Recenze

Městské divadlo Brno žije La Vie Boheme (recenze)

Proslulý příběh skupiny přátel bojujících s nepříznivou finanční situací a šířící se pandemií AIDS, kteří se navzdory tomu snaží každý den si užít, jakoby byl ten poslední – to je muzikál RENT od Jonathana Larsona, který si získal srdce mnoha fanoušků a ani na českých divadelních prknech není žádnou novinkou. Úspěšné se představil již v roce 2013 v pražském Divadle Na Prádle (režie Steve Josephson) v původním znění a později pak i v prvním českém překladu Milana Malinovského.

Tuto sobotu 3. 11. 2018 se čeští „RENT-heads“ , jak si fanoušci tohoto muzikálu již od počátku říkají, dočkali jeho nové verze. V režii Stanislava Moši a v překladu Zuzany Čtveráčkové se RENT opět vrátil na česká divadelní prkna v produkci Městského divadla Brno. A jak to dopadlo?

V režii Stanislava Moši se tento titul v Brně představil již v červnu v rámci Festivalu Dokořán. Tehdy však šlo o produkci divadelního souboru Městského divadla Ljubljana. Nastaly tedy v pojetí tohoto příběhu nějaké změny? Určitě ano, a pozitivní.
RENT je výpovědí o přátelství a lásce ve všech různých podobách – ve slovinské verzi RENTu se však mnohokrát stalo, že herci byli v kontaktu spíš s publikem než navzájem, nebo byli od sebe moc daleko, což působilo trochu odtažitě. V brněnské produkci se však tuto vzdálenost podařilo eliminovat, díky čemu je mnohem „kontaktnější“ na scéně a přesto neztratila nic z kontaktu s divákem.

Ze slovinské verze je známá i scéna Christopha Weyersa, která, ač je jednoduchá, vypadá moc efektně a oceňuji i umístnění kapely „na poschodí“ či detaily jako starý plakát na Rogerův koncert na zdi Life Cafe, který jí přidal na autentičnosti.

Překlad je v muzikálu těžkým oříškem a u RENTu to platí nejmíň trojnásobně. Jonathan Larson pravděpodobně nepočítal s tím, že jeho písně bude někdo překládat – jsou plné nejrůznějších slovních hraček, narážek a odkazů. Zuzaně Čtveráčkové se však podařilo tento hlavolam vyřešit skvěle (mé oblíbené překladatelské řešení je pravděpodobně v Light My Candle, ale pro fanoušky RENTu – nechte se překvapit :)).

Marka Cohena si v brněnské verzi RENTu zahrál Daniel Rymeš, kterému tahle rola introvertního kameramana moc sedla, zejména ve scéně Halloween, a zaujal i pěveckým výkonem, obzvlášť ve svém sólu ve známé písni Seasons Of Love.

Jeho nejlepšího kamaráda Rogera Daviesa ztvárnil Kristian Pekar, který se výborně doplňuje s Andreou Zelovou coby jeho láskou Mimi Marquez, a to obzvláště ve scéně Goodbye Love.

Energetickou vzpruhou byl Aleš Slanina v roli drag queen Angel a jako jeho partner Tom Collins se představil Dušan Vitázek, který v muzikálu RENT není nováčkem. Zahrál si totiž již v slovenské produkci jako Roger. Ač jsem ho v této roli neměla možnost vidět, myslím, že právě Collins je role, která mu opravdu mimořádně sedla.

Nejvíc pozornosti na sebe strhli extravagantní Maureen Johnson v podaní Kristýny Daňhelové, která si tuhle roli očividně moc užívá a její přítelkyně Joanne Jefferson, v roli které se představila Dagmar Křížová. Jejich duet Také Me Or Leave Me byl jedním z vrcholů večera.

Roli Benjamina „Bennyho“ Coffina III. si zahrál Lukáš Janota a v menších roličkách se představili Markéta Sedláčková, Katarína Mikulová, Marta Matějová, Rastislav Gajdoš, Ondřej Studénka, Ondřej Halámek a Patrik Fӧldeši.

Ač je RENT příběhem, který měl premiéru v 90. letech témata, které zpracovává jsou neustále aktuální a jeho brněnskou produkci určitě stojí za to vidět.

Autorka článku: Romana Švecová

Vstupenky můžete zakoupit na oficiálním webu Městského divadla Brno

Zdroj fotografií: Městské divadlo Brno (zveřejněno so svolením)

RENT v Městském divadle Brno

Dracula je nesmrteľný, ale nie nezraniteľný

Muzikál Dracula mal premiéru v pražskom Kongresovom centre v roku 1995. V roku 2009 sa konala obnovená premiéra v divadle Hybernia a v 2015 ho producenti priniesli do Hudobného divadla Karlín. Hral sa aj na Slovensku, v Južnej Kórey, Belgicku, Nemecku, Lichtenštajnsku, Rusku a Poľsku. Dalo by sa povedať, že Dracula je český muzikálový fenomén a aj po 23 rokoch sa naň diváci stále vracajú, či už preto, že tento muzikál milujú a chcú ho vidieť  znovu a znovu, alebo preto, že je to už akási muzikálová klasika, ktorú musia vidieť už len z princípu. V každom prípade je dielo Karla Svobodu, Zdenka Borovca, Richarda Hesa a Jozefa Bednárika stále obľúbené a priťahuje divákov všetkých vekových kategórií.

V skratke priblížim cestu Draculu z pražského Kongresového centra do Hudobného divadla Karlín. Po úspešnej premiére v roku 1995 sa Dracula v Prahe hral ešte 3 roky s hviezdnym obsadením, v ktorom nechýbali mená ako Daniel Hůlka, Leona Machálková, Lucie Bílá, Hana Křížková, Jiří Korn a Tomáš Trapl. V titulnej roli sa striedali Daniel Hůlka, Daniel Landa, Tomáš Bartuněk, Ernesto Čekan a další. V roku 1998 sa Dracula s väčšinou pôvodného obsadenia na rok a pol presťahoval do Bratislavy a následne sa vrátil do Prahy, kde sa hral do roku 2003.

V roku 2009 sa konala obnovená premiéra v Divadle Hybernia, kde sa role Draculu po boku Daniela Hůlku ujali Marián Vojtko a Josef Vojtek a k obsadeniu sa pridali aj mladé talenty ako Zdenka Trvalcová,  Tomáš Savka a Kamila Nývltová, ktoré do predstavenia priniesli tzv. čerstvý vietor. Všetky spomínané produkcie, kolosálnu v Kongresovom centre, ako aj komornú v Hybernií, režíroval Jozef Bednárik. Hybernský Dracula oproti pôvodnému predstaveniu priniesol viacero inovácií. Jednak sa značne zmenšil priestor  na javisku, a teda autori scény používali skôr symboly, ako pôvodné kulisy, jednak na javisko vniesli farebnejšie kostýmy a celé predstavenie ožilo.  V tejto produkcií vypadli len 2 krátke piesne, čo síce mohlo pôsobiť rušivo pre divákov, ktorí poznali pôvodnú verziu v Kongresového centra, ale výrazne to neovplyvnilo dej ani predstavené ako také.

V roku 2015 sa Dracula znovu vrátil na dosky, ktoré znamenajú svet, tento krát v Hudobnom divadle Karlín. Bohužiaľ, v tom čase už nežil ani jeden z autorského kvarteta Svoboda, Borovec, Hes, Bednárik a je to na predstavení výrazne poznať. Vzhľadom na to, že HDK má vlastný orchester, Dracula sa nehrá na half-playback, ako väčšina muzikálov. Živá hudba je určite pozitívnym vylepšením, ale niektoré takto upravené melódie pre diváka, ktorý toto predstavenie pozná pôsobia rušivo. Takisto nastali oproti hybernskej verzií  absolútne zbytočné zmeny v kostýmoch. Spomeniem napríklad scénu Upíŕí valčík, kde mala pôvodne Lorraine nádherné tmavomodré šaty a Dracula frak rovnakej farby. Takto obaja ladili s company a nymfami, ktoré majú kostýmy v modrých farbách. V najnovšom uvedení  má však Lorraine len jednoduché biele šaty a Dracula nevýrazný čierny frak.

A v neposlednom rade treba spomenúť réžiu Filipa Renča, ktorá je tŕňom v oku väčšine divákov, ktorí videli prácu Jozefa Bednárika.  Najväčším sklamaním je vyškrtanie zhruba pol hodiny muzikálu, opäť absolútne zbytočné a nepochopiteľné. Predstavenia pod Bednárikovou taktovkou trvali cca 3 hodiny s prestávkou, mali spád, dej plynul. Renč nielenže muzikál zoškrtal, ale takisto piesne v druhej polovici muzikálu popresúval, niektoré vyhodil úplne, iné len čiastočne, no skrátka chaos. Opäť vypichnem jednu scénu – Stokeři, ktorá v Bednárikových verziách otvárala tretie dejstvo. Renč zrušil medzihru po prestávke, ako aj celú šesťminútovú scénu Stokerov, a teda predstavenie po prestávke pokračuje priamo v profesorovom laboratóriu. Úryvok zo spomínanej, pôvodne úvodnej, piesne je neskôr ledabolo vložený do prostriedku tretieho dejstva a dokonca ho postava Nicka prednáša ako činohru. V porovnaní s pôvodnou hudobnou scénou a tanečnou company v pozadí je táto scéna veľmi ochudobnená. Úplnou čerešničkou na torte, ale nie v tom pozitívnom slova zmysle, je záverečná scéna Draculovej smrti. V pôvodnom Bednárikovom naštudovaní Dracula spolu s Lorraine pri poslednej strofe záverečnej piesne symbolicky v  prepadlisku zostupuje dole do pekla. Filip Renč však nechal v záverečnej scéne prepadlisko, na ktorom je Dracula spolu s Lorraine, hore a tým pádom celá alegória Draculovej smrti a jeho vstupu do pekla, kam ho všetky jeho obete posielajú, zlyháva.

