Ondřej Pilnaj a cesta na Berklee (rozhovor)

Ondřej Pilnaj a cesta na Berklee (rozhovor)

Ondřej Pilnaj je mladý, nadějný muzikálový herec, který účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116, Probuzení jara či Romeo a Julie (Divadlo Hybernia) a mnoha dalších. Působí jako dobrovolník v projektu Hate Free Culture a je též prvním Čechem, který byl přijatý na studium muzikálového herectví na konzervatoř Berklee v Bostonu. O cestě, která ho na tuto prestižní školu dovedla a též o svých dosavadních projektech, prozradil víc v našem rozhovoru.

Pro naše čtenáře, kteří vás možná jěšte neměli možnost vidět v divadle, mohl byste se nám představit?

Určitě.😊 Jmenuji se Ondřej Pilnaj, je mi 25 let a živím se jako zatím začínající herec, zpěvák a tanečník v muzikálové company.

Gratulujeme Vám k úspěchu na Boston Conservatory at Berklee. Jaká byla cesta k tomu, že jste si podal přihlášku?

Moc vám děkuji. Cesta k přihlášení byla upřímně velmi vyčerpávající.😁  V Čechách můžeme děkovat za to, jak jednoduše se můžeme přihlásit na vysokou školu. V Americe je to administrativně o něco komplikovanější, a pokud jste k tomu cizinec, jehož rodným jazykem ani není angličtina, je to opravdu velký zápřah na nervy. Celý proces přihlášení bych vám musel popsat na několik stránek, tak snad jen zatím stačí říct, že kdybych dopředu věděl, co mě čeká, začal bych s přípravami alespoň o rok dřív a sehnal si dostatek informací od lidí, kteří už podobnou zkušenost mají.

Jak probíhaly přijímací zkoušky?

Velice podobně jako talentové zkoušky na českých divadelních školách, akorát na Berklee probíhají každý den po několik měsíců a v mnoha různých městech po Americe i Evropě. Nás se ten den ráno v Bostonu shromáždilo asi čtyřicet na taneční část zkoušky a choreografka s námi za pomoci studentů z vyšších ročníků postupně nacvičila jednu baletní a jednu jazzovou choreografii, které jsme pak před ní několikrát zopakovali. Od začátku bylo ale poznat, že na rozdíl od českých škol, nehledí tolik na naše pohybové schopnosti, ale spíš na zápal a výraz, který do pohybu dáme. Následovala pauza na oběd a odpoledne si do malé místnosti začali pomalu volat jednotlivce na pěveckou a hereckou část zkoušky. Měl jsem připravené dva tematicky rozdílné divadelní monology v angličtině a dvě rozdílné písně z amerických muzikálů.

Velký rozdíl jsem pocítil v tom, jak je komise tvořena jen dvěma lidmi, kteří se na vás ještě usmívají a dávají vám prostor, abyste nespěchali a začali, až budete v klidu připraveni, takže se v průběhu zkoušky cítíte uvolněně a můžete ukázat to nejlepší, co ve vás je.

Jak jste sa na ně pripravoval?

Velkou pomoc s přípravou mi poskytl můj dobrý kamarád, režisér Steve Josephson, s kterým jsem spolupracoval na muzikálu Ray Bradbury’s 2116. Pomáhal mi s nácvikem monologů a písní, vysvětloval mi rozdíly v americkém systému a dodnes mi občas dělá korekce anglického jazyka, když si v úředních dopisech například nejsem jistý interpunkcí. Bohužel jsem na uměleckou přípravu měl jen velmi málo prostoru a většinu času jsem se musel věnovat administrativě.

Ray Bradbury’s 2116 byl vašim muzikálovým debutem. Co Vás na tomhle muzikále oslovilo a jak si na něj vzpomínáte?

