Tag: Andrew Lloyd Webber

Mačky (Kočky) v Bratislavě jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy

Jméno Andrew Lloyd Webber bývá u muzikálových titulů zárukou kvality,  dobré hudby a nadčasového tématu. Není tedy divu,  že se jeho muzikály uvádějí v divadlech po celé republice a po celém světe. Z těch nejznamějších můžeme připomenout třeba představení Fantom OperyJosef a jeho pestrobarevný plášť, Jesus Christ SuperstarKočky. Poslední jmenovaný muzikál nedávno vyprodal Hudební divadlo Karlín,  když do Prahy přijely na návštěvu Kočky z Ostravy. V prosinci se chystá premiéra filmového zpracování s hvězdami jako jsou Taylor Swift, Jennifer Hudson a James Corden. Naše redakce se vypravila do divadla Nová scéna v Bratislavě na slovenskou verzi Koček (Mačky), které premiérovaly v roce 2016.

Každý muzikál v sobě snoubí herectví,  zpěv a tanec. Kdo Kočky v jakékoli produkci viděl, musí uznat,  že jsou především o tanci a ten účinkující na Nové scéně zvládají na výbornou. Nápadité choreografie Ladislava Cmoreje se doplňují s režií Gabriely Petrákové. Scéna je poměrně jednoduchá,  ale umožňuje kočkám lozit po jevišti křížem-krážem všemi směry.  Čas od času dokonce lozí i mezi diváky. Pestrost celému představení dodávají také kostýmy všech kočičích barev od sněhobílé po temnou černou. Na překladu spolupracovali ostřílení textaři Michael ProstějovskýJán Štrasser. Muzikál je doprovázen živým orchestrem.

Lesk celému představení dodává také hvězdné obsazení, což ovšem neznamená, že by divadlo lákalo publikum pouze na zvučná jména. Zejména českému divákovi můžou být známí třeba držitelka Ceny Thálie Katarína Hasprová, herecká legenda Karol Čálik, Veronika Prášil Gidová, Andrea Gabrišová, nebo Laco Hudec Šubrt. Někteří členové ansáblu Nové scény taktéž účinkují v ostravské verzi Koček v Divadle Jiřího Myrona.

Suma sumárum, bratislavské Kočky jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy pro všechny generace.

Autorka: Anna Duffeková

Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Obdivovatele a fanoušky muzikálů většinou nic nezastaví, aby mohli vidět svá milovaná díla i daleko za hranicemi. Po Praze a Londýně bylo Oslo třetím městem, kam mě vyhnala zvědavost vidět další verzi mého oblíbeného Fantoma Opery.

Scenekvelder je soukromá norská scénická produkční společnost, která se zaměřuje na produkci nejznámějších světových muzikálů. V její produkci tak mohli norští diváci navštívit muzikály Bídníci, Zpívání v dešti, Mary Poppins, Billy Elliot, Tři mušketýři, Annie, The last 5 years, My Fair Lady a další, a zatím poslední je Fantom Opery. Ten se hraje v krásném a velkém divadle Folketeateret v centru Osla od září loňského roku a já jsem měla to štěstí, vidět jubilejní sté představení. Je to samozřejmě non-replica zpívaná v norštině a již zde musím zmínit pěkné hlediště a vynikající zvuk živého orchestru. Derniéra je plánovaná na 30. března 2019.

(Mé postřehy jsou čistě subjektivní. Nevyhnu se srovnání jednotlivých produkcí, jsem si však vědoma, že zejména non repliky jsou představení, kde je produkce omezena licenčními podmínkami, které diváci nemůžou znát. Proto se chci vyvarovat srovnávání stylem dobře/špatně nebo lepší/horší. Chci přinést hlavně představu o osloském představení a srovnání s českou non replikou, avšak není mým cílem někoho/něco kritizovat. Takže srovnání stylem líbilo více/líbilo měně snad nikoho nepohorší 🙂 )

Pozor, další text může obsahovat spoilery!

Již po zhlédnutí traileru mi bylo jasné, že norský Fantom Opery bude jiný než třeba londýnský. Fotografie a videa na stránce divadla slibovaly velkolepé kulisy, poněkud chudší kostýmy, ale hlavně nevšední zážitek. Překvapily mě dvě skutečnosti: Fantom má svoji masku na opačné straně obličeje než jinde ve světě, a Christine má blonďatou paruku. Nic z toho však nepůsobí rušivě – Christine je podle románu i muzikálu Švédka a vizáž Fantomova obličeje je jen síla zvyku. Nebyly to však jediné odlišnosti. V představení je jich daleko více.

