Redaktoři na cestách

Mačky (Kočky) v Bratislavě jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy

Jméno Andrew Lloyd Webber bývá u muzikálových titulů zárukou kvality,  dobré hudby a nadčasového tématu. Není tedy divu,  že se jeho muzikály uvádějí v divadlech po celé republice a po celém světe. Z těch nejznamějších můžeme připomenout třeba představení Fantom OperyJosef a jeho pestrobarevný plášť, Jesus Christ SuperstarKočky. Poslední jmenovaný muzikál nedávno vyprodal Hudební divadlo Karlín,  když do Prahy přijely na návštěvu Kočky z Ostravy. V prosinci se chystá premiéra filmového zpracování s hvězdami jako jsou Taylor Swift, Jennifer Hudson a James Corden. Naše redakce se vypravila do divadla Nová scéna v Bratislavě na slovenskou verzi Koček (Mačky), které premiérovaly v roce 2016.

Každý muzikál v sobě snoubí herectví,  zpěv a tanec. Kdo Kočky v jakékoli produkci viděl, musí uznat,  že jsou především o tanci a ten účinkující na Nové scéně zvládají na výbornou. Nápadité choreografie Ladislava Cmoreje se doplňují s režií Gabriely Petrákové. Scéna je poměrně jednoduchá,  ale umožňuje kočkám lozit po jevišti křížem-krážem všemi směry.  Čas od času dokonce lozí i mezi diváky. Pestrost celému představení dodávají také kostýmy všech kočičích barev od sněhobílé po temnou černou. Na překladu spolupracovali ostřílení textaři Michael ProstějovskýJán Štrasser. Muzikál je doprovázen živým orchestrem.

Lesk celému představení dodává také hvězdné obsazení, což ovšem neznamená, že by divadlo lákalo publikum pouze na zvučná jména. Zejména českému divákovi můžou být známí třeba držitelka Ceny Thálie Katarína Hasprová, herecká legenda Karol Čálik, Veronika Prášil Gidová, Andrea Gabrišová, nebo Laco Hudec Šubrt. Někteří členové ansáblu Nové scény taktéž účinkují v ostravské verzi Koček v Divadle Jiřího Myrona.

Suma sumárum, bratislavské Kočky jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy pro všechny generace.

Autorka: Anna Duffeková

Redaktoři na cestách: Bídníci přichází na Slovensko

Světově proslulý muzikál Bídnici (SK: Bedári) z pera Clauda-Michela Schönberga a Alaina Boublila, napsaný dle stejnojmenného díla Victora Huga, zná snad každý muzikálový fanoušek. Příběh Jeana Valjeana, který porušil podmínku po propuštění z vězení, za což ho jako stín pronásleduje inspektor Javert, slepě zastávající zákon, který se odehrává ve Francii na pozadí revolučního období, patří spolu s Fantomem opery k nejdéle hraným titulům na světě. 21. 9. 2019 ho ve slovenské premiéře uvedlo Divadlo Nová scéna v Bratislavě. Tento článek je však psaný z první reprízy muzikálu 24. 9. 2019, na které se opět potvrdilo, že divadlo je živý organismus a přestože se všechno může v momentě změnit, „show must go on.“ Ale o tom později.

Bratislavská produkce je opravdu speciální – na celý zkušební proces totiž dohlížel jeden z autorů muzikálu – Alain Boublil. Režie, scénické koncepce a hudební supervize se ujala Marie Zamora, jejíž jméno se s dílem pojí již od dob, kdy si po ukončení studií na Konzervatoři v Paříži zahrála jako svou první profesionální roli právě postavu Cosette ve francouzské produkci Bídníků. Její vztah k tomuhle muzikálu je díky tomu cítit z každé minuty.

V překladu Kataríny Labajové-Pokorné a přebásnění Jána Štrassera se muzikál poprvé představil ve své slovenské podobě, kterou opravdu stojí za to slyšet. Písně plynou hladce a znějí velmi přirozeně. Překladatelé si také dali záležet na odlišení jazyka jednotlivých sociálních skupin vystupujících v příběhu.

Ač je Divadlo Nová Scéna možná menším prostorem než divadla, ve kterých byl tento muzikál v minulosti uveden, scénografovi Petru Hlouškovi se povedlo navrhnout scénu, která využila prostor na maximum a přidala produkci jakousi zajímavou komorní atmosféru. Jedním z detailů, které nás oslovily, jsou scény odehrávající se v publiku, které představení dodaly na dynamičnosti.

Obrovskou přidanou hodnotou je též živá hudba v podání Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, pod taktovkou Petra Valentoviče.

Coby Jean Valjean se v bratislavské produkci představil Titusz Tóbisz , pro kterého tato role není premiérou. V roce 2012 ji ztvárnil v Národním divadle v Miškolci, kde za svůj výkon získal ocenění „Hlas roka“. Typově a herecky je Titusz Tóbisz naprosto uvěřitelným Valjeanem, oslnil však zejména pěvecky. Ač operní přednes nebývá u představitelů Jeana Valjeana pravidlem, dodává jeho sólům unikátní atmosféru, což se potvrdilo i v tomhle případě. Při písni Bring Him Home (Otčenáš) publikum snad ani nedýchalo.

