Blog

Na dnešní rozhovor jsme si přizvali Petra Pechu – mladého, talentovaného herce původem ze slovenského města Gbely, známého zejména rolí Rockyho ve stejnojmenném muzikálu, za kterou získal i cenu Thálie. V současnosti  ho můžete vidět v různých projektech Divadla Broadway a divadla Hybernia či  v muzikálu Tick, Tick…Boom! v pražském Divadle na Prádle. Jak se dostal k divadlu, který muzikál ho v poslední době oslovil a co ho čeká v divadelní sezoně 2018/2019 nám prozradil v našem rozhovoru.

Měl jsi vztah k divadlu již odmalička?

Ne, právě že vůbec. ☺ Já jsem divadlo předtím, než jsem začal studovat, vlastně nikdy nedělal. Byl jsem součástí možná jedné amatérské hry souboru Záhoráckeho divadla, ale primárně jsem šel na divadelní školu, jenom abych se zdokonalil v muzice, ve zpěvu, naučil se něco o herectví a tanci. Nějak mě divadlo a herectví zaujalo natolik, že jsem u toho po škole zůstal.

Co tě přivedlo ke studiu loutkoherectví na VŠMU (Vysoká škola múzických umění)?

K loutkoherectví mě přivedla moje tehdejší profesorka zpěvu, k níž jsem chodil na soukromé hodiny, Zitka Orlická, která byla tehdy hlasový pedagog na Katedře loutkoherectví. Jelikož se ten rok na Janáčkově akademii neotevíral muzikálový ročník, řekla, abych šel na loutkoherectví, a budeme spolu dělat na přípravě na přijímačky. Nevím proč, ale vzali mě. 😀 A tak jsem rok studoval loutkoherectví. Chtěl jsem být na umělecké škole, abych byl ve spojení s lidmi, kteří se věnují divadlu, rozvíjet se v hudbě a být blízko Hudební fakultě VŠMU. Byl to rok, kdy jsem se chtěl připravit na JAMU, a tohle byla pro mě možnost, jak ho strávit na umělecké škole místo toho, abych seděl doma, čekal na přijímačky a nedělal vůbec nic.

Kdy přišel ten počáteční impulz k tomu, že ses rozhodl, že právě muzikál je to, co chceš dělat?

Ten impulz přišel, když jsem studoval na JAMU a dostal jsem nabídky hrát v muzikálech na profesionálních scénách. Když jsem pak skončil školu, chtěl jsem dělat hudbu, ale v daný moment jsme s mojí kapelou neměli dostatek příležitostí hrát. Tehdy se mi naskytla příležitost v muzikálovém divadle, které mě začalo živit a já ho dělám velmi rád. Vždy, když přijde nějaká nová věc, tak mě to hrozně baví. Paradoxně mě moc nenaplňuje chodit do divadla jako divák. Ano, jsou momenty kdy opravdu rád zajdu na nějaké představení a nechám se inspirovat ☺ Ale pořád jsem radši na jevišti než v hledišti.

Momentálně působíš v Praze, ale účinkoval jsi i na několika slovenských scénách. Cítíš nějaký rozdíl, co se týče produkce nebo publika?

Já myslím, že v obou případech tam ten rozdíl je. Zdá se mi, že Češi jsou víc obchodníci a dokážou prodat větší množství kusů.  Je tady i větší trh a muzikál mají z obchodního hlediska víc podchycený. Na Slovensku mám naopak pocit, že je daleko vřelejší publikum. Nemůžu to říct úplně s jistotou, jelikož jsem na Slovensku nehrál tak dlouho, ale zdá se mi, že slovenský divák je daleko vděčnější a možná i o trošku náročnější, netroufám si však generalizovat. V každém případě mám pocit, že čím víc na východ se jde, tím jsou ti lidé vroucnější.

Všiml sis nějaké změny, když jsi získal cenu Thálie, profesně nebo co se týče reakcí publika?

