Zajímavosti

Evropská premiéra muzikálu Turandot

Jméno Turandot určitě není milovníkům divadla cizí – tuhle tematiku už ve své stejnojmenné opeře zpracoval na počátku 20. století italský skladatel Giacomo Puccini. O necelých sto let později se k ní vrátili autoři v jihokorejském Soulu a „přenesli“ princeznu Turandot z opery do muzikálu.

Evropská premiéra tohoto jihokorejského muzikálu se konala 6. března v Divadle Nová scéna v Bratislavě. Autoři Lee HaejeJang Soyeong se po úspěšných turné po Asii rozhodli posunout dál do světa a spolupráci s tímto divadlem započali na základě předešlých zkušeností s představeními Nové scény na Mezinárodním muzikálovém festivalu v Daegu (Madam de Pompadour a Mata Hari). O překlad se postarala dvojice Lujza PuchalováVladimír Puchala, představení režíroval Róbert Alföldi a živý orchestr diriguje Ľubomír Dolný.

Muzikál Turandot je, na rozdíl od opery, pojat velmi moderně. V kostýmech, textu, hudbě i maskách je místy znatelný asijský vliv, ale to pro evropského diváka vůbec nepůsobí rušivým dojmem. Spíš naopak. Chytlavé melodie mnohdy doprovází sbor, a tudíž v hlavě rezonují i dlouho po skončení představení. K tomu v choreografii spatříme jemné náznaky známé skladby Thriller of Michaela Jacksona. Dalo by se říci, že celé představení je jeden obrovský hit.

Hlavní role chladné a kruté princezny Turandot se na první premiéře bravurně zhostila Miroslava Drínová. Odvážného prince Kalafa si stejně tak skvěle zahrál Peter Makranský. Jeho statečnou a oddanou služkou Ryu byla Romana Dang Van. Čtveřici klaunů, kteří publikum nejen baví, ale také provádějí diváka celým příběhem, hráli Michal Candrák, Lukáš Pišta, Tomáš Majláth a Vladislav Plevčík. Sisa Sklovská se objevila jako matka princezny Turandot. Krále obou království, tedy otce Turandot a Kalafa, hráli Pavol Plevčík a Stano Král. A nakonec, pobočníka princezny Turandot, krále smrti, si zahrál David Árva.

Muzikál Turandot je novým zpracováním už nespočetněkrát převyprávěného příběhu, ale to neznamená, že není originální. Herecké i pěvecké výkony se snoubí s chytlavou hudbou a texty, což spolu tvoří neopakovatelný kulturní zážitek.

 

Autorka:  Anna Duffeková

Zdroj obrázku: https://www.nova-scena.sk/turandot/

 

Nové hudební divadlo v Českých Budějovicích!

Již ve středu 25. září od 19:00 se v kulturním domě Vltava uskuteční slavnostní koncert k zahájení činnosti nového českobudějovického Hudebního divadla Ze:Mě. Muzikálové GALA otevře první sezónu vznikající organizace nesmrtelnými muzikálovými hity z české i světové tvorby. Diváci se mohou těšit například na písně z muzikálů Jesus Christ Superstar, Čarodějka, Bídníci, Casanova či Největší showman za doprovodu živého orchestru pod vedením Vojtěcha Adamčíka a Jana Bubáka.

V rámci galavečera vystoupí významní umělci české muzikálové scény – nynější pěvecká, herecká a televizní hvězda Milan Peroutka, českobudějovický rodák účinkující v současnosti převážně v hlavních rolích pražských muzikálů Lukáš Randák, představitelka titulní role muzikálu Čarodějka v pražské GoJa Music Hall Elis Ochmanová, charismatický zpěvák a představitel role Che v budějovické Evitě Lukáš Adam, zpěvačka a herečka s neskutečným hlasem Andrea Holá a též mladá nadějná zpěvačka z daleké Severní Karolíny v USA Lindsay J. Salvati.

Součástí koncertu bude též slavnostní křest ke vzniku Hudebního divadla Ze:Mě za účasti významných osobností českého muzikálového divadla. “Je mi velikou ctí, že naše pozvání ke křtu divadla přijali tvůrci, bez kterých by český muzikál v podstatě nemohl existovat. Mezi kmotry našeho nového hudebního divadla se tedy zařadí Lumír Olšovský, režisér a šéf muzikálového souboru v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, dále pak hudební skladatel Zdeněk Barták, autor úspěšných muzikálů Romeo a Julie a Casanova, které mohli diváci vidět v minulých sezónách na zámku Hluboká, a také překladatel a muzikálový odborník Michael Prostějovský, který stojí například za překladem legendárního Jesus Christ Superstar do češtiny,” říká Vojtěch Adamčík, šéf nového divadla Ze:Mě.