Inspektora Javerta, si zahrál mladý herec Jiří Daniel, pro nejž slovenská produkce Les Misérables také není prvním setkáním s tímto muzikálem. Objevil se již v jeho brněnské verzi jako Montparnass. Přestože mezi ním a představitelem Jeana Valjeana je poměrně velký věkový rozdíl, na scéně ho vůbec nebylo cítit. Jeho protějšku se tak pěvecky, jako i herecky suverénně vyrovnal a role přísného komisaře, odhodlaného v každém případě učinit zákonu zadost, se zhostil s opravdovou vervou.

Veronika Prášil Gidová není na divadelních prknech žádným nováčkem – muzikáloví fanoušci ji v současnosti můžou vidět v několika produkcích Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Emoce, které vložila do ztvárnění tragické hrdinky Fantine, byly opravdu přesvědčivé, a nezaostala ani po pěvecké stránce.

V roli Cosette, dcery Fantine se představila Michaela Baladová-Danielová. Role křehké, nevinné dívky jí perfektně sedla a má též krásnou barvu hlasu. Skvěle se doplňovala s Petrem Makranským, který ztvárnil studenta Maria. Ten se jako zamilovaný mladý muž představil již v roli Romea v bratislavské produkci francouzského muzikálu Romeo a Júlia a opět přesvědčil, že jde o polohu, na kterou se skutečně hodí.

Vendula Příhodová, známá zejména pro české divadelní fanoušky (kupříkladu jako Joanne v muzikálu RENT v Divadle Kalich), ztvárnila roli Éponine, kterou herecky s přehledem zvládla, a její provedení písně On My Own (CZ: Samotářka) bylo jedním z vrcholů představení.

Jaroslav Rusnák a Marta Kurčík Potančoková jsou ve svých rolích ten typ Thénardierovců, které ač nenávidíte za to, jak se zachovali k malé Cosette, na jejich scény se zároveň těšíte, protože oba disponují velkým komediálním talentem.

Překvapením večera byl Enjolras. Jak už bylo naznačeno na začátku tohoto článku, člověk míní
a chladné zářijové počasí mění, a to zejména v těch nejnevhodnějších možných momentech. Tím momentem byla právě první repríza muzikálu Bedári a tím člověkem Patrik Vyskočil, kterého překvapila zdravotní indispozice, což byl velký problém, protože v představení vystupuje bez alternace. Co teď?
A tak se nečekaně jako Enjolras představil Dárius Koči, v případě kterého, ač byl na tuto roli připraven jako swing „kdyby něco“, asi nikdo nečekal, že to „něco“ přijde takhle brzy. Situaci na začátku představení objasnila generální ředitelka Divadla Nová scéna Ingrid Fašiangová, troufáme si však říct, že kdyby to neudělala, nikdo by si ničeho nevšiml. Svého „spontánního premiérového Enjolrase“ zvládl Dárius Koči naprosto suverénně po všech stránkách. A tak se opět potvrdilo, že alternace, náhradníci, swings (účinkující, jenž mají v představení vlastní roli, zároveň však umí v případě potřeby zaskočit v několika jiných) a „emergency covers“ (CZ: nouzový záskok) jsou pro představení zásadní a nejsou jenom jakousi „záplatou“. Vzpomeňte si na to, když příště pohlédnete na ferman. 🙂

Celkově tak možno říci, že Les Misérables v Bratislavě se setkali s velkým úspěchem a jde o produkci, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. Vstupenky možno zakoupit na https://www.nova-scena.sk/bedari/ .

Autorem fotografií je Marek Malůšek a byly použity se svolením Divadla Nová scéna. 

Autorka článku: Romana Švecová

Redaktoři na cestách: Muzikálové legendy opět rozezněly lázně

Fanoušci muzikálových melodií si opět užili oblíbený Muzikálový festival Jozefa Bednárika, jenž už dvanáct let poskytuje divákům možnost bezprostředního setkání s herci, autory a tvůrci divadelního světa. Tentokrát však premiérově přesídlil do prostředí lázní Sliač. Jako už tradičně nechyběly legendární (nejen) muzikálové melodie a šansony a též známé operní melodie či opereta.

V úvodu festivalu měli diváci možnost vidět operetu Gejzy Dusíka a Pavla Braxatorise Hrnčiarsky bál v podání posluchačů a hostů Konzervatoře Dezidera Kardoše z Topoľčian a následně přehlídku klasických operních árií v podání známých jmen slovenské operní scény Miroslava Dvorského, Martina Babjaka a Jany Bernátové.

