Recenze

SHREK JEDE: A TO PŘEDEVŠÍM NA VLNĚ DOBRÉ KVALITY

Muzikálová show Shrek se poprvé představila českým divákům. V holešovické Tipsport aréně se dětskému i dospělému publiku poprvé ukázaly postavy známé z animované pohádky. Shrek, Oslík, Fiona (zde hned ve trojím provedení), Lord Farquaad, Dračice, Perníček, Pinokio a celá plejáda dalších pohádkových postaviček okouzlila nejen malé diváky.

Uvedení muzikálu předcházely velké organizační potíže. Změna produkce, zrušená představení, vypovězení smlouvy prodejci vstupenek.  I tento fakt mohl zapříčinit, že sportovní hala byla zaplněna přibližně ze čtvrtiny její kapacity. Podium bylo umístěno skoro uprostřed ledové  plochy. Diváci, kteří zakoupili místa do postraních sektorů, tak seděli téměř v liniii jeviště.  I přes nízkou návštěvnost se po příchodu do haly ihned tvořily fronty na toalety, popcorn a limonádu, takže začátek celé show se protáhl o bezmála 25 minut a to i přes snahu některých diváků potleskem si vynutit začátek.

S půlhodinovým zpožděním muzikálová show Shrek skutečně začala. A vezla se na vlně nevídaně vysoké umělecké úrovně. Živý orchestr měl neuvěřitelnou sílu. Přesná rytmika a nezvykle dobrý zvuk opravdu překvapil. Velkým překvapením byl i fakt, že muzikanty řídila žena-dirigentka Ema Mikešková a šlo jí to moc dobře. Hudba a celá instrumentace je velice vydařená.  Špičkovou hudební záležitostí byly offstage sbory, které podpořily pěvecky taneční company na jevišti. Zpěváci zpívali fantasticky a halou se nesly intonačně přesné vícehlasé sbory s obrovskou energií.

Se svými party a v neposlední řadě i se špatnou akustikou si poradili i představitelé hlavních rolí. Jiří Zonyga jako Shrek má hlas pro „sportovky“ jako dělaný a zpívání ve velkém prostoru si rozhodně užíval. Po všech stránkách výborný byl Lukáš  Ondruš v roli Oslíka a stejně tak si s halou poradila i Ivana Jirešová v roli Fiony. Nejlepším pěveckým zážitkem se potom stalo číslo Dračice, po kterém hala doslova bouchla v mohutný aplaus Hance Křížkové.  Za zmínku stojí  výkon dívek, které hrály princeznu Fionu v období dětství  (Natálie Němcová) a dospívání (Kristýna Petráková).  Vedle hlavních představitelů se v pěveckých číslech střídala početná company. Působivé choreografie postavil Tomáš Kuťák.

Činoherně měla nejvíce prostoru především trojice Shrek, Oslík a Fiona příčemž prvnímu jmenovanému hraní vůbec nešlo. Naopak  Ivana Jirešová se ukázala jako absolutní profík a nejlépe ze všech si poradila se špatnou akustikou v hale.  Kateřina Herčíková byla fantastickým  Perníčkem, který se  okamžitě stal miláčkem děti. Výraznou postavou  byl pochopitelně Lord Farquaad, kterého naprosto věrohodně ztvárnil Ondřej Bábor. Přemýšlel jsem kolikrát musel Ondřej animovanou pohádku vidět, protože pohyby, pózy i grimasy byly naprosto identické s filmovou předlohou. Oslík s Fionou chvílemi působili jako by požili nějaké „podpůrné“ látky a vyváděli neuvěřitelné věci.   Dětské publikum nejvíc rozdováděla jejich  „krkající a prdící“ písnička. Smích si vysloužilo i víckrát použité slovo prdel. Nakolik měla „prdel“ a prdící Fiona se Shrekem pochopení u rodičů je otázkou.