Tým hudebního divadla Ze:Mě pořádá koncert se záměrem vytvořit tradici, která by každoročně přilákala začátkem divadelní sezóny současné pěvecké hvězdy muzikálového divadla. “Chtěli bychom, aby vznikl slavnostní večer, na který budou diváci chodit oblečeni třeba jako do opery, tedy v kooperaci s termínem GALA obsaženým v názvu,” dodává Adamčík.

Předprodej vstupenek stále běží v síti CBsystem, je možné si zakoupit i e-vstupenky. Ceny se pohybují od 249,- do 399,- Kč za lístek.

Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Obdivovatele a fanoušky muzikálů většinou nic nezastaví, aby mohli vidět svá milovaná díla i daleko za hranicemi. Po Praze a Londýně bylo Oslo třetím městem, kam mě vyhnala zvědavost vidět další verzi mého oblíbeného Fantoma Opery.

Scenekvelder je soukromá norská scénická produkční společnost, která se zaměřuje na produkci nejznámějších světových muzikálů. V její produkci tak mohli norští diváci navštívit muzikály Bídníci, Zpívání v dešti, Mary Poppins, Billy Elliot, Tři mušketýři, Annie, The last 5 years, My Fair Lady a další, a zatím poslední je Fantom Opery. Ten se hraje v krásném a velkém divadle Folketeateret v centru Osla od září loňského roku a já jsem měla to štěstí, vidět jubilejní sté představení. Je to samozřejmě non-replica zpívaná v norštině a již zde musím zmínit pěkné hlediště a vynikající zvuk živého orchestru. Derniéra je plánovaná na 30. března 2019.

(Mé postřehy jsou čistě subjektivní. Nevyhnu se srovnání jednotlivých produkcí, jsem si však vědoma, že zejména non repliky jsou představení, kde je produkce omezena licenčními podmínkami, které diváci nemůžou znát. Proto se chci vyvarovat srovnávání stylem dobře/špatně nebo lepší/horší. Chci přinést hlavně představu o osloském představení a srovnání s českou non replikou, avšak není mým cílem někoho/něco kritizovat. Takže srovnání stylem líbilo více/líbilo měně snad nikoho nepohorší 🙂 )

Pozor, další text může obsahovat spoilery!

Již po zhlédnutí traileru mi bylo jasné, že norský Fantom Opery bude jiný než třeba londýnský. Fotografie a videa na stránce divadla slibovaly velkolepé kulisy, poněkud chudší kostýmy, ale hlavně nevšední zážitek. Překvapily mě dvě skutečnosti: Fantom má svoji masku na opačné straně obličeje než jinde ve světě, a Christine má blonďatou paruku. Nic z toho však nepůsobí rušivě – Christine je podle románu i muzikálu Švédka a vizáž Fantomova obličeje je jen síla zvyku. Nebyly to však jediné odlišnosti. V představení je jich daleko více.

Pokud jsem si někdy povzdychla u české verze, že mi v ní chybí některé londýnské detaily jako například červená šála u Christine ve scéně u hrobky, v Norsku toho chybí víc. Chybí například Fantomův prsten. Chybí také svícny v podzemí i lucernička. Ze všech baletek tančí na špičkách pouze jedna, i ta se objeví až na maškarním plese. Chybí i svatební šaty. A ve scéně u hrobky nechybí jen červená šála, ale i celá hrobka 🙂 Jako by chtěla produkce udělat po vizuální stránce úplně jiné představení (myšleno s nadsázkou, viz moje poznámka o licenčních podmínkách), a navíc vše minimalizovat a soustředit divákovu pozornost pouze na důležité věci, čemuž bych vcelku rozuměla – přemíra dekorací nebo „příliš mnoho lidí na jevišti“ odvádí člověka od děje.

