Francouzská opera 2026/2027: Carmen (Bizet) a Werther (Massenet) v Praze a Brně

Italský repertoár je u nás doma — Verdi, Puccini, Donizetti, Rossini. Francouzská opera 19. století se v českých divadlech objevuje vzácněji, a tím větší událostí je každé její uvedení. V sezóně 2026/2027 se naskýtají hned tři příležitosti, jak se s ní setkat: Carmen Georgese Bizeta se hraje paralelně v Národním divadle v Praze a v Janáčkově divadle v Brně a Werther Julese Masseneta se v červnu 2026 vrací na hlavní scénu Národního divadla.

Francouzská opera má jiný rytmus než italská. Tam, kde Verdi vede diváka od árie k árii a každé z nich dává prostor pro potlesk, francouzská tradice plyne souvisleji — recitativy a árie do sebe přecházejí, sbor a balet patří do děje, orchestr nese atmosféru víc než jednotlivé melodie. Není to lepší ani horší hudba, je to jiný způsob, jak vyprávět příběh na jevišti. A protože jsme u nás na italský způsob zvyklí, francouzský repertoár stojí za pozornost právě tím, jak osvěží uši.

Carmen Georgese Bizeta — opera, kterou neměl nikdo rád

Když měla 3. března 1875 v pařížské Opéra-Comique premiéru Bizetova Carmen, nikdo ze zúčastněných netušil, že se zrovna rodí jedna z nejhranějších oper světa. Kritika novou věc roztrhala. Část publika opustila sál ještě před koncem. Tomu, kdo přišel do Opéra-Comique, šlo o lehčí žánr s mluvenými dialogy a obvykle smířlivým koncem; Bizet jim ale předložil příběh ženy, která žije podle vlastních pravidel, otevřeně si vybírá milence a v posledním obraze ji vlastní muž zabije nožem před arénou.

Libreto napsali Henri Meilhac a Ludovic Halévy podle novely Prospera Mériméea z roku 1845. Děj se odehrává v Seville někdy kolem roku 1820 — voják Don José se zamiluje do cikánky Carmen, opustí kvůli ní snoubenku Micaëlu i armádu, přidá se k pašerákům a když ho Carmen po čase vymění za toreadora Escamilla, neunese to. Vražda na konci opery nebyla v pařížské opeře 70. let nic běžného a část tehdejších diváků v ní viděla nemravnost. Bizet, vyčerpaný zkouškami a zklamaný přijetím, zemřel tři měsíce po premiéře, ve svých šestatřiceti letech.

Trvalo několik let, než si Carmen své místo v repertoáru vybojovala — a vybojovala si ho hlavně mimo Paříž. Vídeň, Londýn, New York, Petrohrad. Roku 1885 se podle ní Friedrich Nietzsche definitivně rozloučil s Wagnerem, kterého do té doby obdivoval; viděl ve Carmen vzor opery, která je „lehká, hořká a krutá zároveň". Dnes patří k tomu, co se v hodinách hudební výchovy hraje jako první, když se dětem vysvětluje, co je to opera.

Z hudby si i člověk, který v opeře nikdy nebyl, vybaví minimálně tři čísla. Habanera — „L'amour est un oiseau rebelle" — je Carmenina vstupní árie, ve které mluví o lásce jako o ptáku, kterého nelze polapit. Toreádorský pochod — „Votre toast, je peux vous le rendre" — je Escamilliv výstup, jedna z nejpopulárnějších barytonových árií vůbec. A duet posledního aktu před arénou, kdy Carmen ví, že se s Josém nedohodne, a přesto se nepokouší utéct, patří k nejsilnějším operním finále vůbec.

Hudebně Bizet kombinoval francouzskou jemnost s tím, co tehdy Paříž považovala za španělský kolorit — habanera, seguidilla, výrazné rytmy, kytarovité doprovody. Z dnešní perspektivy víme, že to není autentická španělská hudba (Bizet ve Španělsku nikdy nebyl), ale to nehraje roli. Carmen je francouzská opera ze Sevilly podobně jako Puccini napsal italskou operu o japonské gejše a o čínské princezně. Jde o jevištní svět, ne o etnografii.