Taktiež treba podotknúť, že odkedy sa predstavenie uviedlo v HDK, každý rok sa mení názov z Dracula 2015 na Dracula 2016, Dracula 2017 a aktuálne sa hrá Dracula 2018. Divák predsa vie, aký rok je práve písaný v kalendári a obsadenie sa z roka na rok nemení. Dracula 20 rokov  fungoval bez tohto dodatku, preto ho považujem za absolútne zbytočný. Čo sa týka rokov priamo v predstavení, tretie dejstvo sa v pôvodnom naštudovaní dialo v bližšie nešpecifikovanej budúcnosti, v roku 2009 to tvorcovia upresnili na rok 2088. V karlínskej verzií však svieti rok 2016, čo bolo možno aktuálne ako blízka budúcnosť v čase uvedenia, ale momentálne je to už minulosť. Produkcia by sa skôr mala zamerať na nezrovnalosti v číslach v predstavení, ako na divadelnom programe, pretože takýmto spôsobom ilúzia skazenej budúcnosti, ktorú predstavuje celé tretie dejstvo opäť zlyháva.

V neposlednom rade sa musím ešte vyjadriť k aspektu predstavenia, ktorý si bežný divák nevšimne, ale zahraničný divadelný návštevník je naň odkázaný – titulky. Karlínske divadlo je jedno z najprestížnejších v Prahe a navštevuje ho množstvo cudzincov. Preto sú na každom predstavení k dispozícií anglické titulky, či už sa jedná o zahraničné, alebo české dielo. Avšak z titulkov k muzikálu Dracula človek, ktorý česky nerozumie a predstavenie nepozná, nepochopí absolútne nič. Titulky sú plné chybných formulácií, nezmyselných slovných spojení, nesprávne zvolených slov, skrátka nonsensov. Keby som sa pozerala len na titulky bez hudby a českých textov, absolútne by som netušila, čo sa na javisku deje. Je smutné, že si profesionálne divadlo nevie nájsť financie na  kvalifikovaného prekladateľa. Tento „preklad“ vyzerá, akoby ho vytvoril Google Translate a nie kompetentná osoba.  A divák, ktorý dve a pol hodiny sleduje takéto nonsensy nemá motiváciu sa do divadla vrátiť.

A teraz k obsadeniu. Dracula Lukáš Kumpricht zvládol rolu zo speváckeho hľadiska na výbornú. Avšak po hereckej stránke výrazne zaostával za kolegami Danom Hůlkom a Mariánom Vojtkom. Na rozdiel od oboch spomínaných pánov v Kumprichtovom hlase nebolo počuť jedinú emóciu. Celý jeho spevácky prejav pôsobil odmerane, akoby spieval na koncerte, nie v divadle. Adriana / Sandra Eva Burešová vyzerala, že ju rola baví, ale neohúrila ani neurazila. Leona Machálková sa role Lorraine zhostila s istotou odpovedajúcou rokom, ktoré v muzikáli Dracula strávila. Avšak táto rola by si zaslúžila trošku mladšie obsadenie.  Z celého obsadenia najlepšie pôsobil Tomáš Trapl v roli šaška / sluhu / profesora. Bolo vidno, že si rolu užíva, nechýbala excelentná práca s hlasom, herectvo a mimika. Richard Genzer v roli Nicka pôsobil príliš staro. Producenti stavili na overenú kartu, keďže podobne ako Machálková, Křížková, Hůlka a Trapl účinkoval v Draculovi už v roku 1995, ale táto voľba očividne nevyšla. Bolo vidno, že je v tanečných scénach zadýchaný a celkovo sa vekovo do konceptu postavy nehodí. Aj priamo v predstavení v scéne so Sandrou vtipne poznamenal, že nevie, prečo oni dvaja hrajú mladý zamilovaný pár. Steven Josef Vágner a kňaz Bedřich Lévi sa napriek tomu, že hrali malé role dokázali presadiť. To isté platí o nymfách (Barbora Leierová, Jana Zenáhlíková, Sylvia Schneiderová). Treba takisto vyzdvihnúť Krvinky (Johanka Hájková, Jurij Kolva, Tomáš Böhm), ktoré majú síce menej priestoru, ako v predošlých produkciách, ale svoju úlohu zvládajú skvele.

Na záver len môžem skonštatovať, že napriek toľkým nezrovnalostiam v najnovšej verzií, Dracula stále ostáva nesmrteľnou českou klasikou podobne ako Ples upírov v Nemecku a Fantóm opery v anglofónnych krajinách. Napriek tomu, že je Dracula nesmrteľný, neznamená to, že je nezraniteľný a tak dlhoroční fanúšikovia odchádzajú z Hudobného divadla Karlín sklamaní, rozhorčení a cestou z divadla sa tešia, ako si doma pustia televízny záznam z roku 1996, alebo DVD z roku 2009. A tí, čo Draculu vidia a počujú prvý krát v živote? Ktovie, možno sa vrátia.

Autorka článku: Anna Duffeková

Dracula 2018

Redaktoři na cestách: BROKEN WINGS: „V živote každého mladého človeka je nejaká Selma Karamy.“ (recenzia)

„Hoci sme sa narodili slobodní, zostávame otrokmi pravidiel, zavedenými našimi predkami, ktoré nám navždy odopierajú ten najkrajší pocit v nás – možnosť milovať toho, koho naozaj milujeme.“

…povedal kedysi libanonský básnik Kahlil Gibran. Hoci je u nás pomerne neznámy, je jedným z najčítanejších autorov 20. storočia a predajnosť jeho diela možno porovnať dokonca s Williamom Shakespearom. Vo svojich dielach spracoval tému lásky, manželstva, radostí, ale aj bolesti a smrti a bol veľmi otvoreným obrancom rovnoprávnosti. A práve jeho dielo Broken Wings (Zlomené krídla), pochádzajúce z roku 1912 si ako predlohu pre svoj nový pôvodný muzikál vybrali Nadim NaamanDana Al Fardan. Svetová premiéra sa konala 1. 8. 2018 v londýnskom Theatre Royal Haymarket a odohralo sa 5 predstavení. V hlavných úlohách sa predstavili samotný autor muzikálu Nadim Naaman (pravdepodobne najznámejší z londýnskej produkcie Fantóma Opery, kde až do minulého roka účinkoval ako Raoul, Vicomte de Chagny),  Rob Houchen (známy ako Marius z muzikálu Bedári v Queen’s Theatre), Nikita Johal  (ktorá sa nedávno predstavila ako Wendla v muzikáli Prebudenie jari v Hope Mill Theatre), Soophia Foroughi (naposledy Jazerná dáma v muzikáli Spamalot v English Theatre, Frankfurt) a ďalší.

 

Rob Houchen (mladší Gibran) a Nikita Johal (Selma) Autor fotografie: Marc Brenner

Práve úvodný citát je, možno povedať, nosnou témou muzikálu. Broken Wings je dielos autobiografickými prvkami, v ktorom autor rozpráva príbeh svojej nešťastnej lásky k Selme.
„V živote každého mladého človeka je nejaká Selma Karamy. Zjaví sa akoby odnikiaľ, samotu zmení na dokonalé šťastie a ticho noci naplní hudbou,“ hovorí starší Gibran. Dozvedáme sa o jeho prvej láske, ktorú stretol ako osemnásťročný. Muzikál sa odohráva v spomienkach štyridsaťročného Kahlila Gibrana, ktorý spomína na svoju mladosť, strávenú s milovaným dievčaťom. Ako však napovedá úvodný citát, tieto chvíle nemali dlhé trvanie. Selma je totiž sľúbená za manželku synovcovi biskupa, a vychovaná k poslušnosti si otcovi nedovolí otcovi odporovať, a tak je Gibran odsúdený na samotu, až kým sa nenaskytne možnosť tajných stretnutí.

