Freddie – nejočekávanější muzikál roku

Freddie – nejočekávanější muzikál roku

Jednou z nejočekávanějších muzikálových novinek za poslední čas byl nepochybně Freddie, muzikál Karla Janáka inspirovaný životem hudební legendy, frontmana skupiny Queen, Freddieho Mercuryho. Premiéra proběhla 14. a 15. dubna v Divadla Radka Brzobohatého.

Hlavními aktéry muzikálu se stali členové skupiny Queenie, český revival skupiny britských Queenů. Záměrně zmiňuji hudebníky přede všemi, poněvadž v představení založeném na autenticitě písní interpretů je provedení zásadní. A právě hudební doprovod byl věrný až až! V kombinaci s reinkarnovaným Freddiem nejednomu spadla brada. Michael Kluch, frontman skupiny Queenie, svým zpěvem chytil za srdíčka mnohé zúčastněné fanoušky kapely. Jeho vtělení do Freddieho persony bylo nezapomenutelným zážitkem, které budilo pravé emoce. Ačkoliv legenda je pouze jedna, Kluch předvedl excelentní výkon. Rytmus, hlasové nuance, pohyby… je nepochybně mistrem ve svém oboru. Slabší a méně uvěřitelné byly herecké pasáže, Freddie při nich ztrácel charisma i testosteron, s předloženým textem však nebylo možno činit zázraky.

V herecko-pěvecké roli kytaristy Briana Maye se představil muzikálový zpěvák Roman Tomeš, který z charakteru kámoše dobráka vytěžil maximum. Poněkud rušivě snad působilo jen jeho strniště, které při vší té snaze být věrní poněkud nedávalo smysl. Jako manažer kapely se předvedl Jiří Korn. Tento muzikálový mazák a profesionál každým coulem byl povznášejícím doplňkem celého představení. Bowie (Under Pressure) ani Freddie (Show must go on) mu nečinili pražádné problémy a obtížné party odzpíval s přehledem a perfektní technikou. Jeho herectví bylo přirozené a zmírňovalo nezdravou sentimentalitu a krkolomnost mnohých replik. Freddieho životní lásku Mary Austen ztvárnila Romana Goščíková, současná ředitelka divadla. Ačkoliv herecky přepjatá až teatrální v první polovině, ve vypjatých momentech v části druhé dokáže dojmout. Její temně sametový hlas v kombinaci s rockovými melodiemi působí netypicky a svěže, místy melancholicky. V protipólu stojí Simona Postlerová, coby Senátorka. Tvoří jakousi karikaturu na pokrytecky odsuzující zkostnatělou část britské společnosti. Písně v jejím provedení jsou odzpívány se ctí. Ve vedlejší roli Freddieho rádoby přítele Paula Prentera vystoupil Lukáš Burian. Celková estetika této postavy nekorespondovala s jejím vyzněním, více než jako Freddieho modla vzezřením působil jako bezcharakterní právník. Bezcharakterní sedí, ale právník ne. Do role hlavního záporáka už byl totiž obsazen Rudolf Hrušínský ml. jako Novinář. Prenter tak zbytečně působil jako jakýsi jeho duplikát. Přičemž existuje více poloh než ,,bezpáteřní slizák“. Role je čistě činoherní, uvádí nás do děje a také ho uzavírá. Postava novináře zlouna je zřejmě divácky vděčná, protože každý miluje drbíky, nicméně si přiznejme, že toto téma už je poněkud ohrané.

Scéna (Šárka Urbanovská) je více méně holá, počet rekvizit je minimální, pracuje se zejména s náznakem a dává se tak prostor jevištním výstupům a choreografii. Zamrzí nevyužití umělecké kreativity skupiny odkazující na Freddieho studijní dráhu. Ekcentuje se zejména ona populární stránka, nikoliv potenciální hloubka písní a videoklipů. Freddieho výstřední kostýmy (Lucie Herejtová), například ten s očima a peřím, jsou tak brány spíše jako výstřelky zdrogovaného individua než osobnosti s překypující duší umělce. Ostatní kostýmy jsou dobové, Freddie je oblečen do svršku autentických. Choreografie (Andrea Straková a Linda Fikar Stránská) má v inscenaci zásadní prostor. Company tančí téměř při každé písni, což pomáhá navodit atmosféru velké show.

Scénář režiséra Karla Janáka spíše tvoří jakési oslí můstky pro jednotlivé písně. Dialogy patří mezi klišoidní špičku, jeden nabývá dojmu, že celý text byl přeložen z angličtiny, která si v podobných antiemocionálních frázích libuje (,,fakt jsem to podělal, kluci, vezmete mě zpátky?“). Působí to vystavěně, uměle. Vskutku si nedokážu představit, jak by ironik a ,,beru to, jak to přichází“ Freddie pronášel taková patetická souvětí. Písně jsou do děje zasazovány velmi rychle za sebou, na dialogy tak ani nezbývá místo a niternější situace nemůže být rozehrána. Texty mnohdy s výstupy korespondují jen zdánlivě, volně se mění jejich význam, ale to je konec konců otázka autorské interpretace.

Na konci představení mi vskutku spadla brada, není to však toliko zásluhou muzikálu jako celku, ale skvělých interpretů ze skupiny Queenie. Je to velmi paradoxní, ale dějová linka a herecké pasáže spíše rušili divácký komfort, poněvadž se od esence skupiny Queen na míle vzdalovaly. Místo muzikálu mám tak na paměti spíše koncert. Brilantní koncert, ale to je na divadelní útvar tvořen z děje, textu a písní stále poněkud málo.

Autorka: Bára Viceníková

Leave Comment