Ovšem rodiče a děti jakožto nedílná součást rodinných muzikálů jsou v případě „halového muzikálového diváka“ kapitola sama pro sebe.  Děti byly hlučné, lezly po zemi, cpaly se popcornem, šustily pytlíky od chipsů. Rodiče se bavili polohlasně s dětmi i mezi sebou. Naprosto běžně se stávalo, že se rodinka rozhodla skočit si pro něco na zub a tak zvedla celou řadu, aby ji při zpáteční cestě zvedla znova a ještě vyklopila obsah popcornu divákovi do klína. Žvatlající děti pobíhaly v uličkách, sem tam se ozvalo vřískání batolat. Maminky během produkce fotily podium, své děti  i samy sebe. Někteří diváci si stačili vyřídit i pár telefonních hovorů.  Poloprázdná hala je vždy strašákem mistra zvuku a ani mistr všech mistrů Petr Ackermann nedokázal stoprocentně zvuk vychytat. Mluvené dialogy Shreka s Oslíkem zapadly úplně a kromě špatné akustiky své udělali právě i hluční diváci. Skvělý zvuk naopak měla právě výtečná kapela a sboroví zpěváci.

Muzikálová show Shrek rozhodně stojí za zhlédnutí. Ovšem pokud se na ni vydáte, počítejte s tím, že nejdete do kamenného divadla, kde na vás dýchne kultura a s ní se pojící i určitá divácká kázeň a pokora. Nečekejte vzorné a tleskající publikum. Musíte počítat s tím, že představení v hale má i typicky halovou náladu. Muzikál s přestávkou trvá přes tři hodiny a je tak určený spíše pro větší děti (ostatně ona ani animákovská předloha není pohádka pro tří-čtyřleté caparty). Počítejte s tím, že se sem tam objeví nějaké to sprosté slovo, dvojsmyslná narážka, prdění i krkání během písničky. Ale  bez toho by to nebyla ta správná shrekovina. Prostě počítejte s tím, že muzikál Shrek je a není pro děti. Je a není divadlo. Ale každopádně je to muzikál s velkým M. Po hudební a interpretační stránce je to to nejlepší, co se u nás momentálně pro děti a jejich rodiče hraje. Protože, marná sláva, živý orchestr a zpívající vokalisty nikdy žádná reprodukovaná hudba a mnohdy i nazpívané playbacky nenahradí. Velkou devizou představení je i povedená jednoduchá scéna (Jaroslav Svoboda) a  její zdařilé svícení. Zejména děti potom jistě ocení pestré a vtipné kostýmy Lucie Ulíkové.

Muzikál Shrek

Scénář a libreto: DavidLindsay-Abaire
Hudba: Janine Tesori
Režie: Roman Štolpa
Hudební nastudování: František Štěrbák
Dirigent: Ema Mikešková

 

Autor článku: Martin Radinka

Robin Hood – legenda legend?

Muzikál Robin Hood od autorské dvojice Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) poprvé spatřil světlo světa na prknech divadla Kalich 1. 9. 2010. Diváci se s muzikálem mohli seznámit již před jeho premiérou, a to formou televizního castingu. Po odmlce se 19. 2. 2016 na jeviště vrátil a v roce 2018 je nadále uváděný.

 

Muzikál Robin Hood je převedením mýtu o Robinu Hoodovi v materiál pro hudební divadlo. Autorka libreta a textu, Gábina Osvaldová (výpomoc Miroslav Mirčev), zamíchala několik již existujících předloh a vzniklo tak dílo zcela originální. Děj je prostý, sází zejména na humor a romantickou linku dvou hlavních postav. Právě ona jednoduchost až nijakost může být hlavním balvanem úrazu. Ve struktuře příběhu se objevuje jakési schéma. Scény z Šerifova sídla jsou pravidelně prokládány děním v Sherwoodu. Vzorec je to zdá se zcela racionální, nicméně právě zbojníci nám stále a dokola nabízejí jen jednu polohu, kterou lze nazvat ,,čekáme v lese na Godota“.  Toto permanentní mezičasí je pak přímo přeplněno humorem, což automaticky brání rozvoji děje a ten stagnuje.