Hned po vkročení do sálu vás čeká prázdné jeviště, které není nijak velké na šířku, má však značnou výšku i hloubku. Lustr již visí nad hlavami diváků v prvních asi 5 řadách uprostřed, zahalen prostěradlem. Další dění dává slibovat, co se týče kostýmů a dekorací, značnou „úspornost“ (nemyšleno finanční). U dražby je na scéně jen Raoul, licitátor a kluk ze zákulisí přinášející věci na dražbu. Hrací skříňka a ostatní věci jsou poměrně malé, ale plní účel. A takto se to táhne téměř (schválně říkám téměř) celým představením – žádná scéna nechybí, představení není nijak zkráceno, na jevišti však není nikdo/nic „navíc“. Kostýmy připomínají spíš moderní dobu, a to také ve scénách všech tří oper – u nich jsou však aspoň málo barevné. V ostatních obrazech jsou téměř výlučně v šedých, modrých, stříbrných a černých barvách, na maškarním bále se ještě občas mihne zlatá. Pevné dekorace jako portál a Fantomova lóže jsou stříbrné a připomínají sochy vytesané do kamene. Celé představení tak působí chladně, ale pouze navenek…

Když však na scénu vstoupí Fantom, vše je rázem jinak! V té chvíli jsem pochopila, že tvůrcům šlo o to, dodat hlavní postavě důležitost a jakousi pomyslnou velikost. S krokem Christine do zrcadla přichází velkolepá dekorace schodiště do podzemí (žádní dvojníci!) a při plavbě lodí se zjeví nádherné obří varhany ve skále, nespočet notových papírů a hodně modrého světla. Další velkou dekorací je střecha, která se v představení objeví dvakrát – i místo chybějící hrobky, a píseň Wishing You Were Somehow Here Again a následný terčet se odehrávají na střeše. Co jsem však ne úplně pochopila, je pistole v ruce Fantoma místo chrliče ohně. Stejnou pistolí vyhrožuje při únosu Christine z jeviště i Raoulovi při závěrečném terčetu… K Fantomovi samozřejmě patří také lustr, který vypadal jako z pravého křišťálu (podle barevných odlesků). A padá opravdu rychle – zastaví se jen pár centimetrů nad hlavami diváků.

Nebudu rozepisovat detaily každé scény. Rozdílů oproti jiným produkcím bylo mnoho, a někoho by i mohly iritovat, já jsem si však během chvilky uvědomila, že mi vlastně nevadí. Představení jako celek skvěle fungovalo díky fantastickým výkonům všech hlavních představitelů i company.

Obsazení

Roli Fantoma si zahrál norský zpěvák Espen Grjotheim, který disponuje velmi působivým, zvučným barytonem s operní sílou. Zpíval čistě, bezchybně, s emocemi, jeho hlas byl podmanivý, bravurní, šílený a také nešťastný a zlomený, stejně tak i jeho herectví. Od začátku nejznámějšího duetu se vlastně neustále dívá na Christine, je vidět jeho nervozita, a do karet mu hraje i jeho drobnější postava, kdy působí jako nepovedená hračka přírody, ale zároveň jako člověk se srdcem na dlani. Jeho Music Of The Night si vysloužila největší potlesk, a zcela zaslouženě. Bylo to možná i díky režijnímu nápadu, kdy dával Christine číst svoje noty a připomínal nezkušeného kluka, který láká dívku na sbírku motýlů. Myslím, že tím si úplně získal diváky a ti věděli, komu do konce představení fandit 🙂 Závěrečnou scénu pojal velmi excentricky, jelikož však byla režijně zcela jiná než u nás, měl to možná o něco jednodušší – nemusel moc běhat, a kromě toho mu více nešťastný než hrozivý či šílený výraz tváře dodávala právě maska. Obličej tak z obou stran vypadal stejně nešťastný, i když z jedné ošklivý…

Christine Daaé v podání Astrid Giske byla zajímavá a obecně velmi dobře zahraná i zazpívaná. Astrid disponuje jemným sopránem, který byl v některých partech na můj vkus slabší, byl však bezchybný ve všech tónech. Hrála i tančila skvěle (i když ne na špičkách) a charakter postavy vystihla včetně jejího vývoje. Jelikož – jak jsem zmínila – chyběl Fantomův prsten, Christine se k němu na konci již nevrátí, a to mi přišlo škoda. Aspoň se na něho při odchodu dívala se soucitem a vděkem…

Představitel Raoula de Chagny Carl Lindquist je urostlý chlap se zvučným barytonem, v některých polohách dokonce s operním zvukem. Není co vytknout – zpěv působivý a příjemný na poslech, herectví civilní, nijak nepřehnané, režijně pojatý jako člověk, který má vše zadarmo a podle toho se tak chová.

