Robin Hood – legenda legend?

Robin Hood – legenda legend?

Muzikál Robin Hood od autorské dvojice Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) poprvé spatřil světlo světa na prknech divadla Kalich 1. 9. 2010. Diváci se s muzikálem mohli seznámit již před jeho premiérou, a to formou televizního castingu. Po odmlce se 19. 2. 2016 na jeviště vrátil a v roce 2018 je nadále uváděný.

 

Muzikál Robin Hood je převedením mýtu o Robinu Hoodovi v materiál pro hudební divadlo. Autorka libreta a textu, Gábina Osvaldová (výpomoc Miroslav Mirčev), zamíchala několik již existujících předloh a vzniklo tak dílo zcela originální. Děj je prostý, sází zejména na humor a romantickou linku dvou hlavních postav. Právě ona jednoduchost až nijakost může být hlavním balvanem úrazu. Ve struktuře příběhu se objevuje jakési schéma. Scény z Šerifova sídla jsou pravidelně prokládány děním v Sherwoodu. Vzorec je to zdá se zcela racionální, nicméně právě zbojníci nám stále a dokola nabízejí jen jednu polohu, kterou lze nazvat ,,čekáme v lese na Godota“.  Toto permanentní mezičasí je pak přímo přeplněno humorem, což automaticky brání rozvoji děje a ten stagnuje.

Jak autoři uvádějí, jedná se o rodinný muzikál, který má zejména pobavit. Po přečtení tohoto tvrzení jednoho zamrazí, humor je totiž poněkud obtížná disciplína. A v tomto případě autoři těžce pohořeli. Celý děj je skrz naskrz prošpikován nejrůznějšími odkazy na dobu současnou, které jsou vesměs prvoplánové a očekávatelné. Korunu nevkusu pak nasazují dva lesní Skřeti (Zdeněk Procházka, Richard Tesařík), kteří (zřejmě při přestavbách) vycházejí na forbínu a vedou dialogy, které postrádají hlubší (či jakoukoli) pointu. Vrcholem je pak odkaz na současnou politiku, který je zcela nemístný a křičí touhou zavděčit se divákovi. Všechny tyto pokusy o legraci tříští děj, ze kterého tak zůstávají jen střípky, které těžko slepíme dohromady, zvláště když je jich mnoho ukryto za hávem parodického třeštění. Problém jednoduše nastává i u komických postav. Když děj sám o sobě je karikatura sebe, jak v tomto časoprostoru ztvárnit postavu komickou tak, aby byla ještě komičtější? Nebetyčným přehráváním a lacinými vtipy. Postava komorné (Alžběta Stanková), zřejmě zvířecí reinkarnace (míníme fretku) Chůvy z Romea a Julie, je jedním z oněch elementů, jejichž afektovanost ruší divácký komfort. Sláva mnichovi Tuckovi (Michal Pleskot), jehož pijácká komika výborně sedne do dobového kontextu a neobtěžuje svou nuceností.

Opak je však nutno říci o libretu. Netroufáme si odhadovat, zdali se jedná o autorské poznávací znamení, texty písní jsou však velice krkolomné. Ať už se jedná o verše, u kterých je člověk poněkud shovívavější, či u textů s rýmem volným, vyskytují se zde časté slovní nešvárky, které jakoby přiletěly do středověkého časoprostoru na létajícím talíři (diktátor, zhulená). Zřejmě mají dopomáhat komickému vyznění celého muzikálového počinu, dovolíme si však tvrdit, že spíše vyvolají nechápavé tiky hlavou (,,Cože? To opravdu řek’?“).

Hudba skladatele Ondřeje Soukupa zní v kombinaci keltských a rockových rytmů. Na první pohled neslučitelné, na první poslech však velmi uchvacující. Mnoho písní je melodicky poutavých, i na první poslech zapamatovatelných. Škoda jen, že jejich atmosféra je často rozbíjena oněmi slovními vetřelci. Muzikál je žánr založen na symbióze slova a hudby, zde vzniká jakási kakofonie, která chytlavým tónům brání v zachycení genia loci a přenesení diváka do jiných časoprostorových dimenzí.

