Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Obdivovatele a fanoušky muzikálů většinou nic nezastaví, aby mohli vidět svá milovaná díla i daleko za hranicemi. Po Praze a Londýně bylo Oslo třetím městem, kam mě vyhnala zvědavost vidět další verzi mého oblíbeného Fantoma Opery.

Scenekvelder je soukromá norská scénická produkční společnost, která se zaměřuje na produkci nejznámějších světových muzikálů. V její produkci tak mohli norští diváci navštívit muzikály Bídníci, Zpívání v dešti, Mary Poppins, Billy Elliot, Tři mušketýři, Annie, The last 5 years, My Fair Lady a další, a zatím poslední je Fantom Opery. Ten se hraje v krásném a velkém divadle Folketeateret v centru Osla od září loňského roku a já jsem měla to štěstí, vidět jubilejní sté představení. Je to samozřejmě non-replica zpívaná v norštině a již zde musím zmínit pěkné hlediště a vynikající zvuk živého orchestru. Derniéra je plánovaná na 30. března 2019.

(Mé postřehy jsou čistě subjektivní. Nevyhnu se srovnání jednotlivých produkcí, jsem si však vědoma, že zejména non repliky jsou představení, kde je produkce omezena licenčními podmínkami, které diváci nemůžou znát. Proto se chci vyvarovat srovnávání stylem dobře/špatně nebo lepší/horší. Chci přinést hlavně představu o osloském představení a srovnání s českou non replikou, avšak není mým cílem někoho/něco kritizovat. Takže srovnání stylem líbilo více/líbilo měně snad nikoho nepohorší 🙂 )

Pozor, další text může obsahovat spoilery!

Již po zhlédnutí traileru mi bylo jasné, že norský Fantom Opery bude jiný než třeba londýnský. Fotografie a videa na stránce divadla slibovaly velkolepé kulisy, poněkud chudší kostýmy, ale hlavně nevšední zážitek. Překvapily mě dvě skutečnosti: Fantom má svoji masku na opačné straně obličeje než jinde ve světě, a Christine má blonďatou paruku. Nic z toho však nepůsobí rušivě – Christine je podle románu i muzikálu Švédka a vizáž Fantomova obličeje je jen síla zvyku. Nebyly to však jediné odlišnosti. V představení je jich daleko více.

Pokud jsem si někdy povzdychla u české verze, že mi v ní chybí některé londýnské detaily jako například červená šála u Christine ve scéně u hrobky, v Norsku toho chybí víc. Chybí například Fantomův prsten. Chybí také svícny v podzemí i lucernička. Ze všech baletek tančí na špičkách pouze jedna, i ta se objeví až na maškarním plese. Chybí i svatební šaty. A ve scéně u hrobky nechybí jen červená šála, ale i celá hrobka 🙂 Jako by chtěla produkce udělat po vizuální stránce úplně jiné představení (myšleno s nadsázkou, viz moje poznámka o licenčních podmínkách), a navíc vše minimalizovat a soustředit divákovu pozornost pouze na důležité věci, čemuž bych vcelku rozuměla – přemíra dekorací nebo „příliš mnoho lidí na jevišti“ odvádí člověka od děje.

Hned po vkročení do sálu vás čeká prázdné jeviště, které není nijak velké na šířku, má však značnou výšku i hloubku. Lustr již visí nad hlavami diváků v prvních asi 5 řadách uprostřed, zahalen prostěradlem. Další dění dává slibovat, co se týče kostýmů a dekorací, značnou „úspornost“ (nemyšleno finanční). U dražby je na scéně jen Raoul, licitátor a kluk ze zákulisí přinášející věci na dražbu. Hrací skříňka a ostatní věci jsou poměrně malé, ale plní účel. A takto se to táhne téměř (schválně říkám téměř) celým představením – žádná scéna nechybí, představení není nijak zkráceno, na jevišti však není nikdo/nic „navíc“. Kostýmy připomínají spíš moderní dobu, a to také ve scénách všech tří oper – u nich jsou však aspoň málo barevné. V ostatních obrazech jsou téměř výlučně v šedých, modrých, stříbrných a černých barvách, na maškarním bále se ještě občas mihne zlatá. Pevné dekorace jako portál a Fantomova lóže jsou stříbrné a připomínají sochy vytesané do kamene. Celé představení tak působí chladně, ale pouze navenek…

Když však na scénu vstoupí Fantom, vše je rázem jinak! V té chvíli jsem pochopila, že tvůrcům šlo o to, dodat hlavní postavě důležitost a jakousi pomyslnou velikost. S krokem Christine do zrcadla přichází velkolepá dekorace schodiště do podzemí (žádní dvojníci!) a při plavbě lodí se zjeví nádherné obří varhany ve skále, nespočet notových papírů a hodně modrého světla. Další velkou dekorací je střecha, která se v představení objeví dvakrát – i místo chybějící hrobky, a píseň Wishing You Were Somehow Here Again a následný terčet se odehrávají na střeše. Co jsem však ne úplně pochopila, je pistole v ruce Fantoma místo chrliče ohně. Stejnou pistolí vyhrožuje při únosu Christine z jeviště i Raoulovi při závěrečném terčetu… K Fantomovi samozřejmě patří také lustr, který vypadal jako z pravého křišťálu (podle barevných odlesků). A padá opravdu rychle – zastaví se jen pár centimetrů nad hlavami diváků.