Carlotta v podání sopranistky Solveig Kringlebotn bavila publikum od začátku, kdy se zjevila. Zpívala (i kvákala) s lehkostí a šarmem sobě vlastním, působila jako karikatura operní subrety, kolem níž se točí celý svět, ale nepřeháněla to. Markus Bjørlykke jakožto Ubaldo Piangi jí skvěle sekundoval svým zjevem i silným tenorem a již jako Hannibal se stal miláčkem publika. Dvojice ředitelů Hans Marius Hoff Mittet (Firmin) a Arvid Larsen (André) měla správný komický šmrnc a také výborně zpívali. Mme Giry hrála Janikke Kruse s úžasným hlasem a správnou hereckou přísností. Poslední role – Meg Giry – hrála velice hezká dívka Charlotte Brænna, u níž mi bylo líto, že se na jevišti objevuje tak málo – byla to totiž jedna z těch postav, kterou tvůrci vyhodnotili jako „tu zbytečnou, co nemusí být v každé scéně“… Company tvořili výborní tanečníci. Choreografie baletních scén byly velmi půvabné, a také na maškarním bálu dokázaly zaujmout (když už kostýmy tanečníků byly barevně téměř stejné).

Když je dílo dobře napsané, funguje i v téměř alternativním pojetí. Představení jako celek bylo profesionální prací, působilo emotivně, citlivě a příjemně, zkrátka oslnilo, i když ne barvami. Bylo o hodně věcí i lidí chudší, ale užila jsem si jej naplno, i když jsem byla malinko zklamaná závěrem – a tento režijní tah asi nikdy nepochopím… Do jaké míry byly pozměněné texty kvůli změnám ve scénáři, už posoudit nemůžu. Každopádně byla to zajímavá non-replica, kterou se vyplatilo vidět. Aspoň můžu konstatovat, že náš český Fantom je konkurence schopný a produkce v Goji ho dělá víc než dobře!

Autorka článku: Silvia Antalíková

Zdroj fotografie: facebooková stránka produkce Scenekvelder

 

Obsazení:

Fantom Opery – Espen Grjotheim

Christine Daaé – Astrid Giske

Vicomt Raoul de Chagny – Carl Lindquist

Carlotta Giudicelli – Solveig Kringlebotn

Ubaldo Piangi – Markus Bjørlykke

Monsieur Richard Firmin – Hans Marius Hoff Mittet

Monsieur Gilles André – Arvid Larsen

Madame Giry – Jannike Kruse

Meg Giry – Charlotte Brænna

 

 

 

STEVE JOSEPHSON – OBSIAHLA SPOVEĎ 2/3

Americký producent, režisér, choreograf, herec a učiteľ Steve Josephson žije už 6 rokov v Prahe. Po štúdiu na University of Southern California v Los Angeles sa podieľal na viacerých medzinárodných divadelných festivaloch a spolupracoval na vyše 70 muzikáloch. V Prahe režíroval Sweeneyho Todda, RENT a 2116. O týchto a mnohých iných muzikáloch nám porozprával v exkluzívnom rozhovore.

Prvú časť tohto rozhovoru nájdete tu.

RŠ: Mohli by ste nám, prosím, povedať niečo o českej verzii muzikálu RB 2116 v preklade Milana Malinovského?

