Sweeney Todd ve Státní opeře: muzikál, nebo opera? Recenze druhé premiéry

Když se v neděli 27. září 2026 zhaslo v historické budově Státní opery a orchestr spustil první tóny Sondheimovy předehry, bylo v sále cítit napětí, které k premiérám patří. Soubor Opery Národního divadla se pustil do titulu, který na jeho jeviště tak úplně nepatří, a všichni to věděli. Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street je broadwayský muzikál z roku 1979, temný thriller o holiči, který podřezává zákazníky, a o pekařce, která z nich peče pirohy. Národní divadlo ho nasadilo jako premiérový titul sezóny, obsadilo ho operními pěvci, svěřilo Orchestru Státní opery a do režie posadilo Martina Čičváka, který letos na jaře inscenoval v Hudebním divadle Karlín Ledové království. Druhá premiéra, tři dny po té první, ukázala inscenaci už usazenou, bez premiérové nervozity. A také ukázala, jak zvláštní hybrid tady vznikl.

Pro muzikálového diváka je Sweeney Todd ve Státní opeře pozvánka do neznáma. Slíbená je Sondheimova hudba, Wheelerovo libreto, český překlad Hany Novákové a k tomu všechno, co umí operní dům: plný orchestr, velký sbor, baletní soubor, historický sál. Otázka, která visí nad celým večerem, zní: bude to muzikál hraný v opeře, nebo opera, která se převlékla za muzikál? Odpověď se během tří hodin několikrát změní.

Londýn, který není úplně Londýn

Kdo Sweeneyho zná z filmu Tima Burtona s Johnnym Deppem, má v hlavě jasný obraz: viktoriánský Londýn, saze, mlha, cylindry a krinolíny, dlažba lesklá deštěm a krví. Inscenace Státní opery s tímhle obrazem pracuje, ale nedrží se ho. Hned v úvodní baladě, kdy sbor vypráví legendu o lazebníkovi z Fleet Street, se na jevišti potkávají dvě doby. Část kostýmů Georgese Vafiase je dobová, plášťová, tmavá, jak by člověk čekal, jenže vedle nich stojí postavy oblečené jako z dnešní ulice a někdo ze sboru si zapaluje elektronickou cigaretu. Choreografie Silvie Belákové, kterou tančí Balet Opery Národního divadla, jde stejným směrem. Průvod Londýnem v prvních minutách má energii spíš současného pochodu městem než viktoriánské ulice, a chvíli trvá, než si divák srovná, na co se vlastně dívá.

Ten záměr se dá číst. Čičvák s Vafiasem nejspíš říkají, že Sweeneyho příběh o nespravedlnosti, která z člověka udělá vraha, není příběh z roku 1846, ale příběh odkudkoli a odkdykoli. Jenže Sweeney Todd stojí na atmosféře víc než většina muzikálů. Tma, špína, strach z toho, co je za rohem, to všechno drží dohromady děj, který by jinak byl jen sledem vražd. Každý moderní prvek tu atmosféru trhá a divák z ní na chvíli vypadne. Elektronická cigareta, taneční kroky z dnešního klipu a v jednu chvíli dokonce moped, který na jeviště přijede uprostřed viktoriánského příběhu. Národní divadlo má tenhle zvyk skoro v každé inscenaci klasického titulu: vložit do něj kus dneška, aby bylo jasné, že jde o současné divadlo. U Sweeneyho to ale působí spíš jako rušení než jako komentář. Příběh o tom, jak systém semele nevinného člověka, je aktuální sám o sobě a nepotřebuje moped, aby to divák pochopil.

Přitom scéna Hanse Hoffera ukazuje, že tvůrci umějí tu správnou tíseň vytvořit. Vícepatrová konstrukce, do které se promítají ilustrace Finna Stillera a Lukáše Panocha, dává jevišti hloubku a stísněnost zároveň. Nahoře lazebnický salon s křeslem, dole pekařská dílna, mezi nimi schody, po kterých padají těla. Světla Jana Dörnera umějí během pár vteřin proměnit prostor z ulice plné lidí v temnou místnost, kde jsou jen dva lidé a břitva. Kdyby kostýmy a choreografie šly stejným směrem jako scéna a světla, byl by to jiný, temnější a soudržnější večer.

Když operní hlas zpívá Sondheima

Druhá věc, na kterou nejsou muzikáloví diváci připravení, je způsob zpěvu. Na jevišti stojí operní pěvci a zpívají tak, jak jsou zvyklí: plným hlasem, s operním frázováním, s vibratem, které v Karlíně nebo v Divadle Broadway neuslyšíte. Sondheimův Sweeney je přitom napsaný pro muzikálový hlas, civilnější, bližší mluvené řeči, kde je slyšet každé slovo textu. První písně proto znějí cize, jako by někdo hrál známou skladbu na jiný nástroj.

