Rozhovor

Lucia Jagerčíková: “Baví mě předávat mým studentům obrovskou lásku kterou cítím k tomuto řemeslu.”

Sympatická, usměvavá muzikálová herečka a zpěvačka a také vyučující na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka – to je Lucia Jagerčíková, rodačka ze Slovenska, se kterou jsme si popovídali o jejích aktuálních projektech, ale i o tom, jaké je to vzdělávat mladé talenty.

 

Kdy přišel ten počáteční impulz k tomu, že ses rozhodla, že právě herectví je to, co chceš dělat?

Asi v momentě, kdy jsem se naučila mluvit. Prý to bylo velmi brzy (a neskončilo to až do teď). Od mala jsem prý ráda napodobovala lidi a hrála různé scénky. Na základní škole jsem měla ráda literaturu. Doma jsem si často pouštěla hudbu a říkala do toho slova slavných básníků. Ale dřív než v herectví jsem se začala vzdělávat v hudbě.

 

Podle čeho si vybíráš projekty, ve kterých bys chtěla vystupovat?

Podle intuice.

 

Je nějaká konkrétní role, kterou by sis v budoucnu chtěla zahrát?

Všechny vysněné role jsem si už zahrála, anebo právě hraji. Nechci, aby to vyznělo pyšně, tak to nemyslím. Ale moje divadelní sny se mi splnily velmi brzy. Sally Bowles z Cabaretu a Anita z West Side Story, co se muzikálu týče, a tajná touha zahrát si Julii v dramatu Slečna Julie v rámci činohry. Pak už mám jen malé sníčky, a to biografii Rity Hayworth, ráda bych si zahrála přímo ji, a Báthoryčku.

 

Máš někdy v plánu udělat i koncert?

Jen takový malý s Petrem Ožanou v Salmovské literární kavárně v Praze 23. 4. 2019. Srdečně tímto zvu.

 

Chodíš do divadla i jako divák?

Ano, chodím tam moc ráda.

 

Který muzikál tě naposledy nejvíce upoutal?

Lví král v Hamburgu. To technické zázemí, co mají a dokonalé skloubení všech složek od přestavby, světel, zvuku, přes kostýmy a nádhernou práci umělců s tím vším. Nádhera!

 

Nedávno se konala derniéra muzikálu Rómeo a Júlia na Nové Scéně v Bratislavě, kde sis zahrála roli matky Montekové. Můžeme se na tebe těšit v nějakém dalším projektu na Slovensku?

Kdo ví, co přinese život. Zatím o ničem nevím.

 

Momentálně působíš na české divadelní scéně a účinkovala jsi i v muzikálu Ray Bradbury’s 2116 v anglickém jazyce. Je pro tebe těžké „přepínat jazykový kód“?

Samo o sobě to těžké není, ale pořád musím pracovat na tom, aby můj přízvuk nikoho nerušil. Je to hodně práce navíc, ale baví mě to. S angličtinou je to pro mě horší. Nemám ten jazyk spojený se zážitky, takže mi trvá mnohem déle, než to do sebe dostanu.

 

V současnosti ztvárňuješ roli Susan v muzikálu Tick, Tick…BOOM! v Divadle Na Prádle. Čím tě tento projekt upoutal?

Absolutně vším. Tvůrčím týmem, tématem, možností zahrát si více rolí v jednom díle, těžká muzika, emoce jako na horské dráze, kolegové, kapela, ze které se jeden člen  v průběhu hraní tohoto díla stal mým přítelem, se kterým momentálně plánujeme svatbu, takže toto dílo je pro mě zásadní po všech směrech. Autobiografický příběh skladatele Jonathana Larsona (můžete znát jako autora RENTu), který touží zanechat po sobě něco hlubšího a zcela jiného než doposud, je o to silnější, když víme, že něco takového se mu posléze (pár let poté, co napsal Tick, Tick BOOM!) opravdu povedlo, ale „slávy“ a úspěchu, který RENT po celém světě má, se už nedožil.

 

Jedná se o poměrně nezvyklý muzikál na pražské scéně. Čím je podle tebe výjimečný?

Je jenom o třech hercích, z čehož já a kolega Peter střídáme několik rolí a Tomáš, představitel Jona, hraje svou linku, ze které nevybočí. Je to minimalistické a jednoduché ve scéně, komorní, co se týče prostoru, a živé díky kapele, která se v jistý moment promění v herce a hraje jednu scénu s námi.

 

Už několik let působíš jako pedagog hlavního oboru muzikál na konzervatoři Jaroslava Ježka a též jako lektorka na Ambroziádě. Jaké je to vzdělávat mladé talenty?

Krásné a náročné. Je to něco, co mě neskutečně naplňuje. Baví mě otvírat ty mladé dušičky, naučit je poznávat se, přijmout se se všemi strachy, slabostmi a proměňovat je v silné stránky. Předat jim obrovskou lásku k tomuto řemeslu, kterou já cítím. Je  někdy náročné rozpoznat, kdo co potřebuje a komu co nejvíce pomůže. Každý člověk je jiný, navíc jsou ve věku, kdy se proměňují a staví si žebříček hodnot. Mění se z dětí v dospělé jedince. Je někdy těžké najít rovnováhu mezi tím, aby je to pořád bavilo a mezi mírou tlaku, který se musí vyvinout, aby ze sebe dostali to nejlepší. Tento obor (hlavní obor muzikál) vyžaduje hodně dřiny.

 

Nedávno jsi se objevila jako host na albu Jakuba Hübnera v písni Pro nás dál zní (Vivo Per Lei). Jak došlo k této spolupráci a proč jste si zvolili zrovna tuto píseň?

Oslovil mě Jakub a já si toho vážím, protože Jakuba považuji za skvělého zpěváka. Osobně jsme se poznali po představení Tick, Tick…BOOM!, kam Jakub, jako příklad kolegiality, přišel. Píseň vybral Jakub a myslím, že nemohl vybrat lépe. Je to sice starší píseň, ale vystihuje postoj nás obou k tomu, co děláme. O český text „Vivo Per Lei“ jsme poprosili Ondřeje Pilnaje, který je velmi talentovaný a nádherně to přebásnil.

S Jakubem Hübnerem ve studiu

Kde tě můžeme v současnosti vidět?

V Plzni ve West Side Story, v Divadle Na Maninách v činohře Slečna Julie, v Mostě v Odysseie, v Divadle Na Prádle v Tick, Tick…BOOM! (pražská derniéra se uskuteční 25. 2. v 19:00 pozn. red.), v Brně v Kleopatře a v Noci na Karlštejně na Hradě Hněvín.

Děkujeme za rozhovor 🙂

Autor úvodní fotografie: Marián Juskanin 

Autoři fotografií z představení: Slečna Julie – Marek Lhotský, Tick, Tick…Boom! – Kristýna Junková, West Side Story & Noc na Karlštejně a osobní fotografie – Marián Juskanin, Odysseia – Archív Městského divadla v Mostě.

Autorka článku: Romana Švecová

Lucia Jagerčíková

Tick Tick BOOM

Jakub Hübner vydává debutové album

Již 30.11.2018 vychází debutové album mladého, talentovaného muzikálového zpěváka Jakuba Hübnera, kterého v současnosti můžete vidět v muzikálu Fantom Opery v Goja Music Hall. Pravidelně také zásobuje své fanoušky covermi písní z popové ale i muzikálové hudební scény na svém YouTube kanálu. Kromě zpěvu se věnuje i psaní – v roce 2015 uviděl světlo světa jeho první knižní debut V tónech duhového života. Jakuba jsme si přizvali ke krátkému rozhovoru, ve kterém nám o svém debutu prozradil něco víc.

Kdy jsi začal psát své vlastní písně? Máš nějaký hudební vzor?

Převážně se považuji za interpreta, ale vzhledem k mé zálibě v psaní, se mi sem tam povede napsat i nějaký písňový text. S hudbou všeobecně jsem začal již ve svých 10 letech.

Za můj vzor jsem vždy považoval zpěvačku Anastacii a Ivetu Bartošovou. Ale mám rád všechny kvalitní umělce.

Jaká byla cesta ke vzniku tvého alba?

Dosti přímá a rychlá. Album se nám povedlo dovést do finální podoby během půl roku. Nebýt mého kamaráda a producenta Michaela Prostějovského, jistě by světlo světa nespatřilo. Minimálně ne v této době.

S Michaelem Prostějovským

Jaký je jeho koncept?

Celé album se skládá převážně z kantilénových akustických písní, ale nechybí na něm i pár modernějších a svižnějších skladeb. Uslyšíte také čtyři nahrávky v doprovodu symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Na tvém albu se nachází několik duetů se speciálními hosty. Na základě čeho jsi si vybral konkrétně tyto písně a tyto lidi?

S duetem Žij touto chvílí (As Long As You‘re Mine) z muzikálu Wicked za mnou přišla sama Michaela Nosková, zda bych souhlasil s jeho natočením. Jsme kamarádi a kolegové, takže jsem bez váhání souhlasil. Druhý duet Pro nás dál zní (Vivo Per Lei) je též s mou kamarádkou a kolegyní Lucií Jagerčíkovou. Zde jsem s nabídkou přišel pro změnu já, jelikož mám Lucčin hlas rád.

Jakub a Lucia  Jagerčíková při nahrávání duetu

Tvé první album obsahuje i cover verze písní, které zde budou mít v českém znění premiéru (kupříkladu písně z muzikálů The Greatest Showman nebo Wicked). České překlady jsi si psal sám nebo si oslovil někoho jiného?

České překlady k písním z muzikálů The Greatest Showman a Wicked má na svědomí mistr ve svém oboru, Michael Prostějovský a autorem překladu písně Vivo Per Lei (Pro nás dál zní) je Ondřej Pilnaj.

Máš na tomto albu nějakou svou konkrétní srdcovku? Co pro tebe znamená?

Každá z písní na albu má pro mě určitý význam a ke každé mám vztah, ale nejblíž mi jsou asi písně Podzim, Pořád se snaž a Všechno, co mám.

Máš v plánu nějaký koncert v Praze?

Koncert v Praze je v plánu na duben 2019. Bude laděn spíše komorněji a představím na něm písně z mého debutu. O jeho programu se však teprve bude jednat.

CD Jakuba Hübner I. vychází v produkci Muzikál expresu a v distribuci Supraphonu. V předprodeji již teď ZDE

Oficiální YouTube kanál Jakuba Hübnera

Autorem oficiálních promo fotografií k albumu je Michal Oškrkaný

Autorka článku: Romana Švecová

Jakub Hübner

Peter Pecha: “Jsem rád, když se současné umění, nebo přímo muzikál vyvíjí.”

Na dnešní rozhovor jsme si přizvali Petra Pechu – mladého, talentovaného herce původem ze slovenského města Gbely, známého zejména rolí Rockyho ve stejnojmenném muzikálu, za kterou získal i cenu Thálie. V současnosti  ho můžete vidět v různých projektech Divadla Broadway a divadla Hybernia či  v muzikálu Tick, Tick…Boom! v pražském Divadle na Prádle. Jak se dostal k divadlu, který muzikál ho v poslední době oslovil a co ho čeká v divadelní sezoně 2018/2019 nám prozradil v našem rozhovoru.

Měl jsi vztah k divadlu již odmalička?

Ne, právě že vůbec. ☺ Já jsem divadlo předtím, než jsem začal studovat, vlastně nikdy nedělal. Byl jsem součástí možná jedné amatérské hry souboru Záhoráckeho divadla, ale primárně jsem šel na divadelní školu, jenom abych se zdokonalil v muzice, ve zpěvu, naučil se něco o herectví a tanci. Nějak mě divadlo a herectví zaujalo natolik, že jsem u toho po škole zůstal.

Co tě přivedlo ke studiu loutkoherectví na VŠMU (Vysoká škola múzických umění)?

K loutkoherectví mě přivedla moje tehdejší profesorka zpěvu, k níž jsem chodil na soukromé hodiny, Zitka Orlická, která byla tehdy hlasový pedagog na Katedře loutkoherectví. Jelikož se ten rok na Janáčkově akademii neotevíral muzikálový ročník, řekla, abych šel na loutkoherectví, a budeme spolu dělat na přípravě na přijímačky. Nevím proč, ale vzali mě. 😀 A tak jsem rok studoval loutkoherectví. Chtěl jsem být na umělecké škole, abych byl ve spojení s lidmi, kteří se věnují divadlu, rozvíjet se v hudbě a být blízko Hudební fakultě VŠMU. Byl to rok, kdy jsem se chtěl připravit na JAMU, a tohle byla pro mě možnost, jak ho strávit na umělecké škole místo toho, abych seděl doma, čekal na přijímačky a nedělal vůbec nic.

Kdy přišel ten počáteční impulz k tomu, že ses rozhodl, že právě muzikál je to, co chceš dělat?

Ten impulz přišel, když jsem studoval na JAMU a dostal jsem nabídky hrát v muzikálech na profesionálních scénách. Když jsem pak skončil školu, chtěl jsem dělat hudbu, ale v daný moment jsme s mojí kapelou neměli dostatek příležitostí hrát. Tehdy se mi naskytla příležitost v muzikálovém divadle, které mě začalo živit a já ho dělám velmi rád. Vždy, když přijde nějaká nová věc, tak mě to hrozně baví. Paradoxně mě moc nenaplňuje chodit do divadla jako divák. Ano, jsou momenty kdy opravdu rád zajdu na nějaké představení a nechám se inspirovat ☺ Ale pořád jsem radši na jevišti než v hledišti.

Momentálně působíš v Praze, ale účinkoval jsi i na několika slovenských scénách. Cítíš nějaký rozdíl, co se týče produkce nebo publika?

Já myslím, že v obou případech tam ten rozdíl je. Zdá se mi, že Češi jsou víc obchodníci a dokážou prodat větší množství kusů.  Je tady i větší trh a muzikál mají z obchodního hlediska víc podchycený. Na Slovensku mám naopak pocit, že je daleko vřelejší publikum. Nemůžu to říct úplně s jistotou, jelikož jsem na Slovensku nehrál tak dlouho, ale zdá se mi, že slovenský divák je daleko vděčnější a možná i o trošku náročnější, netroufám si však generalizovat. V každém případě mám pocit, že čím víc na východ se jde, tím jsou ti lidé vroucnější.

Všiml sis nějaké změny, když jsi získal cenu Thálie, profesně nebo co se týče reakcí publika?

To je velmi těžko říct. Určitě je tam teď ten moment, že člověk jde na jeviště s tím, že lidi možná vědí, že je to držitel ceny Thálie, ale netroufám si říct, jestli je tam nějaká zásadní změna. Já se snažím vždy si svoji práci odvádět na sto procent, a když se setká s respektem nebo s uznáním, tak mě to, samozřejmě, těší, ale tohle je fakt úlet. Moc lidí mi za to gratulovalo, ale nevím, zda se to zrcadlí přímo na jevišti, že by ti lidi byli nějak výrazně šťastnější, že jsem tam v daný moment právě já s touto cenou, to asi ne.

Hrál jsi na různě velkých scénách, co se prostoru týče, od Kongresového centra v Praze po Divadlo Na Prádle. Jsou ti bližší větší divadla nebo spíš komornější?