Sobotní hlavní program – festivalový maraton – uvedl sedm tematických pásem – Naděje, Legendy, Vzpomínky, Hvězdy, Šansony, Melodie a Cyrano. V rámci nich se představily mladé pěvecké talenty. Diváci si též připomněli známé slovenské evergreeny v podání zpěváků Pavla Hammela a Vaša Patejdla, jednoho z členů skupiny Elán, hity, které již brzy představí muzikál Voda nad vodou v Divadle Kalich. Vzpomínkou festival uctil i legendárného slovenského básníka a textaře Jozefa Urbana a nechyběly ani známé šansony v podání Andrey Zimányiové s kapelou. Závěr festivalu patřil slovenské a české filmové a televizní hudbě a prvnímu původnímu slovenskému muzikálu Cyrano z predmestia, který s úspěchem opět uvedlo Divadlo Nová scéna v letos květnu. Nejznámější písně z muzikálu představili Ján Slezák (Cyrano), Mirka Gális Partlová (Roxana) a Vladislav Plevčík (Ján), ke kterým se připojil speciální host – původní Cyrano Jozef Benedik.

Ač festival letos změnil své sídlo, nechyběla Brusnianska Brusnica, ocenění pro osobnosti, které svým přínosem významně přispěly nejenom k uvedení Muzikálového festivalu, ale i k rozvoji muzikálu na české a slovenské scéně všeobecně, a Tabule slávy. Ocenění byli Štefan Hrčka, ředitel lázní v Brusně, jež poskytly festivalu prostor každoročně posledních 11 let, a kostýmová výtvarnice Ľudmila Várossová. Tabuli slávy získal zpěvák a skladatel Vašo Patejdl.

Autor fotografií: René Miko

Autorka článku: Romana Švecová

Muzikálový festival Jozefa Bednárika 2019

Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Obdivovatele a fanoušky muzikálů většinou nic nezastaví, aby mohli vidět svá milovaná díla i daleko za hranicemi. Po Praze a Londýně bylo Oslo třetím městem, kam mě vyhnala zvědavost vidět další verzi mého oblíbeného Fantoma Opery.

Scenekvelder je soukromá norská scénická produkční společnost, která se zaměřuje na produkci nejznámějších světových muzikálů. V její produkci tak mohli norští diváci navštívit muzikály Bídníci, Zpívání v dešti, Mary Poppins, Billy Elliot, Tři mušketýři, Annie, The last 5 years, My Fair Lady a další, a zatím poslední je Fantom Opery. Ten se hraje v krásném a velkém divadle Folketeateret v centru Osla od září loňského roku a já jsem měla to štěstí, vidět jubilejní sté představení. Je to samozřejmě non-replica zpívaná v norštině a již zde musím zmínit pěkné hlediště a vynikající zvuk živého orchestru. Derniéra je plánovaná na 30. března 2019.

(Mé postřehy jsou čistě subjektivní. Nevyhnu se srovnání jednotlivých produkcí, jsem si však vědoma, že zejména non repliky jsou představení, kde je produkce omezena licenčními podmínkami, které diváci nemůžou znát. Proto se chci vyvarovat srovnávání stylem dobře/špatně nebo lepší/horší. Chci přinést hlavně představu o osloském představení a srovnání s českou non replikou, avšak není mým cílem někoho/něco kritizovat. Takže srovnání stylem líbilo více/líbilo měně snad nikoho nepohorší 🙂 )

Pozor, další text může obsahovat spoilery!

Již po zhlédnutí traileru mi bylo jasné, že norský Fantom Opery bude jiný než třeba londýnský. Fotografie a videa na stránce divadla slibovaly velkolepé kulisy, poněkud chudší kostýmy, ale hlavně nevšední zážitek. Překvapily mě dvě skutečnosti: Fantom má svoji masku na opačné straně obličeje než jinde ve světě, a Christine má blonďatou paruku. Nic z toho však nepůsobí rušivě – Christine je podle románu i muzikálu Švédka a vizáž Fantomova obličeje je jen síla zvyku. Nebyly to však jediné odlišnosti. V představení je jich daleko více.

Pokud jsem si někdy povzdychla u české verze, že mi v ní chybí některé londýnské detaily jako například červená šála u Christine ve scéně u hrobky, v Norsku toho chybí víc. Chybí například Fantomův prsten. Chybí také svícny v podzemí i lucernička. Ze všech baletek tančí na špičkách pouze jedna, i ta se objeví až na maškarním plese. Chybí i svatební šaty. A ve scéně u hrobky nechybí jen červená šála, ale i celá hrobka 🙂 Jako by chtěla produkce udělat po vizuální stránce úplně jiné představení (myšleno s nadsázkou, viz moje poznámka o licenčních podmínkách), a navíc vše minimalizovat a soustředit divákovu pozornost pouze na důležité věci, čemuž bych vcelku rozuměla – přemíra dekorací nebo „příliš mnoho lidí na jevišti“ odvádí člověka od děje.