Nedávno sa objavil názor, že muzikálové divadlo opäť prežíva svoj zlatý vek. Možno povedať, že je to svojim spôsobom pravda – posledné desaťročie dalo muzikálu množstvo výnimočných diel, ktoré vzbudili u fanúšikov veľký záujem, či už je to hip-hopový muzikál Hamilton z pera Lina-Manuela Mirandu alebo Dear Evan Hansen od autorskej dvojice Pasek and Paul. Do popredia sa dostávajú aktuálne témy  a v piesňach sa objavujú popovejšie melódie. Svojou, treba povedať, veľmi významnou troškou prispeli k rozšíreniu novej muzikálovej scény aj Nadim Naaman a Dana Al Fardan. Stavili však na klasickejšiu hudbu a už v predohre dostáva priestor orchestrálnejší zvuk, čo divákovi dodáva pocit, akoby sa na príbeh na scéne pozeral pod rúškom „sépiového filtra“. To však neznamená, že by znela zastaralo. Na svoje by si určite prišli aj fanúšikovia súčasnejšej hudby, napríklad v duete Selmy a mladšieho Gibrana „I Know Now“. Pre milovníkov veľkých zborových piesní je zas pieseň „Spirit Of The Earth“, ktorá má v sebe obrovskú silu. Osobne ma však najviac oslovila záverečná pieseň prvého dejstva „‘Til Death Reunites Us“. Všetci hlavní predstavitelia v nej naplno ukazujú svoje hlasové možnosti a záverečné tóny vyvolávajú až zimomriavky.

Ako už bolo spomenuté, Nadim Naaman okrem toho, že je autorom scenára a spoluautorom hudby muzikálu taktiež predstavuje 40 ročného Kahlila Gibrana, ktorý sedí vo svojej pracovni a prenáša diváka do svojich spomienok z mladosti strávenej v Bejrúte. Ako rozprávač neustále zostáva na scéne a sprevádza diváka celým príbehom. Hoci je od svojej postavy o dosť mladší, vo svojom hereckom prejave je veľmi presvedčivý. Jeho Gibran je nostalgický a je vidieť, že nešťastie v láske sa podpísalo na jeho životnej energii a napriek tomu, že sa muzikál odohráva 20 rokov po tejto epizóde v jeho živote, je cítiť, že Selmu nikdy neprestal milovať. Za svojim herectvom však nezaostáva ani po hlasovej stránke. Za jediné mínus v tomto prípade považujem to, že spevácky v tomto muzikáli dostáva pomerne malý priestor – jediné sólo ma totiž v prológu muzikálu a „reprise“ verziách piesní „I Know Now“ a „Heart Of The Earth“, v ktorých podáva svoj dodatok z pohľadu po dvadsiatich rokoch.

 

Nadim Naaman ako starší Gibran. Autorka fotografie: Kate Scott

Rob Houchen predstavuje v muzikáli 18 ročného Kahlila Gibrana, ktorý je presným protipólom tvrdo skúšaného 40 ročného spisovateľa. Je plný života, ideálov a hlavne pobláznený láskou k Selme, a to napriek tomu, že už od prvého stretnutia ich jej otec upozorňuje, že sa k sebe majú správať ako brat a sestra. Do príbehu prináša mladistvú energiu a veľmi príjemne sa počúva, a čo je zaujímavé, dokonca sa hlasovo dosť podobá na Nadima Naamana, čo pomáha divákovi vnímať ho ako toho istého človeka.

Gibranovu nešťastnú lásku Selmu stvárnila v muzikále 23 ročná herečka Nikita Johal, ktorá vo všetkých hereckých polohách presvedčila, že je pre túto rolu skvelou voľbou. Či už ako zamilovaná tínedžerka, ktorá práve prežíva lásku na prvý pohľad alebo ako poslušná dcéra, ktorá si uvedomuje, že ctiť tradíciu jej kultúry je nevyhnutné, a to napriek svojmu veku. Hoci sama herečka je pomerne mladá jej staršia Selma, zlomená nešťastnou láskou a núteným sobášom s mužom, ktorého nemiluje pôsobí veľmi vyspelo. Za zmienku taktiež stojí, že táto herečka svoju rolu naskúšala za dva týždne po tom, čo pôvodná predstaviteľka opustila produkciu z rodinných dôvodov. Na scéne však pôsobila veľmi suverénne a aj nie práve jednoduché spevácke party svojej postavy zvládla úplne s prehľadom.

Z vedľajších postáv oslovili predovšetkým Soophia Foroughi, Gibranova matka, a to najmä v piesni „Spirit Of The Earth“, v ktorej si doslova „ukradla“ celú scénu celú pre seba a Adam Linstead ako Farris Karamy, ktorý vždy pobavil divákov neustálym pripomínaním Selme a Gibranovi, aby sa k sebe správali ako súrodenci, aj keď myslím, že každému bolo jasné, že už po prvom stretnutí pravdepodobne vo svojej mysli plánovali svadobnú cestu :).

Hoci príbeh muzikálu pochádza z roku 1912, spracúva témy, ktoré sú neustále aktuálne – rovnoprávnosť žien, neslobody v láske, no najmä večný problém vlády majetku, preto myslím, že si svoje publikum na West Ende v prípade svojho návratu určite nájde a stojí za to ho vidieť.

Viac informácií o muzikále:

Facebook muzikálu Broken Wings

Autorka článku: Romana Švecová

Londýn ǀ Wicked

Wicked, magický príbeh čarodejníc z krajiny Oz

Čarodejník z krajiny Oz od amerického spisovateľa Lymana Franka Bauma je obľúbenou detskou knižkou už od začiatku minulého storočia.  V našich končinách síce prevládali iní autori pre deti, ale Čarodejník z krajiny Oz sa do nášho povedomia dostal aj vďaka filmovým spracovaniam, či už v hranej, alebo kreslenej podobe. Je to jedna z kníh, ktoré sú písané pre deti, ale aj dospelý si v nej nájde svoje.

Príbeh muzikálu Wicked nie je zahrnutý v pôvodnej knihe,  autori muzikálu Stephen Schwartz (hudba) a Winnie Holzman (texty) sa inšpirovali románom Gregoryho Maguirea Wicked: The Life and Times of the Wicked Witch of the West (Wicked: Život a doba Zlej strigy zo Západu) z roku 1995, čo je, svojim spôsobom, voľné pokračovanie pôvodnej knižky. Celý názov muzikálu znie Wicked: The Untold Story of the Witches of Oz (Wicked: Nevypovedaný príbeh čarodejníc z krajiny Oz).

Ako už názov napovedá, príbeh muzikálu sa točí okolo dvoch hlavných čarodejníc z krajiny Oz – Glindy a Elphaby. Pôvodná kniha ich vykresľuje ako nepriateľky a v Baumovej verzií príbehu je Elphaba synonymom čistého zla. Je tak zlá, že ju roztopí pohár čistej vody. Už samotný názov muzikálu – Wicked (angl. zlomyseľný, zlý, odporný, skazený) – napovedá, že sa jedná o príbeh antagonistu. Ale bolo to naozaj tak?

Gregory Maguire a muzikál Wicked ukazujú aj druhú stránku príbehu, ako to v skutočnosti mohlo byť. A síce, že Glinda a Elphaba boli priateľky, ktoré rozdelila spoločnosť, intrigy a boj o moc. Wicked je nádhernou ukážkou toho, ako nami v dnešnej dobe manipulujú média a predsudky. Aj dobrý človek môže byť vykázaný, odsúdený, vyhnaný a prenasledovaný len preto, že je iný a preto, že bráni pravdu a spravodlivosť.

Muzikál mal premiéru v roku 2003 v San Franciscu, v tom istom roku sa predstavil aj na Broadwayi a  3 roky neskôr sa presunul na West End do Victoria Apollo Theatre neďaleko vlakovej stanice Victoria Station. Preto je trochu ďalej od väčšiny londýnskych divadiel.

Zvonka sa to nemusí zdať, ale toto divadlo je obrovské. Má 2 328 miest na sedenie a z každého z nich je perfektný výhľad na javisko. Tým chcem povedať, že vo výhľade nebránia žiadne stĺpy, ani konštrukcie. Samozrejme, že divák bude mať iný výhľad z 1. rady na prízemí, ako z poslednej na balkóne. Aj z kraja hornej polovice balkóna bol dobrý výhľad, len by bolo dobré zaobstarať si silnejší ďalekohľad.

Počas celého predstavenia sa s výškou javiska nádherne pracuje. Či už v úvodnej scéne, kde Glinda prilieta na javisko v akejsi bubline, alebo počas hlavného duetu Defying Gravity, keď Elphaba na metle odlieta do neznáma.  Javisku taktiež dominuje drak umiestnený na strope, ktorý počas predstavenia hýbe hlavou a krídlami. Toto predstavenie je nabité efektmi od začiatku do konca, ale vôbec nepôsobia rušivo. Práve naopak.  Aj diváka sediaceho vzadu na balkóne vtiahnu do deja tak, že zabudne, že sedí v divadle a len s úžasom pozerá pred seba. Viem, o čom hovorím. 🙂

A teraz v krátkosti obsadenie. Mali sme to šťastie, resp. smolu, že sme boli na derniére niektorých účinkujúcich a teda zakaždým, keď niekto z nich vyšiel na javisko, v hľadisku nastal výbuch ovácií, ktoré nemali konca-kraja. Aj napriek takto emotívnemu publiku a derniérovej nálade predstavenie prebehlo absolútne hladko. V roli Glindy sa predstavila Suzie Mathers a v rolu Elphaby si po 10 rokoch naposledy zahrala Holanďanka Willemijn Verkaik.  Všetci účinkujúci podali absolútne famózne výkony a 20-minútový potlesk v stoji na záver bol úplne zaslúžený.