To je velmi individuální. Záleží na konkrétním představení. Například muzikálu Tick, Tick… Boom!, který hrajeme právě v Divadle Na Prádle, tento komorní prostor moc svědčí. Já mám hrozně rád, když se tyto činohry a intimní věci dělají na malých jevištích. Například v Kongresovém centru, které má kapacitu 2500 lidí, je opravdu náročné dát do 40. řady na balkon o sobě vědět, že hraji. Jsou potřeba enormní gesta, člověk musí dávat velký pozor na stylizaci, aby divák registroval všechno. Na komorních scénách je to stále divadelní stylizace, ale je to daleko přirozenější. Proto mě možná ty malé scény, co se herectví týče, baví víc. Co se týče performingu, hudby a zpěvu, tam těch lidí může být i víc, ale intimnější věci je pro mě daleko přirozenější hrát na menších nebo komornějších jevištích, než na těch velkých.

V souvislosti s Kongresovým centrem v Praze je samozřejmě potřeba vzpomenout muzikál Rocky, za který jsi získal cenu Thálie. Jak tenhle muzikál ovlivnil tvůj život?

Já si myslím, že opravdu moc. Už jen kvůli tomu, že Rocky byla moje, dá se říci, první velká role, do které jsem dal všechno. Rocky je vlastně můj život, Rocky je můj start, Rocky je prostě moje filozofie a celkově je pro mě právě Rocky i velkým milníkem, co se týče pražské muzikálové scény.

V již zmíněném Divadle Na Prádle účinkuješ v muzikálu Tick, Tick… Boom!, který je poměrně nezvyklým projektem na pražské divadelní scéně. Co tě k tomuhle muzikálu přivedlo?
Do tohoto projektu jsem byl osloven Tomášem Vaňkem. Vůbec nevím proč, protože Tick, Tick… Boom! je obvykle napsáno tak, že Michael je černoch, což já nejsem. ☺ Nakonec se ale rozhodli, že to může být i takhle. Původně prý chtěli někoho známého, aby se muzikál dobře prodával, a nakonec jsem ten někdo byl já a paradoxně ani ne tak známý. 😀 Ve finále jsem ale za tuto příležitost moc vděčný, protože Tick, Tick… Boom! je fakt radost. Bylo to krásné zkušební období a já jsem velmi rád za to, že mě oslovili, abych s nimi spolupracoval.

Jak reaguje český divák na takovou „muzikálovou alternativu“? Myslíš, že se podaří publikum „vychovat“, aby se naučilo přijímat i takový pražský „off-Broadway“, a ne jen muzikály, jak je znali doteď?
Výhodou Tick, Tick… Boom! je, že se hraje v prostoru, který nemá příliš velkou kapacitu. Divadlo Na Prádle má v současné době kapacitu asi 150 lidí a při těch 10 milionech, popřípadě ještě 5 a půl milionech slovenských diváků je 150 takové procento, že Tick, Tick… Boom! fungovat může. Nevím, jestli se z něj stane hit české scény, ale co my můžeme udělat pro pražské divadlo a muzikálovou scénu je, že to budeme dělat nejlíp, jak to jde, což se podle mě u Tick, Tick… Boom! podařilo. Ač se může stát, že se tam ocitnou lidé, kteří přišli jenom jako doprovod a sami by na to možná nešli, myslím, že jsme schopni je oslovit, a to je pro nás důležité.

A co se tebe týče – jsou ti bližší muzikály s historickým tématem, jako například Angelika či Romeo a Julie, nebo spíš novější a modernější jako Rocky či Tick, Tick… Boom! ?
Já jsem vždy byl, a doufám, že i budu za modernu. Vždy jsem se snažil být o krok napřed, co se týče hudby, technologie a všeho. Ano, oceňuji staré věci a mám je rád, ale není to něco, na co bych si zašel do divadla 20 krát, což se u mě nedá říci ani u moderních muzikálů. 😀 Jsem však rád, když se současné umění, nebo přímo muzikál vyvíjí. Například West Side Story je super, ale už tady byla. Takže pojďme ukázat něco nového, představit nový pohled na věc, přinesme současnou hudbu na jeviště. Jsem tedy spíš za současný zvuk a současné náhledy. Nedávno mě například oslovil muzikálový film Největší Showman.

Máš mezi muzikály, ve kterých jsi dosud účinkoval nějakou svoji srdcovku?
To je dobrá otázka. ☺ Tím, že nejsem úplně divadelník, nemám velké srdcovky. Velmi se mi vždy líbil Jesus Christ Superstar. Vyrůstal jsem v rockových kapelách, a je to kus, který mě jako interpreta (i když jsem v tomto díle nikdy nehrál) moc baví. A co se týče těch muzikálů, ve kterých jsem hrál, tak samozřejmě, srdcovky tam nějaké jsou. Hrál jsem například ve slovenském RENTu, a bylo to super, ale nejsem si jistý, zda bych do toho šel ještě jednou, kdyby přišla nabídka. A asi něco co bych považoval za doposud největší srdcovku je Rocky 🙂 Při muzikálech si spíš vzpomínám na zkušební proces, přípravy či práci s režisérem na roli. Jsou to spíš zážitky, nemám konkrétní dílo, které by mě nějak totálně odrovnalo.

Pro ty, co možná neznají tvoji kapelu Puppet POV, mohl bys nám ji nějakým způsobem představit?
Můžu. ☺ Naše kapela Puppet POV, puppet jako loutka a POV (point of view – úhel pohledu), funguje zatím krátkou dobu. Děláme popovou alternativu a momentálně bojujeme s prvním singlem. Snažíme se přijít na ten správný zvuk a postoj, který máme k hudbě a jak ji vnímáme. Nechceme nic, co by bylo prvoplánové. Chceme dělat taneční hudbu, která by měla být i komerční, ale hlavně hudebně a umělecky zajímavá. Takže uvidíme. Každopádně nás to baví a chceme se tím bavit i nadále.

Kde tě můžou diváci v současnosti vidět a jaké máš plány na tuto divadelní sezónu?
Momentální divadelní sezóna bude velmi, velmi náročná. Já jakožto absolutní „milovník divadla“ 😀 zatím jedu z jednoho kusu do druhého. Zdá se, že nejbližší volný čas budu mít až někdy v únoru, pokud se do té doby nic nezmění. V současné době se připravuji na premiéru muzikálu Trhák v Divadle Broadway a minulý týden jsem odpremiéroval muzikál Dr. Ox v Hybernii. Pak začínám zkoušet novou činohru v Divadle na Maninách v režii Jany Janěkové, kde bych měl hrát já, Jitka Ježková, Robert Jaškow a moje snoubenka Kateřina Sedláková a tato hra se jmenuje Milostné příběhy z ráje. Premiéra by měla být v polovině ledna. Takže v divadelní sezóně 2018/2019 mě čekají projekty Divadla Broadway, kde jsem, dá se říci, doma, Dr. Ox, Tick, Tick… Boom! a tato činohra a uvidíme, co přijde nebo nepřijde dál. Já se těším na každý nový projekt.

Děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu dalších krásných rolí 🙂

Autorka článku: Romana Švecová

Ukázka z muzikálu Doktor OX:

Tick Tick BOOM

Doktor Ox

Trhák

Laco Hudec Šubrt – umelec, ktorému heslo „Carpe diem“ nie je cudzie

Laco Hudec Šubrt je muzikálový herec, spevák a tanečník. Pochádza z Bratislavy, účinkuje aj na viacerých českých muzikálových scénach. Diváci ho môžu poznať z televíznej show Robin Hood – cesta ke slávě a z muzikálov RENT, Mačky, Ples upírů a Jesus Christ Superstar. Okrem účinkovania v muzikáloch spolupracoval aj na tvorbe kostýmov a choreografie. Vo voľnom čase vyrába veci z vecí – tašky a kabelky zo starého oblečenia.

 

Študoval si základnú muzikálovú školu, potom strednú hotelovú školu.  Prečo si sa nakoniec rozhodol pre divadelnú dráhu?

Jedného dňa som skúsil ísť na konkurz a vyšlo to. Vždy som chcel hrať v muzikáloch a nakoniec sa mi to splnilo.

 

V roku 1998 si sa zúčastnil Majstrovstiev sveta v modernom tanci, v muzikáloch máš veľa tanečných rolí. Dalo by sa povedať, že je tanec tvoja životná vášeň?

Kedysi to bol tanec, ale najradšej mám kombináciu tanec, spev a herectvo. V tom som silný.

 

Myslíš, že si po účinkovaní v talentovej show Robin Hood – cesta ke slávě známejší? V muzikáloch si účinkoval už dávno pred ňou.

Myslím, že mi to pomohlo. Účinkoval som aj predtým, ale viac o mne ľudia vedeli po tejto súťaži. Bola to skvelá skúsenosť a som za ňu rád. Väčšina finalistov sa uchytila a dnes sú to sólisti v mnohých muzikálových produkciách.

 

Hral si v muzikáli Mačky vo viacerých produkciách v Česku aj na Slovensku. Ktorá sa ti páčila najviac, či už z pohľadu kostýmov, textov, alebo choreografie?

Texty sú v každej produkcii na 90 % rovnaké, takže to riešiť nemusíme. A ktorú mám najradšej? To sa nedá povedať, každá mi niečo dala. Pražská prvú skúsenosť so sólovou rolou, brnianska vstupenku do Mestského divadla Brno, plzenská skúsenosť s Divadlom  J. K. Tyla a prácou s ich súborom, bratislavská hranie na mojej vysnenej scéne, kde som videl svoj prvý muzikál a Ostrava nás ešte len čaká, tak uvidíme.

 

V tomto muzikáli si hral viacero rolí. Ktorá sa ti hrala najlepšie? Vieš sa s niektorou z nich úplne stotožniť?

Iba v brnianskej verzii som hral inú rolu. Rozumbrad je môj kámoš a rád sa doňho prevteľujem. 🙂

 

Aký je Tvoj vzťah k muzikálu RENT a ako vnímaš postavu Angela?

Rent je srdcovka, muzikál, ktorý je drsný, ale o živote. Nádherné spracovanie témy AIDS v 90. rokoch v New Yorku. Angel je postava, s ktorou som sa ťažko lúčil. Myslím, že kus Angela by mal mať v sebe každý z nás.

 

Šiel si na konkurz s tým, že chceš hrať práve Angela? Ak áno, prečo?

V prvom naštudovaní som robil kostýmy a keď vypísali konkurz, chcel som jedine Angela. Bol to môj sen a splnil sa.

 

Ako sa ti hralo v angličtine? Predsa len si Slovák, čo hrá v Čechách a býva v Rakúsku… nemáš z toho občas trochu v hlave jazykový zmätok?

Áno, určite v tom mám zmätok. Najťažšie je prehadzovať jazyky. Keď dlho trávim čas v jednom jazyku, presun k druhému býva náročný. Vzhľadom na to, že hovorím 5 jazykmi, myslím, že si raz vytvorím kombináciu všetkých a bude to pre mňa najjednoduchšie. Len či mi niekto bude rozumieť…

 

Nedávno v pražskej GoJa Music Hall skončil muzikál Ples upírů, kde si hral postavu Herberta. Tiež to bola z veľkej časti tanečná rola. Ako sa ti tento extravagantný upír hral?

Tanečnou by som ju nenazýval. Tancoval som iba na konci vo finále a to vďaka tomu, že choreografka využila môj tanečný potenciál. Herbert bol skvelý. Najviac ma na Herbertovi bavilo, že si mohol dovoliť čokoľvek. Bol to syn grófa Krolocka, takže si k nemu nemohol nikto nič dovoliť. 🙂

 

V tom istom divadle bude od septembra opäť muzikál Fantóm opery. Uvažoval si nad nejakou rolou aj v tomto muzikáli? Bol si na konkurze?

Veľmi sa na tento kus teším, videl som ho v Londýne a bol to nádherný zážitok. Mojim snom je hrať raz Raoula, ale v Goji už Raoulovia sú, tak som ani nešiel na konkurz. 🙂

 

Máš v novej sezóne v pláne nejaké nové projekty? Kde ťa budeme môcť od septembra vidieť?

20.9 bude premiéra muzikálu Kočky v Národním divadle Moravsko-slezském, a potom budem dohrávať hry, ktoré sa ešte v Prahe, alebo v Brne hrajú. Jesus Christ Superstar, Johanka z Arku, FlashDance a tak. Potom budem mať koncert 11.11 v Divadle Na Prádle, lístky sa začnú predávať od septembra. To zatiaľ stačí. 🙂

 

Už niekoľko rokov úspešne vyrábaš Veci z vecí. Čo Ťa k takémuto projektu inšpirovalo?

Začal som šiť vo svojich 15 rokoch, dokonca rodičia uvažovali, že by ma dali na krajčírsku strednú školu.  Je to nádherné, keď z dvoch kusov látky vytvoríš vec, ktorá je zrazu 3D. 🙂 VecizVeci preto, že mám rád ekológiu, rád recyklujem veci, tým pádom to do seba všetko zapadlo a dnes tvorím VecizVeci – tašky z příbehů.

 

Je ešte niečo, s čím by si sa chcel s divákmi podeliť?

Chcel by som ich určite pozvať na môj koncert v Divadle Na Prádle 11.11.2018 a poďakovať za priazeň. Je to nádherné, vďaka každému divákovi a fanúšikovi sa mi plní sen a to je dar, ktorý od vás divákov – fanúšikov dostávam a som zaň veľmi vďačný. 🙂 Majte krásne leto a tiež jeseň.

Foto: Silvia Antalíková, Archív Laca Hudeca Šubrta

Autorka: Anna Duffeková

Laco Hudec Šubrt

 

 

 

 

 

Jan Tenkrát: “Na hraní si užívám vlastně úplně všechno.”

Jan Tenkrát je mladý, talentovaný herec, známý zejména z muzikálů divadla Kalich. V současnosti zde vystupuje v titulech jako Tajemství, Johanka z Arku, Osmý světadíl, Pomáda, Mauglí či jeho oblíbeném Srdcovém králi a od září také v novém uvedení muzikálu Vlasy. Účinkuje též v liberecké produkci My Fair Lady či v zájezdovém představení Madagaskar. O své minulostí, přítomnosti, ale i o svých plánech na prknech, jež znamenají svět nám prozradil v našem rozhovoru.

Kdy se u vás projevila láska k divadlu? Chodil jste do divadla už od dětství?

No, asi už v pubertě, kdy jsem začal chodit na muzikály jako divák. Poprvé jsem byl s rodiči na Draculovi v Kongresovém centru, když mi bylo asi 15 a úplně mě to fascinovalo.

Co máte na hraní nejradši a co je naopak pro vás největší výzvou?

Pro mě je největší výzvou vždycky tancování, protože to jsem si nikdy neuměl představit, že budu někdy dělat a taky mě to stojí nejvíc úsilí, jsem trochu kopyto, ale snažím se posouvat dál. No a nejvíc si užívám…vlastně úplně všechno. Je to tak 🙂

Kdybyste nebyl hercem, je nějaké jiné zaměstnáni v divadle, které byste chtěl zkusit?

Říkal jsem si, že kdybych jednou už nemohl na prkna, byl bych rád inspicientem, protože mé ta práce strašně zajímá, nebo company manager, protože si myslím, že se člověk díky tomu od toho divadla neodlepí, ale pořád bude „v provozu“ a v kontaktu s celou to partou, jako náš Bubák.

V současnosti účinkujete v muzikálech různých žánrů. Který z nich je vám, dá se říci, nejbližší?