Hned po vkročení do sálu vás čeká prázdné jeviště, které není nijak velké na šířku, má však značnou výšku i hloubku. Lustr již visí nad hlavami diváků v prvních asi 5 řadách uprostřed, zahalen prostěradlem. Další dění dává slibovat, co se týče kostýmů a dekorací, značnou „úspornost“ (nemyšleno finanční). U dražby je na scéně jen Raoul, licitátor a kluk ze zákulisí přinášející věci na dražbu. Hrací skříňka a ostatní věci jsou poměrně malé, ale plní účel. A takto se to táhne téměř (schválně říkám téměř) celým představením – žádná scéna nechybí, představení není nijak zkráceno, na jevišti však není nikdo/nic „navíc“. Kostýmy připomínají spíš moderní dobu, a to také ve scénách všech tří oper – u nich jsou však aspoň málo barevné. V ostatních obrazech jsou téměř výlučně v šedých, modrých, stříbrných a černých barvách, na maškarním bále se ještě občas mihne zlatá. Pevné dekorace jako portál a Fantomova lóže jsou stříbrné a připomínají sochy vytesané do kamene. Celé představení tak působí chladně, ale pouze navenek…

Když však na scénu vstoupí Fantom, vše je rázem jinak! V té chvíli jsem pochopila, že tvůrcům šlo o to, dodat hlavní postavě důležitost a jakousi pomyslnou velikost. S krokem Christine do zrcadla přichází velkolepá dekorace schodiště do podzemí (žádní dvojníci!) a při plavbě lodí se zjeví nádherné obří varhany ve skále, nespočet notových papírů a hodně modrého světla. Další velkou dekorací je střecha, která se v představení objeví dvakrát – i místo chybějící hrobky, a píseň Wishing You Were Somehow Here Again a následný terčet se odehrávají na střeše. Co jsem však ne úplně pochopila, je pistole v ruce Fantoma místo chrliče ohně. Stejnou pistolí vyhrožuje při únosu Christine z jeviště i Raoulovi při závěrečném terčetu… K Fantomovi samozřejmě patří také lustr, který vypadal jako z pravého křišťálu (podle barevných odlesků). A padá opravdu rychle – zastaví se jen pár centimetrů nad hlavami diváků.

Nebudu rozepisovat detaily každé scény. Rozdílů oproti jiným produkcím bylo mnoho, a někoho by i mohly iritovat, já jsem si však během chvilky uvědomila, že mi vlastně nevadí. Představení jako celek skvěle fungovalo díky fantastickým výkonům všech hlavních představitelů i company.

Obsazení

Roli Fantoma si zahrál norský zpěvák Espen Grjotheim, který disponuje velmi působivým, zvučným barytonem s operní sílou. Zpíval čistě, bezchybně, s emocemi, jeho hlas byl podmanivý, bravurní, šílený a také nešťastný a zlomený, stejně tak i jeho herectví. Od začátku nejznámějšího duetu se vlastně neustále dívá na Christine, je vidět jeho nervozita, a do karet mu hraje i jeho drobnější postava, kdy působí jako nepovedená hračka přírody, ale zároveň jako člověk se srdcem na dlani. Jeho Music Of The Night si vysloužila největší potlesk, a zcela zaslouženě. Bylo to možná i díky režijnímu nápadu, kdy dával Christine číst svoje noty a připomínal nezkušeného kluka, který láká dívku na sbírku motýlů. Myslím, že tím si úplně získal diváky a ti věděli, komu do konce představení fandit 🙂 Závěrečnou scénu pojal velmi excentricky, jelikož však byla režijně zcela jiná než u nás, měl to možná o něco jednodušší – nemusel moc běhat, a kromě toho mu více nešťastný než hrozivý či šílený výraz tváře dodávala právě maska. Obličej tak z obou stran vypadal stejně nešťastný, i když z jedné ošklivý…

Christine Daaé v podání Astrid Giske byla zajímavá a obecně velmi dobře zahraná i zazpívaná. Astrid disponuje jemným sopránem, který byl v některých partech na můj vkus slabší, byl však bezchybný ve všech tónech. Hrála i tančila skvěle (i když ne na špičkách) a charakter postavy vystihla včetně jejího vývoje. Jelikož – jak jsem zmínila – chyběl Fantomův prsten, Christine se k němu na konci již nevrátí, a to mi přišlo škoda. Aspoň se na něho při odchodu dívala se soucitem a vděkem…

Představitel Raoula de Chagny Carl Lindquist je urostlý chlap se zvučným barytonem, v některých polohách dokonce s operním zvukem. Není co vytknout – zpěv působivý a příjemný na poslech, herectví civilní, nijak nepřehnané, režijně pojatý jako člověk, který má vše zadarmo a podle toho se tak chová.

Carlotta v podání sopranistky Solveig Kringlebotn bavila publikum od začátku, kdy se zjevila. Zpívala (i kvákala) s lehkostí a šarmem sobě vlastním, působila jako karikatura operní subrety, kolem níž se točí celý svět, ale nepřeháněla to. Markus Bjørlykke jakožto Ubaldo Piangi jí skvěle sekundoval svým zjevem i silným tenorem a již jako Hannibal se stal miláčkem publika. Dvojice ředitelů Hans Marius Hoff Mittet (Firmin) a Arvid Larsen (André) měla správný komický šmrnc a také výborně zpívali. Mme Giry hrála Janikke Kruse s úžasným hlasem a správnou hereckou přísností. Poslední role – Meg Giry – hrála velice hezká dívka Charlotte Brænna, u níž mi bylo líto, že se na jevišti objevuje tak málo – byla to totiž jedna z těch postav, kterou tvůrci vyhodnotili jako „tu zbytečnou, co nemusí být v každé scéně“… Company tvořili výborní tanečníci. Choreografie baletních scén byly velmi půvabné, a také na maškarním bálu dokázaly zaujmout (když už kostýmy tanečníků byly barevně téměř stejné).

