Před pár lety se na pražské muzikálové scéně objevilo dílo, které je bez nadsázky možné nazvat důležitým milníkem ve vývoji tohoto žánru, a svého času způsobilo na Broadwayi doslova „boom“ – muzikál RENT, jehož autorem je Jonathan Larson. Příběh skupiny přátel, umělců, žijících v New Yorku, snažících se tvořit a žít svůj život naplno, ač musí bojovat s nedostatkem peněz a AIDS, si získal srdce mnoha divadelních fanoušků a jinak tomu nebylo ani v případě pražské verze. 15. února tohoto roku se své české premiéry dočkal další muzikál tohoto autora – Tick, Tick…BOOM! – zpověď muzikálového skladatele, řešícího otázku zdali bojovat o uvedení svého muzikálu nebo se vzdát života umělce a rozhodovat se „racionálně“. A co, lépe řečeno, koho, kromě Jonathana Larsona, mají tyto dva muzikály společné?
Tímhle člověkem je Tomáš Vaněk, absolvent pražské DAMU a velmi talentovaný herec, jehož jméno se pojí s tvorbou Jonathana Larsona na české scéně už od roku 2013, kdy si zahrál hlavní roli Marka Cohena v anglické verzi RENTu v Divadle Na Prádle a později také v české verzi v Divadle Kalich. Účinkoval také v muzikálech Sedmero havranů, Já, Francois Villon, Antoinetta, královna Francie, Ray Bradbury’s 2116, Fantom Opery či Ples upírů. V současnosti ho můžete vidět coby Jona v muzikálu Tick, Tick…BOOM!, kde také stojí za jeho uvedením v Praze. O tom, jaká byla cesta tohoto muzikálu do Prahy, a o jeho vztahu k tomuto dílu a též tvorbě Jonathana Larsona se dočtete v našem obsáhlém rozhovoru.
Pro diváky, kterým Tick,Tick…BOOM! možná není úplně známé, ale znají RENT – je možné tyto muzikály nějakým způsobem porovnat?
Tick, Tick…BOOM! napsal Jonathan Larson jako svůj autobiografický monolog a tak ho také sám hrál, jako svou otevřenou zpověď. Kdežto s pozdějším RENTem měl od začátku jiné ambice. RENT je především velké drama a Tick, Tick…BOOM! primárně hořká komedie, kterou ale do podoby, v jaké ji hrajeme dnes, přetvořil až po Larsonově smrti dramatik David Auburn. RENT je teenagerovská revolta, v TTB ale Jon řeší otázky dospělého muže, svádí boj za nalezení smysluplné životní cesty, aniž by musel opustit své osobní ambice.
V RENTu sledujeme linie mnoha postav během jednoho celého roku. V TTB se soustředíme na jeden velmi zásadní týden v životě jedné postavy. RENT je Larsonovo vrcholné “velké plátno”, se kterým měl za cíl změnit tvář Broadwaye, kdežto TTB, jako osobní niterná zpověď, si žádá komorní přístup a prostředí. A přesto, i zde jsou momenty vyvolávající dojem velkoleposti. Má na tom zásluhu především střídání stylově nabitých rockových skladeb s jemnějšími baladami. Z nich některé jsou pro mě tím nejlepším, co se v žánru muzikálu kdy objevilo. Miluji písně z RENTu, ale mám pocit, že hudba v TTB je lidem ještě o něco přístupnější. RENT je více idealistický, pompéznější, a TTB mnohem obyčejnější a realističtější. V RENTu Larson vytvářel divadelní postavy, vymýšlel situace, ale v Tick, Tick…BOOM! popsal autenticky svůj vlastní život. A jeho výpověď o nejistotách, dilematech, pocitech, že váš život nikam nevede, strachu, že dvířka, ač stále otevřená, se pomalu zavírají, o obětech, které musíme nevyhnutelně jednou za čas přinést,… může být mnohým lidem určitě blízká.
Jaký je odkaz tohoto muzikálu pro současnost?
Říká nám, abychom se občas ve zběsilém běhu za kariérou zastavili a uvědomili si, o co všechno můžeme přijít, když život zasvětíme jen práci. Dívejme se více kolem sebe, vnímejme svou rodinu i přátele a poslouchejme, co nám říkají. Přesto ale nevzdávejme své touhy, i kdyby nás od nich kdokoliv zrazoval. Po celé generace do dnešních dní mnoho umělců z celého světa zvažuje prosazování své vášně nad stabilním a bezpečným životem. V písni „Johnny váhá dál“ je položena starodávná otázka: „Zvolit kompromis nebo vytrvat?“. Myslím, že to musí zasáhnout každého člověka, který kdy čelil podobnému dilematu.
