Lucia Jagerčíková: „Baví mě předávat mým studentům obrovskou lásku kterou cítím k tomuto řemeslu.“

Lucia Jagerčíková: „Baví mě předávat mým studentům obrovskou lásku kterou cítím k tomuto řemeslu.“

Sympatická, usměvavá muzikálová herečka a zpěvačka a také vyučující na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka – to je Lucia Jagerčíková, rodačka ze Slovenska, se kterou jsme si popovídali o jejích aktuálních projektech, ale i o tom, jaké je to vzdělávat mladé talenty.

 

Kdy přišel ten počáteční impulz k tomu, že ses rozhodla, že právě herectví je to, co chceš dělat?

Asi v momentě, kdy jsem se naučila mluvit. Prý to bylo velmi brzy (a neskončilo to až do teď). Od mala jsem prý ráda napodobovala lidi a hrála různé scénky. Na základní škole jsem měla ráda literaturu. Doma jsem si často pouštěla hudbu a říkala do toho slova slavných básníků. Ale dřív než v herectví jsem se začala vzdělávat v hudbě.

 

Podle čeho si vybíráš projekty, ve kterých bys chtěla vystupovat?

Podle intuice.

 

Je nějaká konkrétní role, kterou by sis v budoucnu chtěla zahrát?

Všechny vysněné role jsem si už zahrála, anebo právě hraji. Nechci, aby to vyznělo pyšně, tak to nemyslím. Ale moje divadelní sny se mi splnily velmi brzy. Sally Bowles z Cabaretu a Anita z West Side Story, co se muzikálu týče, a tajná touha zahrát si Julii v dramatu Slečna Julie v rámci činohry. Pak už mám jen malé sníčky, a to biografii Rity Hayworth, ráda bych si zahrála přímo ji, a Báthoryčku.

 

Máš někdy v plánu udělat i koncert?

Jen takový malý s Petrem Ožanou v Salmovské literární kavárně v Praze 23. 4. 2019. Srdečně tímto zvu.

 

Chodíš do divadla i jako divák?

Ano, chodím tam moc ráda.

 

Který muzikál tě naposledy nejvíce upoutal?

Lví král v Hamburgu. To technické zázemí, co mají a dokonalé skloubení všech složek od přestavby, světel, zvuku, přes kostýmy a nádhernou práci umělců s tím vším. Nádhera!

 

Nedávno se konala derniéra muzikálu Rómeo a Júlia na Nové Scéně v Bratislavě, kde sis zahrála roli matky Montekové. Můžeme se na tebe těšit v nějakém dalším projektu na Slovensku?

Kdo ví, co přinese život. Zatím o ničem nevím.

 

Momentálně působíš na české divadelní scéně a účinkovala jsi i v muzikálu Ray Bradbury’s 2116 v anglickém jazyce. Je pro tebe těžké „přepínat jazykový kód“?

Samo o sobě to těžké není, ale pořád musím pracovat na tom, aby můj přízvuk nikoho nerušil. Je to hodně práce navíc, ale baví mě to. S angličtinou je to pro mě horší. Nemám ten jazyk spojený se zážitky, takže mi trvá mnohem déle, než to do sebe dostanu.

 

V současnosti ztvárňuješ roli Susan v muzikálu Tick, Tick…BOOM! v Divadle Na Prádle. Čím tě tento projekt upoutal?

Absolutně vším. Tvůrčím týmem, tématem, možností zahrát si více rolí v jednom díle, těžká muzika, emoce jako na horské dráze, kolegové, kapela, ze které se jeden člen  v průběhu hraní tohoto díla stal mým přítelem, se kterým momentálně plánujeme svatbu, takže toto dílo je pro mě zásadní po všech směrech. Autobiografický příběh skladatele Jonathana Larsona (můžete znát jako autora RENTu), který touží zanechat po sobě něco hlubšího a zcela jiného než doposud, je o to silnější, když víme, že něco takového se mu posléze (pár let poté, co napsal Tick, Tick BOOM!) opravdu povedlo, ale „slávy“ a úspěchu, který RENT po celém světě má, se už nedožil.

 

Jedná se o poměrně nezvyklý muzikál na pražské scéně. Čím je podle tebe výjimečný?

Je jenom o třech hercích, z čehož já a kolega Peter střídáme několik rolí a Tomáš, představitel Jona, hraje svou linku, ze které nevybočí. Je to minimalistické a jednoduché ve scéně, komorní, co se týče prostoru, a živé díky kapele, která se v jistý moment promění v herce a hraje jednu scénu s námi.

 

Už několik let působíš jako pedagog hlavního oboru muzikál na konzervatoři Jaroslava Ježka a též jako lektorka na Ambroziádě. Jaké je to vzdělávat mladé talenty?

Krásné a náročné. Je to něco, co mě neskutečně naplňuje. Baví mě otvírat ty mladé dušičky, naučit je poznávat se, přijmout se se všemi strachy, slabostmi a proměňovat je v silné stránky. Předat jim obrovskou lásku k tomuto řemeslu, kterou já cítím. Je  někdy náročné rozpoznat, kdo co potřebuje a komu co nejvíce pomůže. Každý člověk je jiný, navíc jsou ve věku, kdy se proměňují a staví si žebříček hodnot. Mění se z dětí v dospělé jedince. Je někdy těžké najít rovnováhu mezi tím, aby je to pořád bavilo a mezi mírou tlaku, který se musí vyvinout, aby ze sebe dostali to nejlepší. Tento obor (hlavní obor muzikál) vyžaduje hodně dřiny.

 

Nedávno jsi se objevila jako host na albu Jakuba Hübnera v písni Pro nás dál zní (Vivo Per Lei). Jak došlo k této spolupráci a proč jste si zvolili zrovna tuto píseň?

Oslovil mě Jakub a já si toho vážím, protože Jakuba považuji za skvělého zpěváka. Osobně jsme se poznali po představení Tick, Tick…BOOM!, kam Jakub, jako příklad kolegiality, přišel. Píseň vybral Jakub a myslím, že nemohl vybrat lépe. Je to sice starší píseň, ale vystihuje postoj nás obou k tomu, co děláme. O český text „Vivo Per Lei“ jsme poprosili Ondřeje Pilnaje, který je velmi talentovaný a nádherně to přebásnil.

S Jakubem Hübnerem ve studiu

Kde tě můžeme v současnosti vidět?

V Plzni ve West Side Story, v Divadle Na Maninách v činohře Slečna Julie, v Mostě v Odysseie, v Divadle Na Prádle v Tick, Tick…BOOM! (pražská derniéra se uskuteční 25. 2. v 19:00 pozn. red.), v Brně v Kleopatře a v Noci na Karlštejně na Hradě Hněvín.

Děkujeme za rozhovor 🙂

Autor úvodní fotografie: Marián Juskanin 

Autoři fotografií z představení: Slečna Julie – Marek Lhotský, Tick, Tick…Boom! – Kristýna Junková, West Side Story & Noc na Karlštejně a osobní fotografie – Marián Juskanin, Odysseia – Archív Městského divadla v Mostě.

Autorka článku: Romana Švecová

Lucia Jagerčíková

Tick Tick BOOM