Na „2116“ vzpomínám s velkou láskou a nostalgií. Když se snažíte uživit divadlem, může se vám stát, že občas do divadla chodíte jen si odpracovat svou výplatu a ne tvořit umění. Pak je důležité mít možnost pracovat i na něčem, co naplňuje vaši potřebu uměleckého vyjádření. Já měl to štěstí, že hned můj první muzikál mi umožnil odcházet z divadla vždy s pocitem, že jsem byl součástí něčeho opravdu výjimečného, co mohlo divákem pohnout a přimět ho k zamyšlení. Jaký vyšší cíl můžete jako herec mít? Jestli nějaký muzikál stojí za to znovu uveřejnit na prknech pražských divadel, pak je to právě česká verze muzikálu „Ray Bradbury’s 2116“.

Byl pro vás problém „přepnout jazykový kód“?

Z počátku ano, ale docela rychle jsem si zvykl. Mám k angličtině blízko a popravdě je pro mě příjemnější hrát monolog v angličtině než v češtině, což jsem si ověřil i u přijímacích zkoušek na Berklee. Mám teorii, že to má co do činění s tím, jak si slova v rodném jazyce už automaticky propojujeme s vlastním každodenním životem. V cizím jazyce pak může být snazší oprostit se od sebe samého a vnímat jen svou postavu.

Muzikály Romeo a Julie a Mefisto, ve kterých účinkujete, resp. jste účinkoval, jsou klasickými příběhy, které se roky objevují na divadelních scénách. Naproti tomu jste účinkoval v muzikálech jako Ray Bradbury’s 2116 anebo Spring Awakening (Probuzení jara), věnovaným príbehu „nově vymyšlenému“. Které z nich jsou vám osobně bližší?

Ani nevíte, jakou jste mi touhle otázkou udělala radost.😊 Tohle je totiž přesně jedno z hlavních témat, kterými se chci v budoucnu zaobírat. Jsem v téhle otázce nejspíš mnohem vyhraněnější než většina mých kolegů. Pro mě jsou muzikály, které zpracovávají moderní témata, mnohem lákavější než ty klasické. Mám totiž pocit, že jsou díky nim autoři mnohem více otevření experimentování a hledání nových forem sdělení.

Muzikál je poměrně mladý žánr. Od uvedení prvního komerčně úspěšného muzikálu „Show Boat“ na Broadwayi neuplynulo ani sto let a teprve některé dnes už kultovní muzikálové experimenty posledních dvou dekád nám dokázaly, že muzikál nemusí být jen velkolepá výpravná show pro pobavení, ale i hluboká a intimní zkušenost, která diváka skutečně zasáhne a do jisté míry osvítí. Na takový muzikál si ale v případě většiny pražských divadel budeme muset ještě počkat.

Na Vaši stránce Cesta na Berklee se zmiňujete, že byste chtěl tvořit vlastní experimentálné muzikálové inscenace. Jsou nějaká konkrétní temata, která byste chtěl zpracovat a v muzikálovém divadle chybí?

Témat je mnoho. Stačí, když otevřete ranní noviny. Na Broadwayi se již několik let hrají muzikály s těžkými tématy jako drogová závislost, HIV, rasismus, sebevražda dospívajícího člověka, politika, migrace, transsexualita, atd. Někomu může znít spojení tak vážných témat s muzikálem směšně, ale po zhlédnutí muzikálů jako Rent, Hedwig, Spring Awakening nebo Hamilton, zjistíte, že to může fungovat velmi dobře. Na Broadwayi se každý rok snaží velké množství inscenací přijít s něčím novým a posunout zase o kousek dál naše vnímání limitů divadla. Muzikál je vlastně ještě pořád v plenkách a v budoucnu budeme objevovat jeho možnosti a posouvat jeho hranice tak, že si to dnes ani neumíme představit.

Máte nějaký oblíbený hudební žánr?

V mojí knihovně Spotify byste nalezli převážně soundtracky k Broadwayským a filmovým muzikálům, ale mám hodně v lásce i klasickou hudbu, jazz a swing, šanson, hudbu 60. let a samozřejmě 90. léta, hudbu mého dětství. 😀

Studujete tvorbu textu a scénáře. Měl jste vztah k psaní už odmalička? Je nějaký scénář „v šuplíku“, který byste někdy v budoucnu chtěl ukázat světu?