Máš v tomto představení nějaký oblíbený výrok anebo píseň? Jestli ano, proč jsou to právě tyto?
“Létat, či stát, co si máš přát spíš? Ptej se snů!” v originále “Cages or wings? Which do you prefer? Ask the birds.” Jednak překlad této fráze považuji za naprostý překladatelský majstrštyk, protože kompletně jinými slovy vyjadřuje po smyslu totéž, zachovává atmosféru a dobře se zpívá. A za druhé shrnuje vše, o čem Tick, Tick…BOOM! vypráví. Kdo jsem, kdo chci skutečně být, kam směřuji? Je to výzva pro všechny, nejen umělce, aby svůj život přožili tak, jak chtějí oni sami.
Je ti něčím tvá postava Jona blízká?
Je mi asi nejblíž ze všech postav, které jsem v životě hrál. To je i důvod, proč jsem tolik usiloval o uvedení TTB. Věděl jsem, že taková příležitost přijde jednou, možná dvakrát za život, jsem totiž ve stejném věku, jako Jon, za chvíli mi bude třicet. A stejně, jako Jon, který chce prorazit se svým dílem na Broadwayi, i já mám se svým spolkem ambice vytvořit v Praze nové divadlo, změnit trochu vnímání muzikálového žánru v naší zemi. Přitom ale neustále pochybuji, jestli je to vůbec možné a má to všechno smysl. Možná bych se také měl více soustředit na svůj osobní život, jít tradičnějšími cestami, za jistotou, životním zázemím. To vše v souvislosti s blížícími se třicátými narozeninami řeší nejen Jon, ale i já. Já ale na rozdíl od Jona neprožívám ty šílené frustrace z neúspěchu. A teď mě napadá, že stejně, jako Jon jsem jednu dobu byl odkázán na stravu pouze v podobě tyčinek Twinkie (smích). Nakoupil jsem je jako rekvizity do představení a než jsem je stihl odnést do divadla, ležely u mě doma. V období, kdy jsem neměl čas si ani nakoupit a doma nezbylo nic jiného k jídlu, přešel jsem na Twinkie, jakožto poslední záchranu. Moc vyvážená a zdravá strava to nebyla (smích).
Co se ti nejvíc líbí na účinkování v Tick, Tick…BOOM!?
Když pominu, že si můžu užít účinkování v broadwayském díle nabytém spoustou neustále aktuálních myšlenek a skvělé hudby, tak hlavně setkávání s lidmi, kteří se na tomto projektu podílejí. Ať už se skvělými kamarády a jevištními partnery, jakými jsou Lucia Jagerčíková a Peter Pecha, stejně tak se členy kapely a celým týmem, který zajišťuje reprízy. Každé představení je pro mě taková house party a vlastně přes všechny filosofické otázky, které tenhle kus klade, je to většinu času i velká legrace, je tam spousta komických momentů a nadhledu.
Jaká byla cesta Tick,Tick…BOOM! do Čech?
Náročná, ale radostná. Přivést do Čech zahraniční dílo mělo pro náš spolek mnoho “pro” i “proti”. Pro bylo jednoznačně uvedení nekomerčního projektu ze světové scény, proti finance na realizaci i provoz. Neziskový spolek art4rent jsme založili v roce 2015 hlavně pro produkci české verze RENTu, postupně jsme začali tvořit i další projekty, nicméně od začátku fungujeme bez jakékoliv vnější finanční podpory a na své provozní náklady si musíme vydělat výhradně z představení s tím, že nikdy dopředu nevíme, jaké budou výsledky. Teprve po dohodě s Divadlem Na Prádle, kdy jsme se zavázali pokusit se zde obnovit vlastní uměleckou tvorbu, máme alespoň stabilnější zázemí v samotném prostoru k realizaci. Díky tomu a hlavně pro to Tick, Tick… BOOM! vznikl.
