodmanové se zhostila Daniela Šinkorová, která se na tuto postavu vysloveně typově hodí. Její „hraná dokonalost“, ale i zmatenost, způsobená léky, neustálá proměna nálad, celkového chování, zoufalství, odtažitost od Dana i Natalie, které ve skutečnosti miluje, byly naprosto uvěřitelné. Pěvecky je však znát jisté rezervy a v některých pasážích jsme zaznamenali menší problémy s porozuměním textu, což však možno připsat i nastavení zvuku.

Otec rodiny a starostlivý manžel Dan Goodman, který dělá, co může, aby jeho rodina měla aspoň trochu „normální“ život, ač má sám všeho tak akorát dost, v podání Zbyňka Frice budí u diváka asi nejvíc emocí. Jeho neúnavné snažení a obětavost i v momentech, kdy by to většina lidí už dávno vzdala, jsou dojímavé i fascinující. Oblíbená stálice muzikálových scén opět dokazuje své herecké kvality v poloze, která mu skvěle sedí, a nijak nezaostává ani po pěvecké stránce – píseň Byl jsem, ve které se vyznává ze své lásky k Dianě a rostoucí beznaděje ve snaze pomoci jí v jejím trápení, je jedním vrcholů večera.

Štěpán Komárek, jedna z poměrně nových tváří divadelních prken, ztvárňuje roli dospívajícího syna Goodmanových – Gabea.  Je prostě typický puberťák – svět je jeho královstvím a pozornost okolí vodou na jeho mlýn. Té mu Štěpán Komárek bezpochyby dopřává dostatek, protože kdykoliv se jeho Gabe zjeví na scéně, spustit z něj oči je opravdu uměním. Tento mladý kluk vás baví, ale zároveň pociťujete zvláštní mrazení. Jednoduše vás dostane přesně tam, kde vás chce mít.

V roli Natalie, mladé rebelující dívky, která svým sarkasmem maskuje závažný dopad matčiny nemoci na své vlastní duševní zdraví, se představila Kateřina Herčíková, která pro nás byla největším překvapením, a to zejména po hlasové stránce. Ač je hudba Toma Kitta místy opravdu náročným materiálem, s každou písní si poradila s absolutním přehledem.

Dojemným elementem v příběhu je vztah Natalie a Henryho (Štěpána Kloučka). Jeho Henry je citlivý kluk, který v Natalii vidí spřízněnou duši a dělá všechno pro to, aby jí aspoň trochu zvedl náladu a sebevědomí. Chemie mezi nimi funguje výborně a Henry se zdá být přesně tím protipólem, který Natalie potřebuje, aby dokázala ve svém životě najít nějakou jistotu a rovnováhu, která jí zoufale chybí. Oproti tomu Henry pod vlivem Natalie získává větší míru zodpovědnosti a stává se pro ni oporou. Ač si vážné duševní onemocnění postupně vybírá svou daň u všech členů rodiny, právě on je příslibem naděje.

Šestici herců uzavírá Tomáš Vaněk v dvojroli Dianiných terapeutů Dr. Finea a Dr. Maddena. Druhý ze zmíněných nevyvolává silné emoce, je však evidentní, že by rád Dianě pomohl, ale jeho možnosti jsou omezené a výsledky nenaplňují to, co si od nich Diana a Dan slibují. V inscenaci však představuje osvěžující prvek, který má jako jediný dokonce několik malých příležitostí děj trošku humorně odlehčit. Přestože v představení dostává jen malý prostor, je vidět, že role mu opravdu sedí a její hraní si užívá.

Sečteno a podtrženo, muzikál Ne/Normální je na pražské scéně opravdu zásadním projektem, za jehož uvedení jsme rádi a vyplatí se ho vidět. Bourá stigmata a otevírá témata, která jsou dosud ve společnosti tabuizována. Protože co můžeme vědět? Nikdy nevíme, zda něco podobného nepotká i nás.

Vstupenky na muzikál NE/NORMÁLNÍ v předprodeji ZDE

Autor fotografií: Petr Florián

Recenzi Vám přineslo

Muzikál NE/NORMÁLNÍ

Muzikál NE/NORMÁLNÍ přinese osvětu

Již 29. listopadu uvede spolek art4rent, z. s. ve spolupráci s MTI Europe a pražským Divadlem Na Prádle broadwayský muzikálový hit oceněný Pulitzerovou cenou za drama a třemi cenami Tony  – Ne/Normální (Next To Normal) autorů Briana Yorkeyho (libreto) a Toma Kitta (hudba). V překladu Zuzany Čtveráčkové a režii Martina Vokouna bude mít toto dílo v Praze svou českou premiéru. V hlavních rolích se představí Daniela Šinkorová, Zbyněk Fric, Štěpán Komárek, Kateřina Herčíková, Tomáš Vaněk a Štěpán Klouček.

Moderní poprockový muzikál zobrazuje příběh obyčejné rodiny, která se kromě běžných starostí potýká s vážnou duševní nemocí matky. Bipolární afektivní porucha, značně ovlivňuje celou domácnost i životy její členů. Dílo také nabízí otázky příměstského života, lidských ztrát, etiky v moderní psychiatrii a užívaní léků.

Ukázka z broadwayské verze muzikálu

Na to, že trpět bipolární afektivní poruchou či jiným duševním onemocněním neznamená být nenormální se bude spolek art4rent, z.s. ve spolupráci s českými organizacemi zabývajícími se duševním zdravím snažit upozornit v rámci tolerantní osvětové kampaně #jsemnenormalni!?, která poběží současně s uváděním muzikálu. Kampaň si klade za cíl rozšířit povědomí o bipolární afektivní poruše a poukázat na důležitost komunikace na téma duševního zdraví a pomoc tak nabourat stigmata související s psychickými problémy.

Kompletní obsazení naleznete v detailu muzikálu.

Představení bude uváděno se živou kapelou a je též opatřeno anglickými titulky.
Vstupenky v prodeji na www.nenormalnimuzikal.cz/vstupenky