SJ: Stále sa na nej pracuje, aj keď niektoré piesne už sú hotové, nedávno sme zverejnili One Upon
a Time (Kdes a kdys)
, ktorú mám veľmi rád. S Milanom spolupracujem veľmi často, myslím, že robil na každej inscenácii, ktorú som robil . Je veľmi múdry a má veľký referenčný rámec. Takáto práca si vyžaduje množstvo diskusií. Trik je vymyslieť adekvátny preklad. Toto je však, bohužiaľ, v prípade prekladov inscenácií do češtiny, problém. Ak je niečo dobre napísané, hudba a text by mali byť prepojené, vyjadrujete ním nejakú emóciu a myšlienku. Takže ak vyhodíte jeden jazyk a nahradíte ho iným, stáva sa že ľudia napíšu slová, ktoré sú svojvoľné a nepravé. Nájsť porovnateľné pocity a zvuk si žiada veľa práce, pretože spev sú emócie. Spev sú vokály, do ktorých sa tieto emócie vpisujú. A vy musíte zachytiť rovnaké zvuky, ktoré nesú túto emóciu a spísať ich do slov. Viem to, odkedy som s ním pracoval na Rente (pred pár rokmi taktiež preložil slovenskú verziu Rentu v Bratislave). Robili sme spolu aj na anglickej verzii a je tiež prekladateľom českej verzie. Trvalo nám rok, kým sme vymysleli adekvátny český preklad. A takto to teraz funguje aj s českou verziou RB 2116. Už keď sa RB 2116 hral vo svojej originálnej angličtine, uvažoval nad českou verziou. Teraz premýšľam nad českým prekladom a nad tým, či o niečo prekladom prídeme. Ďalším problémom je, že niekedy musíte určitú vec úplne vyškrtnúť a nahradiť, pretože som možno napísal niečo, čo dávalo zmysel v angličtine a reprezentuje to určitý pocit, ale v češtine to tak nie je. Taktiež nemáme rovnaký referenčný rámec, rovnaké myšlienky a príbehy, a tak si často musíte povedať “ok, tento nápad fungovať nebude.” Takže našou výzvou je nájsť nový scenár, alebo nový charakter či novú fabulu, na ktorej postavíme príbeh, takže je to vec, na ktorej sa neustále pracuje. Vlastne rozmýšľam, že preložíme ďalších pár piesní. Dlho mi trvá, kým si k takému prekladu sadnem a rozhodujem sa, či som ochotný sa vzdať nejakého z týchto významov alebo som ochotný ich vymeniť za niečo, čo navrhol on, ktoré sú síce odlišné, ale fungujú.

Pre mňa je toto otázka umeleckého diela. Muzikály môžu byť umením alebo môžu byť zábavou. Ja k tým mojím pristupujem ako k umeleckým dielam, čo si žiada obrovskú zodpovednosť; nerobím len zábavné kúsky, ktoré si ľudia chodia pozrieť ako niečo v televízii. Trávim nad nimi veľa času. Napísať slušný scenár môže trvať aj 10 rokov a myslím, že ak ste nad ním toľko času nestrávili, nezaslúži si byť uvedený.

AD: Už ste spomínali Sweeneyho Todda. Bola to vaša prvá pražská produkcia a takisto prvé uvedenie tohto muzikálu v Prahe a celkovo Českej republike. Bola táto produkcia pre Vás niečím výnimočná?

SJ: V prvom rade musím povedať, že tak, ako množstvo Američanov, aj ja milujem Stephena Sondheima. Žáner muzikálového divadla vytvorili Rogers a Hammerstein. Myšlienku, že pieseň
v predstavení nie je len pre zábavu, ale musí posúvať dej vpred a odhaľuje vnútorné charakterové vlastnosti postáv. Oscar Hammerstein bol v tomto ohľade pre Stevena Sondheima ako otec a uňho sa Sondheim naučil písať muzikály. Takže Sondheim zobral, čo už urobili Rogers a Hamerstein a posunul to vpred ako skladateľ a textár v jednej osobe. Jeho slová sa snúbia s hudbou, to načasovanie, ten rytmus… . Keď tie slová poviete a cítite ich význam, jediné noty, ktoré k nim pasujú sú Sondheimove. Preto sú Sondheimove muzikály takou výzvou. Nemôžete oddeliť slová od hudby. Takže je to pre hercov veľmi náročné a veľa jeho diel spracúvajú operné spoločnosti. Sweeney Todd je extrémne náročný po hereckej aj speváckej stránke. Vždy som to predstavenie miloval a už predtým som pracoval na Sondheimových muzikáloch. Tak som začal spolupracovať s Brianom Caspem, ktorý šéfuje hereckému štúdiu Prague Playhouse. Bol jedným z prvých ľudí, čo som tu stretol a začali sme sa baviť o muzikáloch. Nikto iný tu nerobil americké muzikály a tá myšlienka sa mu veľmi páčila, tak sme sa rozhodli, že sa do toho dáme aj keď je Sweeney Todd veľmi náročný. Stále to predstavenie milujem. Uvádzal by som znova a znova v rôznych verziách. Je to úžasné dielo, ktoré si viete predstaviť mnohými spôsobmi. Myslím, že to bol prvý Sondheimov muzikál, ktorý sa tu hral a viem, že nedávno mal Sweeney Todd premiéru v Plzni, ale neviem, ako sú urobené preklady. Neviem si predstaviť, ako by niekto mohol dať tej hudbe iné slová. Predpokladám, že je to veľmi náročné. Budem sa musieť porozprávať s niekým, kto to videl a zistiť, čo si o českej verzií myslí. Ale o niekoľko rokov neskôr som s Prague Shakespeare Company (pražské divadlo hrajúce v anglickom jazyku, pozn. red.) pracoval na muzikáli Príbehy z lesov (Into the Woods). Opäť predstavenie, ktoré milujem. Už niekoľkokrát som na ňom pracoval a znovu je to úžasné dielo, ktoré ponúka rôzne uhly pohľadu a možnosti, ako sa k nemu postaviť. Hlavnou myšlienkou je rozprávanie príbehu a to sa dá urobiť nespočetnými spôsobmi. Toľko k Sondheimovi, na ktorom som pracoval a rád by som tu uviedol ďalšie jeho diela. Hlavne preto, že ľudia sa na to asi nedajú, také je to ťažké.