Studium tvorby textu a scénáře jsem opustil už po třech měsících, protože jsem zrovna zkoušel svou první větší roli v muzikálu Romeo a Julie v divadle Hybernia a kvůli zkouškám jsem nebyl schopný docházet na hodiny. Poté přišlo víc pracovních nabídek a já věděl, že si musím určit priority. Je to opravdu dobrý obor a každému, koho baví psát, bych ho doporučil.

Myslím, že k vášni pro poezii a psaní mě dovedla až kamarádka, když mi bylo asi sedmnáct. Šuplíkovek mám nepřeberné množství, ale na ty si ještě dávám čas, až budu mít dostatek praxe v divadle. Zatím využívám textařské schopnosti jen pro přetextovávání zahraničních písní do češtiny na objednávku některým zpěvákům.

Muzikál Ray Bradbury‘s 2116, který již byl zmíněn, sleduje příběh kočovné skupiny divadelníků, kteří jsou stíháni za nepochopitelné zločiny, kupříkladu čtení pohádek dětem a podobně. Jsou podle vás knihy (zejména ty tištěné) a čtení v dnešné době důležité?

Rozhodně ano. V Bradburyho nejslavnějším díle 451° Fahrenheita je vlastnictví knih trestáno vězením nebo rovnou smrtí. Je tomu tak proto, že knihy se nedají na dálku kontrolovat. Jsou jednou vytištěné a takové už zůstávají. Mohou tak ovlivňovat mysl lidí jinak než si jejich vláda přeje a to může vést k otázkám, nespokojenosti a snaze o změnu, čemuž se vláda snaží zabránit pomocí kontrolovaných zábavních pořadů a propagování myšlenky, že knihy lidem jen ubližují. Nutí to člověka k zamyšlení, jak moc jsme ochotni vzdát se svobody a pravdy kvůli pohodlí a falešnému pocitu bezpečí.

Jste dobrovolníkem projektu Hate Free Culture. Mohl byste nám tenhle projekt přiblížit? Co vás vedlo k navázaní téhle spolupráce?

Jsem rád, že se ptáte. 🙂 Hate Free je skupina, která se zabývá lidskými právy a bojem proti rasismu a xenofobii pomocí informování veřejnosti a odhalováním nepravdivých zpráv, které mají za úkol jen čeřit vody ve společnosti a vyvolávat v lidech strach a nenávist. Já sám jsem otevřený homosexuál, a tak je pro mě společenská situace menšin v téhle zemi zásadní, ale bojovat pouze za práva gayů mi vždycky přišlo nedostačující. Myslím, že je mnohem účinnější bojovat za práva všech a ne jen za ta svá, tedy zkrátka bojovat za spravedlivý systém pro všechny nehledě na pohlaví, věk, barvu pleti, sexualitu, vyznání, vzhled, národnost, pohlavní identitu, zdravotní status a další. Já jsem tuto možnost našel právě u skupiny Hate Free. 🙂

Která z rolí, jenž jste si do dnešního dne zahrál (nebo ji ještě pořád hráte), je Vám najbližší a proč?

Zatím nemám moc velký seznam, ze kterého bych mohl vybírat :D, ale rozhodně Moritz Stiefel z muzikálu Spring Awakening (Probuzení Jara). Bylo to sice jen amatérské školní představení, které jsme hráli pouze párkrát ve školním divadle a na několika zájezdech, ale žádnou jinou postavu bych si tak rád nezopakoval jako Moritze.

Na muzikálech jako Probuzení Jara je skvělé, že je to jen malá skupina herců a žádné dělení na role a company. Máte pak s celým souborem k sobě mnohem blíž, když se nehraje na žádnou hierarchii a zkoušení vás i mnohem víc baví. Navíc hudba a příběh tohoto muzikálu jsou nedostižné.