Pokud jsem si někdy povzdychla u české verze, že mi v ní chybí některé londýnské detaily jako například červená šála u Christine ve scéně u hrobky, v Norsku toho chybí víc. Chybí například Fantomův prsten. Chybí také svícny v podzemí i lucernička. Ze všech baletek tančí na špičkách pouze jedna, i ta se objeví až na maškarním plese. Chybí i svatební šaty. A ve scéně u hrobky nechybí jen červená šála, ale i celá hrobka 🙂 Jako by chtěla produkce udělat po vizuální stránce úplně jiné představení (myšleno s nadsázkou, viz moje poznámka o licenčních podmínkách), a navíc vše minimalizovat a soustředit divákovu pozornost pouze na důležité věci, čemuž bych vcelku rozuměla – přemíra dekorací nebo „příliš mnoho lidí na jevišti“ odvádí člověka od děje.

Hned po vkročení do sálu vás čeká prázdné jeviště, které není nijak velké na šířku, má však značnou výšku i hloubku. Lustr již visí nad hlavami diváků v prvních asi 5 řadách uprostřed, zahalen prostěradlem. Další dění dává slibovat, co se týče kostýmů a dekorací, značnou „úspornost“ (nemyšleno finanční). U dražby je na scéně jen Raoul, licitátor a kluk ze zákulisí přinášející věci na dražbu. Hrací skříňka a ostatní věci jsou poměrně malé, ale plní účel. A takto se to táhne téměř (schválně říkám téměř) celým představením – žádná scéna nechybí, představení není nijak zkráceno, na jevišti však není nikdo/nic „navíc“. Kostýmy připomínají spíš moderní dobu, a to také ve scénách všech tří oper – u nich jsou však aspoň málo barevné. V ostatních obrazech jsou téměř výlučně v šedých, modrých, stříbrných a černých barvách, na maškarním bále se ještě občas mihne zlatá. Pevné dekorace jako portál a Fantomova lóže jsou stříbrné a připomínají sochy vytesané do kamene. Celé představení tak působí chladně, ale pouze navenek…

Když však na scénu vstoupí Fantom, vše je rázem jinak! V té chvíli jsem pochopila, že tvůrcům šlo o to, dodat hlavní postavě důležitost a jakousi pomyslnou velikost. S krokem Christine do zrcadla přichází velkolepá dekorace schodiště do podzemí (žádní dvojníci!) a při plavbě lodí se zjeví nádherné obří varhany ve skále, nespočet notových papírů a hodně modrého světla. Další velkou dekorací je střecha, která se v představení objeví dvakrát – i místo chybějící hrobky, a píseň Wishing You Were Somehow Here Again a následný terčet se odehrávají na střeše. Co jsem však ne úplně pochopila, je pistole v ruce Fantoma místo chrliče ohně. Stejnou pistolí vyhrožuje při únosu Christine z jeviště i Raoulovi při závěrečném terčetu… K Fantomovi samozřejmě patří také lustr, který vypadal jako z pravého křišťálu (podle barevných odlesků). A padá opravdu rychle – zastaví se jen pár centimetrů nad hlavami diváků.

Nebudu rozepisovat detaily každé scény. Rozdílů oproti jiným produkcím bylo mnoho, a někoho by i mohly iritovat, já jsem si však během chvilky uvědomila, že mi vlastně nevadí. Představení jako celek skvěle fungovalo díky fantastickým výkonům všech hlavních představitelů i company.

Obsazení

Roli Fantoma si zahrál norský zpěvák Espen Grjotheim, který disponuje velmi působivým, zvučným barytonem s operní sílou. Zpíval čistě, bezchybně, s emocemi, jeho hlas byl podmanivý, bravurní, šílený a také nešťastný a zlomený, stejně tak i jeho herectví. Od začátku nejznámějšího duetu se vlastně neustále dívá na Christine, je vidět jeho nervozita, a do karet mu hraje i jeho drobnější postava, kdy působí jako nepovedená hračka přírody, ale zároveň jako člověk se srdcem na dlani. Jeho Music Of The Night si vysloužila největší potlesk, a zcela zaslouženě. Bylo to možná i díky režijnímu nápadu, kdy dával Christine číst svoje noty a připomínal nezkušeného kluka, který láká dívku na sbírku motýlů. Myslím, že tím si úplně získal diváky a ti věděli, komu do konce představení fandit 🙂 Závěrečnou scénu pojal velmi excentricky, jelikož však byla režijně zcela jiná než u nás, měl to možná o něco jednodušší – nemusel moc běhat, a kromě toho mu více nešťastný než hrozivý či šílený výraz tváře dodávala právě maska. Obličej tak z obou stran vypadal stejně nešťastný, i když z jedné ošklivý…

Christine Daaé v podání Astrid Giske byla zajímavá a obecně velmi dobře zahraná i zazpívaná. Astrid disponuje jemným sopránem, který byl v některých partech na můj vkus slabší, byl však bezchybný ve všech tónech. Hrála i tančila skvěle (i když ne na špičkách) a charakter postavy vystihla včetně jejího vývoje. Jelikož – jak jsem zmínila – chyběl Fantomův prsten, Christine se k němu na konci již nevrátí, a to mi přišlo škoda. Aspoň se na něho při odchodu dívala se soucitem a vděkem…

Představitel Raoula de Chagny Carl Lindquist je urostlý chlap se zvučným barytonem, v některých polohách dokonce s operním zvukem. Není co vytknout – zpěv působivý a příjemný na poslech, herectví civilní, nijak nepřehnané, režijně pojatý jako člověk, který má vše zadarmo a podle toho se tak chová.