Nebudu rozepisovat detaily každé scény. Rozdílů oproti jiným produkcím bylo mnoho, a někoho by i mohly iritovat, já jsem si však během chvilky uvědomila, že mi vlastně nevadí. Představení jako celek skvěle fungovalo díky fantastickým výkonům všech hlavních představitelů i company.

Obsazení

Roli Fantoma si zahrál norský zpěvák Espen Grjotheim, který disponuje velmi působivým, zvučným barytonem s operní sílou. Zpíval čistě, bezchybně, s emocemi, jeho hlas byl podmanivý, bravurní, šílený a také nešťastný a zlomený, stejně tak i jeho herectví. Od začátku nejznámějšího duetu se vlastně neustále dívá na Christine, je vidět jeho nervozita, a do karet mu hraje i jeho drobnější postava, kdy působí jako nepovedená hračka přírody, ale zároveň jako člověk se srdcem na dlani. Jeho Music Of The Night si vysloužila největší potlesk, a zcela zaslouženě. Bylo to možná i díky režijnímu nápadu, kdy dával Christine číst svoje noty a připomínal nezkušeného kluka, který láká dívku na sbírku motýlů. Myslím, že tím si úplně získal diváky a ti věděli, komu do konce představení fandit 🙂 Závěrečnou scénu pojal velmi excentricky, jelikož však byla režijně zcela jiná než u nás, měl to možná o něco jednodušší – nemusel moc běhat, a kromě toho mu více nešťastný než hrozivý či šílený výraz tváře dodávala právě maska. Obličej tak z obou stran vypadal stejně nešťastný, i když z jedné ošklivý…

Christine Daaé v podání Astrid Giske byla zajímavá a obecně velmi dobře zahraná i zazpívaná. Astrid disponuje jemným sopránem, který byl v některých partech na můj vkus slabší, byl však bezchybný ve všech tónech. Hrála i tančila skvěle (i když ne na špičkách) a charakter postavy vystihla včetně jejího vývoje. Jelikož – jak jsem zmínila – chyběl Fantomův prsten, Christine se k němu na konci již nevrátí, a to mi přišlo škoda. Aspoň se na něho při odchodu dívala se soucitem a vděkem…

Představitel Raoula de Chagny Carl Lindquist je urostlý chlap se zvučným barytonem, v některých polohách dokonce s operním zvukem. Není co vytknout – zpěv působivý a příjemný na poslech, herectví civilní, nijak nepřehnané, režijně pojatý jako člověk, který má vše zadarmo a podle toho se tak chová.

Carlotta v podání sopranistky Solveig Kringlebotn bavila publikum od začátku, kdy se zjevila. Zpívala (i kvákala) s lehkostí a šarmem sobě vlastním, působila jako karikatura operní subrety, kolem níž se točí celý svět, ale nepřeháněla to. Markus Bjørlykke jakožto Ubaldo Piangi jí skvěle sekundoval svým zjevem i silným tenorem a již jako Hannibal se stal miláčkem publika. Dvojice ředitelů Hans Marius Hoff Mittet (Firmin) a Arvid Larsen (André) měla správný komický šmrnc a také výborně zpívali. Mme Giry hrála Janikke Kruse s úžasným hlasem a správnou hereckou přísností. Poslední role – Meg Giry – hrála velice hezká dívka Charlotte Brænna, u níž mi bylo líto, že se na jevišti objevuje tak málo – byla to totiž jedna z těch postav, kterou tvůrci vyhodnotili jako „tu zbytečnou, co nemusí být v každé scéně“… Company tvořili výborní tanečníci. Choreografie baletních scén byly velmi půvabné, a také na maškarním bálu dokázaly zaujmout (když už kostýmy tanečníků byly barevně téměř stejné).

Když je dílo dobře napsané, funguje i v téměř alternativním pojetí. Představení jako celek bylo profesionální prací, působilo emotivně, citlivě a příjemně, zkrátka oslnilo, i když ne barvami. Bylo o hodně věcí i lidí chudší, ale užila jsem si jej naplno, i když jsem byla malinko zklamaná závěrem – a tento režijní tah asi nikdy nepochopím… Do jaké míry byly pozměněné texty kvůli změnám ve scénáři, už posoudit nemůžu. Každopádně byla to zajímavá non-replica, kterou se vyplatilo vidět. Aspoň můžu konstatovat, že náš český Fantom je konkurence schopný a produkce v Goji ho dělá víc než dobře!

Autorka článku: Silvia Antalíková

Zdroj fotografie: facebooková stránka produkce Scenekvelder

 

Obsazení:

Fantom Opery – Espen Grjotheim

Christine Daaé – Astrid Giske

Vicomt Raoul de Chagny – Carl Lindquist

Carlotta Giudicelli – Solveig Kringlebotn

Ubaldo Piangi – Markus Bjørlykke

Monsieur Richard Firmin – Hans Marius Hoff Mittet

Monsieur Gilles André – Arvid Larsen

Madame Giry – Jannike Kruse

Meg Giry – Charlotte Brænna