Pak se ale stane něco, co dělá z téhle inscenace zajímavý zážitek. Po třech, čtyřech písních si ucho na ten pomezní styl zvykne, přestane porovnávat s tím, co zná, a začne poslouchat, co se hraje. A Sondheimova partitura operním hlasům sluší víc, než by člověk čekal. Není to muzikál s hity, které si pískáte cestou domů. Je to hutná, místy skoro symfonická hudba, plná disonancí, rychlých střihů mezi groteskou a hrůzou, s ansámbly, které ženou děj kupředu. Orchestr Státní opery pod taktovkou Anny Pozidis to všechno hraje s přesností a silou, jakou muzikálová divadla s menšími orchestry nabídnout nemůžou. Tady se ukazuje největší výhoda operního domu: živý orchestr v plném obsazení, žádný playback, žádné kompromisy ve zvuku. Sbor Státní opery pod vedením Zuzany Kadlčíkové zní v baladách o Sweeneym Toddovi, které rámují celé představení, jako jeden mohutný hlas, a to je zážitek, který v jiném pražském muzikálu nedostanete.

Příběh, který se dá sledovat i bez znalosti předlohy

Sweeney Todd nemá jednoduchý děj. Lazebník Benjamin Barker se po patnácti letech vrací z deportace do Londýna pod novým jménem, hledá ženu a dceru a zjišťuje, že mu obě vzal soudce Turpin, který ho kdysi nechal falešně odsoudit. Pekařka Lovettová, která má krámek pod jeho bývalým salonem, mu nabídne přístřeší, břitvy a nakonec i obchodní plán: zákazníky, které Todd podřeže, ona zpracuje do masových pirohů. Kolem toho se točí mladý námořník Anthony, který se zamiluje do Toddovy dcery Johanny, konkurenční holič Pirelli se svým pomocníkem Tobiasem, biřic Bamford a tajemná žebračka, která se objevuje na každém rohu. Je to hodně postav a hodně motivů, a přesto inscenace vypráví tak, že se v ní neztratí ani divák, který nikdy neviděl film ani žádnou jinou verzi. Můj doprovod byl přesně takový divák a rozuměl všemu, včetně závěrečného odhalení, které příběh uzavírá.

Pomáhá tomu český překlad Hany Novákové, který je zpěvný a srozumitelný, a také české a anglické titulky, které běží nad jevištěm. Když operní frázování občas přebije text, titulky ho doplní. Jediná výhrada, která od mého doprovodu zazněla, se týká samotné předlohy: příběh je místy předvídatelný a kdo tuší, kam směřuje, nebude překvapený. Sondheim s Wheelerem ale nepíšou detektivku. Píšou tragédii, ve které divák ví, co přijde, a přesto se nemůže odtrhnout.

Obsazení druhé premiéry

Ve Státní opeře nikdo nezpívá špatně a nemá smysl hodnotit, kdo trefil tón. Všichni trefili. Zajímavější je, kdo dokázal překročit hranici mezi operou a muzikálem a kdo zůstal na operní straně. A tady měla druhá premiéra tři výrazné postavy, které si divák odnese domů.

První je paní Lovettová v podání Tamary Morozové. Pekařka, která mele zákazníky do pirohů, musí být k smíchu a zároveň z ní musí jít mráz po zádech, a Morozová zvládá obojí. Hraje ženu, která se do Todda zamiluje a je ochotná kvůli němu udělat cokoli, a přitom si zachovává praktický, skoro veselý přístup k tomu, co v dílně dělá. Hlavně ale zpívá blíž muzikálu než opeře: civilně, s textem, s vtipem v každé frázi. Její scény s Toddem, zvlášť ta, kde vymýšlejí, co s mrtvým Pirellim, patří k nejlepším momentům večera. Kdykoli se objeví na jevišti, představení dostane tempo.

Druhou postavou je Tobias Ragg, Pirelliho pomocník, který po holičově zmizení skončí u paní Lovettové. Vít Šantora ho hraje jako mladého, upřímného a bezelstného kluka, kterému divák fandí od první chvíle a u kterého tuší, že to nedopadne dobře. Bez zbytečného patosu, s lehkým hlasem, který v kontrastu s operními party ostatních působí jako závan čerstvého vzduchu. Jeho píseň, ve které slibuje paní Lovettové, že ji ochrání, je jeden z mála okamžiků, kdy se v sále úplně ztiší.

Třetí je žebračka Vandy Šípové. Malá role s velkým tajemstvím, která se objevuje, mizí, obtěžuje a varuje. Šípová jí dává syrovost, kterou by člověk od operní pěvkyně nečekal. Hraje ženu z ulice, ne pěvkyni, která hraje ženu z ulice, a ten rozdíl je na jevišti vidět. Když se ke konci ukáže, kdo žebračka ve skutečnosti je, dojde divákovi, jak přesně byla ta postava vystavěná od začátku.