Jak autoři uvádějí, jedná se o rodinný muzikál, který má zejména pobavit. Po přečtení tohoto tvrzení jednoho zamrazí, humor je totiž poněkud obtížná disciplína. A v tomto případě autoři těžce pohořeli. Celý děj je skrz naskrz prošpikován nejrůznějšími odkazy na dobu současnou, které jsou vesměs prvoplánové a očekávatelné. Korunu nevkusu pak nasazují dva lesní Skřeti (Zdeněk Procházka, Richard Tesařík), kteří (zřejmě při přestavbách) vycházejí na forbínu a vedou dialogy, které postrádají hlubší (či jakoukoli) pointu. Vrcholem je pak odkaz na současnou politiku, který je zcela nemístný a křičí touhou zavděčit se divákovi. Všechny tyto pokusy o legraci tříští děj, ze kterého tak zůstávají jen střípky, které těžko slepíme dohromady, zvláště když je jich mnoho ukryto za hávem parodického třeštění. Problém jednoduše nastává i u komických postav. Když děj sám o sobě je karikatura sebe, jak v tomto časoprostoru ztvárnit postavu komickou tak, aby byla ještě komičtější? Nebetyčným přehráváním a lacinými vtipy. Postava komorné (Alžběta Stanková), zřejmě zvířecí reinkarnace (míníme fretku) Chůvy z Romea a Julie, je jedním z oněch elementů, jejichž afektovanost ruší divácký komfort. Sláva mnichovi Tuckovi (Michal Pleskot), jehož pijácká komika výborně sedne do dobového kontextu a neobtěžuje svou nuceností.

Opak je však nutno říci o libretu. Netroufáme si odhadovat, zdali se jedná o autorské poznávací znamení, texty písní jsou však velice krkolomné. Ať už se jedná o verše, u kterých je člověk poněkud shovívavější, či u textů s rýmem volným, vyskytují se zde časté slovní nešvárky, které jakoby přiletěly do středověkého časoprostoru na létajícím talíři (diktátor, zhulená). Zřejmě mají dopomáhat komickému vyznění celého muzikálového počinu, dovolíme si však tvrdit, že spíše vyvolají nechápavé tiky hlavou (,,Cože? To opravdu řek’?“).

Hudba skladatele Ondřeje Soukupa zní v kombinaci keltských a rockových rytmů. Na první pohled neslučitelné, na první poslech však velmi uchvacující. Mnoho písní je melodicky poutavých, i na první poslech zapamatovatelných. Škoda jen, že jejich atmosféra je často rozbíjena oněmi slovními vetřelci. Muzikál je žánr založen na symbióze slova a hudby, zde vzniká jakási kakofonie, která chytlavým tónům brání v zachycení genia loci a přenesení diváka do jiných časoprostorových dimenzí.

Postavy jsou z velké části jednorozměrné, u Mariany (Lucia Šoralová) a Robina (Jan Kříž) snad jako jediných můžeme sledovat rozměry alespoň dva. Svět je rozdělen na klaďasy a záporáky. Šerif (Kamil Střihavka) je typický mocichtivý tyran, jehož motivace jsou záhadné, ale za to víme, že chce být mocný. Jeho pravá ruka Guy z Gisbornu (Zdeněk Procházka) je pro změnu typem chlubivého vojína, Capitana, který působí jen jako další bezduchá figurka. Za zmínku stojí také postava Čarodějnice (Leona Machálková), která se zjeví nečekána nezvána a po celý děj je její funkce nejasná. Ve své poslední písni sice odhalí jisté tajemství, ale to stejně jako zápletka s lektvarem vyzní do ztracena. V neposlední řadě je otazníkem postava Asiata (Bedřich Lévi), přičemž už její pojmenování je zavšemluvící. Jistě umí dobré triky s mečem, ale kde ho Robin u všech Saracénů našel?