Já mám úplně nejradši muzikál Srdcový král. Už když jsem se dověděl, že mám hrát Dennise, tak jsem měl hroznou radost. Ten muzikál máme rádi všichni, jsme akorát překvapeni, že se o něm až tolik neví a tak se bohužel hraje poměrně málo.  A obrovským splněným snem je pro mě Raimond v Johance z Arku, před svou premiérou v tomhle nádherném díle jsem ani nespal. Ale těch osudových rolí je víc. Bobby v Horečce, Horácio v Hamletovi a hodně mě mrzí, že už si nezahraju Benvolia v muzikálu Romeo a Julie. To bylo moc hezké období.

Nedávno jsem dělala rozhovor s režisérem, panem Stevem Josephsonem, který režíroval i produkci muzikálu Sweeney Todd, ve které jste účinkoval. Jak vzpomínáte na tento muzikál? Bylo těžké hrát v jazyce, který není váš mateřský?

No, to pro mě bylo strašně těžké. Dost jsme tam bojovali s rodilými mluvčími, kteří nás připravovali, protože mi to zkrátka nešlo a mě když něco nejde, tak se vztekám. Nemůžu říct, že bych si ta představení užil, protože před každým kusem jsem byl ve velkém stresu a jednoduše nemluvit svou vlastní řečí a přitom do slov dávat to pravé je strašně těžké. Bylo to hezké období, byla tam sranda, ale myslím si, že můj výkon opravdu nestál za moc.  Necítil jsem se v tom zrovna komfortně.

Jak jste se dostal k tomuto projektu?

Úplnou náhodou. Na Sweeneyho Todda byl vyhlášen konkurs a nenašli Anthonyho nebo měli málo kluků, to už nevím. Někdo dal na mě doporučení, a tak se tehdejší dirigent a myslím, že i Steve Josephson šli podívat na muzikál Hamlet, ve kterém jsem tehdy hrál, a oslovili mě, jestli bych jim nepřišel předzpívat Anthonyho nebo Tobyho a já jsem konkursem prošel.

Účinkoval jste v několika pohádkových muzikálech jako Madagaskar nebo Sněhurka a sedm závodníků. Čím je specifický dětský divák? Je těžké ho zaujmout?

No, dětský divák je hodně náročný, třeba zrovna v Mauglím, kde jsem teď několikrát hrál pantera Baghiru, tak ve chvíli, kdy tam při bu bu bu lezu na forbínu a dozpívávam konec písně, tak se děti velice zvláštně a zaraženě dívají. Myslím, že Baghíra není úplně z těch postav, kterou by děti nějak moc milovaly, spíš se ho lehce bojí, takže závidím postavám jako Balú a Šakal, že je rozesmějí. Ale zase na druhou stranu jsou děti coby diváci roztomilí, například na Madagaskaru se nás nablízko trošku bály, ale nakonec se zvířátky vyfotily rádi.

Co se týče muzikálu Madagaskar, máte rád i jeho filmovou verzi? 🙂

Zbožňuju filmovou verzi, všechny tři díly mám nakoukané, a když mi Petra Parvoničová volala, jestli bych do toho nešel, tak jsem byl úplně nadšený. Nevěděl jsem, do čeho budu obsazen, pak jsem zjistil, že budu hrát šimpanze a lemura a babku atd. Je to úžasná věc, opravdu mě to baví a zájezdy s tímhle projektem… Zkrátka to byl vždycky mejdan.

Muzikál My Fair Lady, ve kterém v současnosti účinkujete, pochází ze Zlaté éry Broadwaye, ale nedávno měl na Broadwayi obnovenou premiéru. V čem je podle vás jeho tajemství, díky kterému se dodnes těší zájmu diváků?

Já si myslím, že to je jeden z nejkrásnějších muzikálů. Hudba je krásná, neuvěřitelná a každá z těch písniček je dokonalá. I když jako Freddy jsem na jevišti asi 15 minut, moc si to užívám, protože ta jeho písnička je prostě hit.

Co vás na tomhle muzikálu zaujalo natolik, že jste si chtěl zahrát Freddyho?

Když se v Liberci začalo mluvit, že se My Fair Lady bude dělat, tak jsem dělal, že neposlouchám, ale poslouchal. Od Honzy Kříže, který tento kousek režíroval pak přišla nabídka, jestli bych si Freddyho nezahrál a já jsem z toho byl fakt nadšený, protože tu písničku jsem zpíval už od školy všude možně a zazpívat si ji na jevišti s orchestrem byl pro mě takový malý splněný sen. A mít možnost hrát s  lidmi, kteří v tom účinkují, to se nedalo odmítnout. Vždycky se na to těším.

Vnímáte profesora Higginse jako konkurenta Freddyho, co se týče vztahu k Elize?

Freddy ho asi nějak vnímá, ale tím, že my se kromě Ascottu vlastně nepotkáme, tak jsem
o tom takhle hluboce nikdy nepřemýšlel. Já si myslím, že Freddy je tak zaslepený láskou k Líze, že vůbec neřeší, jestli ji s Higginsem pojí nějaký vztah, nebo jestli se o ni jenom stará. Freddy je prostě zamilovaný a stojí před domem a čeká, až se Líza objeví. Nějaký Higgins pro něj není vůbec téma.

V muzikálu Srdcový král jste nastudoval roli Dennisa i Deana. Jaké je takovéto střídání rolí?

No, bylo to docela zajímavé. :). Já jsem si na to zaskakování zvykl vlastně už na Pomádě, kde jsem střídal Eugena a Doodyho. Když mi pak nabídli v Srdcovém královi, že bych kromě Dennise nazkoušel i Deana, říkal jsem si, že to bude výzva, ale musím říct, bavilo mě to. Dokonce bylo pár zkoušek, kde jsem hrál oba zároveň, tak jsem si přilepil dva porty a snažil jsem se si to v hlavě nějak srovnat, abych každého dal aspoň trošku jinak. Ale občas je pak v choreografii náročné sledovat, abych do někoho nenaboural a neběžel na opačnou stranu, než mám. Musím se hodně soustředit.

Která z nich je vám osobně bližší?

Rozhodně je mi bližší Dennis. Vzpomínám si na to období, kdy mi bylo 15 – 16 a byl jsem takový ten outsider. Neměl jsem brýle, to je pravda, ale to je asi jediný rozdíl, protože jinak jsem byl vždycky takový tichý intelektuál, proto je mi Dennis tak blízký. Dean je ale zase strašně roztomilá postava a s holkama, tedy s Genny a Kačkou na sebe hodně slyšíme. V tomhle muzikálu je každá postava tak dokonale napsaná, že to nejde nemilovat.

Kdybyste měl možnost na pár představení si zahrát Chada, šel byste do toho?

Tak myslím, že takováhle nabídka asi nepřijde. Chad je skvělá role, ale já jsem rád, že o tom vždycky rozhoduje víc lidí, kteří se shodnou, jestli na to mám nebo nemám 🙂 . A myslím, že nikoho by nikdy nenapadlo mi takovouhle roli svěřit, takže jsem o tom vlastně vážně nikdy nepřemýšlel. Já mám svůj šprťácký obor. Cítím se v tom dobře.

Minulý rok jste pro neziskovou organizaci Dočasky De De, z.s. zorganizoval charitativní koncert. Jak jste se dostal k této spolupráci?

Já jsem si z této organizace adoptoval svého psa a díky tomu jsem přes facebook začal sledovat i ty holky, které se o psy starají. Koukal jsem na tu strašně těžkou práci, kterou dělají a příšerné příběhy mnoha psů  a chtěl jsem nějakým způsobem aspoň trošku pomoct a nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Doufám, že se ještě někdy podaří podobný koncert zorganizovat, ale stálo mě to dost nervů a času, takže si zase na to musím trošičku oddechnout. Ale na podzim, možná už v září by se mohla taková menší „Psina“ zase konat.

Mia (Foto: Archív Jana Tenkráta)

Víme o vás, že máte adoptovaného pejska z dočasky. Jaký je váš vztah k zvířatům? 🙂

Zbožňuju zvířata, hlavně teda psy. Kočky jsou krásné a rád se na ně koukám, nebo si je
i pohladím, ale trošku se jich bojím, protože jsou nevyzpytatelné. Ale zvířata mám moc rád- Já jsem si psa chtěl dlouho adoptovat, ale bál jsem se té zodpovědnosti, souhrou okolností jsem pak adoptoval Miu. A rozhodně nelituju. Myslím si, že adoptovat psa je svým způsobem i záslužná věc a vždy se to několikanásobně vrátí.

Zanedlouho se do divadla Kalich opět vrací muzikál Vlasy, ve kterém ztvárňujete postavu Huda. Jedná se už o třetí uvedení tohoto muzikálu v České republice a existuje i česká filmová verze. Jsou v produkci vidět nějaké zásadnější rozdíly v porovnání s předešlými verzemi?

Nedávno jsme měli první čtenou a  hudební sedačku. Já o tom ještě v podstaě moc nevím, protože ten záměr Šimona Cabana zatím úplně neznám, ale věřím mu. Šimon chce Vlasy převést do současnosti, ale zároveň v nich nechat i to základní. Já když jsem se dozvěděl, že mám hrát Huda, tak jsem byl dost překvapený, protože ten film mám rád a postavu znám, takže jsem neskutečně zvědav, jak to všechno bude vypadat. Moc se na to ale těším, protože se Šimonem se strašně dobře dělá a věřím tomu, že to bude pecka a že to třeba opravdu bude kultovní představení, prostě ty „květinové děti.“ Uvidíme. 🙂

Děkujeme za rozhovor 🙂

Termíny muzikálů, ve kterých můžete Jana Tenkráta vidět (v možných alternacích):

Vlasy

Pomáda

Osmý světadíl

Mauglí

Johanka z Arku

Tajemství

Srdcový král

 

Fotografie: Archiv Jana Tenkráta

Ondřej Pilnaj a cesta na Berklee (rozhovor)

Ondřej Pilnaj je mladý, nadějný muzikálový herec, který účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116, Probuzení jara či Romeo a Julie (Divadlo Hybernia) a mnoha dalších. Působí jako dobrovolník v projektu Hate Free Culture a je též prvním Čechem, který byl přijatý na studium muzikálového herectví na konzervatoř Berklee v Bostonu. O cestě, která ho na tuto prestižní školu dovedla a též o svých dosavadních projektech, prozradil víc v našem rozhovoru.

Pro naše čtenáře, kteří vás možná jěšte neměli možnost vidět v divadle, mohl byste se nám představit?

Určitě.😊 Jmenuji se Ondřej Pilnaj, je mi 25 let a živím se jako zatím začínající herec, zpěvák a tanečník v muzikálové company.

Gratulujeme Vám k úspěchu na Boston Conservatory at Berklee. Jaká byla cesta k tomu, že jste si podal přihlášku?

Moc vám děkuji. Cesta k přihlášení byla upřímně velmi vyčerpávající.😁  V Čechách můžeme děkovat za to, jak jednoduše se můžeme přihlásit na vysokou školu. V Americe je to administrativně o něco komplikovanější, a pokud jste k tomu cizinec, jehož rodným jazykem ani není angličtina, je to opravdu velký zápřah na nervy. Celý proces přihlášení bych vám musel popsat na několik stránek, tak snad jen zatím stačí říct, že kdybych dopředu věděl, co mě čeká, začal bych s přípravami alespoň o rok dřív a sehnal si dostatek informací od lidí, kteří už podobnou zkušenost mají.

Jak probíhaly přijímací zkoušky?

Velice podobně jako talentové zkoušky na českých divadelních školách, akorát na Berklee probíhají každý den po několik měsíců a v mnoha různých městech po Americe i Evropě. Nás se ten den ráno v Bostonu shromáždilo asi čtyřicet na taneční část zkoušky a choreografka s námi za pomoci studentů z vyšších ročníků postupně nacvičila jednu baletní a jednu jazzovou choreografii, které jsme pak před ní několikrát zopakovali. Od začátku bylo ale poznat, že na rozdíl od českých škol, nehledí tolik na naše pohybové schopnosti, ale spíš na zápal a výraz, který do pohybu dáme. Následovala pauza na oběd a odpoledne si do malé místnosti začali pomalu volat jednotlivce na pěveckou a hereckou část zkoušky. Měl jsem připravené dva tematicky rozdílné divadelní monology v angličtině a dvě rozdílné písně z amerických muzikálů.

Velký rozdíl jsem pocítil v tom, jak je komise tvořena jen dvěma lidmi, kteří se na vás ještě usmívají a dávají vám prostor, abyste nespěchali a začali, až budete v klidu připraveni, takže se v průběhu zkoušky cítíte uvolněně a můžete ukázat to nejlepší, co ve vás je.

Jak jste sa na ně pripravoval?

Velkou pomoc s přípravou mi poskytl můj dobrý kamarád, režisér Steve Josephson, s kterým jsem spolupracoval na muzikálu Ray Bradbury’s 2116. Pomáhal mi s nácvikem monologů a písní, vysvětloval mi rozdíly v americkém systému a dodnes mi občas dělá korekce anglického jazyka, když si v úředních dopisech například nejsem jistý interpunkcí. Bohužel jsem na uměleckou přípravu měl jen velmi málo prostoru a většinu času jsem se musel věnovat administrativě.

Ray Bradbury’s 2116 byl vašim muzikálovým debutem. Co Vás na tomhle muzikále oslovilo a jak si na něj vzpomínáte?

Na “2116” vzpomínám s velkou láskou a nostalgií. Když se snažíte uživit divadlem, může se vám stát, že občas do divadla chodíte jen si odpracovat svou výplatu a ne tvořit umění. Pak je důležité mít možnost pracovat i na něčem, co naplňuje vaši potřebu uměleckého vyjádření. Já měl to štěstí, že hned můj první muzikál mi umožnil odcházet z divadla vždy s pocitem, že jsem byl součástí něčeho opravdu výjimečného, co mohlo divákem pohnout a přimět ho k zamyšlení. Jaký vyšší cíl můžete jako herec mít? Jestli nějaký muzikál stojí za to znovu uveřejnit na prknech pražských divadel, pak je to právě česká verze muzikálu “Ray Bradbury’s 2116”.

Byl pro vás problém „přepnout jazykový kód“?

Z počátku ano, ale docela rychle jsem si zvykl. Mám k angličtině blízko a popravdě je pro mě příjemnější hrát monolog v angličtině než v češtině, což jsem si ověřil i u přijímacích zkoušek na Berklee. Mám teorii, že to má co do činění s tím, jak si slova v rodném jazyce už automaticky propojujeme s vlastním každodenním životem. V cizím jazyce pak může být snazší oprostit se od sebe samého a vnímat jen svou postavu.

Muzikály Romeo a Julie a Mefisto, ve kterých účinkujete, resp. jste účinkoval, jsou klasickými příběhy, které se roky objevují na divadelních scénách. Naproti tomu jste účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116 anebo Spring Awakening (Probuzení jara), věnovaným príbehu „nově vymyšlenému“. Které z nich jsou vám osobně bližší?

Ani nevíte, jakou jste mi touhle otázkou udělala radost.😊 Tohle je totiž přesně jedno z hlavních témat, kterými se chci v budoucnu zaobírat. Jsem v téhle otázce nejspíš mnohem vyhraněnější než většina mých kolegů. Pro mě jsou muzikály, které zpracovávají moderní témata, mnohem lákavější než ty klasické. Mám totiž pocit, že jsou díky nim autoři mnohem více otevření experimentování a hledání nových forem sdělení.