Pro nového diváka je Carmen vlastně ideální vstupní brána. Trvá necelé tři hodiny, jednání jdou rychle za sebou, postavy jsou jasné a melodie se posluchači drží v hlavě cestou domů.

Carmen v Národním divadle v Praze

Pražská inscenace Carmen patří do stálého repertoáru hlavní scény Národního divadla. Hraje se na klasickém prknu „zlaté kapličky", v rámci jednoho z nejúplnějších evropských operních souborů, s velkým orchestrem a sborem. Pro publikum, které jde do opery poprvé nebo přivádí někoho dalšího, je to bezpečná volba — výprava srozumitelná, hudební úroveň vysoká, prostředí důstojné.

V sezóně 2026/2027 se Carmen hraje od konce května 2026 do října 2026 — celkem pět budoucích termínů, takže si vyberete jak jarní večer, tak podzimní víkend. V hlavní roli se střídá několik mezzosopránistek, což je u dlouhodobě hrané inscenace běžné a divácky zajímavé — každá zpěvačka jí dává trochu jinou tvář.

Detail inscenace Carmen v Národním divadle · O Národním divadle

Carmen v Janáčkově divadle v Brně

Brněnská Carmen má v sezóně 2026/2027 tři termíny — prosinec 2026, leden 2027 a únor 2027. Pokud Brno znáte z Janáčka, čeká vás zajímavé porovnání: stejný soubor, který doma uvádí Pastorkyňu nebo Bystroušku, se v Bizetově opeře pohybuje úplně jinak. Janáčkovo divadlo má pověst jednoho z akusticky nejlépe stavěných sálů v republice a francouzský repertoár v něm zní výborně právě proto, že orchestr nikoho nepřekřičí.

Pro moravské publikum je brněnská Carmen pochopitelně dostupnější než pražská — z Brna do Janáčkova divadla je to z hlavního nádraží pěšky čtvrt hodiny.

Detail inscenace Carmen v Národním divadle Brno · O Národním divadle Brno

Jules Massenet a Werther — milostné drama, které nesmí být patetické

Jestli Carmen patří k nejhranějším francouzským operám, Werther patří k nejmilovanějším. Premiéra se konala 16. února 1892 ve vídeňské Hofopeře — v němčině, protože ji do Paříže zpočátku nikdo nechtěl. Pařížská premiéra následovala až o jedenáct měsíců později. Když dnes mluví francouzští kritici o Massenetovi, mluví hlavně o Wertherovi.

Předlohou je Goethův román Utrpení mladého Werthera z roku 1774. Mladý Werther přijede do venkovské společnosti, zamiluje se do Charlotty, která je zasnoubená s Albertem, a když mu dojde, že nemá šanci, vezme si život. Goethův román vyvolal ve své době vlnu napodobování, která se dostala až do kriminálních statistik; psychologové dodnes mluví o „Wertherově efektu", když nějaký literární nebo mediální obraz spustí řadu sebevražd. Massenet a jeho libretisté — Édouard Blau, Paul Milliet a Georges Hartmann — z románu vybrali jen čtyři scény a soustředili se na to, co opera umí nejlépe: na vnitřní život postavy.

Werther je z hudebního hlediska komorní opera. Žádné velké sborové scény, žádné balety, žádné triumfální pochody. Místo toho průběžný hudební proud, ve kterém recitativ přechází v árii a árie zpátky do recitativu tak plynule, že posluchač sotva pozná hranici. Orchestr nese atmosféru — podzimní krajina, vánoční svátky, samota v knihovně. Pro pěvce je to opera, která neodpouští: tenor a mezzosoprán nesou prakticky celou hodinu a tři čtvrtě, aniž by si mohli odpočinout v nějakém sborovém čísle.

Nejvděčnějším místem celé opery je tenorová árie z třetího aktu, „Pourquoi me réveiller". Werther čte před Charlottou vlastní překlad ossianských písní, ale ve skutečnosti čte rozsudek nad sebou: jarní vítr, který v básni budí přírodu, ho probudí jen proto, aby ho zničil. Pro francouzské tenoristy je tato árie zkušebním kamenem; každý ji jednou v životě nahraje, každý se s ní porovnává. Roberto Alagna, Jonas Kaufmann, Juan Diego Flórez, Piotr Beczała — v posledních desetiletích snad neexistuje slavnější tenor, který by se Wertherovi vyhnul.