Na záver už len musím skonštatovať, že si Wicked pôjdem rada pozrieť znova a určite tento muzikál odporúčam dospelým aj deťom. Každý si v ňom niečo nájde.

 

 

Duffekovej Divadelnej Dojmy – IAGO

Iago – keď priateľ ublíži 100 krát viac, ako nepriateľ

Hry anglického renesančného dramatika Williama Shakespeara sú legendárne, nadčasové a spracované snáď všetkými známymi spôsobmi. O ich nadčasovosti svedčí aj fakt, že väčšinu príbehov Shakespeare len pozbieral a spracoval, zaktualizoval.  Tak isto zbierali príbehy aj Pavol Dobšinský a Božena Němcová. Mnohé z nich, ak nie všetky, sú dodnes aplikovateľné na každodenný život.  Jedným z takýchto príbehov je hra Othello. Všetci ho poznáme z pera Williama Shakespeara, ale pôvodný príbeh s týmto námetom napísal v polovici 16. storočia Talian Giovanni Battista Giraldi Cinthio. O niekoľko storočí neskôr túto tematiku uchopil Janek Ledecký, pretvoril  ju do muzikálovej podoby a prispôsobil dnešnému svetu. Dovolím si povedať, že veľmi úspešne. Muzikál IAGO mal premiéry na Novej scéne 16. a 17. 9. 2016 pod záštitou spoločnej česko-slovenskej produkcie. O rok neskôr sa s českým obsadením predstavil aj v pražskom divadle Hybernia, kde zotrvá minimálne do februára 2019.

V Shakespearovej verzií je Othello černoch, ktorý slúži v benátskej armáde ako generál, zatiaľ čo v Ledeckého verzií je moslimským veliteľom slúžiacim v americkej armáde.  V oboch prípadoch postava patrí k menšine, voči ktorej má väčšina množstvo predsudkov. Je tu síce mierny posun, ale myslím, že autor myšlienky „pôvodného“ diela zachoval.  Muzikál sa volá IAGO podľa, dovolím si povedať, hlavnej postavy. Síce sa celý príbeh točí okolo Othella, ale Iago ťahá za všetky povrázky a takpovediac riadi celé predstavenie. Či už Othellov vzťah s Desdemonou, alebo jeho prácu. Postava bohatého šľachtica Roderica zamilovaného do Desdemony je, takisto, aktualizovaná na Rogera Hamiltona, rozmaznaného syna multimilionárov.

Teraz trochu k obsadeniu. Videla som obe produkcie (Nová Scéna, Divadlo Hybernia), takže z oboch vypichnem to naj. Bohužial Othellov nemôžem porovnať, pretože som aj v Prahe „chytila“ Lukáša Adamca, ale tomu nemám čo vytknúť. Možno jedine to, že v pražskej produkcií ako jediný spieval po slovensky a miestami kvôli rýmom v duetách musel na chvíľu prejsť do češtiny, čo pôsobilo celkom humorne. Ale role sa zhostil na jednotku. Obe Desdemony – Mirka Partlová (SK) aj Lucie Černíková (CZ) predviedli rolu krehkej Desdemony na výbornú. Excelentný výkon podali aj predstavitelia Cassia Patrik Vyskočil (SK) a Milan Peroutka (CZ). Dovolím si povedať, že posledný menovaný vo mne nechal z pražského predstavenia najvýraznejší dojem. A tu vidím základný háčik pražského obsadenia – postava Iaga. Už vyššie som spomínala, že Iago je de facto hlavná postava, aj keď celý príbeh je o Othellovi. Ale to Iago všetko riadi. V tejto roli som mala možnosť vidieť dvoch pánov – Martina Kaprálika (SK) a Petra Vondráčka (CZ). Zatiaľ čo v Kaprálikovom prípade sa dá hovoriť o hereckom koncerte od začiatku do konca, Vondráčkovi chýbala akási iskra. Skrátka som mu toho úlisného zradcu neverila. Zo slovenského obsadenia ešte musím vypichnúť Vladislava Plevčíka v roli Rogera Hamiltona. Český divák ho môže poznať z úspešného filmu Únos (2017).

IAGO bude obývať Divadlo Hybernia minimálne do februára 2019, potom by sa mal, podľa informácií riaditeľky Novej Scény Ingrid Fašiangovej, vrátiť naspäť do Bratislavy. (Zdroj: http://www.nova-scena.sk)

Vo všeobecnosti som sa stretla s dvomi názormi  – ľudia, ktorí poznajú Othella vravia, že sa im takáto modernizácia nepáči a naopak diváci „nedotknutí“ Shakespearom si predstavenie veľmi pochvaľujú. Ak ste muzikál IAGO ešte nevideli, určite odporúčam. A ak nestihnete predstavenie v Hybernií, nezúfajte a zavítajte na Novú scénu. Nebudete sklamaní.

Autorka: Anna Duffeková

IAGO

Freddie – nejočekávanější muzikál roku

Jednou z nejočekávanějších muzikálových novinek za poslední čas byl nepochybně Freddie, muzikál Karla Janáka inspirovaný životem hudební legendy, frontmana skupiny Queen, Freddieho Mercuryho. Premiéra proběhla 14. a 15. dubna v Divadla Radka Brzobohatého.

Hlavními aktéry muzikálu se stali členové skupiny Queenie, český revival skupiny britských Queenů. Záměrně zmiňuji hudebníky přede všemi, poněvadž v představení založeném na autenticitě písní interpretů je provedení zásadní. A právě hudební doprovod byl věrný až až! V kombinaci s reinkarnovaným Freddiem nejednomu spadla brada. Michael Kluch, frontman skupiny Queenie, svým zpěvem chytil za srdíčka mnohé zúčastněné fanoušky kapely. Jeho vtělení do Freddieho persony bylo nezapomenutelným zážitkem, které budilo pravé emoce. Ačkoliv legenda je pouze jedna, Kluch předvedl excelentní výkon. Rytmus, hlasové nuance, pohyby… je nepochybně mistrem ve svém oboru. Slabší a méně uvěřitelné byly herecké pasáže, Freddie při nich ztrácel charisma i testosteron, s předloženým textem však nebylo možno činit zázraky.

V herecko-pěvecké roli kytaristy Briana Maye se představil muzikálový zpěvák Roman Tomeš, který z charakteru kámoše dobráka vytěžil maximum. Poněkud rušivě snad působilo jen jeho strniště, které při vší té snaze být věrní poněkud nedávalo smysl. Jako manažer kapely se předvedl Jiří Korn. Tento muzikálový mazák a profesionál každým coulem byl povznášejícím doplňkem celého představení. Bowie (Under Pressure) ani Freddie (Show must go on) mu nečinili pražádné problémy a obtížné party odzpíval s přehledem a perfektní technikou. Jeho herectví bylo přirozené a zmírňovalo nezdravou sentimentalitu a krkolomnost mnohých replik. Freddieho životní lásku Mary Austen ztvárnila Romana Goščíková, současná ředitelka divadla. Ačkoliv herecky přepjatá až teatrální v první polovině, ve vypjatých momentech v části druhé dokáže dojmout. Její temně sametový hlas v kombinaci s rockovými melodiemi působí netypicky a svěže, místy melancholicky. V protipólu stojí Simona Postlerová, coby Senátorka. Tvoří jakousi karikaturu na pokrytecky odsuzující zkostnatělou část britské společnosti. Písně v jejím provedení jsou odzpívány se ctí. Ve vedlejší roli Freddieho rádoby přítele Paula Prentera vystoupil Lukáš Burian. Celková estetika této postavy nekorespondovala s jejím vyzněním, více než jako Freddieho modla vzezřením působil jako bezcharakterní právník. Bezcharakterní sedí, ale právník ne. Do role hlavního záporáka už byl totiž obsazen Rudolf Hrušínský ml. jako Novinář. Prenter tak zbytečně působil jako jakýsi jeho duplikát. Přičemž existuje více poloh než ,,bezpáteřní slizák“. Role je čistě činoherní, uvádí nás do děje a také ho uzavírá. Postava novináře zlouna je zřejmě divácky vděčná, protože každý miluje drbíky, nicméně si přiznejme, že toto téma už je poněkud ohrané.

Scéna (Šárka Urbanovská) je více méně holá, počet rekvizit je minimální, pracuje se zejména s náznakem a dává se tak prostor jevištním výstupům a choreografii. Zamrzí nevyužití umělecké kreativity skupiny odkazující na Freddieho studijní dráhu. Ekcentuje se zejména ona populární stránka, nikoliv potenciální hloubka písní a videoklipů. Freddieho výstřední kostýmy (Lucie Herejtová), například ten s očima a peřím, jsou tak brány spíše jako výstřelky zdrogovaného individua než osobnosti s překypující duší umělce. Ostatní kostýmy jsou dobové, Freddie je oblečen do svršku autentických. Choreografie (Andrea Straková a Linda Fikar Stránská) má v inscenaci zásadní prostor. Company tančí téměř při každé písni, což pomáhá navodit atmosféru velké show.