Muzikál je poměrně mladý žánr. Od uvedení prvního komerčně úspěšného muzikálu “Show Boat” na Broadwayi neuplynulo ani sto let a teprve některé dnes už kultovní muzikálové experimenty posledních dvou dekád nám dokázaly, že muzikál nemusí být jen velkolepá výpravná show pro pobavení, ale i hluboká a intimní zkušenost, která diváka skutečně zasáhne a do jisté míry osvítí. Na takový muzikál si ale v případě většiny pražských divadel budeme muset ještě počkat.

Na Vaši stránce Cesta na Berklee se zmiňujete, že byste chtěl tvořit vlastní experimentálné muzikálové inscenace. Jsou nějaká konkrétní temata, která byste chtěl zpracovat a v muzikálovém divadle chybí?

Témat je mnoho. Stačí, když otevřete ranní noviny. Na Broadwayi se již několik let hrají muzikály s těžkými tématy jako drogová závislost, HIV, rasismus, sebevražda dospívajícího člověka, politika, migrace, transsexualita, atd. Někomu může znít spojení tak vážných témat s muzikálem směšně, ale po zhlédnutí muzikálů jako Rent, Hedwig, Spring Awakening nebo Hamilton, zjistíte, že to může fungovat velmi dobře. Na Broadwayi se každý rok snaží velké množství inscenací přijít s něčím novým a posunout zase o kousek dál naše vnímání limitů divadla. Muzikál je vlastně ještě pořád v plenkách a v budoucnu budeme objevovat jeho možnosti a posouvat jeho hranice tak, že si to dnes ani neumíme představit.

Máte nějaký oblíbený hudební žánr?

V mojí knihovně Spotify byste nalezli převážně soundtracky k Broadwayským a filmovým muzikálům, ale mám hodně v lásce i klasickou hudbu, jazz a swing, šanson, hudbu 60. let a samozřejmě 90. léta, hudbu mého dětství. 😀

Studujete tvorbu textu a scénáře. Měl jste vztah k psaní už odmalička? Je nějaký scénář „v šuplíku“, který byste někdy v budoucnu chtěl ukázat světu?

Studium tvorby textu a scénáře jsem opustil už po třech měsících, protože jsem zrovna zkoušel svou první větší roli v muzikálu Romeo a Julie v divadle Hybernia a kvůli zkouškám jsem nebyl schopný docházet na hodiny. Poté přišlo víc pracovních nabídek a já věděl, že si musím určit priority. Je to opravdu dobrý obor a každému, koho baví psát, bych ho doporučil.

Myslím, že k vášni pro poezii a psaní mě dovedla až kamarádka, když mi bylo asi sedmnáct. Šuplíkovek mám nepřeberné množství, ale na ty si ještě dávám čas, až budu mít dostatek praxe v divadle. Zatím využívám textařské schopnosti jen pro přetextovávání zahraničních písní do češtiny na objednávku některým zpěvákům.

Muzikál Ray Bradbury‘s 2116, který již byl zmíněn, sleduje příběh kočovné skupiny divadelníků, kteří jsou stíháni za nepochopitelné zločiny, kupříkladu čtení pohádek dětem a podobně. Jsou podle vás knihy (zejména ty tištěné) a čtení v dnešné době důležité?

Rozhodně ano. V Bradburyho nejslavnějším díle 451° Fahrenheita je vlastnictví knih trestáno vězením nebo rovnou smrtí. Je tomu tak proto, že knihy se nedají na dálku kontrolovat. Jsou jednou vytištěné a takové už zůstávají. Mohou tak ovlivňovat mysl lidí jinak než si jejich vláda přeje a to může vést k otázkám, nespokojenosti a snaze o změnu, čemuž se vláda snaží zabránit pomocí kontrolovaných zábavních pořadů a propagování myšlenky, že knihy lidem jen ubližují. Nutí to člověka k zamyšlení, jak moc jsme ochotni vzdát se svobody a pravdy kvůli pohodlí a falešnému pocitu bezpečí.

Jste dobrovolníkem projektu Hate Free Culture. Mohl byste nám tenhle projekt přiblížit? Co vás vedlo k navázaní téhle spolupráce?

Jsem rád, že se ptáte. 🙂 Hate Free je skupina, která se zabývá lidskými právy a bojem proti rasismu a xenofobii pomocí informování veřejnosti a odhalováním nepravdivých zpráv, které mají za úkol jen čeřit vody ve společnosti a vyvolávat v lidech strach a nenávist. Já sám jsem otevřený homosexuál, a tak je pro mě společenská situace menšin v téhle zemi zásadní, ale bojovat pouze za práva gayů mi vždycky přišlo nedostačující. Myslím, že je mnohem účinnější bojovat za práva všech a ne jen za ta svá, tedy zkrátka bojovat za spravedlivý systém pro všechny nehledě na pohlaví, věk, barvu pleti, sexualitu, vyznání, vzhled, národnost, pohlavní identitu, zdravotní status a další. Já jsem tuto možnost našel právě u skupiny Hate Free. 🙂

Která z rolí, jenž jste si do dnešního dne zahrál (nebo ji ještě pořád hráte), je Vám najbližší a proč?

Zatím nemám moc velký seznam, ze kterého bych mohl vybírat :D, ale rozhodně Moritz Stiefel z muzikálu Spring Awakening (Probuzení Jara). Bylo to sice jen amatérské školní představení, které jsme hráli pouze párkrát ve školním divadle a na několika zájezdech, ale žádnou jinou postavu bych si tak rád nezopakoval jako Moritze.

Na muzikálech jako Probuzení Jara je skvělé, že je to jen malá skupina herců a žádné dělení na role a company. Máte pak s celým souborem k sobě mnohem blíž, když se nehraje na žádnou hierarchii a zkoušení vás i mnohem víc baví. Navíc hudba a příběh tohoto muzikálu jsou nedostižné.

Kdybyste si měl zvolit pět najoblíbenějších muzikálových písní, které by to byly a proč?

Páni, to je hodně náročné, ale zkusím to. 😀

Come What May – Moulin Rouge, Seasons of Love – Rent, The Flesh Failures – Hair, I Believe – Spring Awakening, Song of Purple Summer – Spring Awakening, Still Hurting – Last Five Years, Midnight Radio – Hedwig, What I Did for Love – Chorus Line, Waving Through a Window – Dear Evan Hansen, She Used To Be Mine – Waitress, When You Believe – Prince of Egypt, Corner of the Sky – Pippin, Who I’d Be – Shrek

Tak bohužel, jenom 5 nejde. 😀

Máte nějakou roli, kterou byste si v budoucnu chtěl zahrát a je, naopak, nějaká role, kterou byste si nikdy zahrát nechtěli?

Mám spousty vysněných rolí jako Mark (Rent), Jamie (Last Five Years), Christian (Moulin Rouge), Evan (Dear Evan Hansen), Bobby (Company), Hedwig (Hedwig and the Angry Inch), Jude (Across the Universe) a moc rád bych si zopakoval Moritze (Spring Awakening). Nenapadá mě jediná role, kterou bych vyloženě nechtěl, vzhledem k tomu, že jsem se ještě zatím ani moc nedostal dál než do company. 😀

Jaký je váš názor na současnou muzikálovou scénu, tak českou jako i zahraniční?

Nemám zkušenosti s divadly mimo Prahu, ale myslím si, že minimálně tomu pražskému muzikálovému divadlu chybí především dramaturgie. Někdo, kdo hlídá logiku jednotlivých scén, hereckou i režijní drobnokresbu a vůbec směr celého díla. V divadle by měl být hlas, který režiséra upozorní, když škrtá repliku, na kterou se v jiné scéně navazuje, nebo vysvětlí herci význam jednotlivých situací, aby v nich působil přirozeněji. V muzikálech u nás dáváme velký důraz na výpravu a velkolepost a už nám chybí práce s příběhem a detaily, proto i velké množství činoherních divadelníků považuje muzikál za nižší formu divadla a spíše za zábavu než umění. Zahraniční muzikálové scény nás ale učí, že tomu tak vůbec být nemusí a muzikál může být jak velkolepá podívaná, tak inteligentní a hluboké umělecké dílo a není potřeba volit mezi jedním nebo druhým.

Dalším velkým problémem je neplacené zkoušení. V pražských muzikálových produkcích jste totiž placeni jen za odehraná představení a předtím chodíte v průměru dva měsíce každý den na 6-8 hodin do práce bez nároku na mzdu. Každý pak musí zkoušet i několik představení najednou a v mnoha případech se do toho věnovat ještě i jiné práci, aby byl schopný se uživit. Tomu potom odpovídá i celková kvalita představení. Pokud tyto podmínky odmítnete, vždycky se najde někdo jiný, který s nimi nebude mít problém. Herecká asociace na toto téma mlčí a pokusy o založení odborů se vám mohou silně vymstít. To je systém, který je potřeba změnit, pokud chceme zlepšit stav muzikálu u nás.

Co byste odkázal mladým lidem, kteří by sa též rádi vydali na cestu herectví?

Tohle je otázka na mnohem zkušenější herce, než jsem já.😁 Jsem teprve začátečník a opravdu si netroufnu někomu radit. Zatím jsem spíš divadelní teoretik, ale když se mi podaří sehnat finance na studium herectví na Berklee, tak vám na to jednoho dne třeba už budu moct dát odpověď zkušeného herce.😊

Pokud vás příbeh Ondřeje zaujal a chtěli byste se dovědet víc, nebo ho na jeho cestě podpořit, navštivte jeho webové stránky Cesta na Berklee

Všechny fotky, použité v našem rozhovoru, jsou s dovolením Ondřeje převzaté z jeho webových stránek www.cestanaberklee.cz

Ondřej Pilnaj

STEVE JOSEPHSON – OBSIAHLA SPOVEĎ 3/3

Americký producent, režisér, choreograf, herec a učiteľ Steve Josephson žije už 6 rokov v Prahe. Po štúdiu na University of Southern California v Los Angeles sa podieľal na viacerých medzinárodných divadelných festivaloch a spolupracoval na vyše 70 muzikáloch. V Prahe režíroval Sweeneyho Todda, RENT a 2116. O týchto a mnohých iných muzikáloch nám porozprával v exkluzívnom rozhovore.

Prvú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

Druhú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

AD: Párkrát ste spomenuli Klíč králů, kde ste mali na starosti choreografiu a umeleckú réžiu.

SJ: Na tom predstavení som pracoval ako umelecký režisér, takže som pomáhal vytvoriť celý jeho vzhľad. Kostýmy, dizajn javiska, dramaturgia. Pomáhal som vytvoriť príbeh, pretože keď som s nimi začal pracovať, mali len hlavnú myšlienku a pár piesní. Potrebovali si to vyskúšať a rýchlo vymyslieť. Vytvoriť a zrealizovať.  Takže som robil muzikálovú inscenáciu.

AD: Páčil sa vám príbeh? Je to tiež svojim spôsobom sci-fi / fantasy.

SJ: Áno, je to viac fantasy, ako sci-fi.  Keď sme na Klíči králů začali pracovať, bolo to niečo ako muzikál Pán Prsteňov. Takže miesto sci-fi je to skôr svet fantázie, vytvárania alternatívneho sveta, ktorý je založený na iných princípoch, ako ten náš. Aby som ho vytvoril, musel som sa vrátiť naspäť do minulosti. Pochopiť Daniela a jeho prácu a ako veľmi mal rád pohanské príbehy, runy, draky, škriatkov.  Povedal som, že si vytvoríme vlastnú mytológiu. Vrátime sa späť na začiatok ku vzniku sveta. Takže môj nápad bol, že si vezmeme 5 štádií človeka (zlatý, strieborný a bronzový vek, vek hrdinov a železný vek – Hesiodos, pozn. red.) a tvorov, ktoré vznikli na Zemi. V tomto príbehu sú zem, voda, vzduch, oheň aj 5 štádií človeka, ktoré končia železnými Orkami. Tí predstavujú Dobu železnú a klamné ľudské túžby. Je to dosť hlbohý a hutný príbeh s množstvom folklórnych prvkov a veľa vecí sa ani nedostalo na javisko, ale sú tam pod povrchom tak, aby to nám dávalo zmysel. To je najpodstatnejšia vec pri tvorení akejkoľvek formy umenia – musí vám to dávať zmysel. A potom obecenstvo niekedy potrebuje a niekedy nepotrebuje vedieť, čo všetko je za tým.

AD: Nikdy som sa nad tým nezamýšľala takto. Brala som to skôr ako modernú rozprávku, ktorá sa venuje problémom dnešnej doby, o živloch a štádiách človeka som nikdy neuvažovala.

SJ: Je to tak. Predstavenie začína lesnými ľuďmi.  Je to ako pretvorená Európa a každá z krajín predstavuje zmenené časti Európy. A pretože je príbeh rozprávaný z českého uhlu pohľadu, centrom je moderná spoločnosť lesných ľudí. Každá kultúra má mytológie a mýty o bytostiach z lesov. Tu máme lesných ľudí a hlavný nápad bol, že ak pochádzate z lesa, pochádzate zo zeme. Tam žijete
a nemáte nijaké iné túžby ani potreby. Pokým toto prostredie niečo neprekoná. Takže sme šli od zeme k vode, ktorú reprezentujú všetky vodné bytosti a prostredie v jazerných krajinách. Potom je tam oheň reprezentovaný vranou. Majú moc, ktorá by mohla byť použitá pre dobro aj pre zlo, ale ochraňujú ostatných, akoby sedeli niekde hore na špici hory a dozerali. Tieto postavy predstavujú zlatý, strieborný a bronzový vek. Mne to dáva zmysel. A toto všetko sa muselo premietnuť do dizajnu, ako umelecký režisér som to mal na starosti. Mal som na starosti dizajn, kostýmy, svetlá, každá zložka musela byť umeleckým dielom. A inscenácia presne toto robí. Použitie podlahových vzorov
a pohybov reprezentujúcich pohanské runy, ktoré sú v centre mnohých vecí, čo Daniel robí, posilňujú  postavy. Dodávajú im aspekty zvierat a prírody.  Je to komplexné. Škoda, že Daniel nenapísal aj druhú polovica príbehu.

AD: Napíše ju niekedy?

SJ: Netuším. Viem, že to Daniel na dlhý čas nechal tak. Už len uvedenie bolo veľmi turbulentné
a myslím, že vieme, ako príbeh skončí. Teda kto sa stane Kráľom kráľov. A myslím, že je to veľmi dobre premyslené. Nemyslím, že by sa niekto z nás, kto vieme, niekedy čo i len slovkom na túto tému vyjadril. Čiastočne preto, že sme čakali, že pribudne možno ešte jedna ďalšia pieseň, ktorá to všetko spojí, ale Daniel mal príliš veľa materiálu. To je ten problém. Keď tento muzikál písal, zistil, že predstavenie je príliš dlhé už tak ako je a má ešte 5 ďalších piesní a jednoducho to všetko urobiť nemôžeme. Vtedy sa rozhodol, že budú 2 časti. Viem, že to pre ľudí bolo trochu šokujúce, ale koľkokrát vám v kine hneď v úvode filmu povedia, že pozeráte prvý diel a bude to trilógia.  Že príbeh nebude ucelený.  Viete, že je to trilógia. A to isté je tento muzikál.  Bol to úžasný príbeh, v ktorom sa veľa udialo. Uvidíme.

AD:  Niekoľkokrát ste pracovali na muzikále Chicago. Videli ste české spracovanie v Brne?