Druhým velkým výstupem opery je Charlottina takzvaná „dopisová árie", také ze třetího aktu. Charlotta čte Wertherovy staré dopisy a pomalu si uvědomuje, že to, co k němu cítí, není sourozenecké přátelství. Pro mezzosopránistku je to scéna, ve které musí celé minuty dýchat v rytmu nehybnosti — žádná emocionální exploze, jen tichá, narůstající bolest.

Werther v Národním divadle v Praze

Werther se v Národním divadle nehraje každou sezónu, a právě proto je termín v červnu 2026 příležitost, kterou byste neměli minout, pokud máte ke komorní opeře blízko. Čtyři představení od 12. do 30. června — vždy večer, na hlavní scéně.

Pražská inscenace klade důraz na intimní rovinu příběhu. Werther a Charlotta nejsou hrdinové, jsou to dvě hudební postavy, jejichž tragédie je v tom, že kdyby se potkali o pár měsíců dřív, nemuselo nic z toho vzniknout. Tahle interpretační linka — Werther jako příběh načasování, ne velkých emocí — je jeden z důvodů, proč se v posledních letech opera dostává zpátky do repertoáru po celé Evropě.

Detail inscenace Werther v Národním divadle · O Národním divadle

Co stojí za to vědět o francouzské opeře navíc

Francouzská operní tradice se v 19. století vyvíjela ve třech paralelních liniích, které pomohou pochopit, kam Carmen i Werther patří.

Grand opéra je žánr velkých výprav v pěti dějstvích, vždy s povinnou baletní vsuvkou ve třetím nebo čtvrtém aktu. Příklad zná každý, kdo někdy slyšel Verdiho Don Carlos: trvá pět hodin, hraje na velký sbor a balet a látka je historická. Z francouzských skladatelů byl mistrem žánru Giacomo Meyerbeer.

Opéra comique byla původně lehčí žánr s mluvenými dialogy mezi hudebními čísly. Carmen je formálně opéra comique — proto měla premiéru v Opéra-Comique, ne ve Velké Opeře. Bizet ovšem žánr svým tématem prolomil, a podobně jako Mozart kdysi rozšířil možnosti singspielu, posunul Bizet to, co dosud byla lidová zábava, do polohy moderního dramatu.

Drame lyrique je termín pro nový francouzský operní styl konce 19. století, který opustil oba klasické formáty. Werther do něj patří plnokrevně: spojitý hudební proud, žádné mluvené dialogy, žádné velké výpravy, ale ani klasické členění na uzavřená čísla. Z dnešní perspektivy se to už neliší od „normální" pozdně romantické opery, ale ve své době to bylo novum.

Vedle Bizeta a Masseneta zná český divák ještě několik dalších jmen z francouzské tradice 19. století. Faust Charlese Gounoda (1859) je po Carmen nejhranější francouzskou operou, ale na našich scénách se objevuje vzácně. Roméo et Juliette téhož skladatele (1867) zhudebňuje Shakespeara lyričtěji než italský protějšek od Belliniho. Lakmé Léa Delibese (1883) je orientální drama o britsko-indické lásce, jehož květinový duet znají i lidé, kteří nikdy v opeře nebyli — používá se totiž v televizní reklamě už třicet let. A Samson et Dalila Camilla Saint-Saënse (1877) zpracovává starozákonní příběh s africkými hudebními motivy a jednou z nejslavnějších mezzosopránových árií vůbec, „Mon cœur s'ouvre à ta voix".

Jak vybírat — Carmen, nebo Werther?

Jdete do opery poprvé? Vyberte Carmen. Tříhodinový dramatický příběh s jasným dějem, srozumitelnými postavami a hudbou, kterou znáte. Po Carmen většinou diváci nepotřebují přesvědčovat, že opera je živý žánr.

Hledáte komorní zážitek bez velkých scén a sborů? Pak Werther. Je to opera o dvou lidech a jejich tichém míjení; pokud se vám líbí v hudbě prostor a podzimní melancholie, najdete tu obojí.

Bavila vás Tosca, Bohéma nebo Madama Butterfly? Pak Werther — jen časově trochu před Puccinim, ale velmi podobné podloží: pozdně romantická harmonie, melodický oblouk árií, dramatický oblouk celého večera.