Když je dílo dobře napsané, funguje i v téměř alternativním pojetí. Představení jako celek bylo profesionální prací, působilo emotivně, citlivě a příjemně, zkrátka oslnilo, i když ne barvami. Bylo o hodně věcí i lidí chudší, ale užila jsem si jej naplno, i když jsem byla malinko zklamaná závěrem – a tento režijní tah asi nikdy nepochopím… Do jaké míry byly pozměněné texty kvůli změnám ve scénáři, už posoudit nemůžu. Každopádně byla to zajímavá non-replica, kterou se vyplatilo vidět. Aspoň můžu konstatovat, že náš český Fantom je konkurence schopný a produkce v Goji ho dělá víc než dobře!

Autorka článku: Silvia Antalíková

Zdroj fotografie: facebooková stránka produkce Scenekvelder

 

Obsazení:

Fantom Opery – Espen Grjotheim

Christine Daaé – Astrid Giske

Vicomt Raoul de Chagny – Carl Lindquist

Carlotta Giudicelli – Solveig Kringlebotn

Ubaldo Piangi – Markus Bjørlykke

Monsieur Richard Firmin – Hans Marius Hoff Mittet

Monsieur Gilles André – Arvid Larsen

Madame Giry – Jannike Kruse

Meg Giry – Charlotte Brænna

 

 

 

Londýn ǀ Leví kráľ vládne na plátne aj v divadle

Kreslené a animované rozprávky z dielne Walta Disneyho bavia deti aj dospelých už takmer sto rokov. Výnimkou nie je ani jedna z klasík tzv. Disneyovskej renesancie Leví kráľ. Príbeh inšpirovaný Shakespearovým Hamletom sa objavil na striebornom plátne v roku 1994 je jedným z najúspešnejších animovaných filmov všetkých čias. Dokonca si vyslúžil dve pokračovania, niekoľko animovaných seriálov a v roku 2019 je plánovaná premiéra hraného spracovania. O réžiu sa postaralo duo Roger AllersRob Minkoff. Hudbu dodali stálice svetovej hudobnej špičky Hans ZimmerSir Elton John. Niet divu, že sa z Levieho kráľa okamžite stal hit a ani po 24 rokoch neprestáva byť obľúbený u malých aj veľkých divákov.

Aj preto ho už v roku 1997 presťahovali z kina na dosky, ktoré znamenajú svet a divadelné spracovanie doteraz mohli diváci vidieť vo vyše 20 mestách od New Yorku až po Tokio. O úspechu a kvalite tohto predstavenia nesvedčia len vypredané divadlá po celom svete, ale aj ocenenia, ktoré Leví kráľ obdržal od odbornej poroty. Dostal cenu TONY v kategórií najlepší muzikál, najlepšia scéna, najlepšie kostýmy, najlepšie osvetlenie, najlepšia choreografia a najlepšia réžia muzikálu.

Dej sa odohráva v Afrike v kráľovstve, kde vládnu levy. Malý princ Simba sa teší, že jedného dňa bude celé kráľovstvo jeho, no po tragickej smrť otca Mufasu  sa mu zrúti svet. Strýko Scar ho presvedčí, že za otcovu smrť môže práve malý Simba a ten plný žiaľu uteká do púšte, kde nájde nových priateľov Timona a Pumbu, ktorí ho vychovajú. Avšak Scarova vláda v levom kráľovstve prináša len skazu a hladomor a tak sa Simba rozhodne vrátiť naspäť. Dozvie sa, že otcovu smrť zapríčinil jeho strýko Scar, ktorého v súboji porazí a usadne na leví trón ako právoplatný kráľ.

Pýtate sa, ako celé predstavenie vyzerá, keďže všetky postavy sú zvieratá? Vďaka dvom scénickým riešeniam, ktoré Levieho kráľa priam charakterizujú. Všetci účinkujúci, či už v New Yorskej, alebo Londýnskej verzií, sú Afroameričania, čo podtrhuje skutočnosť, že sa príbeh odohráva v Afrike. Druhou charakteristikou tohto predstavenia sú ikonické kostýmy, ktoré v spojení so scénou pôsobia úplne prirodzene, až divák miestami zabúda, že sa pozerá na preoblečených ľudí. Obzvlášť v úvodnej scéne sa po javisku a aj v hľadisku premávajú antilopy, žirafy, zebry, opice, vtáky a, samozrejme, levy. Keďže postavy levov sú pre dej podstatnejšie, ako ostatné zvieratá, títo herci chodia vzpriamene a na vrchu hlavy majú leviu hlavu, takže im diváci vpredu vidia aj do tváre a diváci vzadu si môžu užívať pohľad na plastickú leviu tvár, ktorá pôsobí prekvapivo dôveryhodne a živo.

Prirodzene, medzi každým divadelným predstavením a filmom sú isté rozdiely bez ohľadu na to, či sa film inšpiroval divadlom, alebo naopak. Avšak, ak ste vyrastali na animovanom Levom kráľovi, nebudete sklamaní. Predstavenie takmer dokonale kopíruje rozprávku, akurát miestami je trochu iný hudobný aranžmán, keďže hudbu pre divadelný muzikál upravoval Sir Elton John, ktorý do pôvodného filmu prispel len piesňou Can You Feel The Love Tonight.