SJ: Nevidel. Nevedel som, že ho hrajú. Videl som v Brne veľa predstavení. Neviem, či by som to mal hovoriť, ale muzikály v Brne sa najviac podobajú produkciám v Londýne a New Yorku.  Rozumejú žánru, veľa muzikálov prezentujú spôsobom, aký by som chcel vidieť.  Videl som celkom dosť ich predstavení. Boli veľmi dobré, dobrí herci, dobrá produkcia. Zdá sa mi, že k tomu pristupujú tak, že naozaj chcú dielo umelecky reprezentovať.

RŠ: Čo si myslíte o súčasných muzikáloch ako Hamilton alebo Dear Evan Hansen?

SJ: Milujem ich. A tiež sa tu ukazuje otázka umenia vs. zábavy. Raz za čas sa v každej generácii (ak máte šťastie), približne každých 10 – 20 rokov sa nájde niekto, kto vytvorí niečo, čím chce posunúť určitý odkaz a vyjadriť určitý pocit. A je zaujímavé, že za posledné 2 – 3 roky sa toto podarilo niekoľkým muzikálom. Ale pred Hamiltnom sa musíte vrátiť skoro až k Rentu.

Muzikál Hamilton môžete pozerať niekoľkokrát znova a znova. Môžete ísť na to predstavenie a sledovať len podlahové vzory. Môžete sledovať pohyb scény akoby bola maliarske plátno a príbeh bol na ňu postupne namaľovaný. Pochopíte tak všetko, čo sa tam deje. To isté platí pre zinscenovanie a choreografiu a tiež pre spev, herectvo a akciu. Toto predstavenie považujem za výnimočné umelecké dielo. Avšak problém je v tom, že keď niečo takéto vznikne, iní ľudia  sa to pokúsia okopírovať, nemám pravdu? A keď sa to rozhodnú okopírovať, niekto si povie zarobíme na tom, stačí spraviť iný príbeh. Hamilton vznikal vyše 10 rokov, mal veľa predvádzačiek a pracovalo na ňom množstvo ľudí. A problém je v tom, že mnohokrát, keď chcú uviesť niečo obnovené, jednoducho to uvedú a nevenujú tomu dostatok.

Veľmi sa mi páčia nové muzikály a vždy som zvedavý, aký bude v tomto smere náš ďalší krok. Ak študujete umenie, vidíte, že sa pohybujeme medzi jednotlivými oblasťami. Na začiatku tu boli obrovské, extravagantné predstavenia a Rodgers a Hammerstein (Carousel, The Sound Of Music pozn. red.) to zmenili. Chceli muzikál založiť na príbehu, a tak miesto toho, aby tancovali herci, do predstavení pribudli tanečné company. Povedali si skúsme scénu a choreografiu spraviť tak, akoby to bol balet. Rovnakú vec spravil Jerome Robbins vo West Side Story, a ešte predtým to tak bolo v muzikáloch ako On The Town a Wonderful Town. Niektoré z týchto muzikálov reálne ako balet dodnes existujú. A potom máte niečo ako Chorus Line, ktorý je zameraný len na rozpovedanie nejakého vnútorného príbehu a to predstavenie nemá žiadne kulisy ani nič podobné, je tam len herec stojaci na scéne. Je to skvelý muzikál, ľudia sa ho pokúšajú kopírovať, robia zjednodušené verzie
a podobne. A iní sa zas snažia znova vytvoriť nejakú novú umeleckú formu. Myslím, že múdri ľudia vždy hľadia aj na minulosť, chápu, odkiaľ pochádzame, a to použijú ako bázu, na ktorej stavajú. Taktiež prehovárajú k ľuďom, generáciám, tak ako aj teraz, ale vedia aj to, kam sa chcú posunúť v rámci žánru. Inými slovami, tieto úžasné predstavenia sú minulosťou, prítomnosťou a budúcnosťou divadla naraz, a to z nich robí umelecké diela namiesto zábavy.

Muzikál Dear Evan Hansen som nevidel a nerád hovorím o predstaveniach, s ktorými nemám osobnú skúsenosť. Sú albumy, ktoré rád počúvam, páči sa mi hudba, ale ťažko sa mi o nich hovorí z pohľadu ich divadelnej formy bez toho, aby som ich videl. Takto to mám aj s muzikálom Next To Normal, ktorý ľudia milujú, no keď sa hral, nebol som v New Yorku a nemal som možnosť vidieť túto produkciu, ktorá mala na divákov taký veľký vplyv. Poznám len album, a tak ho počúvam ako čisto hudobný kus, než muzikál a nechcem sa k nemu veľmi vyjadrovať, pretože mám pocit, akoby som mu robil medvediu službu.

 

AD: Videli ste nejaké pôvodné české muzikály? Ak áno, ktoré? Páčili sa Vám? Napríklad muzikál Dracula…

SJ: Poznám príbeh muzikálu Dracula. Dracula je fantastický a je obrovská škoda, že sa ho ľudia neustále snažia napodobňovať. Uvedomujú si, že Dracula je výtvor, ktorý môže stáť sám o sebe pri ostatných umeleckých dielach sveta a poblém je v tom, že si neustále vravia: „Potrebujeme ďalšieho. Potrebujeme ďalšieho Draculu.“ Takže miesto toho, aby ľudia diela tvorili z potreby a túžby povedať, alebo urobiť niečo dôležité, len kopírujú. A v koľkých českých muzikáloch ste videli myšlienku tanečného tria, ktoré v Draculovi predstavovalo krv? Videl som to v množstve predstavení a nakoniec to len kopírujú, kopírujú niečiu umeleckú víziu. Je to, ako by som povedal „Namaľujte mi ďalšieho Van Gogha“. A ľudia si povedia: „OK. Môžem ísť do obchodu s farbami, namiešam si farby, aké používal a namaľujem obraz.“  Úžasné. Má to v sebe prvky Van Goghovej tvorby, ale nie je to Van Gogh. Takto to vnímam. Teším sa na pripravovaný muzikál Sherlock Holmes. Poznám ľudí
v muzikálovej brandži, ktorí vravia, že je to dobré predstavenie.  Samozrejme, ešte to nemôžem vedieť, nevidel som to, nepočul som to, ešte nemal premiéru. Ale keď sa pýtam mojich známych, ktorí v týchto predstaveniach hrajú, po čase len vravia: „Hm, je to viac menej to isté.“ Ale nechcem sa o týchto predstaveniach vyjadrovať negatívne. Problém je v tom, že divadlo na vysokej úrovni musí podporovať producent, alebo niekto, kto verí v to, čo robia. V Prahe sa to často nestáva. Zdá sa mi, že v Plzni, Brne a Bratislave je možno pár ľudí, ktorí do produkcie pretláčajú určité druhy muzikálov, ale myslím, že v Prahe je to proste príliš drahé. Nehnuteľnosti sú príliš drahé, divadlo je príliš drahé, produkcia predstavenia je príliš drahá, takže potrebujú byť zaistení. Potrebujú vyprodukovať niečo,
o čom vedia, že sa na to ľudia pohrnú a vedia, že to bude fungovať, pretože posledné predstavenie, ktoré bolo takmer také isté, fungovalo.

AD: Ďakujem, to bola naozaj diplomatická odpoveď.

SJ: Nuž, ľudia ma už aj tak nenávidia J. Poviem to takto.  Rozumiem tomu, čo robia. A to isté sa deje aj v Spojených štátoch. Z času na čas sa objaví producent, ktorý naozaj verí v to, čo robí a povie si: „Pravdepodobne prídem o peniaze a musím násť ľudí, ktorí sú ochotní prísť o peniaze, aby sme toto predstavenie mohli zrealizovať.“

RŠ: Je nejaký muzikál, ktorý by ste chceli českému publiku predstaviť, ale ešte neprišla príležitosť?

 

SJ: Áno. Je niekoľko muzikálov, ktoré by som rád uviedol, no nechcem ich veľmi špecifikovať, lebo niekoľko z nich som už spomenul a viem, že niekoľko ľudí už na nich pracuje, takže nerád by som o nich hovoril.

Viete, podľa mňa veľmi záleží práve na hudbe. Viete, sú to muzikály a všetko, s čím daná produkcia pracuje musí vychádzať z toho, aká je hudba. A myslím, že existujú žánre, ktoré sa tu veľmi nevyskytujú, niektoré sú rockovo alebo jazzovo ladené. Je to niečo, čo sa tu často neobjavuje, ale taktiež ovplyvňujú tak zinscenovanie, ako aj choreografiu muzikálu, ktoré sú viazané na hudbu. Existuje mnoho pohľadov, ako nazerať na inscenáciu diela.

Rád by som tu uviedol ešte 1 – 2 predstavenia a staval na tom, čo už ľudia odo mňa videli. Neviem úplne, ako dlho tu ešte budem, resp. môžem byť – nemám momentálne v pláne odísť, no mám rodinu v USA, a tak vždy premýšľam keby som mal uviesť už len jeden muzikál – ktorý by to bol? Alebo keby mali byť dva, ktoré by som uviedol? Rád by som priniesol niečo tanečnejšie.

 

Steve Josephson v súčasnosti poskytuje aj muzikálové workshopy v Prahe, kde sa s ním určite stretnete.

 

Autorky: Anna Duffeková a Romana Švecová

Tomáš Vaněk: “Létat či stát, co si máš přát spíš?”

Před pár lety se na pražské muzikálové scéně objevilo dílo, které je bez nadsázky možné nazvat důležitým milníkem ve vývoji tohoto žánru, a svého času způsobilo na Broadwayi doslova „boom“ – muzikál RENT, jehož autorem je Jonathan Larson. Příběh skupiny přátel, umělců, žijících v New Yorku, snažících se tvořit a žít svůj život naplno, ač musí bojovat s nedostatkem peněz a AIDS, si získal srdce mnoha divadelních fanoušků a jinak tomu nebylo ani v případě pražské verze. 15. února tohoto roku se své české premiéry dočkal další muzikál tohoto autora – Tick, Tick…BOOM! – zpověď muzikálového skladatele, řešícího otázku zdali bojovat o uvedení svého muzikálu nebo se vzdát života umělce a rozhodovat se „racionálně“. A co, lépe řečeno, koho, kromě Jonathana Larsona, mají tyto dva muzikály společné?
Tímhle člověkem je Tomáš Vaněk, absolvent pražské DAMU a velmi talentovaný herec, jehož jméno se pojí s tvorbou Jonathana Larsona na české scéně už od roku 2013, kdy si zahrál hlavní roli Marka Cohena v anglické verzi RENTu v Divadle Na Prádle a později také v české verzi v Divadle Kalich. Účinkoval také v muzikálech Sedmero havranů, Já, Francois Villon, Antoinetta, královna Francie, Ray Bradbury’s 2116, Fantom Opery či Ples upírů. V současnosti ho můžete vidět coby Jona v muzikálu Tick, Tick…BOOM!, kde také stojí za jeho uvedením v Praze. O tom, jaká byla cesta tohoto muzikálu do Prahy, a o jeho vztahu k tomuto dílu a též tvorbě Jonathana Larsona se dočtete v našem obsáhlém rozhovoru.

Pro diváky, kterým Tick,Tick…BOOM! možná není úplně známé, ale znají RENT – je možné tyto muzikály nějakým způsobem porovnat?

Tick, Tick…BOOM! napsal Jonathan Larson jako svůj autobiografický monolog a tak ho také sám hrál, jako svou otevřenou zpověď.  Kdežto s pozdějším RENTem měl od začátku jiné ambice. RENT je především velké drama a Tick, Tick…BOOM! primárně hořká komedie, kterou ale do podoby, v jaké ji hrajeme dnes, přetvořil až po Larsonově smrti dramatik David Auburn. RENT je teenagerovská revolta, v TTB ale Jon řeší otázky dospělého muže, svádí boj za nalezení smysluplné životní cesty, aniž by musel opustit své osobní ambice.
V RENTu sledujeme linie mnoha postav během jednoho celého roku. V TTB se soustředíme na jeden velmi zásadní týden v životě jedné postavy. RENT je Larsonovo vrcholné “velké plátno”, se kterým měl za cíl změnit tvář Broadwaye, kdežto TTB, jako osobní niterná zpověď, si žádá komorní přístup a prostředí. A přesto, i zde jsou momenty vyvolávající dojem velkoleposti. Má na tom zásluhu především střídání stylově nabitých rockových skladeb s jemnějšími baladami. Z nich některé jsou pro mě tím nejlepším, co se v žánru muzikálu kdy objevilo. Miluji písně z RENTu, ale mám pocit, že hudba v TTB je lidem ještě o něco přístupnější. RENT je více idealistický, pompéznější, a TTB mnohem obyčejnější a realističtější. V RENTu Larson vytvářel divadelní postavy, vymýšlel situace, ale v Tick, Tick…BOOM! popsal autenticky svůj vlastní život. A jeho výpověď o nejistotách, dilematech, pocitech, že váš život nikam nevede, strachu, že dvířka, ač stále otevřená, se pomalu zavírají, o obětech, které musíme nevyhnutelně jednou za čas přinést,… může být mnohým lidem určitě blízká.

Jaký je odkaz tohoto muzikálu pro současnost?

Říká nám, abychom se občas ve zběsilém běhu za kariérou zastavili a uvědomili si, o co všechno můžeme přijít, když život zasvětíme jen práci. Dívejme se více kolem sebe, vnímejme svou rodinu i přátele a poslouchejme, co nám říkají. Přesto ale nevzdávejme své touhy, i kdyby nás od nich kdokoliv zrazoval. Po celé generace do dnešních dní mnoho umělců z celého světa zvažuje prosazování své vášně nad stabilním a bezpečným životem. V písni “Johnny váhá dál” je položena starodávná otázka: “Zvolit kompromis nebo vytrvat?”. Myslím, že to musí zasáhnout každého člověka, který kdy čelil podobnému dilematu.

Máš v tomto představení nějaký oblíbený výrok anebo píseň? Jestli ano, proč jsou to právě tyto?

“Létat, či stát, co si máš přát spíš? Ptej se snů!” v originále “Cages or wings? Which do you prefer? Ask the birds.” Jednak překlad této fráze považuji za naprostý překladatelský majstrštyk, protože kompletně jinými slovy vyjadřuje po smyslu totéž, zachovává atmosféru a dobře se zpívá. A za druhé shrnuje vše, o čem Tick, Tick…BOOM! vypráví. Kdo jsem, kdo chci skutečně být, kam směřuji? Je to výzva pro všechny, nejen umělce, aby svůj život přožili tak, jak chtějí oni sami.

Je ti něčím tvá postava Jona blízká?

Je mi asi nejblíž ze všech postav, které jsem v životě hrál. To je i důvod, proč jsem tolik usiloval o uvedení TTB. Věděl jsem, že taková příležitost přijde jednou, možná dvakrát za život, jsem totiž ve stejném věku, jako Jon, za chvíli mi bude třicet. A stejně, jako Jon, který chce prorazit se svým dílem na Broadwayi, i já mám se svým spolkem ambice vytvořit v Praze nové divadlo, změnit trochu vnímání muzikálového žánru v naší zemi. Přitom ale neustále pochybuji, jestli je to vůbec možné a má to všechno smysl. Možná bych se také měl více soustředit na svůj osobní život, jít tradičnějšími cestami, za jistotou, životním zázemím. To vše v souvislosti s blížícími se třicátými narozeninami řeší nejen Jon, ale i já. Já ale na rozdíl od Jona neprožívám ty šílené frustrace z neúspěchu. A teď mě napadá, že stejně, jako Jon jsem jednu dobu byl odkázán na stravu pouze v podobě tyčinek Twinkie (smích). Nakoupil jsem je jako rekvizity do představení a než jsem je stihl odnést do divadla, ležely u mě doma. V období, kdy jsem neměl čas si ani nakoupit a doma nezbylo nic jiného k jídlu, přešel jsem na Twinkie, jakožto poslední záchranu. Moc vyvážená a zdravá strava to nebyla (smích).