Postavy jsou z velké části jednorozměrné, u Mariany (Lucia Šoralová) a Robina (Jan Kříž) snad jako jediných můžeme sledovat rozměry alespoň dva. Svět je rozdělen na klaďasy a záporáky. Šerif (Kamil Střihavka) je typický mocichtivý tyran, jehož motivace jsou záhadné, ale za to víme, že chce být mocný. Jeho pravá ruka Guy z Gisbornu (Zdeněk Procházka) je pro změnu typem chlubivého vojína, Capitana, který působí jen jako další bezduchá figurka. Za zmínku stojí také postava Čarodějnice (Leona Machálková), která se zjeví nečekána nezvána a po celý děj je její funkce nejasná. Ve své poslední písni sice odhalí jisté tajemství, ale to stejně jako zápletka s lektvarem vyzní do ztracena. V neposlední řadě je otazníkem postava Asiata (Bedřich Lévi), přičemž už její pojmenování je zavšemluvící. Jistě umí dobré triky s mečem, ale kde ho Robin u všech Saracénů našel?

Obsazení do rolí však nezklamali. Jako Robin z Loxley se předvedl dvojnásobný držitel ceny Thálie Jan Kříž, který tuto roli ztvárnil jako vůbec první (vítěz show Robin Hood aneb Cesta je slávě). Coby sherwoodský mazák si vede sebejistě jak po stránce herecké, tak pěvecké, jeho na oko lehkovážný hejsek je uvěřitelný, a to i přes strojenost a rádoby osudový ráz některých replik. Jeho muzikálové partnerce Lucii Šoralové role typově skvěle sedne, druhý rozměr Mariany, vzpurné a hrdé bojovnice, jí zvláště svědčí. Jako ztělesnění zla v podobě Šerifa z Nottinghamu se představil Kamil Střihavka. Tento muzikálový bard však ztratil příliš mnoho hlasového potenciálu, aby mohl pěvecky ohromit. Jeho Šerif však i přesto srší jevištním charizmatem, není proto obtížné se přes jisté hlasové nedostatky přenést. Snad ve zcela utilitární roli čarodějnice se zjevila Leona Machálková. Zjevila a zmizela. Čarodějnice je nepochybně herecky atraktivní figurou, na malém prostoru zahraje mnoho muziky. Leona Machálková k plíživosti přihodila krapet grácie, nepůsobila tak jen jako odpudivé stvoření, ale i jako zhrzená žena hledající svou hrdost. Zbytek hereckého osazenstva střídá parodické pitvoření s drsňácky klišoidními prupovídkami. Z tajemstvím opředené báje o zbojníkovi mající dramaturgický potenciál přiblížit dnešnímu člověku stále aktuální témata, zůstává jen prostoduchá skořápka, jejíž obsah byl nemilosrdně odstraněn paradoxně pro svou diváckou nestravitelnost.

Vizuální stránka je velmi působivá, scéna působí magicky, výpravné kostýmy se nesou v dobovém duchu. Při prvním pohledu na jeviště nás překvapí relativně malý prostor, zejména pro muzikálovou produkci. Scéna je tak jednoduchá, tvořena plastikami stromů čnějícími ze zdi, prostor se pak mění zejména pomocí světla. Dotvářejí ji spouštějící se kulisy zobrazující větve poskytující aktérům možnost tance či akrobacie. Choreograf a režisér Ján Ďurovčík zakomponoval pohybových kreací nemálo. Písně jsou často doplněny tancem či alespoň rytmickým zápolením. Naneštěstí aktéry nejsou choreografické prvky plně zvládnuty. Nejedná se toliko o tance, jako spíše o akrobatické doplňky či boje. Zmiňme například jeden z prvních inscenovaných soubojů, Robina a Mariany, který postrádá jakékoliv tempo a pravdivost. V podobném duchu převážně navazují i další výstupy, u kterých spíše fandíme, aby to aktérům vyšlo. Naopak potěší Leona Machálková, která pohybovou stránku role zvládla bravurně.

Muzikál Robin Hood sází na cílovou skupinu nedělního diváka. Příležitostného návštěvníka divadla potěší nekomplikovaný humor, prostá zápletka a líbivé písně. Muzikál tak plní své předsevzetí pobavit celou rodinu, je nekonfliktní, nenabízí otázky ani odpovědi na složitější témata. Pokud jste tedy v očekávání, že se vám nabídne dílo obsahující látku k zamyšlení (jako například Johanka z Arku od stejné autorské dvojice), s dramaturgickým záměrem se zcela minete. Muzikál Robin Hood Divadla Kalich je především oddychovou záležitostí, v němž je ono slavné motto ,,bohatým bral a chudým dával“ přehlušeno exaltovaným výkřikem ,,Ty kurvy!“

 

Autorka: Bára Viceníková

Leave Comment