A proč právě Tick, Tick…BOOM!? Protože je o nás. A pro koho? Pro všechny, kteří chtějí poznat trochu jiný muzikál, založený na síle výpovědi, myšlenek, atmosféře a na maximálně poctivém uměleckém provedení. Poprvé mi hru představil můj kamarád a dramaturg Ondřej Doubrava, který má o Larsonově práci u nás pravděpodobně nejširší přehled. A já se do toho díla okamžitě zamiloval. Bylo to někdy krátce po skončení RENTu, zkraje roku 2016, a od té doby jsem cítil, že tohle musíme uvést. Netrvalo dlouho a vše se začalo rozhýbávat. Cesta od začátku, kdy jsme zakoupili licenci, přes oslovení spolupracovníků (mimochodem, lepší tým si jen těžko přát), zajištění veškerého technického vybavení, scény, kostýmů, překladu (na kterém jsme pracovali třičtvrtě roku), to byla cesta rok a půl dlouhá. Jak jsem říkal – radostná, náročná, někdy až beznadějná, ale smysluplná a nakonec úspěšná. V únoru 2018 se odehrála premiéra, máme za sebou již několik repríz a ohlasy jsou úžasné. A já doufám, že tímto dílem vše teprve začíná. Divadlu Na Prádle by slušela alespoň jedna muzikálová premiéra ročně. Plány jsou a myslím, že víc, než zajímavé. Kromě prvotřídních zahraničních kusů v současnosti pracujeme i na původním českém muzikálu, který snad konečně posune českou tvorbu trochu kupředu a jiným směrem. Vše ale bude záležet na financích. Dnes už víme, že tvořit v takhle malém divadle kontinuálně, koncepčně a zároveň nekomerčně nemůžeme dlouho bez vnější finanční podpory.
Přiblížíš mi, prosím, tvůj plán s Divadlem na Prádle?
Cílem je vytvořit scénu pro komorní hudební divadlo, které v současné době na naší kulturní scéně neexistuje. Po vzoru malých divadel na off-Broadwayi a off-West Endu, experimentálnější prostor mimo hlavní mainstreamový proud. Hledáme především moderní a současná dramatická a muzikálová díla, budeme se snažit dát prostor české původní tvorbě, tu zásadně podporovat a objevovat nové způsoby tvorby a inscenování. Bez zbytečných efektů, laciné líbivosti či pseudointelektuálních konstrukcí. Chceme objevovat především dramaturgii silných příběhů, inscenace lidského rozměru a umělecké pravdy. Vybíráme témata rezonující v divákovi především svou aktuálností. Divadlo by se mělo otevřít mladým talentovaným tvůrcům a interpretům, kteří budou tvořit jednotný tým s osvědčenými profesionály. Cíl vlastní umělecké činnosti vidím v absolutní kolektivní tvorbě a výpovědi, v soustředěné práci, v obraně před všeobecnou divadelní přibližností a povrchním zpracováním. Muzikál je u nás žánr stále ještě příliš neprozkoumaný. Obecné povědomí a představy českého obecenstva o muzikálu jsou velmi limitovány. Může za to převládající nabídka neustále recyklovaných titulů, z nichž některé často i svou povrchností a inscenačním diletantstvím podporují smýšlení o muzikálu, jako o “nízkém žánru”. Pražská muzikálová scéna postrádá prostor, který by uváděl muzikálová díla, jejichž hlavním záměrem není diváka jen lehce pobavit. A samozřejmě, že to je klasický muzikálový business, a má tu své oprávněné místo, ale my chceme nabídnout alternativu, která tu není a podle mě je na čase s ní přijít.
Nedávno jsem se v souvislosti s Tick, Tick..BOOM! setkala s tvrzením, že je něco jako „otevřený dopis divadelnímu průmyslu“. Co si o tom myslíš?
Je možné, že to tak někdo vidí, ale určitě ne Larson, ani později Auburn, když TTB rozpracoval pro tři herce, nepsali primárně veřejnou kritiku. V některých situacích se ale Jon vyjadřuje k tehdejším problémům muzikálového businessu, a celá hra o něm vlastně poskytuje poměrně detailní obraz. Dnes ale Broadway rozkvétá. A zatímco tamější producenti udávají trendy celému světu, my se pořád nějak nechceme nechat inspirovat. Já naprosto chápu rozdíly trhu, ale ne vše je jen o penězích. Ano, jsou tu i kulturní rozdíly a tradice, ale při dnešní globalizaci a možnostech bych tím už neargumentoval. To, na co Jon v TTB naráží, je vlastně naše aktuální situace, takže když jako Jon říkám například: “Broadway je asi 60 let za tím, co se hraje v rádiu, pořádnej rock na jeviště nedostanete”, tak přesně vím, jak se asi Larson tenkrát cítil. Zkuste si třeba poslechnout “Be More Chill”, u téhle novinky, která se nyní chystá na off-Broadway, pochopíte, že takový cool styl a například instrumentace tu nikdo nevytvoří. S dovolením si půjčím komentář Ondry Doubravy z naší nedávné konverzace, protože s ním naprosto souzním: “Prostě přiznejme si to, Praha si hraje na přesycené hogo fogo, ale trendový vláček všem dávno ujel. Záchrana začíná u 10 – 15 let starých děl, což jsou pro spoustu lidí i tak stále neznámé novinky, na vrchol si hraje s Hair na halfplayback, a čeští autoři si jen myslí, že něco podobného také umí. Kdežto nejen, že neumí, ale navíc moderní postupy v tvorbě už jsou dávno někde jinde.” Konec citace. Nebo se o to nikdo ani nepokouší, protože proč? Nikdo jim to neuvede! Jen dodávám, že pár jmen uznávám, například Zdenek Merta, Ondra Brzobohatý, nebo Pavel Trojan jr. jsou pro mě zárukou osobitosti, originality a kvality.