Carlotta v podání sopranistky Solveig Kringlebotn bavila publikum od začátku, kdy se zjevila. Zpívala (i kvákala) s lehkostí a šarmem sobě vlastním, působila jako karikatura operní subrety, kolem níž se točí celý svět, ale nepřeháněla to. Markus Bjørlykke jakožto Ubaldo Piangi jí skvěle sekundoval svým zjevem i silným tenorem a již jako Hannibal se stal miláčkem publika. Dvojice ředitelů Hans Marius Hoff Mittet (Firmin) a Arvid Larsen (André) měla správný komický šmrnc a také výborně zpívali. Mme Giry hrála Janikke Kruse s úžasným hlasem a správnou hereckou přísností. Poslední role – Meg Giry – hrála velice hezká dívka Charlotte Brænna, u níž mi bylo líto, že se na jevišti objevuje tak málo – byla to totiž jedna z těch postav, kterou tvůrci vyhodnotili jako „tu zbytečnou, co nemusí být v každé scéně“… Company tvořili výborní tanečníci. Choreografie baletních scén byly velmi půvabné, a také na maškarním bálu dokázaly zaujmout (když už kostýmy tanečníků byly barevně téměř stejné).

Když je dílo dobře napsané, funguje i v téměř alternativním pojetí. Představení jako celek bylo profesionální prací, působilo emotivně, citlivě a příjemně, zkrátka oslnilo, i když ne barvami. Bylo o hodně věcí i lidí chudší, ale užila jsem si jej naplno, i když jsem byla malinko zklamaná závěrem – a tento režijní tah asi nikdy nepochopím… Do jaké míry byly pozměněné texty kvůli změnám ve scénáři, už posoudit nemůžu. Každopádně byla to zajímavá non-replica, kterou se vyplatilo vidět. Aspoň můžu konstatovat, že náš český Fantom je konkurence schopný a produkce v Goji ho dělá víc než dobře!

Autorka článku: Silvia Antalíková

Zdroj fotografie: facebooková stránka produkce Scenekvelder

 

Obsazení:

Fantom Opery – Espen Grjotheim

Christine Daaé – Astrid Giske

Vicomt Raoul de Chagny – Carl Lindquist

Carlotta Giudicelli – Solveig Kringlebotn

Ubaldo Piangi – Markus Bjørlykke

Monsieur Richard Firmin – Hans Marius Hoff Mittet

Monsieur Gilles André – Arvid Larsen

Madame Giry – Jannike Kruse

Meg Giry – Charlotte Brænna

 

 

 

Londýn ǀ School of Rock – veľká rocková show tvorená malými umelcami

Barón Andrew Lloyd Webber je meno, ktoré muzikálovým fanúšikom netreba veľmi predstavovať. Veď kto z nás by už niekedy nepočul o muzikáloch Fantóm opery, Mačky, Sunset Boulevard, Evita, či Jesus Christ Superstar? Jeden z najznámejších svetových skladateľov, ktorý tento rok oslávil sedemdesiate narodeniny pri tvorbe svojich muzikálov berie inšpiráciu z poézie, biblických príbehov aj románov. Jeden z jeho najnovších muzikálov School of Rock (Škola ro(c)ku) vznikol na základe rovnomenného filmu s Jackom Blackom a Joan Cusackovou z roku 2003. Muzikál premiéroval v roku 2015 na americkom Broadwayi a v roku 2016 sa ho dočkalo aj európske publikum na londýnskom West Ende.

Muzikál School od Rock sa hrá trošku ďalej od centra West Endu na Drury Lane v Gillian Lynne Theatre pomenovanom po nedávno zosnulej choreografke, ktorá vytvorila choreografie k viacerým Webberovým muzikálom. V rovnakom divadle sa hrával aj iný muzikál A. L. Webbera Mačky. Účinkujúci si z tejto skutočnosti robia priamo na predstavení srandu a do muzikálu je dokonca priamo vložený úryvok z piesne Memory.