AD: To bola moja ďalšia otázka. Či ste to videli aj v Plzni.

SJ: Zatiaľ som to predstavenie nevidel. Pôjdem si ho pozrieť. Ale ešte neviem kedy. Od premiéry som nemal príležitosť, ale určite ho chcem vidieť.

RŠ: Kedy ste sa po prvýkrát stretli s tvorbou Jonathana Larsona?

SJ: Na moje prvé stretnutie s Rentom si dodnes pamätám. Musím ale povedať, že muzikál Rent som si zamiloval a začal som ho obdivovať až po mnohých rokoch. Som v rovnakom veku, ako by bol Jonathan Larson (autor muzikálov Rent a Tick, Tick…Boom, pozn. red.), možno o rok mladší. V čase, keď Rent vyšiel, žil som v podkrovnom byte v New Yorku so svojimi kamarátmi umelcami, neboli tam steny… Jednoducho, v 80. rokoch som žil veľmi podobným spôsobom života, ako postavy muzikálu Rent, a keď sa muzikál objavil a všetci z neho boli nadšení, nerozumel som, pretože sa mi nezdal ničím zvláštny. Bolo to akoby niekto napísal muzikál o vašej rodine, vy by ste naň prišli do divadla povedali by ste si: “Nechápem to, čo sa na nás ľuďom zdá také výnimočné?” Moji priatelia písali hry a muzikály, často sa mi stalo, že som prekračoval spiacich opilcov pred vchodom – taký jednoducho život bol. Až o pár rokov, keď som získal odstup som sa obzrel späť a povedal som si: “Wow, to obdobie, miesto, energiu, a celkový efekt sa mu podarilo zachytiť naozaj dokonale!” Vtedy som Rent skutočne ocenil a pomyslel som si: “Teraz mu už rozumiem!” Nielenže mu rozumiem, ale chápem aj jeho referenčný rámec, poznám materiál, na ktorý odkazuje a ktorý bol jeho inšpiráciou.

Nedávno som trochu pomáhal s Tick, Tick…Boom!, robil som pre tunajšiu produkciu pohybovú prípravu a faktom je, že v každej z tých piesní počujete odkazy na rôzne diela a veci, ktoré ho ovplyvnili. Keď nejaký počujem, viem ho presne priradiť, pretože mal rovnaký referenčný rámec ako mám ja. A keď sa začínalo uvažovať o tom, že by sa Rent inscenoval tu, pomyslel som si: “ak je niekto, kto by to tu mal režírovať alebo inscenovať, mal by som to byť ja, lebo nikto iný to skutočne nepochopí.” Bol som v podstate Mark Cohen, bolo to akoby si Mark povedal “Fajn, zrežírujem show o mne a mojich priateľoch, aby nám ľudia porozumeli a pochopili, čo máme v úmysle.” Dnes tento muzikál milujem. Je úžasný, nostalgický… má síce svoje muchy, po emočnej stránke je trochu „nevyspelý“… Viete, keď ste teenager, hovoríte si “veď ja sa zmením.” Keď sa na ten muzikál pozerám teraz ako dospelý, musím povedať, že najrozumnejšia postava bol Benny, ktorého všetci nenávideli. Je to človek, ktorému sa podarilo prísť na to, ako dať jeho priateľom umelcom miesto na tvorbu a poskytnúť im strechu nad hlavou. Bol to úžasný nápad. Ale v muzikáli je záporný hrdina, pretože nereprezentuje rovnaké „ideály“ a hovoria mu, že sa zapredal, ale Benny na to “nie, vidím, aký je svet a čo musíme urobiť” – čo je veľmi rozumná odpoveď. Ako dospelý sa na to teraz spätne pozerám inak a hovorím si “áno, je to skvelá ukážka toho, ako by podľa teenagerov mal svet vyzerať.“