Máte rádi divadlo, kde se hraje s lidovou hudbou a folklorními motivy? Carmen je vaše první volba — ne kvůli tomu, že by byla autenticky španělská, ale kvůli tomu, jak Bizet pracuje s rytmem a barvou orchestru.

Chcete si porovnat dvě režisérské vize stejné opery? Pak Carmen v Praze a v Brně. Stejná hudba, stejný děj, dva různé pohledy na ni — pro pokročilého diváka je to dobrá příležitost si pohrát s tím, co inscenace vlastně dělá.

Co si poslechnout, než půjdete

Doporučení, které platí pro každou operu: poslechněte si pár čísel předem. Nemusíte studovat partituru ani číst libreto od první noty po poslední, ale dvě tři známé árie udělají z prvního setkání úplně jiný zážitek.

Z Carmen si pusťte tato čísla: Habaneru z prvního aktu (jakákoli nahrávka — klasická Mariou Callasovou, novější Elīnou Garančou); Seguidillu tamtéž, kde Carmen svádí Dona Josého; Toreádorův výstup z druhého aktu. Pokud máte čas a chuť, přidejte si Micaëlinu árii „Je dis que rien ne m'épouvante" z třetího aktu — je to nejkrásnější sopránové číslo opery a často se přehlíží.

Z Werthera stačí dvě árie. „Pourquoi me réveiller" — Wertherův ossianský monolog ze třetího aktu — najdete v nahrávkách Roberta Alagny, Jonase Kaufmanna nebo Piotra Beczały. A Charlottina „Air des lettres" ze stejného aktu, kde čte staré dopisy a pomalu se v ní láme rozhodnutí. Tyto dvě árie dohromady zaberou patnáct minut a budou pro vás v sále úplně jiným zážitkem, než kdybyste šli „naslepo".

Mimochodem: české synopse děje obou oper jsou na webech Národního divadla a Národního divadla Brno. Polovina operního zážitku stojí na tom, že rozumíte, co se na jevišti děje — a osm minut čtení před představením vám tohle pohodlí zajistí.

Praktické informace

Délka představení. Carmen má přibližně 2 hodiny 50 minut se dvěma přestávkami. Werther trvá zhruba 2 hodiny 15 minut a má jednu přestávku.

Jazyk. Obě opery se zpívají francouzsky, nad jevištěm běží české titulky. Pokud francouzsky neumíte, titulky úplně stačí — překlady jsou pečlivé a stíhají rytmus libreta.

Oblečení. Národní divadlo i Janáčkovo divadlo jsou prostředí, ve kterém se hodí společenské oblečení — pro pány oblek nebo košile s kravatou, pro dámy šaty nebo elegantní kalhotový kostým. Není to dress code přísně vyžadovaný, ale do atmosféry sálu zapadnete lépe než v džínách.

Ceny. Pražské vstupenky se podle místa pohybují přibližně od 250 Kč na galerii do 1 500 Kč v parteru a lóžích; brněnské Janáčkovo divadlo je o něco levnější (od 200 Kč). Pro premiérová a slavnostní představení mohou být ceny vyšší.

Kdy si vstupenky koupit. Carmen i Werther jsou poptávané tituly. Pro vyhledávané víkendové termíny mizí dobrá místa zhruba čtyři až šest týdnů dopředu, zvlášť v parteru a lóžích. Pokud máte konkrétní datum a chcete pohodlně sedět, plánujte v předstihu.

Závěr

Bizet a Massenet jsou dvě tváře francouzské operní tradice 19. století, které se v jednu sezónu sejdou jen výjimečně. Carmen je vstupní brána, kterou si do opery najde úplně nový divák; Werther odměňuje toho, kdo už za sebou několik večerů má a chce slyšet něco komornějšího, propracovanějšího, méně okázalého. Pokud máte rádi italský repertoár a chcete poznat něco trochu jiného, sezóna 2026/2027 je k tomu dobrá příležitost.

Konkrétní termíny, ceny a dostupnost vstupenek najdete v kalendářích u každé inscenace výše. Prodej zajišťuje Colosseum Ticket, oficiální distributor pro Národní divadlo i Národní divadlo Brno.