Co se ti nejvíc líbí na účinkování v Tick, Tick…BOOM!?

Když pominu, že si můžu užít účinkování v broadwayském díle nabytém spoustou neustále aktuálních myšlenek a skvělé hudby, tak hlavně setkávání s lidmi, kteří se na tomto projektu podílejí. Ať už se skvělými kamarády a jevištními partnery, jakými jsou Lucia Jagerčíková a Peter Pecha, stejně tak se členy kapely a celým týmem, který zajišťuje reprízy. Každé představení je pro mě taková house party a vlastně přes všechny filosofické otázky, které tenhle kus klade, je to většinu času i velká legrace, je tam spousta komických momentů a nadhledu.

Jaká byla cesta Tick,Tick…BOOM! do Čech?

Náročná, ale radostná. Přivést do Čech zahraniční dílo mělo pro náš spolek mnoho “pro” i “proti”. Pro bylo jednoznačně uvedení nekomerčního projektu ze světové scény, proti finance na realizaci i provoz. Neziskový spolek art4rent jsme založili v roce 2015 hlavně pro produkci české verze RENTu, postupně jsme začali tvořit i další projekty, nicméně od začátku fungujeme bez jakékoliv vnější finanční podpory a na své provozní náklady si musíme vydělat výhradně z představení s tím, že nikdy dopředu nevíme, jaké budou výsledky. Teprve po dohodě s Divadlem Na Prádle, kdy jsme se zavázali pokusit se zde obnovit vlastní uměleckou tvorbu, máme alespoň stabilnější zázemí v samotném prostoru k realizaci. Díky tomu a hlavně pro to Tick, Tick… BOOM! vznikl.

A proč právě Tick, Tick…BOOM!? Protože je o nás. A pro koho? Pro všechny, kteří chtějí poznat trochu jiný muzikál, založený na síle výpovědi, myšlenek, atmosféře a na maximálně poctivém uměleckém provedení. Poprvé mi hru představil můj kamarád a dramaturg Ondřej Doubrava, který má o Larsonově práci u nás pravděpodobně nejširší přehled. A já se do toho díla okamžitě zamiloval. Bylo to někdy krátce po skončení RENTu, zkraje roku 2016, a od té doby jsem cítil, že tohle musíme uvést. Netrvalo dlouho a vše se začalo rozhýbávat. Cesta od začátku, kdy jsme zakoupili licenci, přes oslovení spolupracovníků (mimochodem, lepší tým si jen těžko přát), zajištění veškerého technického vybavení, scény, kostýmů, překladu (na kterém jsme pracovali třičtvrtě roku), to byla cesta rok a půl dlouhá. Jak jsem říkal  – radostná, náročná, někdy až beznadějná, ale smysluplná a nakonec úspěšná. V únoru 2018 se odehrála premiéra, máme za sebou již několik repríz a ohlasy jsou úžasné. A já doufám, že tímto dílem vše teprve začíná. Divadlu Na Prádle by slušela alespoň jedna muzikálová premiéra ročně. Plány jsou a myslím, že víc, než zajímavé. Kromě prvotřídních zahraničních kusů v současnosti pracujeme i na původním českém muzikálu, který snad konečně posune českou tvorbu trochu kupředu a jiným směrem. Vše ale bude záležet na financích. Dnes už víme, že tvořit v takhle malém divadle kontinuálně, koncepčně a zároveň nekomerčně nemůžeme dlouho bez vnější finanční podpory.

Přiblížíš mi, prosím, tvůj plán s Divadlem na Prádle?

Cílem je vytvořit scénu pro komorní hudební divadlo, které v současné době na naší kulturní scéně neexistuje. Po vzoru malých divadel na off-Broadwayi a off-West Endu, experimentálnější prostor mimo hlavní mainstreamový proud. Hledáme především moderní a současná dramatická a muzikálová díla, budeme se snažit dát prostor české původní tvorbě, tu zásadně podporovat a objevovat nové způsoby tvorby a inscenování. Bez zbytečných efektů, laciné líbivosti či pseudointelektuálních konstrukcí. Chceme objevovat především dramaturgii silných příběhů, inscenace lidského rozměru a umělecké pravdy. Vybíráme témata rezonující v divákovi především svou aktuálností. Divadlo by se mělo otevřít mladým talentovaným tvůrcům a interpretům, kteří budou tvořit jednotný tým s osvědčenými profesionály.  Cíl vlastní umělecké činnosti vidím v absolutní kolektivní tvorbě a výpovědi, v soustředěné práci, v obraně před všeobecnou divadelní přibližností a povrchním zpracováním. Muzikál je u nás žánr stále ještě příliš neprozkoumaný. Obecné povědomí a představy českého obecenstva o muzikálu jsou velmi limitovány. Může za to převládající nabídka neustále recyklovaných titulů, z nichž některé často i svou povrchností a inscenačním diletantstvím podporují smýšlení o muzikálu, jako o “nízkém žánru”. Pražská muzikálová scéna postrádá prostor, který by uváděl muzikálová díla, jejichž hlavním záměrem není diváka jen lehce pobavit. A samozřejmě, že to je klasický muzikálový business, a má tu své oprávněné místo, ale my chceme nabídnout alternativu, která tu není a podle mě je na čase s ní přijít.

Nedávno jsem se v souvislosti s Tick, Tick..BOOM! setkala  s tvrzením, že je něco jako „otevřený dopis divadelnímu průmyslu“. Co si o tom myslíš?

Je možné, že to tak někdo vidí, ale určitě ne Larson, ani později Auburn, když TTB rozpracoval pro tři herce, nepsali primárně veřejnou kritiku. V některých situacích se ale Jon vyjadřuje k tehdejším problémům muzikálového businessu, a celá hra o něm vlastně poskytuje poměrně detailní obraz. Dnes ale Broadway rozkvétá. A zatímco tamější producenti udávají trendy celému světu, my se pořád nějak nechceme nechat inspirovat. Já naprosto chápu rozdíly trhu, ale ne vše je jen o penězích. Ano, jsou tu i kulturní rozdíly a tradice, ale při dnešní globalizaci a možnostech bych tím už neargumentoval. To, na co Jon v TTB naráží, je vlastně naše aktuální situace, takže když jako Jon říkám například: “Broadway je asi 60 let za tím, co se hraje v rádiu, pořádnej rock na jeviště nedostanete”, tak přesně vím, jak se asi Larson tenkrát cítil. Zkuste si třeba poslechnout “Be More Chill”, u téhle novinky, která se nyní chystá na off-Broadway, pochopíte, že takový cool styl a například instrumentace tu nikdo nevytvoří. S dovolením si půjčím komentář Ondry Doubravy z naší nedávné konverzace, protože s ním naprosto souzním: “Prostě přiznejme si to, Praha si hraje na přesycené hogo fogo, ale trendový vláček všem dávno ujel. Záchrana začíná u 10 – 15 let starých děl, což jsou pro spoustu lidí i tak stále neznámé novinky, na vrchol si hraje s Hair na halfplayback, a čeští autoři si jen myslí, že něco podobného také umí. Kdežto nejen, že neumí, ale navíc moderní postupy v tvorbě už jsou dávno někde jinde.” Konec citace.  Nebo se o to nikdo ani nepokouší, protože proč? Nikdo jim to neuvede! Jen dodávám, že pár jmen uznávám, například Zdenek Merta, Ondra Brzobohatý, nebo Pavel Trojan jr. jsou pro mě zárukou osobitosti, originality a kvality.

V muzikále Tick, Tick…BOOM! hraješ Jona, muzikálového skladatele. Kdybys měl napsat muzikál ty sám, je nějaké téma, které bys chtěl zpracovat, nebo třeba kniha, která tě zaujala a líbila by se ti v muzikálové verzi?

Chápu, po tom, co jsem teď řekl, se očekává, že bych měl tedy sám přijít s něčím novým (smích). Ale já opravdu nejsem skladatel, každopádně pokud tedy “co by, kdyby”, to mé aktuální téma jsem si vybral s Tick, Tick…BOOM! Jinak já mám v oblibě tragikomedie a dobrá by byla například muzikálová adaptace té letité hradní frašky, aktuálně vidím jako skvělé finálové číslo prvního aktu píseň “Spálené červené trenky”. Bude to vskutku absurdní tragikomedie. Zábava, u které ale spolehlivě mrazí a u citlivějších může vyvolat zvracení.

Kdy ses poprvé setkal s tvorbou Jonathana Larsona?

Na začátku roku 2012, kdy Česká televize vysílala záznam z derniéry RENTu na Broadwayi “RENT: Filmed Live on Broadway”. Přepínal jsem mezi programy a krátce po začátku se zastavil u tohoto vysílání, ze kterého jsem od té chvíle nespustil oči. To jsem ještě netušil, že rok na to bude v Praze vyhlášen konkurz do tohoto skvělého muzikálu, že dostanu příležitost zahrát si Marka Cohena, a vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že mě tohle setkání zavede i k samotné produkci RENTu a dalších projektů na něj navazujících.

Proč je podle tebe tvorba Jonathana Larsona důležitá pro dějiny muzikálu?

To je otázka pro širší rozbor. Je asi potřeba se podívat na kontext doby, ve které se odehrála premiéra RENTu, a na to, jak tenkrát americká Broadway a společnost vypadala. Jediné muzikály, které se od 80. let hrály byly The Phantom of the Opera, Les Miserables, Cats, Into The Woods a Sunday in the Park with George, tedy historické, z Evropy přivezené kousky pro masy, Sondheimova intelektuální zkoumání stavu lidské osobnosti, dále možná ještě My Fair Lady a Carousel. Téměř všechna díla byla založena na fikcích, slavných bitvách minulosti, adaptacích jiných historických románů. A z Broadwaye se v té době stala past na bohaté turisty.

A přestože RENT napsal Larson podle předlohy slavné Pucciniho Bohémy, aktualizoval prostředí a postavy inspirované svým životem, souvislosti a děj, který zasadil do tehdejší doby 80. a 90. let. Přidal témata homosexuality a užívání drog. Hudebně měl Larson za cíl přinést na Broadway skutečný rock, nejen “plastovou nápodobu padesátkovýho bubblegumu”, jak říká Jon v TTB, ale RENT je vlastně směsicí žánrů. Premiéra se odehrála v New York Theatre Worksop přesně 100 let od premiéry Pucciniho Bohémy, což přitáhlo pozornost hudebního kritika z New York Times, který s Larsonem pořídil rozhovor na poslední generální zkoušce. Zhlédl zkoušku a Larsonovi pogratuloval se slovy, že se jedná o úžasné dílo. Po zkoušce Larson odešel domů, udělal si čaj a… zemřel v důsledku aneurysmatu aorty. Premiéra se stala soukromým holdem Jonathanových přátel a rodiny, a další představení již pokračovala podle plánu. Paradoxně právě smrt přinesla Larsonovi největší slávu, protože mediální titulky hojně propagovaly jeho tragický odchod. RENTu se tak dostala v krátké době mimořádná pozornost a diváci, včetně mnoha celebrit, se jen hrnuli. A tak se produkce přestěhovala do Nederlander Theater, kde se odehrálo více, než 5000 představení a během té doby RENT přivedl do divadla zcela nové publikum. Popularita neustále rostla, producenti vydělávali obrovské peníze, a proto se rozhodli na počest Jonathana prodávat první dvě řady v hledišti chudým umělcům za 20 dolarů. Tak vznikl fenomén tzv. RENT-heads, tedy extrémních fanoušků RENTu. Aktuálně po vzoru RENT-heads frčí například Ham4Ham, což jsou zase ultra fandové Hamiltona. RENT-heads se stal termínem pro lidi, většinou studenty, čekající ve frontě na vstupenky, někdy již od noci, aby byli ráno první, až se otevře pokladna, a mohli si koupit lístky za 20 dolarů. Tato forma limitovaného prodeje levných lístků se postupně stala vzorem pro ostatní divadla a dnes je zcela běžná nejen na Broadwayi, ale i na West Endu.

Díky úspěchu RENTu vznikly dvě nadace: Broadway Cares, organizace, která financuje výzkum a šíří povědomí o HIV/AIDS a nadace Jonathan Larson Performing Arts Foundation, která uděluje granty lyrikům, skladatelům a libretistům na začátku jejich kariéry.

Trvalým odkazem RENTu jsou ale muzikály a umělci, kteří se jím inspirovali. Ať už například SPRING AWAKENING, muzikál o teenagerech, kteří zpívají své frustrace skrze rockové písně, měl premiéru 10 let od premiéry RENTu na Broadwayi. Dále NEXT TO NORMAL, který vypráví o příměstské rodině a matce postižené bipolární poruchou. Na něm se jako spoluproducent podílel i Anthony Rapp, původní představitel Marka Cohena v divadelní i filmové verzi RENTu. Nejaktuálnějším dílem, které jde v “RENTích” stopách je jistě DEAR EVAN HANSEN s příběhem o středoškolákovi trpícím těžkou sociální úzkostí. A kupříkladu samotná píseň z RENTu “Seasons Of Love” se stala obrovským hitem, který se dodnes zpívá při nejrůznějších příležitostech. Čerstvě pár dní zpět na předávání největší americké divadelní události Tony Awards, kde ji v emotivním výstupu zazpívali studenti z města Parkland, kteří přežili útok šíleného střelce.

Nicméně největším dědicem Larsonova odkazu je určitě Lin-Manuel Miranda. Existuje mnoho srovnání mezi Larsonem a Mirandou. Oba píšou o svých vlastních zkušenostech, přepracovávají klasická témata (u Larsona La Boheme, u Mirandy založení Ameriky). Oba ve svých dílech střídají různé hudební žánry a využívají stejné hudební postupy. Oba měli za cíl přinést na Broadway populární hudbu (Larson rock a Miranda rap/hip-hop), oba také vzhlíželi ke Stephenu Sondheimovi. Chtěli více zpřístupnit hudební divadlo a přilákat nové publikum, které by jinak nepřišlo. A to levnějšími vstupenkami, nebo skrze příběhy, které předtím pro Broadway nikdo nezpracoval. S Hamiltonem vidíme opakování fenoménu RENTu a já myslím, že není nikdo, kdo by nesl tuto pochodeň lépe, než Miranda. Měl jsem možnost osobního setkání s tímto geniálním autorem v Londýně a stejně tak, jak vidím Larsona, poznal jsem, že i Miranda je naprosto obyčejný člověk skoro z ulice, hravé dítě v dospělém těle, a sám považuje Jonathana Larsona za svůj největší vzor.

V jakých představeních kromě Tick, Tick…Boom! tě můžeme vidět v nejbližší době?