To je velmi těžko říct. Určitě je tam teď ten moment, že člověk jde na jeviště s tím, že lidi možná vědí, že je to držitel ceny Thálie, ale netroufám si říct, jestli je tam nějaká zásadní změna. Já se snažím vždy si svoji práci odvádět na sto procent, a když se setká s respektem nebo s uznáním, tak mě to, samozřejmě, těší, ale tohle je fakt úlet. Moc lidí mi za to gratulovalo, ale nevím, zda se to zrcadlí přímo na jevišti, že by ti lidi byli nějak výrazně šťastnější, že jsem tam v daný moment právě já s touto cenou, to asi ne.

Hrál jsi na různě velkých scénách, co se prostoru týče, od Kongresového centra v Praze po Divadlo Na Prádle. Jsou ti bližší větší divadla nebo spíš komornější?

To je velmi individuální. Záleží na konkrétním představení. Například muzikálu Tick, Tick… Boom!, který hrajeme právě v Divadle Na Prádle, tento komorní prostor moc svědčí. Já mám hrozně rád, když se tyto činohry a intimní věci dělají na malých jevištích. Například v Kongresovém centru, které má kapacitu 2500 lidí, je opravdu náročné dát do 40. řady na balkon o sobě vědět, že hraji. Jsou potřeba enormní gesta, člověk musí dávat velký pozor na stylizaci, aby divák registroval všechno. Na komorních scénách je to stále divadelní stylizace, ale je to daleko přirozenější. Proto mě možná ty malé scény, co se herectví týče, baví víc. Co se týče performingu, hudby a zpěvu, tam těch lidí může být i víc, ale intimnější věci je pro mě daleko přirozenější hrát na menších nebo komornějších jevištích, než na těch velkých.

V souvislosti s Kongresovým centrem v Praze je samozřejmě potřeba vzpomenout muzikál Rocky, za který jsi získal cenu Thálie. Jak tenhle muzikál ovlivnil tvůj život?

Já si myslím, že opravdu moc. Už jen kvůli tomu, že Rocky byla moje, dá se říci, první velká role, do které jsem dal všechno. Rocky je vlastně můj život, Rocky je můj start, Rocky je prostě moje filozofie a celkově je pro mě právě Rocky i velkým milníkem, co se týče pražské muzikálové scény.

V již zmíněném Divadle Na Prádle účinkuješ v muzikálu Tick, Tick… Boom!, který je poměrně nezvyklým projektem na pražské divadelní scéně. Co tě k tomuhle muzikálu přivedlo?
Do tohoto projektu jsem byl osloven Tomášem Vaňkem. Vůbec nevím proč, protože Tick, Tick… Boom! je obvykle napsáno tak, že Michael je černoch, což já nejsem. ☺ Nakonec se ale rozhodli, že to může být i takhle. Původně prý chtěli někoho známého, aby se muzikál dobře prodával, a nakonec jsem ten někdo byl já a paradoxně ani ne tak známý. 😀 Ve finále jsem ale za tuto příležitost moc vděčný, protože Tick, Tick… Boom! je fakt radost. Bylo to krásné zkušební období a já jsem velmi rád za to, že mě oslovili, abych s nimi spolupracoval.

Jak reaguje český divák na takovou „muzikálovou alternativu“? Myslíš, že se podaří publikum „vychovat“, aby se naučilo přijímat i takový pražský „off-Broadway“, a ne jen muzikály, jak je znali doteď?
Výhodou Tick, Tick… Boom! je, že se hraje v prostoru, který nemá příliš velkou kapacitu. Divadlo Na Prádle má v současné době kapacitu asi 150 lidí a při těch 10 milionech, popřípadě ještě 5 a půl milionech slovenských diváků je 150 takové procento, že Tick, Tick… Boom! fungovat může. Nevím, jestli se z něj stane hit české scény, ale co my můžeme udělat pro pražské divadlo a muzikálovou scénu je, že to budeme dělat nejlíp, jak to jde, což se podle mě u Tick, Tick… Boom! podařilo. Ač se může stát, že se tam ocitnou lidé, kteří přišli jenom jako doprovod a sami by na to možná nešli, myslím, že jsme schopni je oslovit, a to je pro nás důležité.