Scénář režiséra Karla Janáka spíše tvoří jakési oslí můstky pro jednotlivé písně. Dialogy patří mezi klišoidní špičku, jeden nabývá dojmu, že celý text byl přeložen z angličtiny, která si v podobných antiemocionálních frázích libuje (,,fakt jsem to podělal, kluci, vezmete mě zpátky?“). Působí to vystavěně, uměle. Vskutku si nedokážu představit, jak by ironik a ,,beru to, jak to přichází“ Freddie pronášel taková patetická souvětí. Písně jsou do děje zasazovány velmi rychle za sebou, na dialogy tak ani nezbývá místo a niternější situace nemůže být rozehrána. Texty mnohdy s výstupy korespondují jen zdánlivě, volně se mění jejich význam, ale to je konec konců otázka autorské interpretace.

Na konci představení mi vskutku spadla brada, není to však toliko zásluhou muzikálu jako celku, ale skvělých interpretů ze skupiny Queenie. Je to velmi paradoxní, ale dějová linka a herecké pasáže spíše rušili divácký komfort, poněvadž se od esence skupiny Queen na míle vzdalovaly. Místo muzikálu mám tak na paměti spíše koncert. Brilantní koncert, ale to je na divadelní útvar tvořen z děje, textu a písní stále poněkud málo.

Autorka: Bára Viceníková

Johanka z Arku – s hlasy ztratila i duši

Johanka z Arku je na tuzemské muzikálové scéně pojem, který se nepochybně zapsal do historie. Objektivně jej můžeme zařadit mezi nejúspěšnější autorské muzikály u nás vzniklé. Počin dua Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) ve spolupráci s Jiřím Hubačem (scénář) měl světovou premiéru v roce 2000 v režii Jozefa Bednárika na prknech divadla Ta Fantastika. Jeho opětovné uvedení se uskutečnilo roku 2009, a to v Divadle Kalich. Obnovená premíéra byla očekávanou událostí, představit se mělo nejen nové obsazení rolí, ale i režijní změny Lubomíra Fritze. V roce 2018 je v Divadle Kalich nadále uváděn, přičemž stále nabízí nové interpety.

Divadlo Kalich disponuje poměrně malým jevištěm, proto bylo zapotřebí pozměnit původní režii Jozefa Bednárika a přizpůsobit muzikál prostoru. Lubomíru Fritzovi se pro tento účel zřejmě zdála nejvhodnější projekce, nešvárek neblaze prorůstající muzikálovou kulturou zdejších luhů a hájů. Tohoto prvku bylo užito již v původní Bednárikově verzi, nicméně v mnohem vkusnější a únosnější míře. Zatímco dřívější projekce zobrazovala konkrétní interpety či ilustrovala krajinu, nová projekce užívá obrazy působící jako výstřižky z béčkových historických filmů. To, co v době prvního uvedení působilo jako interaktivní a novátorské zapojení technologie do divadelního představení, dnes již usvědčuje z nedostatku tvůrčí invence.

Nepříliš kreativní je i libreto Gábiny Osvaldové. Texty písní jsou patetické, ačkoliv se snaží znít osudově. Pokud se ze studijních účelů rozhodnete zhlédnout muzikál hned třikrát v řadě, bude vám nemile hučet v hlavě, poněvadž většina textů je jen jakási vata upředená z nebeských obláčků. V zásadě se nezpívá o ničem jiném než o Bohu a poslání. Což by snad v muzikále o boží vyslankyni nebylo na škodu, kdyby tím nebyl oslaben potenciál tématu. Například myšlenka o ztrátě poslání kvůli lásce je velice nosná, kvůli mlžným významům libreta se však ztrácí a zaniká.

Ať už je text jakýkoliv, jsou zde interpreti, kteří ho svým podáním mohou pozvednout. Zřejmě se však v rámci této produkce střídá příliš mnoho herecko-pěveckého osazenstva, poněvadž o režijním vedení herců se zde dá mluvit raději jen velice potichu. Protagonistkou příběhu je, jak už název napovídá, Johanka z Arku. Ta nás dějem provází, je jeho středobodem, jeho průběh však neovlivňuje. Je spíše zmítána okolnostmi. V této roli se představila Iva Marešová, jedna z nových Johanek v kalichovském obsazení. Rozhodně patří k tomu lepšímu ze současné produkce, její panna z Orleánu byla odzpívána se ctí. V druhé polovině, jako odhodlaná bojovnice za svou pravdu, pak byla uvěřitelnější než v poloze čisté vesnické dušičky (husičky). Její persona však postrádá duši, je přiliš ukřičená a nedovoluje nám nahlédnout do Johančina nitra. La Hire, válečník od kosti, byl ztvárněn Jiřím Zonygou. Pro tuto roli poněkud atyp, vdechl postavě nový rozměr obra s dobrým srdcem. Hudebně byl onoho večera na výši, svou pěveckou technikou dával dohromady nesoudržnou změť ostatních popěvků. Jeho konkurent v lásce, vesnický klučina Raimond v podání Ondřeje Rumla, působil bohužel bezvýrazně. Jeden nabyl dojmu, že doběhl jako záskok před pár minutami, poněvadž výrazově o své postavě neřekl nic. Děj nabírá zvratů zejména s postavou Dauphina, který jako jedna z mála postav nabízí vskutku zajímavé pole pro hereckou interpretaci. Vilém Čok si s touto rolí očividně věděl rady a jeho herectví dávalo na srozuměnou, že s postavou má zkušenosti již z původní produkce. Nepojal ji přitom jako karikaturu neschopného panovníka, ve vypjatých momentech nechal ze znuděného dítěte vystoupit uvědomělého státníka. Netypická je postava vypravěče, Operátora, který na sebe zároveň přebírá různé role v rámci příběhu. Zdeněk Podhůrský nás uvádí do děje s taktovkou v ruce, tedy velkými gesty, což paradoxně ubírá na vážnosti a v kombinaci s křiklavými projekcemi působí až komicky.

Zbytek obsazení jakoby se nemohl trefit do nahrané hudby, spíše bezvýrazně postává, chybí ztmelovací režijní práce, která by všechny prvky divadelního představení držela pohromadě. Původní bednárikovské nápady vyčnívají jako pěst na oko. Zmiňme například dva scénické tanečníky Válku a Smrt, kteří doplňují mnohá pěvecká vystoupení. Jsou famózním doplňkem, v nynější režii s výpravnými kostýmy a statičností aktérů však působí jako z jiné planety. Jejich typicky bednárikovský dekadentní makeup neodpovídá realisticky pompézním oděvům. Právě ona jednoduchost původních kostýmů úspěšně komunikovala s náznakovou choreografií.

Muzikál dnes drží nad vodou zejména hudba Ondřeje Soukupa. Ta je totiž neměnná, a ačkoliv je často vyplňována nicneříkajícími slovní hmotou, díky své proměnlivosti a variabilitě rozhodně nenudí. Uveďme například píseň Johanky přijímající svůj osud (zřejmě), a to slavnou ,,Most přes minulost“. Jakkoliv se snažím a ohledávám, význam oněch souvětí mi uniká. A dovolím si tvrdit, že nejsem sama. Přesto se z této písně stal hit a stále znovu budí živé emoce.

Ačkoliv bych se ráda vyhnula staromilectví, musím přiznat, že po zhlédnutí Johanky v původní bednárikovské režii jsem pochopila, o čem tento muzikál pojednává. A že je to vlastně velice chytrý koncert všemožných divadelních prvků, se kterými když však začnete hýbat a škrtat v nich, vznikne nekoherentní patvar, kde jedno přebíjí druhé a ve výsledku se vzájemně nepříjemně zmrzačí.

Autorka: Bára Viceníková

Johanka z Arku

Muž se železnou maskou, ale bez masky

Francúzska literatúra ponúka množstvo materiálu na tvorbu muzikálu. Niektoré z najväčších diel francúzskych klasikov , ako napríklad Gróf Monte Cristo, Bedári, Traja mušketieri, Chrám Matky Božej v Paríži a Angelika sa už na muzikálovej scéne dočkali  svojho spracovania. Nedávno sa k nim pridal aj Muž so železnou maskou z pera Alexandra Dumasa. Do muzikálovej podoby ho pretvorili Michal David, Lou Fanánek Hagen a Libor Vaculík.

Muzikál Muž so železnou maskou mal premiéru 1.11.2017 v Divadle Broadway. Autori lákali divákov na mená ako Helena Vondráčková, Josef Vojtek, Marián Vojtko a Daniel Hůlka. Mohlo by sa teda zdať, že celé dielo je prekomerčnené. Avšak popri týchto stáliciach českej muzikálovej scény sa na javisku objavujú aj mladé talenty ako Jan Kopečný, Vojtěch Drahokoupil a Martin Šemík, ktorí v nijakom prípade nezaostávajú.