Kdybyste si měl zvolit pět najoblíbenějších muzikálových písní, které by to byly a proč?

Páni, to je hodně náročné, ale zkusím to. 😀

Come What May – Moulin Rouge, Seasons of Love – Rent, The Flesh Failures – Hair, I Believe – Spring Awakening, Song of Purple Summer – Spring Awakening, Still Hurting – Last Five Years, Midnight Radio – Hedwig, What I Did for Love – Chorus Line, Waving Through a Window – Dear Evan Hansen, She Used To Be Mine – Waitress, When You Believe – Prince of Egypt, Corner of the Sky – Pippin, Who I’d Be – Shrek

Tak bohužel, jenom 5 nejde. 😀

Máte nějakou roli, kterou byste si v budoucnu chtěl zahrát a je, naopak, nějaká role, kterou byste si nikdy zahrát nechtěli?

Mám spousty vysněných rolí jako Mark (Rent), Jamie (Last Five Years), Christian (Moulin Rouge), Evan (Dear Evan Hansen), Bobby (Company), Hedwig (Hedwig and the Angry Inch), Jude (Across the Universe) a moc rád bych si zopakoval Moritze (Spring Awakening). Nenapadá mě jediná role, kterou bych vyloženě nechtěl, vzhledem k tomu, že jsem se ještě zatím ani moc nedostal dál než do company. 😀

Jaký je váš názor na současnou muzikálovou scénu, tak českou jako i zahraniční?

Nemám zkušenosti s divadly mimo Prahu, ale myslím si, že minimálně tomu pražskému muzikálovému divadlu chybí především dramaturgie. Někdo, kdo hlídá logiku jednotlivých scén, hereckou i režijní drobnokresbu a vůbec směr celého díla. V divadle by měl být hlas, který režiséra upozorní, když škrtá repliku, na kterou se v jiné scéně navazuje, nebo vysvětlí herci význam jednotlivých situací, aby v nich působil přirozeněji. V muzikálech u nás dáváme velký důraz na výpravu a velkolepost a už nám chybí práce s příběhem a detaily, proto i velké množství činoherních divadelníků považuje muzikál za nižší formu divadla a spíše za zábavu než umění. Zahraniční muzikálové scény nás ale učí, že tomu tak vůbec být nemusí a muzikál může být jak velkolepá podívaná, tak inteligentní a hluboké umělecké dílo a není potřeba volit mezi jedním nebo druhým.

Dalším velkým problémem je neplacené zkoušení. V pražských muzikálových produkcích jste totiž placeni jen za odehraná představení a předtím chodíte v průměru dva měsíce každý den na 6-8 hodin do práce bez nároku na mzdu. Každý pak musí zkoušet i několik představení najednou a v mnoha případech se do toho věnovat ještě i jiné práci, aby byl schopný se uživit. Tomu potom odpovídá i celková kvalita představení. Pokud tyto podmínky odmítnete, vždycky se najde někdo jiný, který s nimi nebude mít problém. Herecká asociace na toto téma mlčí a pokusy o založení odborů se vám mohou silně vymstít. To je systém, který je potřeba změnit, pokud chceme zlepšit stav muzikálu u nás.

Co byste odkázal mladým lidem, kteří by sa též rádi vydali na cestu herectví?

Tohle je otázka na mnohem zkušenější herce, než jsem já.😁 Jsem teprve začátečník a opravdu si netroufnu někomu radit. Zatím jsem spíš divadelní teoretik, ale když se mi podaří sehnat finance na studium herectví na Berklee, tak vám na to jednoho dne třeba už budu moct dát odpověď zkušeného herce.😊

Pokud vás příbeh Ondřeje zaujal a chtěli byste se dovědet víc, nebo ho na jeho cestě podpořit, navštivte jeho webové stránky Cesta na Berklee

Všechny fotky, použité v našem rozhovoru, jsou s dovolením Ondřeje převzaté z jeho webových stránek www.cestanaberklee.cz

Ondřej Pilnaj

Leave Comment