100. repríza Času růží

ČAS RŮŽÍ OSLAVIL STOVKU V květnu oslavil muzikál Čas růží 100. reprízu na divadelních prknech Hudebního divadla Karlín. Příběh poskládaný z největších hitů Karla Gotta rozčeřil vody muzikálové scény a strhl na sebe vlnu mediální kritiky, ale i kritiky (ať už pozitivní nebo negativní) z řad naších předních umělců české hudební scény. Ale jaký vlastně je muzikálový Čas růží? Nadmíru povedený. Dámské publikum zjihne při každé písni „božského“ Karla a nejedna z přítomných dam vytáhne kapesník při dojemných scénách. Pány potěší pohled na těla krásných tanečnic. Na své si přijdou i děti, jelikož podstatná část příběhu se točí kolem pouti a velký prostor dostali dětští herci. Příběh lásky mladého úspěšného muzikanta k dívce z dětství, v příběhu popisováno jako láska k dívce z obrazu. Ostatně okolo obrazu se příběh točí. Hlavní hrdina se ukáže v časové ose dětství, úspěšné dospělosti i jako životem poučený stařec. Divák sleduje vzestup jeho hudební kariéry až na samotný vrchol, ale s tím přinášející odříkání a nenaplnění toho nejpodstatnějšího - lásky. V muzikálu, který podle scénáře Sagvana Tofiho zrežíroval Petr Novotný, se na slavnostním stém představení předvedla řada talentovaných mladých lidí i ostřílených muzikálových matadorů. Ústřední postavu mladého Honzy ztvárnil Roman Tomeš, který odzpíval rozsahově náročné písně s absolutní lehkostí, ale tu a tam citlivě přidal potřebný feeling. Jeho mladý pěvecký projev dal známým písním trošku jiný náboj a troufám si tvrdit, že i díky tomu muzikál může oslovit mladou diváckou generaci. Postava Honzy v příběhu prochází třemi obdobími svého života. V první části se s hlavním hrdinou setkáváme jako s malým školákem. Klukem, který místo rozbíjení oken prakem s sebou všude tahá blok a uhel a maluje „své sny.“ Představitel této dětské role, Filip Vlastník, byl velmi příjemným překvapením a důkazem toho, že když se chce, tak lze najít přirozeně talentovaného dětského herce, který navíc umí zpívat. I přes zjevně nízký věk byl chlapec rovnocenným partnerem jeho dospělých kolegů, ztvárňující hlavní roli Honzy. Protipólem dětství hlavního hrdiny je jeho poslední úsek života, kdy se v muzikálu objevuje jako stařec, autor mnoha obrazů s krásnou dívkou, který v závěru příběhu umírá. Starce hrál Josef Vojtek a postaral se nejen o hereckou, ale zejména o pěveckou senzaci večera. Vojtek dal vale chraptícímu frontmanovi z „Kabátů“ a zazpíval své písně s takovým citem, že po dozvuku posledního tónu písně nastalo v hledišti hrobové ticho, které prolomil bouřlivý, skutečně zasloužený aplaus. Vojtek navíc v roli životem poučeného muže působil osobitým dojmem. Trojice Honzů – dítěte, mladého muže a starce v závěrečné scéně a v písni C´est la vie zajistila nejhlubší zážitek z celého muzikálu právě díky skvělému pěveckému podání všech tří Honzů. Přičemž malý Filip svým odzbrojujícím čistým zpěvem a Vojtek sem tam chraplavým nádechem navodili plynutí časem naprosto ukázkově. Honza ovšem na své životní dobrodružství rozhodně nebyl sám. Od dětství s ním prožívá úspěch i pády jeho pravá ruka, akční a vtipný Bohouš.  Autor písní, kytarista, zpěvák, manažer a realista, který bohémského Honzu sráží zpátky na zem. Roli Bohouše si vyloženě užíval Láďa Korbel. Byl vtipný a muzikálový kumšt předvedl s takovou samozřejmostí, že diváka vůbec nenapadne, kolik dřiny se za muzikálovým herectvím skrývá. Korbel výborně zpíval, tančil a díky svému hereckému umu na sebe strhával velkou pozornost.  Roli Bohouše-dítěte hrál Mikuláš Matoušek, který dostal také velký herecký i pěvecký prostor a dvojice kluků  Honzík-Bohoušek byla perfektně sehraná. Osud pěveckého dua Honza-Bohouš a jejich kapely provází ústřední ženská postava. Dívka z obrazu, Aneta.  Životem protřelá, i když dost nešťastná  Aneta, leží Honzovi v hlavě už od dětství, kdy mezi malým klukem a holčičkou ze střelnice vzniklo silné pouto.  