Keďže téma Muža so železnou maskou patrí ku klasikám svetovej literatúry a bola spracovaná v niekoľkých filmových verziách, k deju sa vyjadrovať nebudem. To už je na divákovi, či si vopred zistí dej, alebo sa nechá prekvapiť.  Avšak v skratke sa vyjadrím k obsadeniu a k pozitívam aj negatívam predstavenia tak, ako ich vnímam ja.

Hlavnou postavou je, prirodzene, kráľ Ľudovít XIV. / Filip. V podaní Jana Kopečného to bol herecký koncert v jednej aj druhej roli. Len je škoda, že Filip nedostal viac priestoru, v prvej polovici bol na javisku len Ľudovít a v druhej polovici tiež dominoval. Filip síce má nádhernú sólovú áriu a pár ďalších piesní, ale na javisku trávi nepomerne menej času, ako jeho dvojča Ľudovít XIV.  Aj v záverečnej scéne zámeny hovorí iba kráľ a jeho dvojník v kostýme Filipa len mĺkvo stojí na javisku. Myslím, že autori tu naplno nevyužili potenciál, ktorý im scéna dvojčiat ponúka. Keby sa na záver udiala priama konfrontácia kráľa a Filipa, hoci aj z playbacku, dodalo by to predstaveniu dramatickosť a možno aj divák by sa stratil v tom, ktorý je Ľudovít a ktorý Filip, čo je v podstate pointa celej zámeny.

Čo sa týka kvarteta mušketierov d’Artagnan (Josef Štágr), Athos (Bohouš Josef), Porthos (Václav Svoboda) a Aramis (Jaromír Adamec), mám len jednu výhradu, a to obsadenie Josefa Štágra do role d’Artagnana. Kto pozná pôvodný príbeh Troch mušketierov vie, že d’Artagnan by zo spomínanej štvorice mal byť najmladší, avšak Josef Štágr  v tejto roli na prvý pohľad pôsobí skôr ako Athosov otec a nie učeň. Napriek tejto vekovej nezrovnalosti sa všetci štyria zhostili svojich rolí bravúrne, ako vo vážnych scénach, tak v humorných. Postava Porthosa prináša najviac humorných  situácií a komentárov a veľmi efektívne tak odľahčuje dej.

Keďže hlavná dejová linka sleduje osudy kráľa a mušketierov, kráľovná Anna Rakúska (Iva Marešová), Louisa (Michaela Gemrotová), Mária Terézia (Pavlína Ďuriačová) a Cecile (Nelly Řehořová) sú viac -menej vnímané ako vedľajšie postavy, avšak keď boli na javisku bez pánov, absolútne mu vládli. Pekne je urobený aj vedľajší príbeh lásky Louisy a Raula (Peter Pecha), ktorý síce zomrel už pred koncom prvého dejstva, ale v jej snoch sa stále vracal a spolu s Filipom sa stal kladným hrdinom deja. Postavy Fouqueta (Martin Šemík) a šaška (Martin Schreiner) sprevádzajú kráľa na dvore, ale celkovo veľa priestoru nemajú, napriek faktu, že práve oni dopomohli tomu, aby zámena prebehla úspešne –  šašo donútil kráľa vymeniť si šerpu a Foquet na základe tej šerpy poslal Ľudovíta do Bastilly.

Veľmi pozitívne vnímam scénku z Commedie dell’arte na kráľovskom dvore, pretože ponúka autentický náhľad ako zábava reálne mohla vyzerať.  Veľmi dobre pôsobí aj to, že Ľudovít XIV.  na javisku reálne tancuje a nepozerá sa na tanec z pohodlia stoličky, ako niekedy v muzikáloch býva zvykom, že tancuje len company.   A moju lingvistickú dušičku potešil aj šašek, ktorý má síce minimum priestoru a len jednu pieseň, ale aspoň tú spieva s nádychom francúzštiny v hlase a dodáva tak predstaveniu nielen humor, ale aj dojem, sa naozaj nachádzame na francúzskom kráľovskom dvore.

A teraz trošku k tým negatívam. Všetci herci aj členovia company majú dobové kostýmy z dielne Romana Šolca, ale v jednej scéne company tancuje len v tmavomodrých vestách bez košele, takže im vidno celé ruky od ramena dole a v kontraste s plno oblečenými hercami to pôsobí jemne rušivo. Takisto pôsobia aj projekcie, ktoré miestami vyzerajú, že sú tam len preto, aby malo predstavenie nádych modernosti. Vo väčšine prípadov by ich vedel nahradiť príslušný herec. Niektoré melódie môžu divákovi, ktorý videl inú muzikálovú tvorbu Michala Davida pripadať povedomé, ale veľmi kladne hodnotím upravenú verziu piesne Přátelství na třikrát z muzikálu Traja mušketieri od toho istého autora. Pekne to celý mušketiersky príbeh spája a zoceľuje. Trochu nevyužitá mi príde kulisa rozpolenej obrovskej masky umiestnenej na opačných koncoch javiska, keďže ju použijú len 2-3 krát a zvyšok predstavenia nečine stojí na kraji.  A v neposlednom rade treba spomenúť zatmievačky pri každej prestavbe scény. V celom predstavení ich je vyše dvadsať a divák tak síce počuje hudbu, ale z dva a pol hodinového predstavenia pozerá takmer osem minút do tmy.

Celkovo však Muža so železnou maskou hodnotím veľmi pozitívne. Predstavenie plné dramatických aj humorných scén plynie a nemôžem sa sťažovať na jediný zlý herecký, či spevácky výkon.  Určite ho radím k predstaveniam, ktoré chcem vidieť ešte minimálne raz, aj keď možno s jemne iným obsadením. Fanúšikovia Michala Davida aj historických románov si v Mužovi so železnou maskou určite prídu na svoje.

Autorka: Anna Duffeková

Muž se železnou maskou

Muž se železnou maskou

Tick Tick Boom! aneb dospelosť je relatívny pojem

Keď sa povie meno Jonathan Larson, väčšine divadelných fanúšikov automaticky príde na um muzikál Rent, ktorý navždy prepísal históriu tohto divadelného žánru. Získal Pulitzerovu cenu v kategórii dráma, pričom toto ocenenie je v tomto prípade o to významnejšie, že sa zriedka stalo, aby ho získal muzikál. Niet teda pochýb, že ide o cenné dedičstvo. Málokto však vie o ďalšom diele z pera Jonathana Larsona – jednoaktovke pod názvom Tick…Tick…Boom! Toto predstavenie pôvodne hral samotný autor vo forme tzv. „rockového monológu“, pod názvom Boho Days. Rovnako ako Rent, aj Tick…Tick…Boom! je vo veľkej miere inšpirované New Yorkom 90. rokov, vidno tu však omnoho viac autobiografických prvkov, keďže vo svojom pôvode ide o autorovu „spoveď“ o tom, čo mu život v tomto meste priniesol.

Svoju muzikálovú podobu táto inscenácia dostala vďaka blízkej priateľke Jonathana Larsona, Victorii Leacock, ktorá požiadala scenáristu Davida Auburna, aby sa jeho textov ujal. Ten materiál zrekonštruoval, zredigoval a rozpísal pre troch hercov, a tak do príbehu vstúpil aj najlepší kamarát Jonathana Larsona, Michael, a priateľka Susan. Premiéra sa následne konala v roku 2001 Off-Broadway v Jane Street Theatre v New Yorku. Odvtedy sa muzikál objavil v desiatkach produkcií na divadelných scénach po celom svete.

V Prahe sa Tick…Tick…Boom! dočkalo svojej premiéry 15.2. 2018 v Divadle na Prádle. Tento článok je však písaný z reprízy, ktorá sa konala 22.4.

Jon (Tomáš Vaněk) má týždeň 30. narodeniny, čo je preňho doslova katastrofická predstava, pretože nemal by tridsaťročný človek mať už rodinné zázemie, stabilný príjem, jednoducho povedané, poriadok v živote? Všetci jeho rovesníci majú svadby a pracujú vo firmách, bývajú v luxusných bytoch s umývačkou riadu a každé ráno pijú predraženú kávu, aby sa celý deň udržali v tip-top kondícii a energickom nasadení. No a potom je tu on, ktorý pracuje v bistre, energiu si dopĺňa koláčikmi Twinkies a dňom i nocou píše nádejné muzikály. Nádejným skladateľom je však už tak dlho, že ho tá nádej začína opúšťať. A aby toho nebolo málo, jeho priateľka Susan (Lucia Jagerčíková) začína nenápadne, ale veľmi dôrazne, naznačovať, že sa chce z New Yorku odsťahovať do Nového Anglicka, kde by sa rada usadila a založila si s ním rodinu. A jeho najlepší kamarát Michael (Peter Pecha), ktorý si buduje kariéru v nadnárodnej firme, ho už tiež začína presviedčať, že takáto práca by bola pre jeho kreatívneho ducha pravdepodobne schodnejším, ale hlavne racionálnejším a ekonomickejším riešením. Jon však odmieta počúvať okolie a všetku energiu vkladá do predvádzačky svojho najnovšieho muzikálu Superbia. Ako to nakoniec všetko dopadne?