Muzikál The Lion King určite odporúčam všetkým milovníkom disneyoviek a kvalitnej divadelnej zábavy. Tak isto dávam do pozornosti aj iné divadelne spracované muzikály, ktoré sa momentálne hrajú na West Ende a Broadwayi – Aladdin,  Anastasia a Frozen (Ľadové kráľovstvo).

 

Autorka článku: Anna Duffeková

 

Londýn ǀ School of Rock – veľká rocková show tvorená malými umelcami

Barón Andrew Lloyd Webber je meno, ktoré muzikálovým fanúšikom netreba veľmi predstavovať. Veď kto z nás by už niekedy nepočul o muzikáloch Fantóm opery, Mačky, Sunset Boulevard, Evita, či Jesus Christ Superstar? Jeden z najznámejších svetových skladateľov, ktorý tento rok oslávil sedemdesiate narodeniny pri tvorbe svojich muzikálov berie inšpiráciu z poézie, biblických príbehov aj románov. Jeden z jeho najnovších muzikálov School of Rock (Škola ro(c)ku) vznikol na základe rovnomenného filmu s Jackom Blackom a Joan Cusackovou z roku 2003. Muzikál premiéroval v roku 2015 na americkom Broadwayi a v roku 2016 sa ho dočkalo aj európske publikum na londýnskom West Ende.

Muzikál School od Rock sa hrá trošku ďalej od centra West Endu na Drury Lane v Gillian Lynne Theatre pomenovanom po nedávno zosnulej choreografke, ktorá vytvorila choreografie k viacerým Webberovým muzikálom. V rovnakom divadle sa hrával aj iný muzikál A. L. Webbera Mačky. Účinkujúci si z tejto skutočnosti robia priamo na predstavení srandu a do muzikálu je dokonca priamo vložený úryvok z piesne Memory.

Ale teraz priamo k predstaveniu. Na to, aby sa dali čo najlepšie opísať dojmy z tohto diela treba najprv trochu predstaviť dej. Príbeh sa odohráva na prestížnej americkej škole Horace Green, kde sú deti vychovávané k zodpovednému plneniu úloh a ambicióznosti. Všetko sa zmení, keď sa na miesto zastupujúceho učiteľa omylom dostane neúspešný rocker Dewey Finn, ktorý celý život sníva o tom, že bude vypredávať veľké koncertné haly a stane sa celosvetovo uznávanou celebritou. Spočiatku nekladie na žiakov žiadne nároky a vraví im, aby si okrem neustálych školských povinností užívali život, ale keď v nich objaví hudobný talent, ktorý ich rodičia kvôli „oveľa podstatnejšiemu vzdelaniu“ zanedbávajú, všetko sa zmení. Usilovne nacvičujú na Bitku kapiel, kde si Dewey chce splniť svoj rockerský sen, no po čase sa všetko zmení. Deti si nového učiteľa nesmierne obľúbia pre jeho ľudský prístup a aj po odhalení jeho tajomstva a skutočných ambícií, keď vyjde najavo, že je podvodník, stoja za ním a idú spolu na Bitku kapiel, pretože on im preukázal viac ľudskosti, pochopenia a porozumenia, ako všetci ostatní učitelia a rodičia dohromady.

Zaujímavosťou je, že sa v tomto muzikáli stretávajú umelci z úplne iných svetov. Rolu Deweyho Finna hrajú členovia reálnych rockových kapiel, nie študovaní herci. Dewey je duchom stále pubertiak, a teda aj jeho predstavitelia zo seba dávajú maximálnu energiu. Mala som možnosť v tejto roli vidieť Garyho Trainora a z neho pohŕdanie školským systémom a nespútaná energia priam sršali. Akýmsi kontrastom k pojašenému Deweymu je riaditeľka Horace Green pani Mullinsová, striktná dáma, ktorá má rada všetko pod kontrolou, aj keď je vo vnútri rockový fanúšikom rovnako, ako Dewey. Túto postavu však hrá operná speváčka, pretože má  v roli vložený úryvok z Mozartovej čarovnej flauty. Tak isto ako už spomínaná Memory, ani táto vložka z iného diela nepôsobí rušivo a podtrhuje charakter postavy. V podaní Rosanny Hylandovej opäť famózny výkon. Postavy učiteľov a rodičov hrajú tí istí herci, čo symbolizuje tlak na deti z každej strany – nevnímajú rozdiel, pretože na ne stále niekto kladie nároky na vynikajúce výsledky a to, čo chcú oni, si nevšíma nikto okrem Deweyho. V muzikáli hrajú, takpovediac, krovie. Takisto ako Deweyho kamarát Ned Schneebly s manželkou, u ktorého býva, a ktorému ukradne identitu, aby mohol učiť na Horace Green.