Tahle trojice měla společné, že zpívala i hrála blíž muzikálu než opeře, a pro muzikálového diváka to bylo jako potkat v cizím městě někoho, kdo mluví jeho jazykem.

Titulní roli zpíval v druhé premiéře Jiří Hájek a jeho Todd je spíš zlomený člověk než monstrum, tichý a uzavřený, dokud nepřijde chvíle, kdy se v něm něco protrhne. Pěvecky bez zaváhání, herecky přesvědčivý, jen výrazně operní, takže muzikálový divák si na jeho projev musí zvyknout déle než na Morozovou nebo Šantoru. Soudce Turpin Františka Zahradníčka je pokrytec s hlubokým hlasem, který si spravedlnost ohýbá podle potřeby, a scéna v lazebnickém křesle, kdy má Todd konečně břitvu u jeho krku, je jeden z vrcholů první poloviny. Anthony Daniela Kfelíře a Johanna Zuzany Koś Kopřivové tvoří milenecký pár, který příběhu dodává jediný kousek světla, biřic Bamford Petera Malého je slizký a zábavný zároveň, Pirelli Daniela Matouška je přesně ta pouťová figura, jakou má být, a Jonas Fogg Marka Frňky doplňuje galerii londýnských lumpů. Ani u jednoho z nich nemá smysl něco vytýkat, pěvecky ani herecky.

Komu Sweeneyho doporučit

Nejlíp na tom budou lidé, kteří by se rádi podívali do historické budovy Státní opery, ale opera ani balet je netáhnou. Takových je spousta a Sweeney Todd je pro ně přesně ta výmluva, kterou potřebovali: příběh znají z filmu, hudba je dramatická a srozumitelná, hraje se česky s titulky, a k tomu dostanou to, co jinde v Praze nemají, tedy plný orchestr a velký sbor. Kdo si chce z večera odnést i něco navíc, ať si za stovku koupí program. Kromě obsazení je v něm text o Haroldu Princeovi, který Sweeneyho v roce 1979 na Broadwayi režíroval, medailony Sondheima a Wheelera a seznam scén s písněmi, a po přečtení o přestávce dává druhá polovina víc smyslu.

Muzikáloví fanoušci, kteří chtějí zkusit něco mimo Karlína a Broadwaye, jdou do většího rizika. Musejí přijmout operní způsob zpěvu a přenést se přes moped a elektronické cigarety. Kdo to dokáže, dostane jeden z nejzajímavějších muzikálových večerů, jaké Praha v téhle sezóně nabízí. Kdo ne, bude se první půlhodinu ošívat a možná odejde o přestávce.

A pak je tu efekt, se kterým jsem nepočítal. Tenhle žánr na pomezí muzikálu a opery dokáže otevřít dveře k opeře i divákovi, který na ni nikdy nešel a ani to neměl v plánu. Odcházel jsem s myšlenkou, že bych mohl zkusit i čistou operu, a to se mi po žádném jiném představení nestalo. Jestli Národní divadlo chtělo Sweeneym přivést do Státní opery nové publikum, u mě to zabralo.

Celkový dojem

Sweeney Todd ve Státní opeře je poctivá, velkoryse obsazená a hudebně skvěle zahraná inscenace, která se rozhodla nebýt tím, co od ní muzikálový divák čeká. První čtvrthodina mate, moped na Fleet Street ruší a operní frázování zpočátku odtahuje pozornost od textu. Jenže pak si inscenace diváka získá: Sondheimovou hudbou v podání plného orchestru, scénou, která umí být stísněná i velkolepá, a třemi výkony, které překročily hranici žánru. Tamara Morozová, Vít Šantora a Vanda Šípová jsou důvod, proč si tenhle večer pamatovat.

Kdyby tvůrci stáli o jednu radu, byla by krátká: věřte té tmě. Sweeney Todd je aktuální i bez mopedu a elektronických cigaret. Příběh o tom, jak nespravedlnost udělá z člověka vraha, mluví k dnešku sám.

Termíny a vstupenky

Představení trvá zhruba dvě a tři čtvrtě hodiny s jednou přestávkou, doporučený věk je 12+. Role se alternují: v titulní roli se střídají Adam Plachetka, Aleš Jenis a Jiří Hájek, paní Lovettovou hrají Barbora Perná, Tamara Morozová a Lucie Hájková (na fotografiích v článku je první obsazení). Nejbližší termíny jsou v říjnu 2026, další v červnu 2027 — aktuální přehled i s volnými místy je v kalendáři níže a na stránce představení.

Fotografie v článku pocházejí z oficiální fotogalerie Národního divadla a zachycují první obsazení inscenace. Autor: Serghei Gherciu. Zdroj: narodni-divadlo.cz.