Na to, aby vás pohltila atmosféra tohto predstavenia podľa môjho názoru stačí jednoducho vojsť do divadelnej sály. Scéna Aleša Valáška v podobe jasnožltej panorámy New Yorku ožíva pod svetlami Tomáša Lohina a v spojení s celkovým charakterom Divadla na Prádle razom zabudnete, že sa nachádzate na Malej Strane v Prahe a v mysli sa ocitnete akoby na skutočnej predvádzačke niekde na Off-Broadway scéne v New Yorku. A vďaka komorným, útulným rozmerom tohto divadla máte pocit, že nie ste diváci, ale sledujete Jonov príbeh niekde v jeho obývačke. Práve toto oceňujem, pretože fanúšikom Jonathana Larsona sú určite známe príbehy o tom, ako svoje rozpracované diela predvádzal svojim priateľom u seba doma a v tomto divadle som mala veľmi podobný dojem. Ten ešte upevnila kapela, ktorá atmosféru perfektne dotvára. Pre túto inscenáciu je naozaj veľkým plusom, a ukazuje, o čo diváci v iných divadlách prichádzajú, keďže predstavenia so živou hudbou sú skôr príjemným prekvapením než bežnou praxou.

Réžie českého uvedenia muzikálu Tick…Tick…Boom! sa ujal Martin Vokoun, ktorého režisérska dráha je pomerne rôznorodá. Z najnovších inscenácií možno spomenúť napríklad plzeňské uvedenie pôvodného českého muzikálu Zahrada divů či scénická koláž venovaná Federicovi Garciovi Lorcovi pod názvom Lorca, ku ktorej taktiež sám vytvoril javiskovú adaptáciu. Hoci šlo o prvú inscenáciu pod jeho taktovkou, ktorú som mala možnosť vidieť, myslím, že herci boli vedení k výborným výkonom a nadšenie a energia, ktoré do predstavenia vložili, sa preniesli snáď ešte aj na turistov na Pražskom hrade.

Čo ma však na inscenácii zaujalo, je preklad, pretože sama viem, že prekladať poéziu alebo piesne si žiada nielen skúseného prekladateľa, ale aj pevné nervy a naozaj veľkú dávku kreativity. Ako si môžete prečítať v programe Tick…Tick…Boom! pri piesňach Jonathana Larsona je potrebný ešte desaťnásobok spomenutého. Priznám sa, že ak mám nejaké piesne napočúvané v origináli, pred ich verziami v iných jazykoch mám tendenciu mať trochu obavy. Avšak, už po premiére, keď som po prvýkrát počula Tick…Tick…Boom! zaznieť česky, musím povedal, že Michal ZahálkaJan Šotkovský sa výziev v podobe kvanta odkazov na tvorbu Stephena Sondheima (ktorý bol Larsonovým profesionálnym vzorom) či rôznych českému divákovi neznámych reálií vlastných životu v New Yorku, ktoré Jonathan Larson v piesňach pripravil, zhostili naozaj obdivuhodne.

Tomáš Vaněk je nepochybne stálicou vo všetkých pražských larsonovských produkciách. Je vidieť, že tento štýl mu presne sedí a Jonathanovi Larsonovi naozaj rozumie. K roli Jona pristupuje so zodpovednosťou a s veľkým nasadením. Príbeh muzikálu Tick…Tick…Boom! je doslova horská dráha emócií, ktoré, aby som neprezradila zásadné momenty deja, nebudem približovať, avšak každú z hereckých polôh, ktorú tento muzikál ponúka, zvláda s prehľadom.

Či už ako frustrovaný muzikálový skladateľ, ktorý cíti, že život mu uteká pomedzi prsty a on ešte stále žiadne zo svojich diel neuviedol na Broadwayi, človek, ktorý sa snaží byť čo najlepším kamarátom pre Michaela, tak, ako to vždy bývalo a čo najlepším priateľom pre Susan alebo ako „roztomilé trdlo“ v scéne brainstormingu nového produktu vo firme, kde Michael pracuje. Hudba Jonathana Larsona rozhodne nepatrí k hudobne najjednoduchším kúskom,  no Tomášovi nerobí žiadny problém, či už úvodná pieseň Třicet je stáří (30/90), ktorá dáva hlasivkám dosť zabrať alebo baladu Proč (Why), sústredená skôr na príbeh.

Lucia Jagerčíková je pre svoju rolu skvelou herečkou. Táto postava totiž prináša so sebou dve stránky. Na jednej strane je Jonova priateľka Susan. Je vidieť, že jej na Jonovi naozaj záleží a má ho naozaj rada, avšak trápi sa, pretože vidí, že sa od seba pomaly vzďaľujú. Perfektne zvláda všetky herecké polohy, z ktorých najlepšia je pravdepodobne scéna Terapie (Therapy), v ktorej sa háda s Jonom. Na druhej strane je zas Karessa, Jonova „mierne“ bláznivá kolegyňa zo Superbie, ktorej najvýraznejšou scénou je najmä pieseň Možná se mýlím (Come To Your Senses), po ktorej tiekli slzy ešte aj voľným sedadlám.

Peter Pecha (držiteľ ceny Thálie za svoj výkon v muzikáli Rocky) veľmi presvedčivo predstavuje v roli Michaela prakticky presný protiklad večne zasnívaného Jona. Je praktický, racionálny a snaží sa svojho kamaráta držať pri zemi. Sám je totiž bývalý herec, no nedarilo sa mu, a tak sa rozhodol pre kariéru v marketingu a dodnes sám seba presviedča, že poslúchnuť rozum bola správna voľba. Najviac ma zaujal v scéne Dost už (No More), v ktorej sa nachvíľu vracia k bláznivému teenagerovi, ktorý niekde hlboko v ňom ešte stále žije.

Hoci je hlavnou postavou príbehu Jon, Lucia Jagerčíková a Peter Pecha si zaslúžia naozaj špeciálne uznanie. Okrem svojich postáv Susan a Michaela sa totiž na scéne každý z nich prestrieda v niekoľkých ďalších postavách. Uvidíte ich tiež ako „jemne“ flegmatickú Jonovu agentku  Rosu  Stevensovú, ktorej za žiadnych okolností nechýba v ruke pohár s vínom, Jonových rodičiov, otravných zákazníkov bistra, v ktorom Jon pracuje alebo ako sekretárku a vedúcu oddelenia marketingu a nervózneho stážistu v Michaelovej práci. V poslednej spomínanej scéne taktiež predviedli svoj skrytý talent členovia kapely Kristina Brachtlová (piano), Jakub Červinka (elektrická gitara), Jakub Nývlt (bicie) a Dalibor Pelc (basgitara), ktorí sa tu objavujú ako ďalší členovia kreatívneho tímu.

Tick…Tick…Boom! je naozaj jeden z muzikálov, ktorý je v mnohých ohľadoch neštandardný, ale o to viac sa oplatí prísť sa naň pozrieť. Je vidieť, že ide o projekt, na ktorom všetkým zúčastneným naozaj veľmi záleží a ich nadšenie je naozaj nákazlivé.

Tvorivý tím:

Réžia: Martin Vokoun

Český preklad a prebásnenie: Michal Zahálka a Jan Šotkovský

Dramaturgia: Ondřej Doubrava

Scéna a kostýmy: Aleš Valášek

Hudobné a spevácke naštudovanie: Kristina Brachtlová

Pohybová spolupráca: Steve Josephson

Svetelný design: Tomáš Lohin

Zvukový majster: Petr Janeček

Produkcia: Markéta Schröcková, Tomáš Vaněk

PR: Michaela Jankulárová

Fotografie: Kristýna Junková

 

Autorka článku: Romana Švecová

1. premiéra 15. 2. 2018 (foto Kristýna Junková)

KRÁLOVNA KAPESKA:  KAM ČERT NEMŮŽE, NASTRČÍ DĚCKA

S příchodem jara přinesla nejúspěšnější česká produkce zaměřená na nejmladší diváckou generaci  Pixa-pro  nový  pohádkový muzikál. V divadle Hybernia od 7. března opět řádí Kapesčina havěť, skřítek Maxižvýk, vodnická rodinka, víla, čarodějnice i rozpustilí čerti.  Muzikál Královna Kapeska, který volně navazuje na  debutovou pohádku Kapka medu pro Verunku láká na zvučná jména a líbivou výpravu.

Jednouchý děj, kdy skupinka neposedných dětí vypustí v pekle zlouna Katese, uvězněného dlouhé roky královnou Kapeskou, aby zloun na svoji stranu získal celé peklo i čarodějnici. Za jejich pomoci vyrobí robotické monstrum zvané Srčert (SRšeň+ČERT).  Dvojžihadlový sršní robot uspí jedem tentokrát nejen Verunčinu dceru Verunku II. , ale i samotnou Kapesku, které se Kates po letech věznění touží pomstít. A potom už ve zrychleném temptu dojde k záchraně malé Verunky i Kapesky opět díky kapce medu z Kapesčiných včel.  Finále končí happyendem, kdy jsou všichni živi a zdrávi a v Kapesčině království opět zavládne klid a mír.