Prirodzene, keďže celý príbeh je o deťoch z Horace Green, predstavujú najdôležitejšiu zložku obsadenia práve deti. V muzikáli vystupuje 13 zhruba desaťročných detí, ktoré skrátka berú dych od momentu, ako vyjdu na javisko. Nielenže by sa ich herecké výkony dali porovnať so skúsenými hercami, je vidno, že ich to baví a okrem iného aj bezchybne ovládajú hru na viaceré hudobné nástroje. Za všetko hovorí záverečná scéna na Bitke kapiel, kde majú deti na čele s Deweym zhruba dvadsať minútový rockový koncert. Z niektorých miest v hľadisku je vidno na orchestrisko, kde si hudobníci užívajú pohľad na mladú „konkurenciu“, čo svedčí o tom, že sa všetko deje absolútne naživo bez playbacku či half-playbacku.  Aj keď nie som fanúšikom rocku, predstavenie som si užila od prvého tónu po posledný. Bola to vskutku obrovská rocková show tvorená malými umelcami.

School of Rock poukazuje na viaceré problémy v dnešnej spoločnosti a je prínosom pre malých aj veľkých. Dospelí si uvedomia, že treba počúvať svoje deti a neplniť si na nich svoje ciele a sny. Ak otec sníval o hokejovej kariére, neznamená to, že syna baví hokej a samé jednotky na vysvedčení nie sú zárukou prvotriedneho vzdelania a intelektu.   Deti sa zase naučia, že ak dostatočne dlho pôjdu za svojim snom, môže sa im splniť. Treba nájsť rovnováhu medzi dospeláckymi povinnosťami a ambíciami a detstvom, pretože ak od malička tlačíme deti do ctižiadosti a dokonalosti, majú vôbec detstvo?

School of Rock patrí k modernejšiemu druhu muzikálov, ale ak budete mať v Londýne  príležitosť, určite ho nevynechajte. Hudba Andrew Lloyd Webbera a úžasné herecké výkony sú zárukou dobrej divadelnej zábavy plnej chytľavých melódií, situačného humoru a silného príbehu, ktorý dojme k slzám nejedného drsňáka.

 

Autorka článku: Anna Duffeková

 

 

Redaktoři na cestách: BROKEN WINGS: „V živote každého mladého človeka je nejaká Selma Karamy.“ (recenzia)

„Hoci sme sa narodili slobodní, zostávame otrokmi pravidiel, zavedenými našimi predkami, ktoré nám navždy odopierajú ten najkrajší pocit v nás – možnosť milovať toho, koho naozaj milujeme.“

…povedal kedysi libanonský básnik Kahlil Gibran. Hoci je u nás pomerne neznámy, je jedným z najčítanejších autorov 20. storočia a predajnosť jeho diela možno porovnať dokonca s Williamom Shakespearom. Vo svojich dielach spracoval tému lásky, manželstva, radostí, ale aj bolesti a smrti a bol veľmi otvoreným obrancom rovnoprávnosti. A práve jeho dielo Broken Wings (Zlomené krídla), pochádzajúce z roku 1912 si ako predlohu pre svoj nový pôvodný muzikál vybrali Nadim NaamanDana Al Fardan. Svetová premiéra sa konala 1. 8. 2018 v londýnskom Theatre Royal Haymarket a odohralo sa 5 predstavení. V hlavných úlohách sa predstavili samotný autor muzikálu Nadim Naaman (pravdepodobne najznámejší z londýnskej produkcie Fantóma Opery, kde až do minulého roka účinkoval ako Raoul, Vicomte de Chagny),  Rob Houchen (známy ako Marius z muzikálu Bedári v Queen’s Theatre), Nikita Johal  (ktorá sa nedávno predstavila ako Wendla v muzikáli Prebudenie jari v Hope Mill Theatre), Soophia Foroughi (naposledy Jazerná dáma v muzikáli Spamalot v English Theatre, Frankfurt) a ďalší.

 

Rob Houchen (mladší Gibran) a Nikita Johal (Selma) Autor fotografie: Marc Brenner

Práve úvodný citát je, možno povedať, nosnou témou muzikálu. Broken Wings je dielos autobiografickými prvkami, v ktorom autor rozpráva príbeh svojej nešťastnej lásky k Selme.
„V živote každého mladého človeka je nejaká Selma Karamy. Zjaví sa akoby odnikiaľ, samotu zmení na dokonalé šťastie a ticho noci naplní hudbou,“ hovorí starší Gibran. Dozvedáme sa o jeho prvej láske, ktorú stretol ako osemnásťročný. Muzikál sa odohráva v spomienkach štyridsaťročného Kahlila Gibrana, ktorý spomína na svoju mladosť, strávenú s milovaným dievčaťom. Ako však napovedá úvodný citát, tieto chvíle nemali dlhé trvanie. Selma je totiž sľúbená za manželku synovcovi biskupa, a vychovaná k poslušnosti si otcovi nedovolí otcovi odporovať, a tak je Gibran odsúdený na samotu, až kým sa nenaskytne možnosť tajných stretnutí.