V muzikále Tick, Tick…BOOM! hraješ Jona, muzikálového skladatele. Kdybys měl napsat muzikál ty sám, je nějaké téma, které bys chtěl zpracovat, nebo třeba kniha, která tě zaujala a líbila by se ti v muzikálové verzi?
Chápu, po tom, co jsem teď řekl, se očekává, že bych měl tedy sám přijít s něčím novým (smích). Ale já opravdu nejsem skladatel, každopádně pokud tedy “co by, kdyby”, to mé aktuální téma jsem si vybral s Tick, Tick…BOOM! Jinak já mám v oblibě tragikomedie a dobrá by byla například muzikálová adaptace té letité hradní frašky, aktuálně vidím jako skvělé finálové číslo prvního aktu píseň “Spálené červené trenky”. Bude to vskutku absurdní tragikomedie. Zábava, u které ale spolehlivě mrazí a u citlivějších může vyvolat zvracení.
Kdy ses poprvé setkal s tvorbou Jonathana Larsona?
Na začátku roku 2012, kdy Česká televize vysílala záznam z derniéry RENTu na Broadwayi “RENT: Filmed Live on Broadway”. Přepínal jsem mezi programy a krátce po začátku se zastavil u tohoto vysílání, ze kterého jsem od té chvíle nespustil oči. To jsem ještě netušil, že rok na to bude v Praze vyhlášen konkurz do tohoto skvělého muzikálu, že dostanu příležitost zahrát si Marka Cohena, a vůbec by mě tenkrát nenapadlo, že mě tohle setkání zavede i k samotné produkci RENTu a dalších projektů na něj navazujících.
Proč je podle tebe tvorba Jonathana Larsona důležitá pro dějiny muzikálu?
To je otázka pro širší rozbor. Je asi potřeba se podívat na kontext doby, ve které se odehrála premiéra RENTu, a na to, jak tenkrát americká Broadway a společnost vypadala. Jediné muzikály, které se od 80. let hrály byly The Phantom of the Opera, Les Miserables, Cats, Into The Woods a Sunday in the Park with George, tedy historické, z Evropy přivezené kousky pro masy, Sondheimova intelektuální zkoumání stavu lidské osobnosti, dále možná ještě My Fair Lady a Carousel. Téměř všechna díla byla založena na fikcích, slavných bitvách minulosti, adaptacích jiných historických románů. A z Broadwaye se v té době stala past na bohaté turisty.
A přestože RENT napsal Larson podle předlohy slavné Pucciniho Bohémy, aktualizoval prostředí a postavy inspirované svým životem, souvislosti a děj, který zasadil do tehdejší doby 80. a 90. let. Přidal témata homosexuality a užívání drog. Hudebně měl Larson za cíl přinést na Broadway skutečný rock, nejen “plastovou nápodobu padesátkovýho bubblegumu”, jak říká Jon v TTB, ale RENT je vlastně směsicí žánrů. Premiéra se odehrála v New York Theatre Worksop přesně 100 let od premiéry Pucciniho Bohémy, což přitáhlo pozornost hudebního kritika z New York Times, který s Larsonem pořídil rozhovor na poslední generální zkoušce. Zhlédl zkoušku a Larsonovi pogratuloval se slovy, že se jedná o úžasné dílo. Po zkoušce Larson odešel domů, udělal si čaj a… zemřel v důsledku aneurysmatu aorty. Premiéra se stala soukromým holdem Jonathanových přátel a rodiny, a další představení již pokračovala podle plánu. Paradoxně právě smrt přinesla Larsonovi největší slávu, protože mediální titulky hojně propagovaly jeho tragický odchod. RENTu se tak dostala v krátké době mimořádná pozornost a diváci, včetně mnoha celebrit, se jen hrnuli. A tak se produkce přestěhovala do Nederlander Theater, kde se odehrálo více, než 5000 představení a během té doby RENT přivedl do divadla zcela nové publikum. Popularita neustále rostla, producenti vydělávali obrovské peníze, a proto se rozhodli na počest Jonathana prodávat první dvě řady v hledišti chudým umělcům za 20 dolarů. Tak vznikl fenomén tzv. RENT-heads, tedy extrémních fanoušků RENTu. Aktuálně po vzoru RENT-heads frčí například Ham4Ham, což jsou zase ultra fandové Hamiltona. RENT-heads se stal termínem pro lidi, většinou studenty, čekající ve frontě na vstupenky, někdy již od noci, aby byli ráno první, až se otevře pokladna, a mohli si koupit lístky za 20 dolarů. Tato forma limitovaného prodeje levných lístků se postupně stala vzorem pro ostatní divadla a dnes je zcela běžná nejen na Broadwayi, ale i na West Endu.