A co se tebe týče – jsou ti bližší muzikály s historickým tématem, jako například Angelika či Romeo a Julie, nebo spíš novější a modernější jako Rocky či Tick, Tick… Boom! ?
Já jsem vždy byl, a doufám, že i budu za modernu. Vždy jsem se snažil být o krok napřed, co se týče hudby, technologie a všeho. Ano, oceňuji staré věci a mám je rád, ale není to něco, na co bych si zašel do divadla 20 krát, což se u mě nedá říci ani u moderních muzikálů. 😀 Jsem však rád, když se současné umění, nebo přímo muzikál vyvíjí. Například West Side Story je super, ale už tady byla. Takže pojďme ukázat něco nového, představit nový pohled na věc, přinesme současnou hudbu na jeviště. Jsem tedy spíš za současný zvuk a současné náhledy. Nedávno mě například oslovil muzikálový film Největší Showman.

Máš mezi muzikály, ve kterých jsi dosud účinkoval nějakou svoji srdcovku?
To je dobrá otázka. ☺ Tím, že nejsem úplně divadelník, nemám velké srdcovky. Velmi se mi vždy líbil Jesus Christ Superstar. Vyrůstal jsem v rockových kapelách, a je to kus, který mě jako interpreta (i když jsem v tomto díle nikdy nehrál) moc baví. A co se týče těch muzikálů, ve kterých jsem hrál, tak samozřejmě, srdcovky tam nějaké jsou. Hrál jsem například ve slovenském RENTu, a bylo to super, ale nejsem si jistý, zda bych do toho šel ještě jednou, kdyby přišla nabídka. A asi něco co bych považoval za doposud největší srdcovku je Rocky 🙂 Při muzikálech si spíš vzpomínám na zkušební proces, přípravy či práci s režisérem na roli. Jsou to spíš zážitky, nemám konkrétní dílo, které by mě nějak totálně odrovnalo.

Pro ty, co možná neznají tvoji kapelu Puppet POV, mohl bys nám ji nějakým způsobem představit?
Můžu. ☺ Naše kapela Puppet POV, puppet jako loutka a POV (point of view – úhel pohledu), funguje zatím krátkou dobu. Děláme popovou alternativu a momentálně bojujeme s prvním singlem. Snažíme se přijít na ten správný zvuk a postoj, který máme k hudbě a jak ji vnímáme. Nechceme nic, co by bylo prvoplánové. Chceme dělat taneční hudbu, která by měla být i komerční, ale hlavně hudebně a umělecky zajímavá. Takže uvidíme. Každopádně nás to baví a chceme se tím bavit i nadále.

Kde tě můžou diváci v současnosti vidět a jaké máš plány na tuto divadelní sezónu?
Momentální divadelní sezóna bude velmi, velmi náročná. Já jakožto absolutní „milovník divadla“ 😀 zatím jedu z jednoho kusu do druhého. Zdá se, že nejbližší volný čas budu mít až někdy v únoru, pokud se do té doby nic nezmění. V současné době se připravuji na premiéru muzikálu Trhák v Divadle Broadway a minulý týden jsem odpremiéroval muzikál Dr. Ox v Hybernii. Pak začínám zkoušet novou činohru v Divadle na Maninách v režii Jany Janěkové, kde bych měl hrát já, Jitka Ježková, Robert Jaškow a moje snoubenka Kateřina Sedláková a tato hra se jmenuje Milostné příběhy z ráje. Premiéra by měla být v polovině ledna. Takže v divadelní sezóně 2018/2019 mě čekají projekty Divadla Broadway, kde jsem, dá se říci, doma, Dr. Ox, Tick, Tick… Boom! a tato činohra a uvidíme, co přijde nebo nepřijde dál. Já se těším na každý nový projekt.

Děkujeme za rozhovor a přejeme spoustu dalších krásných rolí 🙂

Autorka článku: Romana Švecová

Ukázka z muzikálu Doktor OX:

New wpDataTable

Muzikály v Praze