RŠ: Vo vašom životopise som si všimla titul Seasons Of Love, má niečo spoločné s Rentom, alebo je to náhoda?

SJ: To bol koncert. Mám rád všetky druhy umenia predvádzaného pred ľuďmi a neviem si medzi nimi vybrať favorita. Často sa zamýšľam nad muzikálmi, lebo tie môžu mať to najlepšie zo všetkého, nie? Jednak je to samotné inscenovanie pohybový talent tanečnej company, môže tam byť dobrý spev aj hudba a herectvo by malo byť také dobré akoby to bola činohra, ale často sa považuje za najslabší článok. Svoje štúdiá som začal ako klasický sheakespearovský herec v Los Angeles, popritom som ale bol v skupine moderného tanca a študoval som spev. Rád sa medzi nimi pohybujem. Niekedy je fajn spraviť len spievať a spraviť si koncert, niekedy zas tanečné predstavenie. Najradšej však skúšam všetky tri zložky prepojiť.

RŠ: Kto priniesol Rent do Prahy?

SJ: Bol to môj nápad. Stalo sa to, keď som pracoval v muzikáli Klíč králů. Bolo to tesne po muzikáli Sweeney Todd, na ktorom som spolupracoval s Milanom Malinovským, ktorý mi pomáhal
s prekladom. Pracoval som vtedy s Markétou Procházkovou a niekoľkými ďalšími hercami a v tom čase som sa vrátil materiálom Rentu a uvedomil som si, že mnohí z týchto českých hercov naozaj túžia predstaviť niečo, čo v Prahe chýbalo. Chceli robiť také divadlo, čo tu dovtedy nebolo. A tak som počas skúšok muzikálu Klíč králů navrhol: “počujte, prečo si také predstavenie nespravíme my sami? Zabudnime na nejaké veľké divadlo. Prvé uvedenie Rentu v Prahe bol môj nápad a všetkých tých ľudí som poprosil, aby mi venovali kúsok svojho času. Bola to veľká produkcia so živou kapelou a bolo jasné, že na tom veľmi nezarobíme, ale to nás, čo sme na Rente pracovali vôbec netrápilo. Nešli sme do toho kvôli peniazom, chceli sme tu mať divadlo, o ktorom sme vedeli, že existuje, ale tu zatiaľ chýbalo.

RŠ: V jednej recenzii na Tick, Tick…Boom! bol tento muzikál označený ako “otvorený list muzikálovému divadlu. Čo si myslíte o tomto označení?

SJ: Tick, Tick…Boom! je podľa mňa o niečom inom. Treba si uvedomiť to, že ten muzikál bol napísaný až po smrti Jonathana Larsona. Keď si ale vezmete pôvodný materiál a piesne, ktoré napísal… V New Yorku existuje celá divadelná štvrť v podobe, akú v Prahe nemáme, sú tu napríklad kabaretné kluby, malé piano kluby a spoločenské miestnosti, kde neznámi umelci predstavujú svoje piesne. Organizujú sa tzv. večery piesní a presne z takýchto pochádzajú aj piesne Jonathana Larsona. Sú to veľmi nezvyčajné piesne, ktoré sú dôležité preňho samého a jeho koncerty a počuť v nich množstvo odkazov na diela, ktoré mu boli inšpiráciou. Robil v nich isté intelektuálne rozhodnutia, no samotný muzikál vznikol až po jeho smrti, pričom pri jeho tvorbe bolo cieľom poukázať na to, aby si ľudia spätne uvedomili, kým bol a čo chcel dosiahnuť. Pre mňa je však ten muzikál o niečom inom a síce – kto sme my ako umelci? Kedy v sebe nájdeme svoj vlastný unikátny hlas? Kedy namiesto toho, aby sme boli len divákmi a svedkami práce iných ľudí a len ich tvorbu komentovali začneme vytvárať niečo nové? Myslím, že je to v TTB vidieť v piesni Sunday o nedeľných brunchoch, ktorá je odkazom na muzikál Sunday In The Park With George. A práve v tomto muzikáli je pieseň s rovnakým názvom. Sunday In The Park With George, ktorého autorom je Stephen Sondheim je o Georgeových úskaliach života ako umelca a otázkach ako Čo tomuto svetu po sebe zanechám? A to je metafora.