Tick, Tick…BOOM! začínáme hrát po letní pauze již v září. Do té doby budu ale tradičně v červenci hrát na Letních Shakespearovských slavnostech v komedii Mnoho povyku pro nic nejen na Pražském hradě, ale i v Brně na hradě Špilberk. A od září se vracím do role Raoula v obnovené premiéře muzikálu Fantom opery, na což se opravdu velmi těším. V Divadle Royal také budu pokračovat ve své one-man show How To Become Czech In One Hour. Jinak se teď hodně soustřeďuji na přípravu nových projektů v Divadle Na Prádle a vlastních koncertů, o kterých doufám brzy uslyšíte. A abych nezapomněl, sledujte benefiční AKCI CIHLA, jíž jsem patronem, na mnoha akcích s “cihlou” spojených se můžeme potkat a budeme rádi za vaši podporu.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu krásných rolí 🙂

Recenzi na muzikál Tick, Tick…BOOM si můžete prečíst zde

Autoři fotografii:

Titulná fotografie: Ilja Hubálek

Tick, Tick…BOOM!: Kristýna Junková

RENT: Petr Marek

Tick Tick BOOM

Tomáš Vaněk

STEVE JOSEPHSON – OBSIAHLA SPOVEĎ 2/3

Americký producent, režisér, choreograf, herec a učiteľ Steve Josephson žije už 6 rokov v Prahe. Po štúdiu na University of Southern California v Los Angeles sa podieľal na viacerých medzinárodných divadelných festivaloch a spolupracoval na vyše 70 muzikáloch. V Prahe režíroval Sweeneyho Todda, RENT a 2116. O týchto a mnohých iných muzikáloch nám porozprával v exkluzívnom rozhovore.

Prvú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

RŠ: Mohli by ste nám, prosím, povedať niečo o českej verzii muzikálu RB 2116 v preklade Milana Malinovského?

SJ: Stále sa na nej pracuje, aj keď niektoré piesne už sú hotové, nedávno sme zverejnili One Upon
a Time (Kdes a kdys)
, ktorú mám veľmi rád. S Milanom spolupracujem veľmi často, myslím, že robil na každej inscenácii, ktorú som robil . Je veľmi múdry a má veľký referenčný rámec. Takáto práca si vyžaduje množstvo diskusií. Trik je vymyslieť adekvátny preklad. Toto je však, bohužiaľ, v prípade prekladov inscenácií do češtiny, problém. Ak je niečo dobre napísané, hudba a text by mali byť prepojené, vyjadrujete ním nejakú emóciu a myšlienku. Takže ak vyhodíte jeden jazyk a nahradíte ho iným, stáva sa že ľudia napíšu slová, ktoré sú svojvoľné a nepravé. Nájsť porovnateľné pocity a zvuk si žiada veľa práce, pretože spev sú emócie. Spev sú vokály, do ktorých sa tieto emócie vpisujú. A vy musíte zachytiť rovnaké zvuky, ktoré nesú túto emóciu a spísať ich do slov. Viem to, odkedy som s ním pracoval na Rente (pred pár rokmi taktiež preložil slovenskú verziu Rentu v Bratislave). Robili sme spolu aj na anglickej verzii a je tiež prekladateľom českej verzie. Trvalo nám rok, kým sme vymysleli adekvátny český preklad. A takto to teraz funguje aj s českou verziou RB 2116. Už keď sa RB 2116 hral vo svojej originálnej angličtine, uvažoval nad českou verziou. Teraz premýšľam nad českým prekladom a nad tým, či o niečo prekladom prídeme. Ďalším problémom je, že niekedy musíte určitú vec úplne vyškrtnúť a nahradiť, pretože som možno napísal niečo, čo dávalo zmysel v angličtine a reprezentuje to určitý pocit, ale v češtine to tak nie je. Taktiež nemáme rovnaký referenčný rámec, rovnaké myšlienky a príbehy, a tak si často musíte povedať “ok, tento nápad fungovať nebude.” Takže našou výzvou je nájsť nový scenár, alebo nový charakter či novú fabulu, na ktorej postavíme príbeh, takže je to vec, na ktorej sa neustále pracuje. Vlastne rozmýšľam, že preložíme ďalších pár piesní. Dlho mi trvá, kým si k takému prekladu sadnem a rozhodujem sa, či som ochotný sa vzdať nejakého z týchto významov alebo som ochotný ich vymeniť za niečo, čo navrhol on, ktoré sú síce odlišné, ale fungujú.

Pre mňa je toto otázka umeleckého diela. Muzikály môžu byť umením alebo môžu byť zábavou. Ja k tým mojím pristupujem ako k umeleckým dielam, čo si žiada obrovskú zodpovednosť; nerobím len zábavné kúsky, ktoré si ľudia chodia pozrieť ako niečo v televízii. Trávim nad nimi veľa času. Napísať slušný scenár môže trvať aj 10 rokov a myslím, že ak ste nad ním toľko času nestrávili, nezaslúži si byť uvedený.

AD: Už ste spomínali Sweeneyho Todda. Bola to vaša prvá pražská produkcia a takisto prvé uvedenie tohto muzikálu v Prahe a celkovo Českej republike. Bola táto produkcia pre Vás niečím výnimočná?

SJ: V prvom rade musím povedať, že tak, ako množstvo Američanov, aj ja milujem Stephena Sondheima. Žáner muzikálového divadla vytvorili Rogers a Hammerstein. Myšlienku, že pieseň
v predstavení nie je len pre zábavu, ale musí posúvať dej vpred a odhaľuje vnútorné charakterové vlastnosti postáv. Oscar Hammerstein bol v tomto ohľade pre Stevena Sondheima ako otec a uňho sa Sondheim naučil písať muzikály. Takže Sondheim zobral, čo už urobili Rogers a Hamerstein a posunul to vpred ako skladateľ a textár v jednej osobe. Jeho slová sa snúbia s hudbou, to načasovanie, ten rytmus… . Keď tie slová poviete a cítite ich význam, jediné noty, ktoré k nim pasujú sú Sondheimove. Preto sú Sondheimove muzikály takou výzvou. Nemôžete oddeliť slová od hudby. Takže je to pre hercov veľmi náročné a veľa jeho diel spracúvajú operné spoločnosti. Sweeney Todd je extrémne náročný po hereckej aj speváckej stránke. Vždy som to predstavenie miloval a už predtým som pracoval na Sondheimových muzikáloch. Tak som začal spolupracovať s Brianom Caspem, ktorý šéfuje hereckému štúdiu Prague Playhouse. Bol jedným z prvých ľudí, čo som tu stretol a začali sme sa baviť o muzikáloch. Nikto iný tu nerobil americké muzikály a tá myšlienka sa mu veľmi páčila, tak sme sa rozhodli, že sa do toho dáme aj keď je Sweeney Todd veľmi náročný. Stále to predstavenie milujem. Uvádzal by som znova a znova v rôznych verziách. Je to úžasné dielo, ktoré si viete predstaviť mnohými spôsobmi. Myslím, že to bol prvý Sondheimov muzikál, ktorý sa tu hral a viem, že nedávno mal Sweeney Todd premiéru v Plzni, ale neviem, ako sú urobené preklady. Neviem si predstaviť, ako by niekto mohol dať tej hudbe iné slová. Predpokladám, že je to veľmi náročné. Budem sa musieť porozprávať s niekým, kto to videl a zistiť, čo si o českej verzií myslí. Ale o niekoľko rokov neskôr som s Prague Shakespeare Company (pražské divadlo hrajúce v anglickom jazyku, pozn. red.) pracoval na muzikáli Príbehy z lesov (Into the Woods). Opäť predstavenie, ktoré milujem. Už niekoľkokrát som na ňom pracoval a znovu je to úžasné dielo, ktoré ponúka rôzne uhly pohľadu a možnosti, ako sa k nemu postaviť. Hlavnou myšlienkou je rozprávanie príbehu a to sa dá urobiť nespočetnými spôsobmi. Toľko k Sondheimovi, na ktorom som pracoval a rád by som tu uviedol ďalšie jeho diela. Hlavne preto, že ľudia sa na to asi nedajú, také je to ťažké.

AD: To bola moja ďalšia otázka. Či ste to videli aj v Plzni.

SJ: Zatiaľ som to predstavenie nevidel. Pôjdem si ho pozrieť. Ale ešte neviem kedy. Od premiéry som nemal príležitosť, ale určite ho chcem vidieť.

RŠ: Kedy ste sa po prvýkrát stretli s tvorbou Jonathana Larsona?

SJ: Na moje prvé stretnutie s Rentom si dodnes pamätám. Musím ale povedať, že muzikál Rent som si zamiloval a začal som ho obdivovať až po mnohých rokoch. Som v rovnakom veku, ako by bol Jonathan Larson (autor muzikálov Rent a Tick, Tick…Boom, pozn. red.), možno o rok mladší. V čase, keď Rent vyšiel, žil som v podkrovnom byte v New Yorku so svojimi kamarátmi umelcami, neboli tam steny… Jednoducho, v 80. rokoch som žil veľmi podobným spôsobom života, ako postavy muzikálu Rent, a keď sa muzikál objavil a všetci z neho boli nadšení, nerozumel som, pretože sa mi nezdal ničím zvláštny. Bolo to akoby niekto napísal muzikál o vašej rodine, vy by ste naň prišli do divadla povedali by ste si: “Nechápem to, čo sa na nás ľuďom zdá také výnimočné?” Moji priatelia písali hry a muzikály, často sa mi stalo, že som prekračoval spiacich opilcov pred vchodom – taký jednoducho život bol. Až o pár rokov, keď som získal odstup som sa obzrel späť a povedal som si: “Wow, to obdobie, miesto, energiu, a celkový efekt sa mu podarilo zachytiť naozaj dokonale!” Vtedy som Rent skutočne ocenil a pomyslel som si: “Teraz mu už rozumiem!” Nielenže mu rozumiem, ale chápem aj jeho referenčný rámec, poznám materiál, na ktorý odkazuje a ktorý bol jeho inšpiráciou.

Nedávno som trochu pomáhal s Tick, Tick…Boom!, robil som pre tunajšiu produkciu pohybovú prípravu a faktom je, že v každej z tých piesní počujete odkazy na rôzne diela a veci, ktoré ho ovplyvnili. Keď nejaký počujem, viem ho presne priradiť, pretože mal rovnaký referenčný rámec ako mám ja. A keď sa začínalo uvažovať o tom, že by sa Rent inscenoval tu, pomyslel som si: “ak je niekto, kto by to tu mal režírovať alebo inscenovať, mal by som to byť ja, lebo nikto iný to skutočne nepochopí.” Bol som v podstate Mark Cohen, bolo to akoby si Mark povedal “Fajn, zrežírujem show o mne a mojich priateľoch, aby nám ľudia porozumeli a pochopili, čo máme v úmysle.” Dnes tento muzikál milujem. Je úžasný, nostalgický… má síce svoje muchy, po emočnej stránke je trochu „nevyspelý“… Viete, keď ste teenager, hovoríte si “veď ja sa zmením.” Keď sa na ten muzikál pozerám teraz ako dospelý, musím povedať, že najrozumnejšia postava bol Benny, ktorého všetci nenávideli. Je to človek, ktorému sa podarilo prísť na to, ako dať jeho priateľom umelcom miesto na tvorbu a poskytnúť im strechu nad hlavou. Bol to úžasný nápad. Ale v muzikáli je záporný hrdina, pretože nereprezentuje rovnaké „ideály“ a hovoria mu, že sa zapredal, ale Benny na to “nie, vidím, aký je svet a čo musíme urobiť” – čo je veľmi rozumná odpoveď. Ako dospelý sa na to teraz spätne pozerám inak a hovorím si “áno, je to skvelá ukážka toho, ako by podľa teenagerov mal svet vyzerať.“

RŠ: Vo vašom životopise som si všimla titul Seasons Of Love, má niečo spoločné s Rentom, alebo je to náhoda?

SJ: To bol koncert. Mám rád všetky druhy umenia predvádzaného pred ľuďmi a neviem si medzi nimi vybrať favorita. Často sa zamýšľam nad muzikálmi, lebo tie môžu mať to najlepšie zo všetkého, nie? Jednak je to samotné inscenovanie pohybový talent tanečnej company, môže tam byť dobrý spev aj hudba a herectvo by malo byť také dobré akoby to bola činohra, ale často sa považuje za najslabší článok. Svoje štúdiá som začal ako klasický sheakespearovský herec v Los Angeles, popritom som ale bol v skupine moderného tanca a študoval som spev. Rád sa medzi nimi pohybujem. Niekedy je fajn spraviť len spievať a spraviť si koncert, niekedy zas tanečné predstavenie. Najradšej však skúšam všetky tri zložky prepojiť.

RŠ: Kto priniesol Rent do Prahy?

SJ: Bol to môj nápad. Stalo sa to, keď som pracoval v muzikáli Klíč králů. Bolo to tesne po muzikáli Sweeney Todd, na ktorom som spolupracoval s Milanom Malinovským, ktorý mi pomáhal
s prekladom. Pracoval som vtedy s Markétou Procházkovou a niekoľkými ďalšími hercami a v tom čase som sa vrátil materiálom Rentu a uvedomil som si, že mnohí z týchto českých hercov naozaj túžia predstaviť niečo, čo v Prahe chýbalo. Chceli robiť také divadlo, čo tu dovtedy nebolo. A tak som počas skúšok muzikálu Klíč králů navrhol: “počujte, prečo si také predstavenie nespravíme my sami? Zabudnime na nejaké veľké divadlo. Prvé uvedenie Rentu v Prahe bol môj nápad a všetkých tých ľudí som poprosil, aby mi venovali kúsok svojho času. Bola to veľká produkcia so živou kapelou a bolo jasné, že na tom veľmi nezarobíme, ale to nás, čo sme na Rente pracovali vôbec netrápilo. Nešli sme do toho kvôli peniazom, chceli sme tu mať divadlo, o ktorom sme vedeli, že existuje, ale tu zatiaľ chýbalo.

RŠ: V jednej recenzii na Tick, Tick…Boom! bol tento muzikál označený ako “otvorený list muzikálovému divadlu. Čo si myslíte o tomto označení?

SJ: Tick, Tick…Boom! je podľa mňa o niečom inom. Treba si uvedomiť to, že ten muzikál bol napísaný až po smrti Jonathana Larsona. Keď si ale vezmete pôvodný materiál a piesne, ktoré napísal… V New Yorku existuje celá divadelná štvrť v podobe, akú v Prahe nemáme, sú tu napríklad kabaretné kluby, malé piano kluby a spoločenské miestnosti, kde neznámi umelci predstavujú svoje piesne. Organizujú sa tzv. večery piesní a presne z takýchto pochádzajú aj piesne Jonathana Larsona. Sú to veľmi nezvyčajné piesne, ktoré sú dôležité preňho samého a jeho koncerty a počuť v nich množstvo odkazov na diela, ktoré mu boli inšpiráciou. Robil v nich isté intelektuálne rozhodnutia, no samotný muzikál vznikol až po jeho smrti, pričom pri jeho tvorbe bolo cieľom poukázať na to, aby si ľudia spätne uvedomili, kým bol a čo chcel dosiahnuť. Pre mňa je však ten muzikál o niečom inom a síce – kto sme my ako umelci? Kedy v sebe nájdeme svoj vlastný unikátny hlas? Kedy namiesto toho, aby sme boli len divákmi a svedkami práce iných ľudí a len ich tvorbu komentovali začneme vytvárať niečo nové? Myslím, že je to v TTB vidieť v piesni Sunday o nedeľných brunchoch, ktorá je odkazom na muzikál Sunday In The Park With George. A práve v tomto muzikáli je pieseň s rovnakým názvom. Sunday In The Park With George, ktorého autorom je Stephen Sondheim je o Georgeových úskaliach života ako umelca a otázkach ako Čo tomuto svetu po sebe zanechám? A to je metafora.