Díky úspěchu RENTu vznikly dvě nadace: Broadway Cares, organizace, která financuje výzkum a šíří povědomí o HIV/AIDS a nadace Jonathan Larson Performing Arts Foundation, která uděluje granty lyrikům, skladatelům a libretistům na začátku jejich kariéry.
Trvalým odkazem RENTu jsou ale muzikály a umělci, kteří se jím inspirovali. Ať už například SPRING AWAKENING, muzikál o teenagerech, kteří zpívají své frustrace skrze rockové písně, měl premiéru 10 let od premiéry RENTu na Broadwayi. Dále NEXT TO NORMAL, který vypráví o příměstské rodině a matce postižené bipolární poruchou. Na něm se jako spoluproducent podílel i Anthony Rapp, původní představitel Marka Cohena v divadelní i filmové verzi RENTu. Nejaktuálnějším dílem, které jde v “RENTích” stopách je jistě DEAR EVAN HANSEN s příběhem o středoškolákovi trpícím těžkou sociální úzkostí. A kupříkladu samotná píseň z RENTu “Seasons Of Love” se stala obrovským hitem, který se dodnes zpívá při nejrůznějších příležitostech. Čerstvě pár dní zpět na předávání největší americké divadelní události Tony Awards, kde ji v emotivním výstupu zazpívali studenti z města Parkland, kteří přežili útok šíleného střelce.
Nicméně největším dědicem Larsonova odkazu je určitě Lin-Manuel Miranda. Existuje mnoho srovnání mezi Larsonem a Mirandou. Oba píšou o svých vlastních zkušenostech, přepracovávají klasická témata (u Larsona La Boheme, u Mirandy založení Ameriky). Oba ve svých dílech střídají různé hudební žánry a využívají stejné hudební postupy. Oba měli za cíl přinést na Broadway populární hudbu (Larson rock a Miranda rap/hip-hop), oba také vzhlíželi ke Stephenu Sondheimovi. Chtěli více zpřístupnit hudební divadlo a přilákat nové publikum, které by jinak nepřišlo. A to levnějšími vstupenkami, nebo skrze příběhy, které předtím pro Broadway nikdo nezpracoval. S Hamiltonem vidíme opakování fenoménu RENTu a já myslím, že není nikdo, kdo by nesl tuto pochodeň lépe, než Miranda. Měl jsem možnost osobního setkání s tímto geniálním autorem v Londýně a stejně tak, jak vidím Larsona, poznal jsem, že i Miranda je naprosto obyčejný člověk skoro z ulice, hravé dítě v dospělém těle, a sám považuje Jonathana Larsona za svůj největší vzor.
V jakých představeních kromě Tick, Tick…Boom! tě můžeme vidět v nejbližší době?
Tick, Tick…BOOM! začínáme hrát po letní pauze již v září. Do té doby budu ale tradičně v červenci hrát na Letních Shakespearovských slavnostech v komedii Mnoho povyku pro nic nejen na Pražském hradě, ale i v Brně na hradě Špilberk. A od září se vracím do role Raoula v obnovené premiéře muzikálu Fantom opery, na což se opravdu velmi těším. V Divadle Royal také budu pokračovat ve své one-man show How To Become Czech In One Hour. Jinak se teď hodně soustřeďuji na přípravu nových projektů v Divadle Na Prádle a vlastních koncertů, o kterých doufám brzy uslyšíte. A abych nezapomněl, sledujte benefiční AKCI CIHLA, jíž jsem patronem, na mnoha akcích s “cihlou” spojených se můžeme potkat a budeme rádi za vaši podporu.
Děkuji za rozhovor a přeji spoustu krásných rolí 🙂
Recenzi na muzikál Tick, Tick…BOOM si můžete prečíst zde
Autoři fotografii:
Titulná fotografie: Ilja Hubálek
Tick, Tick…BOOM!: Kristýna Junková
RENT: Petr Marek
[SLGF id=32125]