Takže pre mňa je Tick, Tick, Boom! jeho uvedomením, že “musím prestať myslieť na to, že len komentujem dielo iných ľudí a vytvoriť vlastné.” S tým tiež prichádza otázka „kto som ako človek?“ ktorá súvisí s 30. narodeninami. Je to dospievanie a uvedomovanie si, kým vlastne je.

Tvrdenie, že je to otvorený list muzikálovému divadlu by znamenalo, že vám to samo o sebe nemá čo dať a opäť je to len komentovanie práce iných ľudí. Je to skôr akýsi vnútorný boj umelca. Kedy to už vieme? Kedy začujeme to tikanie a začneme si uvedomovať “musím sa stať sám sebou”? Kto vlastne som? Čo vytvorím?

Tento rozhovor je natoľko obsiahly, že bude mať 3 časti. Posledná časť už čoskoro na našom webe.

Steve Josephson v súčasnosti poskytuje aj muzikálové workshopy v Prahe, kde sa s ním určite stretnete.

 

Autorky: Anna Duffeková a Romana Švecová

Známý muzikálový libretista čestným členem Prahy 1

Michael Prostějovský byl oceněn necelý měsíc před svými sedmdesátými narozeninami starostou Prahy 1 Oldřichem Lomeckým. Během čtvrtečního představení Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín získal čestné občanství Prahy 1. Oceněn byl za přínos v oblasti kultury.

Textař, producent, libretista a rozhlasový novinář jehož jméno figuruje v českém muzikálovém světě již dlouhou dobu je pro muzikálovou scénu známý především librety pro muzikály Andrew Lloyda Webbera a Tima Rice. Především je pak jeho jméno spojováno s muzikálem Jesus Christ Superstar, jehož česká verze byla poprvé uvedena v roce 1994 s rekordním uvedením 1300 repríz. Mezi další muzikály, pod kterými je podepsán svým českým přebásněním jsou například Kočky, Sunset Boulevard, Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, či Evita. Jeho práci můžeme vidět nejen na pražské muzikálové scéně, ale také v Ostravě, kde dlouhodobě spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským.
Od roku 1990 je také autorem muzikálového magazínu ,,Muzikál express“, který můžete slyšet na vlnách Českého rozhlasu Dvojka. Pořad ,,Muzikál express“ se může pyšnit délkou svého vysílání, a to přesně 28 let.

Autorka: Sandra Klimešová

Největší muzikálový maskot všech dob?

Foto: Michaela Feuereislová

Říkáte si, že muzikály (a obzvlášť ty české) dnes nejsou fenoménem a že je lidé neocení? To tvrdí možná kritika a menšina závistivých lidí, ale určitě ne NEJVĚTŠÍ MUZIKÁLOVÝ MASKOT!

Josef Šimánek. Tak se jmenuje snad největší fanoušek českých muzikálů. Říká se mu taky NEJVĚTŠÍ MASKOT MUZIKÁLŮ. Tento člověk jen málokdy chybí na představeních jako je “Ples Upírů”; “Fantom Opery” a další…

90% jeho platu jde na muzikály. Viděl 102krát “Děti ráje” a má za 11tisíc předplaceného “Fantoma Opery” od Září-Prosince. Otázka je, jestli má Josef vůbec na jídlo a bydlení. Na servru Blesk.cz se svěřil, že je rozvedený a jeho osobní život se mu nedaří. Auto nemá a byt nevlastní…,ale jak vidíte i tak se dá žít.

Nakonec jen to, že si titul NEJVĚTŠÍ MASKOT MUZIKÁLŮ opravdu zaslouží!

Autorka: Adéla Baršová