Takže pre mňa je Tick, Tick, Boom! jeho uvedomením, že “musím prestať myslieť na to, že len komentujem dielo iných ľudí a vytvoriť vlastné.” S tým tiež prichádza otázka „kto som ako človek?“ ktorá súvisí s 30. narodeninami. Je to dospievanie a uvedomovanie si, kým vlastne je.

Tvrdenie, že je to otvorený list muzikálovému divadlu by znamenalo, že vám to samo o sebe nemá čo dať a opäť je to len komentovanie práce iných ľudí. Je to skôr akýsi vnútorný boj umelca. Kedy to už vieme? Kedy začujeme to tikanie a začneme si uvedomovať “musím sa stať sám sebou”? Kto vlastne som? Čo vytvorím?

Tento rozhovor je natoľko obsiahly, že bude mať 3 časti. Posledná časť už čoskoro na našom webe.

Steve Josephson v súčasnosti poskytuje aj muzikálové workshopy v Prahe, kde sa s ním určite stretnete.

 

Autorky: Anna Duffeková a Romana Švecová

Steve Josephson – obsiahla spoveď 1/3

Americký producent, režisér, choreograf, herec a učiteľ Steve Josephson žije už 6 rokov v Prahe. Po štúdiu na University of Southern California v Los Angeles sa podieľal na viacerých medzinárodných divadelných festivaloch a spolupracoval na vyše 70 muzikáloch. V Prahe režíroval Sweeneyho Todda, RENT a 2116. O týchto a mnohých iných muzikáloch nám porozprával v exkluzívnom rozhovore.

Steve Josephson: Muzikály môžu byť umením alebo môžu byť zábavou. Ja k tým mojim pristupujem ako k umeleckým dielam.“

 

AD: Prečo ste sa rozhodli študovať  krásne umenia?

SJ:  Už od detstva som vedel, čo chcem robiť. Asi som si myslel, že nemám na výber. Prvú hru som napísal v škole, keď som mal 8 rokov. Vtedy som začal. Písal som pre školu malé hry, hral som predstavenia. Kým som prišiel na strednú školu, čiže do 14 rokov, robil som hlavne to. V poslednom ročníku som mal len hodiny scénického umenia. Čiže spev, tanec, herectvo. Niekedy si želám, aby som mal inú cestu životom, ale nemal som.

 

AD: Akú hru ste napísali, keď ste mali 8 rokov?

SJ:  Napísal som vlasnú verziu Draculu. Škola kúpila úplne prvú videokameru, akú kedy kto videl
a pamätám si, že sa to nahrávalo na kazetu. Písal som aj satiry na televízne relácie a predpokladám, že boli otrasné, ale myslím, že školu tešilo, že 8-ročné dieťa píše, takže som chodil z triedy do triedy
a celý deň som hral tieto malé hry.

 

AD: Ste zo Spojených štátov, spolupracovali ste na festivaloch v Edinburgu v Spojenom kráľovstve. Ako ste sa dostali do Prahy?

SJ:  Festival umenia v Edinburghu je úžasný a so skupinou z University of Southern California som tam chodil ešte počas vysokej školy, a teda v priebehu rokov som tam strávil veľa času. V roku 2010 som so  známym sci-fi autorom Rayom Bradburym napísal muzikál. Bola to posledná vec, na ktorej pracoval. Premiérovali  sme v Kalifornií a priniesli produkciu do Edinburghu, predstavenie tam vzbudzovalo obrovský záujem. A videla to jedna česká režisérka a autorka, ktorá tam bola so skupinou hercov z Prahy, tiež robili pár predstavení. Veľmi sa im predstavenie páčilo a prišli aj druhý raz. A náhodou jeden môj škótsky priateľ bol v ich predstavení a povedal mi, že tej režisérke sa predstavenie veľmi páčilo. A tak to začalo. Pomyslel som si, že som nikdy nebol v Prahe a väčšinou po skončení festivalu cestujem po Európe a navštevujem nové mestá.  Tak som povedal, že dobre, poslal som jej email a povedal som jej, že som nikdy nebol v Prahe a uvažujem nad tým, že by som sa tam tak na týždeň vybral,mohli by sme sa stretnúť a uvidíme, čo bude ďalej. Tak som sa dostal do Prahy. Náhodou. O tejto osobe som nevedel absolútne nič, len to, že je z Česka a bola na festivale. Vysvitlo, že naše predstavenie videla Miriam Landa, takže prví ľudia, ktorých som tu v Prahe stretol boli Miriam a Dan Landovci, ktorí mi dali, takpovediac, rýchlokurz histórie.  A do tohto mesta som sa zamiloval. Pomyslel som si: „Wow, toto je naozaj čarovné miesto s čarovnou históriou.“ Som Američan určitého veku a kvôli dlhej sovietskej okupácií tohto územia som o Prahe nič nevedel.
V škole sa tvárili, že táto oblasť neexistuje. Akoby ste na mapu nakreslili imaginárnu čiaru okolo územia ovádaného sovietmi a všetko to vyčiernili.   Neučili nás žiadnu históriu, nevedeli sme, čo tu je, nevedel som nič.  Takže keď som sem prvý krát prišiel na návštevu, bol som ohromený. Uvažoval som, ako je možné, že toto úžasné kultúrne hlavné mesto s toľkou históriou a umením, hlavne hudbou a divadlom… ako mohlo existovať bez toho, aby som o ňom vedel? A keďže som večný študent, rozhodol som sa, že sa o Prahe musím dozvedieť viac.

 

AD: Spolupracovali ste na mnohých festivaloch a na jednom z nich ste robili aj predstavenie Hviezdne vojny za 30 minút (Star Wars in 30 Minutes).  Ste fanúšikom sci-fi a Hviezdnych vojen, alebo to bola len náhoda? 

SJ: Nikdy som sa nepovažoval na fanúšika sci-fi, ale aj tak pracujem na veciach, ktoré môžu byť za sci-fi považované.  Na Hviezdnych vojnách som vyrastal, ako každý môjho veku a kultúry. Mal som rád Hviezdne vojny, ale páčili sa mi aj Mupeti (The Muppets – komediálna televízna relácia s bábkami z 50. rokov. pozn. red.). Mupeti z dielne Jima Hensona, takže Hviezdne vojny som mal rád kvôli Yodovi. Bola to kombinácia sci-fi, Hviezdnych vojen a Mupetov. A tak sa stalo, že jedna herecká spoločnosť hrala na Edinburghskom festivale predstavenie Hviezdne vojny, ktoré sa hralo už veľmi dlho, zapojil som sa doň a zamiloval som si ho.  Dalo mi príležitosť hrať a podieľať sa na Hviezdnych vojnách, takže som produkoval predstavenie v Los Angeles a zhruba 5 rokov ho používala aj spoločnosť Lucas film pre svoje pobavenie. Okrem komerčnej produkcie v Los Angeles sa toto predstavenie hralo aj na veľkých stretnutiach fanúšikov Hviezdnych vojen a dokonca aj na Comic-Cone.  Ale ja píšem muzikály
a uvedomil som si, že jeden z muzikálov, čo som napísal dávno pred týmto, bol o niekom, kto sa vrátil o 100 rokov do minulosti. Bola to anti-technická hra, čiže bola svojim spôsobom sci-fi. A samozrejme, posledná vec, na ktorej som spolupracoval s Rayom Bradburym bola tiež sci-fi, takže sa stále uberám týmto smerom. Myslím, že mám s technológiami také talianske manželstvo a stále sa k nim vraciam.

 

RŠ: Rada by som sa vám teraz položila pár otázok venovaných muzikálu 2116, na ktorom ste spolupracovali so spisovateľom Rayom Bradburym. Prečo ste si pre svoj muzikál RB 2116 vybrali práve divadlo Semafor? Máte v Prahe nejaký obľúbený priestor?

SJ: Kedysi som robil pár muzikálov v maličkom divadle menom Divadlo Na Prádle na Malej Strane, pretože tam mi to najviac pripomína nejaké off-Broadway newyorské divadlo. Je maličké, útulné a cítim sa tam ako v divadle a mám to tam rád. Hrala sa tam napríklad prvá produkcia Rentu, Sweeney Todd a tiež niekoľko činohier. Potom sa ale Rent presunul do divadla Kalich a hral sa tam.

Jedným z prvým muzikálov, na ktorých som v Prahe pracoval, bol Klíč králů, na ktorom som spolupracoval s Danielom Landom v Divadle Broadway, takže mám skúsenosti z mnohými pražskými divadlami. Čo sa týka Semaforu – 2116 je o putujúcej skupine divadelníkov, ktorý rozprávajú príbeh svojským, staromódnym štýlom, je to až prednesové. V Semafore som videl pár koncertov a zdalo sa mi, že má pre tento muzikál veľmi dobrú atmosféru, aj v porovnaní s repertoárom tohto divadla. Myslím, že to tam fungovalo veľmi dobre.

 

RŠ: Vidno medzi prvou verziou muzikálu a verziou z roku 2016 nejaké zásadné zmeny?

SJ: RB 2116 sa vyvíjalo vyše 50 rokov. Ray Bradbury začal toto predstavenie ako krátky jednoaktový muzikál pred 50 rokmi. Pôvodne Charles Laugton a Elsa Lancaster (ktorá hrala Frankensteinovu nevestu) prišli za Rayom Bradburym ešte keď v mladosti pôsobil v Hollywoode. Rozhodli sa usporiadať v Londýne večer jednoaktových muzikálov. A keďže sa práve dostával do povedomia ako spisovateľ, povedali mu, že by mali záujem vytvoriť krátky science fiction muzikál, pretože scifi bolo v 50. rokoch veľmi populárne. A tak ich Ray Bradbury u nich doma a asi za týždeň napísal príbeh o manželoch, ktorí si navzájom darovali robotov a potom najali hudobného skladateľa a začali pracovať na muzikáli. Pomáhal mu s ním aj režisér James Whale. Režíroval Frankensteinovu nevestu, ale mal skúsenosti aj s muzikálmi, ako napríklad pôvodná filmová verzia muzikálu Show Boat. Muzikál sa však nepodarilo dokončiť. Postupom času každý dostal ponuku na iné projekty a filmy, James Whale umrel a projekt, ktorý chcel Ray Bradbury dokončiť nevznikol.

Niekedy okolo roku 2008, začal slabnúť a bol často chorý a myslím, že práve vtedy sa rozhodol, že prišiel čas to dielo dokončiť. Bolo preňho jednou z lások jeho života. A tak mi doniesli scenár, ale nebola tam žiadna hudba, len jeho texty, a hovoria: “viete, cítiť z toho tanec, myslíte, že by ste s tým vedeli niečo urobiť?” Našiel som teda skladateľa, zapracovali sme na tom a potom sme spravili aj predvádzačku. Opýtal som sa ho, či v príbehu môžem niečo pozmeniť alebo doň niečo pridať a on povedal: “môžeš urobiť čokoľvek, ak to dostane muzikál na scénu”. Túto verziu som následne uviedol v roku 2009 v Laguna Beach a v Pasadene v Los Angeles a ľudia boli nadšení, lenže ten muzikál mal iba 45 minút. Bolo to krátke predstavenie a on ma poprosil, aby som vymyslel choreografiu na sprievodný balet, ku ktorému napísal príbeh, ale ja som mal iný nápad. Hovorím mu: “vieš, je to krásna staromódna show, ale rád by som prepojil celý svet Raya Bradburyho, všetky tvoje poviedky a práce, mohol by som napísať druhé dejstvo muzikálu? Zistili by sme, že ide o putujúcu skupinu divadelníkov a všetci sú stíhaní políciou za to, že sú teroristi a dozvedeli by sme sa ich príbehy.” Súhlasil a ukázal mi všetky svoje príbehy a materiály a postavy a toto sme prezentovali v roku 2010 v Edinburghu – boli to dve oddelené dejstvá, ktoré boli prepojené. Nový materiál bol naozaj dobrý, no vedeli sme, že ak má byť tento muzikál úspešný a tak trochu aj komerčný hit, musí to byť štandardný „knižný muzikál“ (muzikál, v ktorom je hudba a tanec prepojené v príbehu s dramatickou zápletkou, inými slovami muzikály, ako ich poznáme dnes typu Bedári, Fantóm Opery a pod. pozn. red.). Potrebovalo to príbeh, ktorý by sa postupne rozvíjal, pretože publikum bolo zmätené. Nerozumeli tomu a pýtali sa: “prečo je v prvom dejstve jeden príbeh a v druhom dejstve úplne iný?” A tak som s Rayom Bradburym posledné dva roky jeho života písal všetok ten nový materiál pod jeho vedením. Stretávali sme sa uňho doma, diskutovali sme o tom, čo chceme urobiť a rôzne sme preskupovali piesne a zisťovali sme, kde má príbeh trhliny. Občas navrhol napríklad: “možno by sme mohli pridať túto postavu” a túto verziu sme odpremiérovali v Semafore. Je tu teda veľmi výrazný rozdiel, teraz je to už hotový príbeh, ktorý sleduje klasickú časovú os a je to klasický „knižný muzikál.“

 

RŠ: Čo sa vám na tomto diele zapáčilo natoľko, že ste sa rozhodli ho spracovať?

SJ: Keď som ho čítal po prvýkrát, videl som v ňom dielo 50. rokov, bolo staromódne, a tak si vravím fajn, ak mám vytvoriť niečo nové, nechcem to spraviť z niečoho starého. A tak som začal zisťovať, kam sa svet od roku 1950 posunul. Ray Bradbury na ňom pracovať v 50. rokoch, ale čo sa odvtedy stalo s literatúrou, filmom a kultúrou? Rozmýšľal som, kto prevzal štafetu v žánri sci-fi a hororu, a dostal som sa k dielu Tima Burtona (Predvianočná nočná mora, Alica v Krajine zázrakov, Charlie a Továreň na čokoládu pozn. red), ktorý je jedným z mojich obľúbených autorov a pomyslel som si – toto by mohlo byť ono. Tim Burton – čo spravil s umením? To ma doviedlo k blízkej budúcnosti a otázke, „čo s tým spravím ja?“ A tak som si opäť prečítal všetky poviedky, novely a knihy Raya Bradburyho a sústredil som sa na ne. Zrazu boli pre ma ako jeden obrovský hlavolam. Snažil som sa vytvoriť niečo nové na základe starých tém, ktoré spracoval, jeho filozofie a bola to výzva, pretože som si uvedomil, že to píšem pre Raya Bradburyho a tak musím nejakým spôsobom prehovoriť „jeho hlasom“ v modernej dobe. Milujem výzvy a hlavolamy a už som napísal pár vecí pre iných ľudí alebo som vzal prácu, kde som reprezentoval iných, A robím to aj teraz, píšem texty pre niekoľko hudobných skupín, nie z muzikálového divadla, ale funk alebo jazz, je to zábava, skoro ako keby ste hrali nejakú postavu. Ako herci sa snažíme zachytiť hlas postavy a vystupovať ako ona. A ako textár a dramatik môžem urobiť to isté, snažím sa zachytiť hlas postáv, ale môžete sa pokúsiť nejakým spôsobom zachytiť aj „hlas“ celého žánru a o to som sa snažil. Bola to veľká výzva.

 

Tento rozhovor je natoľko obsiahly, že bude mať 3 časti. Druhá časť už čoskoro na našom webe.

Steve Josephson v súčasnosti poskytuje aj muzikálové workshopy v Prahe, kde sa s ním určite stretnete.

 

Autorky: Anna Duffeková a Romana Švecová