Obsazení do rolí však nezklamali. Jako Robin z Loxley se předvedl dvojnásobný držitel ceny Thálie Jan Kříž, který tuto roli ztvárnil jako vůbec první (vítěz show Robin Hood aneb Cesta je slávě). Coby sherwoodský mazák si vede sebejistě jak po stránce herecké, tak pěvecké, jeho na oko lehkovážný hejsek je uvěřitelný, a to i přes strojenost a rádoby osudový ráz některých replik. Jeho muzikálové partnerce Lucii Šoralové role typově skvěle sedne, druhý rozměr Mariany, vzpurné a hrdé bojovnice, jí zvláště svědčí. Jako ztělesnění zla v podobě Šerifa z Nottinghamu se představil Kamil Střihavka. Tento muzikálový bard však ztratil příliš mnoho hlasového potenciálu, aby mohl pěvecky ohromit. Jeho Šerif však i přesto srší jevištním charizmatem, není proto obtížné se přes jisté hlasové nedostatky přenést. Snad ve zcela utilitární roli čarodějnice se zjevila Leona Machálková. Zjevila a zmizela. Čarodějnice je nepochybně herecky atraktivní figurou, na malém prostoru zahraje mnoho muziky. Leona Machálková k plíživosti přihodila krapet grácie, nepůsobila tak jen jako odpudivé stvoření, ale i jako zhrzená žena hledající svou hrdost. Zbytek hereckého osazenstva střídá parodické pitvoření s drsňácky klišoidními prupovídkami. Z tajemstvím opředené báje o zbojníkovi mající dramaturgický potenciál přiblížit dnešnímu člověku stále aktuální témata, zůstává jen prostoduchá skořápka, jejíž obsah byl nemilosrdně odstraněn paradoxně pro svou diváckou nestravitelnost.

Vizuální stránka je velmi působivá, scéna působí magicky, výpravné kostýmy se nesou v dobovém duchu. Při prvním pohledu na jeviště nás překvapí relativně malý prostor, zejména pro muzikálovou produkci. Scéna je tak jednoduchá, tvořena plastikami stromů čnějícími ze zdi, prostor se pak mění zejména pomocí světla. Dotvářejí ji spouštějící se kulisy zobrazující větve poskytující aktérům možnost tance či akrobacie. Choreograf a režisér Ján Ďurovčík zakomponoval pohybových kreací nemálo. Písně jsou často doplněny tancem či alespoň rytmickým zápolením. Naneštěstí aktéry nejsou choreografické prvky plně zvládnuty. Nejedná se toliko o tance, jako spíše o akrobatické doplňky či boje. Zmiňme například jeden z prvních inscenovaných soubojů, Robina a Mariany, který postrádá jakékoliv tempo a pravdivost. V podobném duchu převážně navazují i další výstupy, u kterých spíše fandíme, aby to aktérům vyšlo. Naopak potěší Leona Machálková, která pohybovou stránku role zvládla bravurně.

Muzikál Robin Hood sází na cílovou skupinu nedělního diváka. Příležitostného návštěvníka divadla potěší nekomplikovaný humor, prostá zápletka a líbivé písně. Muzikál tak plní své předsevzetí pobavit celou rodinu, je nekonfliktní, nenabízí otázky ani odpovědi na složitější témata. Pokud jste tedy v očekávání, že se vám nabídne dílo obsahující látku k zamyšlení (jako například Johanka z Arku od stejné autorské dvojice), s dramaturgickým záměrem se zcela minete. Muzikál Robin Hood Divadla Kalich je především oddychovou záležitostí, v němž je ono slavné motto ,,bohatým bral a chudým dával“ přehlušeno exaltovaným výkřikem ,,Ty kurvy!“

 

Autorka: Bára Viceníková

Královna Kapeska, muzikál pro celou rodinu!