Ale teraz priamo k predstaveniu. Na to, aby sa dali čo najlepšie opísať dojmy z tohto diela treba najprv trochu predstaviť dej. Príbeh sa odohráva na prestížnej americkej škole Horace Green, kde sú deti vychovávané k zodpovednému plneniu úloh a ambicióznosti. Všetko sa zmení, keď sa na miesto zastupujúceho učiteľa omylom dostane neúspešný rocker Dewey Finn, ktorý celý život sníva o tom, že bude vypredávať veľké koncertné haly a stane sa celosvetovo uznávanou celebritou. Spočiatku nekladie na žiakov žiadne nároky a vraví im, aby si okrem neustálych školských povinností užívali život, ale keď v nich objaví hudobný talent, ktorý ich rodičia kvôli „oveľa podstatnejšiemu vzdelaniu“ zanedbávajú, všetko sa zmení. Usilovne nacvičujú na Bitku kapiel, kde si Dewey chce splniť svoj rockerský sen, no po čase sa všetko zmení. Deti si nového učiteľa nesmierne obľúbia pre jeho ľudský prístup a aj po odhalení jeho tajomstva a skutočných ambícií, keď vyjde najavo, že je podvodník, stoja za ním a idú spolu na Bitku kapiel, pretože on im preukázal viac ľudskosti, pochopenia a porozumenia, ako všetci ostatní učitelia a rodičia dohromady.

Zaujímavosťou je, že sa v tomto muzikáli stretávajú umelci z úplne iných svetov. Rolu Deweyho Finna hrajú členovia reálnych rockových kapiel, nie študovaní herci. Dewey je duchom stále pubertiak, a teda aj jeho predstavitelia zo seba dávajú maximálnu energiu. Mala som možnosť v tejto roli vidieť Garyho Trainora a z neho pohŕdanie školským systémom a nespútaná energia priam sršali. Akýmsi kontrastom k pojašenému Deweymu je riaditeľka Horace Green pani Mullinsová, striktná dáma, ktorá má rada všetko pod kontrolou, aj keď je vo vnútri rockový fanúšikom rovnako, ako Dewey. Túto postavu však hrá operná speváčka, pretože má  v roli vložený úryvok z Mozartovej čarovnej flauty. Tak isto ako už spomínaná Memory, ani táto vložka z iného diela nepôsobí rušivo a podtrhuje charakter postavy. V podaní Rosanny Hylandovej opäť famózny výkon. Postavy učiteľov a rodičov hrajú tí istí herci, čo symbolizuje tlak na deti z každej strany – nevnímajú rozdiel, pretože na ne stále niekto kladie nároky na vynikajúce výsledky a to, čo chcú oni, si nevšíma nikto okrem Deweyho. V muzikáli hrajú, takpovediac, krovie. Takisto ako Deweyho kamarát Ned Schneebly s manželkou, u ktorého býva, a ktorému ukradne identitu, aby mohol učiť na Horace Green.

Prirodzene, keďže celý príbeh je o deťoch z Horace Green, predstavujú najdôležitejšiu zložku obsadenia práve deti. V muzikáli vystupuje 13 zhruba desaťročných detí, ktoré skrátka berú dych od momentu, ako vyjdu na javisko. Nielenže by sa ich herecké výkony dali porovnať so skúsenými hercami, je vidno, že ich to baví a okrem iného aj bezchybne ovládajú hru na viaceré hudobné nástroje. Za všetko hovorí záverečná scéna na Bitke kapiel, kde majú deti na čele s Deweym zhruba dvadsať minútový rockový koncert. Z niektorých miest v hľadisku je vidno na orchestrisko, kde si hudobníci užívajú pohľad na mladú „konkurenciu“, čo svedčí o tom, že sa všetko deje absolútne naživo bez playbacku či half-playbacku.  Aj keď nie som fanúšikom rocku, predstavenie som si užila od prvého tónu po posledný. Bola to vskutku obrovská rocková show tvorená malými umelcami.

School of Rock poukazuje na viaceré problémy v dnešnej spoločnosti a je prínosom pre malých aj veľkých. Dospelí si uvedomia, že treba počúvať svoje deti a neplniť si na nich svoje ciele a sny. Ak otec sníval o hokejovej kariére, neznamená to, že syna baví hokej a samé jednotky na vysvedčení nie sú zárukou prvotriedneho vzdelania a intelektu.   Deti sa zase naučia, že ak dostatočne dlho pôjdu za svojim snom, môže sa im splniť. Treba nájsť rovnováhu medzi dospeláckymi povinnosťami a ambíciami a detstvom, pretože ak od malička tlačíme deti do ctižiadosti a dokonalosti, majú vôbec detstvo?

School of Rock patrí k modernejšiemu druhu muzikálov, ale ak budete mať v Londýne  príležitosť, určite ho nevynechajte. Hudba Andrew Lloyd Webbera a úžasné herecké výkony sú zárukou dobrej divadelnej zábavy plnej chytľavých melódií, situačného humoru a silného príbehu, ktorý dojme k slzám nejedného drsňáka.

 

Autorka článku: Anna Duffeková