Johanka z Arku – s hlasy ztratila i duši

Johanka z Arku – s hlasy ztratila i duši

Johanka z Arku je na tuzemské muzikálové scéně pojem, který se nepochybně zapsal do historie. Objektivně jej můžeme zařadit mezi nejúspěšnější autorské muzikály u nás vzniklé. Počin dua Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) ve spolupráci s Jiřím Hubačem (scénář) měl světovou premiéru v roce 2000 v režii Jozefa Bednárika na prknech divadla Ta Fantastika. Jeho opětovné uvedení se uskutečnilo roku 2009, a to v Divadle Kalich. Obnovená premíéra byla očekávanou událostí, představit se mělo nejen nové obsazení rolí, ale i režijní změny Lubomíra Fritze. V roce 2018 je v Divadle Kalich nadále uváděn, přičemž stále nabízí nové interpety.

Divadlo Kalich disponuje poměrně malým jevištěm, proto bylo zapotřebí pozměnit původní režii Jozefa Bednárika a přizpůsobit muzikál prostoru. Lubomíru Fritzovi se pro tento účel zřejmě zdála nejvhodnější projekce, nešvárek neblaze prorůstající muzikálovou kulturou zdejších luhů a hájů. Tohoto prvku bylo užito již v původní Bednárikově verzi, nicméně v mnohem vkusnější a únosnější míře. Zatímco dřívější projekce zobrazovala konkrétní interpety či ilustrovala krajinu, nová projekce užívá obrazy působící jako výstřižky z béčkových historických filmů. To, co v době prvního uvedení působilo jako interaktivní a novátorské zapojení technologie do divadelního představení, dnes již usvědčuje z nedostatku tvůrčí invence.

Nepříliš kreativní je i libreto Gábiny Osvaldové. Texty písní jsou patetické, ačkoliv se snaží znít osudově. Pokud se ze studijních účelů rozhodnete zhlédnout muzikál hned třikrát v řadě, bude vám nemile hučet v hlavě, poněvadž většina textů je jen jakási vata upředená z nebeských obláčků. V zásadě se nezpívá o ničem jiném než o Bohu a poslání. Což by snad v muzikále o boží vyslankyni nebylo na škodu, kdyby tím nebyl oslaben potenciál tématu. Například myšlenka o ztrátě poslání kvůli lásce je velice nosná, kvůli mlžným významům libreta se však ztrácí a zaniká.

Ať už je text jakýkoliv, jsou zde interpreti, kteří ho svým podáním mohou pozvednout. Zřejmě se však v rámci této produkce střídá příliš mnoho herecko-pěveckého osazenstva, poněvadž o režijním vedení herců se zde dá mluvit raději jen velice potichu. Protagonistkou příběhu je, jak už název napovídá, Johanka z Arku. Ta nás dějem provází, je jeho středobodem, jeho průběh však neovlivňuje. Je spíše zmítána okolnostmi. V této roli se představila Iva Marešová, jedna z nových Johanek v kalichovském obsazení. Rozhodně patří k tomu lepšímu ze současné produkce, její panna z Orleánu byla odzpívána se ctí. V druhé polovině, jako odhodlaná bojovnice za svou pravdu, pak byla uvěřitelnější než v poloze čisté vesnické dušičky (husičky). Její persona však postrádá duši, je přiliš ukřičená a nedovoluje nám nahlédnout do Johančina nitra. La Hire, válečník od kosti, byl ztvárněn Jiřím Zonygou. Pro tuto roli poněkud atyp, vdechl postavě nový rozměr obra s dobrým srdcem. Hudebně byl onoho večera na výši, svou pěveckou technikou dával dohromady nesoudržnou změť ostatních popěvků. Jeho konkurent v lásce, vesnický klučina Raimond v podání Ondřeje Rumla, působil bohužel bezvýrazně. Jeden nabyl dojmu, že doběhl jako záskok před pár minutami, poněvadž výrazově o své postavě neřekl nic. Děj nabírá zvratů zejména s postavou Dauphina, který jako jedna z mála postav nabízí vskutku zajímavé pole pro hereckou interpretaci. Vilém Čok si s touto rolí očividně věděl rady a jeho herectví dávalo na srozuměnou, že s postavou má zkušenosti již z původní produkce. Nepojal ji přitom jako karikaturu neschopného panovníka, ve vypjatých momentech nechal ze znuděného dítěte vystoupit uvědomělého státníka. Netypická je postava vypravěče, Operátora, který na sebe zároveň přebírá různé role v rámci příběhu. Zdeněk Podhůrský nás uvádí do děje s taktovkou v ruce, tedy velkými gesty, což paradoxně ubírá na vážnosti a v kombinaci s křiklavými projekcemi působí až komicky.

Zbytek obsazení jakoby se nemohl trefit do nahrané hudby, spíše bezvýrazně postává, chybí ztmelovací režijní práce, která by všechny prvky divadelního představení držela pohromadě. Původní bednárikovské nápady vyčnívají jako pěst na oko. Zmiňme například dva scénické tanečníky Válku a Smrt, kteří doplňují mnohá pěvecká vystoupení. Jsou famózním doplňkem, v nynější režii s výpravnými kostýmy a statičností aktérů však působí jako z jiné planety. Jejich typicky bednárikovský dekadentní makeup neodpovídá realisticky pompézním oděvům. Právě ona jednoduchost původních kostýmů úspěšně komunikovala s náznakovou choreografií.

Muzikál dnes drží nad vodou zejména hudba Ondřeje Soukupa. Ta je totiž neměnná, a ačkoliv je často vyplňována nicneříkajícími slovní hmotou, díky své proměnlivosti a variabilitě rozhodně nenudí. Uveďme například píseň Johanky přijímající svůj osud (zřejmě), a to slavnou ,,Most přes minulost“. Jakkoliv se snažím a ohledávám, význam oněch souvětí mi uniká. A dovolím si tvrdit, že nejsem sama. Přesto se z této písně stal hit a stále znovu budí živé emoce.

Ačkoliv bych se ráda vyhnula staromilectví, musím přiznat, že po zhlédnutí Johanky v původní bednárikovské režii jsem pochopila, o čem tento muzikál pojednává. A že je to vlastně velice chytrý koncert všemožných divadelních prvků, se kterými když však začnete hýbat a škrtat v nich, vznikne nekoherentní patvar, kde jedno přebíjí druhé a ve výsledku se vzájemně nepříjemně zmrzačí.

Autorka: Bára Viceníková

Johanka z Arku

Leave Comment