Nedávno sa objavil názor, že muzikálové divadlo opäť prežíva svoj zlatý vek. Možno povedať, že je to svojim spôsobom pravda – posledné desaťročie dalo muzikálu množstvo výnimočných diel, ktoré vzbudili u fanúšikov veľký záujem, či už je to hip-hopový muzikál Hamilton z pera Lina-Manuela Mirandu alebo Dear Evan Hansen od autorskej dvojice Pasek and Paul. Do popredia sa dostávajú aktuálne témy  a v piesňach sa objavujú popovejšie melódie. Svojou, treba povedať, veľmi významnou troškou prispeli k rozšíreniu novej muzikálovej scény aj Nadim Naaman a Dana Al Fardan. Stavili však na klasickejšiu hudbu a už v predohre dostáva priestor orchestrálnejší zvuk, čo divákovi dodáva pocit, akoby sa na príbeh na scéne pozeral pod rúškom „sépiového filtra“. To však neznamená, že by znela zastaralo. Na svoje by si určite prišli aj fanúšikovia súčasnejšej hudby, napríklad v duete Selmy a mladšieho Gibrana „I Know Now“. Pre milovníkov veľkých zborových piesní je zas pieseň „Spirit Of The Earth“, ktorá má v sebe obrovskú silu. Osobne ma však najviac oslovila záverečná pieseň prvého dejstva „‘Til Death Reunites Us“. Všetci hlavní predstavitelia v nej naplno ukazujú svoje hlasové možnosti a záverečné tóny vyvolávajú až zimomriavky.

Ako už bolo spomenuté, Nadim Naaman okrem toho, že je autorom scenára a spoluautorom hudby muzikálu taktiež predstavuje 40 ročného Kahlila Gibrana, ktorý sedí vo svojej pracovni a prenáša diváka do svojich spomienok z mladosti strávenej v Bejrúte. Ako rozprávač neustále zostáva na scéne a sprevádza diváka celým príbehom. Hoci je od svojej postavy o dosť mladší, vo svojom hereckom prejave je veľmi presvedčivý. Jeho Gibran je nostalgický a je vidieť, že nešťastie v láske sa podpísalo na jeho životnej energii a napriek tomu, že sa muzikál odohráva 20 rokov po tejto epizóde v jeho živote, je cítiť, že Selmu nikdy neprestal milovať. Za svojim herectvom však nezaostáva ani po hlasovej stránke. Za jediné mínus v tomto prípade považujem to, že spevácky v tomto muzikáli dostáva pomerne malý priestor – jediné sólo ma totiž v prológu muzikálu a „reprise“ verziách piesní „I Know Now“ a „Heart Of The Earth“, v ktorých podáva svoj dodatok z pohľadu po dvadsiatich rokoch.

 

Nadim Naaman ako starší Gibran. Autorka fotografie: Kate Scott

Rob Houchen predstavuje v muzikáli 18 ročného Kahlila Gibrana, ktorý je presným protipólom tvrdo skúšaného 40 ročného spisovateľa. Je plný života, ideálov a hlavne pobláznený láskou k Selme, a to napriek tomu, že už od prvého stretnutia ich jej otec upozorňuje, že sa k sebe majú správať ako brat a sestra. Do príbehu prináša mladistvú energiu a veľmi príjemne sa počúva, a čo je zaujímavé, dokonca sa hlasovo dosť podobá na Nadima Naamana, čo pomáha divákovi vnímať ho ako toho istého človeka.

Gibranovu nešťastnú lásku Selmu stvárnila v muzikále 23 ročná herečka Nikita Johal, ktorá vo všetkých hereckých polohách presvedčila, že je pre túto rolu skvelou voľbou. Či už ako zamilovaná tínedžerka, ktorá práve prežíva lásku na prvý pohľad alebo ako poslušná dcéra, ktorá si uvedomuje, že ctiť tradíciu jej kultúry je nevyhnutné, a to napriek svojmu veku. Hoci sama herečka je pomerne mladá jej staršia Selma, zlomená nešťastnou láskou a núteným sobášom s mužom, ktorého nemiluje pôsobí veľmi vyspelo. Za zmienku taktiež stojí, že táto herečka svoju rolu naskúšala za dva týždne po tom, čo pôvodná predstaviteľka opustila produkciu z rodinných dôvodov. Na scéne však pôsobila veľmi suverénne a aj nie práve jednoduché spevácke party svojej postavy zvládla úplne s prehľadom.

Z vedľajších postáv oslovili predovšetkým Soophia Foroughi, Gibranova matka, a to najmä v piesni „Spirit Of The Earth“, v ktorej si doslova „ukradla“ celú scénu celú pre seba a Adam Linstead ako Farris Karamy, ktorý vždy pobavil divákov neustálym pripomínaním Selme a Gibranovi, aby sa k sebe správali ako súrodenci, aj keď myslím, že každému bolo jasné, že už po prvom stretnutí pravdepodobne vo svojej mysli plánovali svadobnú cestu :).

Hoci príbeh muzikálu pochádza z roku 1912, spracúva témy, ktoré sú neustále aktuálne – rovnoprávnosť žien, neslobody v láske, no najmä večný problém vlády majetku, preto myslím, že si svoje publikum na West Ende v prípade svojho návratu určite nájde a stojí za to ho vidieť.

Viac informácií o muzikále:

Facebook muzikálu Broken Wings

Autorka článku: Romana Švecová