Scénář  napsali manželé Alena a Jan Pixovihudbu složil  Tomáš Beran a o texty písní se postarala Kristýna Pixová. Hudba a texty písni jsou na muzikálu tím nejlepším. Dvorní choreografka Pixů, Petra Parvoničová , jako by tentokrát šetřila energií možná i s ohledem na to, že taneční company tvoří převážně tanečníci patrně z dětského tanečního kroužku.  Sólové postavy netančí téměř vůbec.  Další silnou devizou muzikálu je scéna Martina Černéhosvětelný design  a  projekce  (Pavel Dautovský a Petr Hloušek) a povedené kostýmy Evženie Rážové.  Výtečnou práci odvedl začínající režisér Juraj Čierník. Obě zhlédnutá představení vyšla na výbornou i zvukově (Petr Ackermann).

A nyní se ostáváme k tomu pro diváky nejpodstatnějšímu a totiž k obsazení.  Velkou část tvoří  herci známí  z muzikálu Kapka medu pro Verunku, ale obsazení některých rolí bylo zcela obměněno. Nejpatrnější je to v případě skřítka Maxižvýka, kde z původně avizovaného obsazení zmizel oblíbený Michal John.

 

KAPESČINO KRÁLOVSTVÍ HRAJE PRIM

Vezmeme to tedy popořadě a začneme tím nejlepším: Královstvím královny Kapesky.  Samotnou Kapesku na premiéře ztvárnila  Martina Pártlová,  bez které si muzikály Pixů už těžko lze představit.  Pártlová je po pěvecké stránce tím nejlepším, co  v ženském provedení muzikál nabízí. Alternace  Jana Zenáhlíková je rovněž excelentní, nicméně  Martina Pártlová je prostě královna Kapeska jak se patří.  Kapesčina nepřítele, charismatického záporáka  Katese, na premiéře ztvárnil Ernesto Čekan. Přestože od Čekana zpěv nečekejte,  obsazení Ernesta do této  role je trefa do černého  a  Pixa-pro v něm mají pro svou muzikálovou novinku záruku kvalitního herectví. Alternující Peter Strenáčik, je jedním z vůbec nejtalentovanějších muzikálových herců u nás. Není snad nic, co by Strenáčik nezvládl. V roli Katese je opravdu výborný a milovníci muzikálového kumštu si u něho přijdou na své.

 

Divácky nejvděčnější  scény však tentokrát „urvalo“ peklo a byla jim „vyrobena“ i největší hudební pecka celého muzikálu. V rolích čertů se představili  Juraj Čiernik, Jiří Zonyga, Lukáš Adam i mladá muzikálová krev Richard Pekárek a Jan Fanta. Už po první repríze bylo patrné, že právě v pekle je nejvíc prostoru pro hereckou improvizaci. Rozdováděná čertovská kapela prostě a jasně zabodovala a děti ji milují.  Trojici čertů doplňuje čarodějnice, kterou sehrála na premiéře i repríze Michaela Zemánková a byla velice dobrá. Čarodějnický intonační guláš v úvodu působí vtipně a o to větší překvapení nastává v okamžiku, kdy to čarodějka rozjede doopravdy a překvapí impozantním  zpěvem.

Vděčnou a oblíbenou roli má Michaela Nosková jako víla Lesanka. Míša Nosková je nejsilnějším  ženským hereckým článkem Královny Kapesky a u dětí hned po čertech nejoblíbenější postavou.  Stejně jako v případě Zemánkové nelze porovnat alternace, jelikož na premiéře i ve shlédnuté repríze hrála Nosková.

Kromě skvělých okamžiků přišlo v Kapesčině království i zklamání. Ne snad díky špatným výkonům interpretů, ale díky odsunutí některých postav do absolutního pozadí. Nejoblíbenější postavička Kapky „jedničky“, skřítek Maxižvýk, se na jevišti doslova mihne a zaregistrovat ho lze pouze v jedné výraznější scéně. Škoda je to i s ohledem na skvělé obsazení  Filipem Hořejšem a Oldou Smyslem. Stejně tak je to s vodníky, kdy v případě vodníka Kváčka zapadl pěvecký talent Lukáše Randáka i Petra Macháčka v nevýrazných „zpívánkách“.  Vodnice Kateřina Herčíková a Karolína Fišerová nemají scénáristy předepsáno prakticky nic a tak prostě v příběhu jen jsou.

Daleko víc hraní si užije malý vodníček, který „dezertuje“ z Kapesčina  království  k lidským dětem a doprovází je celým příběhem. S rolí Vodníčka se statečně  popasoval Jan Musil, který působil jako roztomilá zelená bludička. Na premiéře zaujal Filip Vlastník. Jeho přirozené herectví mu může kdekdo závidět a tenhle kluk je důkazem toho, že dítě na jevišti nemusí být vždy protivným elementem.

Postavu Srčerta (v kostýmu maskér Pavel Pavlovský) lze hodnotit pouze z vizuální stránky a ta je ohromující.  Ve scénách z Kapeskova se objevuje taneční company v podobě havěti, ale taneční scény jsou tentokrát naprosto minimalizovány a zjednodušeny a je otázkou, zda nebyly takto postaveny pro účel zapojení  kroužku dětských tanců.

 

PROMARNĚNÁ KRÁLOVSTVÍ

Honzovsko, Popelkov i Zlatovláskov  jako by nebyly.  Verunka s Jirkou, Katka s Mirkem i Bětka s Honzou tvoří manželské páry a ztvárňují tak tři království.  Přestože právě obsazení těchto rolí je produkcí mediálně propagováno, herců i postav si divák užije pramálo. Králové a královny jen sem tam přihopskají, pohádají se, zamávají červenými koberečky, zazpívají jednu výraznější píseň a to je vše. Ač skutečně nechci, nemohu se ubránit srovnání s Kapkou medu pro Verunku. Deficit komických scén multifunkčního Felixe Slováčka prostě v Kapesce chybí.  Jména  David Gránský, Felix Slováček se svojí sestru Annou a v neposlední řadě i  Mirek Hrabě jsou tak spíš marketingový tah. Hodnotit alternace nemá vůbec smysl, protože není v podstatě co hodnotit. Anna Julie Slováčková, Michaela Sejnová, David Gránský, Rober Urban, Genny Ciatti, Miroslav Hrabě, Martin Sochor, Felix Slováček, Gabriela Urbánková… všichni podávají dobré výkony, bohužel však  jejich postavy i jejich osud  je nezajímavý.

DĚTÍ JAKO SMETÍ

Iniciativu  královských postav v Kapesce převzaly jejich královské děti. Každé království má děti dvě, mladé prince a princezny.  Verunka s Mirkem mají dvě holčičky – Verunku a Zlatovlásku, v Popelkově mají páreček – kluka Mirka a holku Popelku a v Honzovsku je to také kluk a holka – Honzík a Bětka.  Kdo vyloženě nevyhledává děti na jevišti, bude asi  trošku rozčarován. Dětským představitelům autoři scénáře nadělili prostoru opravdu nadmíru. Hodnotit výkony jednotlivých dětí by nebylo vhodné a dětem se dá skutečně mnohé odpustit. Nejlépe si vedli Jan Franc a Richard Mašata, kteří se alternují v roli mladého Mirka. Oba mladíci převyšují své dětské kolegy už jen proto, že evidentně umí hrát a jsou přece jen o něco starší. Zejména v Honzovi Francovi, zdá se, vyrůstá nová muzikálová hvězda. Kromě příjemného hereckého projevu je vybaven obdivuhodným citem pro pohyb po jevišti a zachraňuje čest dětské party i pěvecky.  Oběma Mirkům mile nahrávala Kateřina Průšová (mladá slečna, nikoliv slavná modelka). Romantický duet sehráli vtipně stydlivě a nenáročný divák jim odpustil i patrný intonační boj.

Práce s dětmi je velice náročná a často riskantní, režisér Juraj Čiernik má za vedení  dětí  přinejmenším velký obdiv. Podle mého názoru by však příběhu obecně prospělo scény s královskými dětmi ubrat a jejich rodičům naopak nějakou tu scénu a písničku přidat.

KRÁLOVNA KAPESKA JE NEJLEPŠÍM AKTUÁLNĚ UVÁDĚNÝM (DĚTSKÝM) MUZIKÁLEM

Produkce na svých oficiálních facebookových stránkách sebevědomě tvrdí, že Královna Kapeska je dle diváků i herců „nejúžasnější muzikál, který se momentálně v Čechách hraje“ a že je „ vhodný dokonce i pro děti.“ Pravda je taková, že Kapeska se nedá s ostatními muzikály u nás srovnávat právě s hledem na cílovou skupinu, kterou jsou skutečně především děti a tak  je nejlepší dětský uváděný muzikál u nás. Pixa-pro nemá  v tomto žánru žádnou konkurenci.  Je otázkou nakolik Královna Kapeska přiláká opětovné diváky a nezbývá než držet palce, aby se na prknech divadla udržela podstatně déle, než  předchozí uváděná pohádka Alenka v kraji zázraků.

 

Hodnocení v procentech: 60%

Autor článku:  Martin Radinka