Aneta , která  jezdí s kolotočáři po světě, aby se nešťastně zamilovala do kluka, „který k nim nepatří“,  objevovala se v jeho životě a zase mizela nakonec  umírá. Energickou mladou holku od kolotočů s velkým elánem hrála Veronika Vyoralová a ukázala, jak dobrá muzikálové herečka je. Zpívala velice dobře, ale ještě víc  vyniklo její pohybové nadání. Veronika to na jevišti prostě rozjela ve velkém. Odrzlá, dravá, životem protřelá a přitom několikrát citově zraněná holka z obrazu.  Období prvního setkání  s Honzíkem na pouti v roli malé Anetky hrála nadaná Natálie Němcová. Holčička působila, jako by se skutečně narodila v maringotce. A protože i Natálie velmi dobře zpívá, podali dětští protagonisté hlavních rolí všestranně suverénní výkony, které bohužel tak často u dětských představitelů chybí. O malou a později i dospělou Anetu, stejně jako o celou pouť , kolem které se točí podstatná část příběhu, svérázným způsobem pečuje majitel pouti Barnabáš a jeho žena Hortenzie. Barnabáš, věčný záletník a „mistr světa ve hře na zvonkohru“ vychovává Anetu odmalička a má k ní otcovský vztah. Jeho žena Hortenzie, po právu žárlivá, to s Barnabášem koulí a umí ho dostat tam, kam je potřeba.  Tato dvojice v muzikálu obstarává humorné odlehčení od smutných až melancholických situací. V roli Barnabáše se o nejlepší herecký výkon večera postaral Jiří Langmajer, který jako by byl nejlépe herecky na roli připraven.  Každý jeho pohyb po jevišti byl přesný a jeho hlas zněl do hlediště lépe akusticky než z reprobeden přenášejících zvuk z mikroportů na čele herců. Hortenzie Ivana Jirešová to se svým Barnabášem umí pěkně koulet a tak se dvojice Langmajer-Jirešová ve společných scénách herecky vyřádila. V jeden moment Barnabáš a Hortenzie zpívají, což fanoušek Karla Gotta možná moc neocení, ale ruku na srdci, musí umět kočovníci z maringotek zpívat? Langmajerova „hra“ na zvonkohru, kdy až nepochopitelně přesně předstíral údary na zvonky, jeho nezpěv zachrání. Pokud mám hodnotit objektivně, ve scénách Hortenzie s Barnabášem sklouzává  muzikál režijně lehce ke kýči, který vyvrcholí písní Zvonky štěstí. Je to škoda, protože jinak má příběh hloubku i vtip a není tedy třeba na diváky Karlínského divadla přijít s něčím takovým, jako jsou afektované Zvonky. Za zmínku určitě stojí další představitelé vedlejších rolí. Dannyho, díky jehož postavě se v úvodu setkáváme se starcem a můžeme se zaposlouchat do tří hodinového příběhu, hrál Peter Pecha.  Právě on se postaral o jeden z nejhezčích okamžiků muzikálu při přídavkové „Být stále mlád“.  Dále hráli Josef Štágr jako otec Honzy, Míra Nosek jako Zrzek z pouti (dospívající verzi  Zrzka ztvárnil Tomáš Ringel). Cirkusového magnáta Wronského  sehrál Vlastnimil zavřel. Přestože je muzikál obsazen předními hereckými i pěveckými umělci, jeho hlavním plusem jsou bezesporu písně Karla Gotta.  Ty dostaly nový kabát v úpravě  pro Karlínský orchestr, ale také s ohledem na interpretaci mladé pěvecké generace.  Orchestru to, jak je v HDK zvykem, šlapalo a tu a tam se zdálo, že tempa písní jsou rychlejší. Písním to ovšem prospělo a svižná tempa rozhodně prospěla i choreografiím Petry Parvoničové. Času růží je muzikálem, ze kterého divák odcházel plný dojmů, ale i s důvodem k zamyšlení nad životem.  A jak zpívá Karel v jedné ze svých nejznámějších písní: „Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy, tak zbývá nám jen vzpomínání, jež do písní se skrylo nám.“  A přesně tato myšlenka autorům muzikálu rozhodně vyšla. Autor: Martin Radinka Podívejte se na video ze 100. reprízy muzikálu: Další termíny muzikálu Čas růží: [wpdatatable id=9 table_view=regular] Podívejte se na fotografie z tohoto muzikálu, návrhy kostýmů, scény a několik fotografií z konkurzu na obsazení tohoto muzikálů. [SLGF id=31848]