Naše redakce mile ráda přijala pozvání na muzikál Královna Kapeska, který je volným pokračováním muzikálu Kapka medu pro Verunku. Na začátek musíme vyzdvihnout, že se opravdu jedná o muzikál pro celou rodinu!

Aby byl náš pohled úplný vydali jsme se na muzikál se sedmiletou dcerou naší redaktorky. Nutno přiznat, že není divadelní typ a na to, že bude trávit 2,5 přilepená v sedačce na muzikálu, nebrala zrovna s nadšením. O to krásnější byl po představení pohled na její rozzářenou tvář.

Přestože jsme neviděli muzikál Kapka medu pro Verunku, na který volně navazuje Královna Kapeska, od začátku jsme se dokázali v muzikálu a jeho postavách zorientovat. Návštěvníci se tedy nemusí obávat, že by byl jejich zážitek neúplný.

Muzikál Královna Kapeska začíná vyprávěním o pohádkové říši, ve které se děj odehrává. V pohádkovém moři leží ostrov, na kterém se nachází tři království: Popelkov, Zlatovláskov a Honzovsko.

Honzovsku vládnul král Honza, který kdysi vysvobodil princeznu ze spárů draka a odměnou jí dostal za ženu. Král Honza se svojí ženou královnou Bětkou, se ve své zemi věnovali zemědělství a vedli k tomu i své děti, malého Honzíka a malou Bětušku. Naproti tomu v Popelkově, který se věnoval průmyslu, vládl král Miroslav s půvabnou Královnou Katkou a jejich dětmi malým Mirečkem a malou Popelkou. Třetímu království vládl král Jiřík se svou Královnou Verunkou a jejich dcerkami Verunkou a Zlatovláskou.

Všechna království spolu dlouhá léta žila v klidu a míru. Vzájemně si pomáhala a obchodovala spolu. Na všechna tři království zpovzdálí dohlížela Královna přírodních sil, zkráceně KAPESKA.

Jak už to tak v pohádkách bývá, na scéně se objeví záporná postava, tentokrát v podobě zlého čaroděje KATESe. Ten se dostal omylem z pekelného vězení a začal manipulovat s tamními čerty a čarodějkou. Ty přiměl k doručení psaní, která vypadala, že je psala Královna KAPESKA. Psaní dostala na vážnosti i očarovanou pečetí KAPESKY.

Spřátelená království se začala mezi sebou hádat a soupeřit se sebou. Zničili přírodu a vše nabralo velký spád, bohužel ne k dobrému. Jak to celé dopadlo? O tom už se přesvědčte na vlastní oči.

Muzikál není typický dětský muzikál, na své si totiž přijdou i dospělí, díky krásným melodiím a nadčasovému humoru. Naše malá redaktorka především vyzdvihuje postavy čertů, čarodejnice a jejich kapely FŮJ!

(oficiální fotografie společnosti Pixa-pro s.r.o.)

Muzikál jsme si zamilovaly i díky úžasným hereckým výkonům a skvělému obsazení. V hlavních rolích můžete vidět úžasnou Martinu Pártlovou, Ernesto Čekana, Gábinu Partyšovou, Miroslava Hrabě, Davida Gránského, Aničku Slováčkovou, Felixe Slováčka ml., Jiřího Zonygu a mnoho dalších úžasných herců. Nesmíme zapomenout na úžasné dětské herecké výkony. Naprosto profesionální a suverénní výkony dětských herců, které jsme ještě v žádném jiném muzikálu neviděli.

Muzikál vřele a s nadšením doporučujeme nejen dětem, ale všem, kteří mají rádi kulturu, divadlo, zpěv a hlavně humor. Děkujeme za pozvání paní Lindě Matouškové a paní producentce Lence Pixové. Také děkujeme za příjemné setkání a povídání. Těšíme se na další představení z dílny produkční společnosti Pixa-pro s.r.o.

Autoři článku: Pavel Jirouš a Denisa Jiroušová