Dracula

Smilování!
Smilování!
Smilování!
Smilování!

(instrumentální)

Utečenci
Smilování!
Smilování!
Smilování!
Smilování!
Smilování !

Smilování! Smilování!
Plni hrůzy, plni strachu
uprchli jsme ze svých polí
V klášteře snad najdem spásu,
jinak smrt nás všechny skolí

Mnich
Jinak smrt nás k zemi srazí!

Utečenci
Smilování! Smilování!

Mnich
Bratři, slyšte, bratři, slyšte,
jsou nám v patách
Dracula a jeho vrazi!

Utečenci
Dracula a jeho vrazi!

Mnich + Kněz
Pomáhej nám Bůh!

Utečenci
Smilování, smilování.

Kněz
Tahle půda posvěcená ochrání tě ve svévolí.

Mnich
Ochrání?

Kněz
Drákula jak pevně věřím, na klášter si nedovolí!

Mnich
Na klášter si nedovolí?!

Utečenci
Na klášter si nedovolí!

Kněz + utečenci
Chrám nás chrání, chrám nás chrání.

Mnich
Před Draculou? Všechno marno! Ten – je schopen čehokoliv!

Kněz + utečenci
Pomáhej nám Bůh.

Kněz

Vstaň, bratře můj,
pohleď jen na ten kříž.
Jím spasen byls
a teď v něj nevěříš.
Amen

2. utečenkyně

Amen

4. utečenkyně

Amen

Všichni

Amen

Kněz

Kristus jej vláčel kvůli tobě
brázdami cest,
i ty, pln víry, navzdor zlobě
měl bys jej nést.

Ať si sám ďábel na nás chystá
spoušť zločinnou,
nikdy ta věčná světla Krista
v nás nezhynou.

Všichni

Amen,Amen

Všichni

Vstaň, bratře můj,
s rozžatou pochodní,
nás přijme Bůh,
utonou nehodní.
Amen,Amen

Nejdu snad nevhod?!
Už je po mši svaté.
Vzývali jste Boha?
Tak mě tady máte!

Smilování! Smilování!

Odstup, Satane!

Ne! Takhle si mě plést!
Ale máš kuráž, všechna čest!

Ta půda patří klášteru,
z té, bezvěrče, se kliď!

A heleďme ho, čiperu!
Ty tučné lány klášterů
já bez pardónu zaberu.
A celé, každou píď!

Smilování! Smilování!

Já protestuju! To je loupež!

Tak už se se mnou neškádli!
Ty se tu v mešním víně koupeš.
A co ho máte ve svých sklepích!
To všechno kolem, tenhle přepych
jste vy, pánbíčkáři, nakradli!

Já nesouhlasím…

Jen si křič!
Tvá vzpoura není k ničemu.
Rytíři, chopte se těch ničemů
a ukojte svůj černý chtíč!
Na boží slouhy boží bič!

Smilování! Smilování!

Náš svatý kříž smetli v prach nehodní!
Ó, bratře můj, co teď s tvou pochodní?

Amen, amen.

Zakončit můžem zjasna čista
pouť dočasnou,
ale ta věčná světla Krista
v nás nezhasnou.

Ave, ave…

Padl jsi bezbranný
jak za podzimku list.
Až dojdeš do nebes,
do zaslíbených míst,
mou zpověď s sebou nes,
zvěst o tom, že i kněz
pocítil právě dnes
svou první nenávist.

Buď navždy proklet, Draculo!

Za to, že zkosils ovečky boží
svou krvelačnou sklizní,
ať tvoje ústa na rudém loži
po krvi zas jen žízní.

Buď navždy proklet, Draculo!

Ať plamen hrůzy vzplane i v tobě,
spaluje tě – a drtí,
kdybys i prosil o místo v hrobě,
ty nedočkáš se smrti.

Buď navždy proklet, Draculo!

Chtěl jsem tě vážně ušetřit.
Leč po tvém žvástu trapném
ke slovu nejspíš přijde břit.
Náš velebníček sklapne!

Adriana
Zas malátnější procitám,
zas proležím den celý.
Jsem stále sama, ty jsi tam,
kam povinnost ti velí.

Teď musím síly posbírat,
jen žádné naříkání.
Pojď, šašku! Jestli máš ji rád,
tak rozvesel svou paní.

Šašek
Nařídil mi kníže:
„Než se z bitvy vrátím,
moji drahou zatím
rozptyluj a chraň!“

Ač jsem zámky zamknul,
okna jistil mříží,
někdo se sem vplížil,
podívej se naň!

Kolem hlavy mé se bělá,
otřel se mi o týl,
snad si ze mě šaška dělá
tichošlápek – motýl!

Z mého nosu na mě civí,
šimrá jako divý – pčík!
Potom ať se někdo diví,
vytasím-li zbraň.

Nezmýlí
mě tvoje drzá pýcha motýlí!
Ať paní má se nebojí,
já vyzval jsem tě k souboji,
jak víš.

Adriana
Motýla
mi nejspíš kníže z lásky posílá
Zas můžu na chvilku se smát,
pojď, motýlku, mě pošimrat,
pojď blíž.

Šašek
Až se střet
přiostří,
pak přijde zásah a tvůj pád!

Adriana
On ti sed
na ostří!
Ne, tvého kordu nemusí se bát

oba
Rozptýlí
mou (tvou) paní jasná perleť motýlí.
Je špatným terčem pro čepel,
ta nesmí setřít z křídel pel…

Šašek
Ty smíš!

Adriana:
Vím, že jsi se mnou,
jsi v mém povodí
Z té víry se, lásko má,
i náš syn narodí

Dlaň má je zas ve tvé,
kam chceš, se mi vzdal
Jen zdánlivě vzdálený,
ty dýcháš ve mně dál

Jsou v nás ty první stisky pout,
jsou v nás, těm nelze uniknout
Jak dřív – stejný pláč,
stejný smích
Jsou v nás ta první jiskření,
jak víš, to zítřek nezmění,
je v nás první žár, první hřích

-Dracula:
Vím, že jsi se mnou,
plod můj v tobě zrál
Ty zdánlivě vzdálená,
já dýchám v tobě dál

-Oba:
Jsou v nás dny prvních nadějí,
jsou v nás, ty nepomíjejí,
krev má tepnou tvou prochází

Adriana: Jsou v nás,
Dracula: Jsou v nás,
Adriana: teď vím to teprve,
Dracula: teď vím to teprve,
Adriana: jsou v nás
Dracula: jsou v nás
Adriana: ta všechna „poprvé“
Dracula: ta všechna „poprvé“,
Adriana: Sta snů bez konců,
Oba: bez hrází
jsou v nás

Dracula
Šašku!

Šašek
Vítej, pane můj, buď zdráv
Jak dopadla tvá mise?

Dracula
Padlo osm tuctů hlav
Jo, většinou ty lysé

Šašek
Říkalo se v kraji
za mých mladých let:
Staří přednost mají,
ale mládí vpřed!

Dracula
Plácáš, nemáš představu,
zde vůbec nešlo o věk
Ten, kdo dnes přišel o hlavu,
byl pouhopouhý…

Šašek
…člověk!

Dracula
A v tom se právě pleteš!
Padle jen chátra, veteš!
Prostě jsem jen zrno, zrno zbavil plev!

Šašek
Ó, pane, to je jiná!
Já už se bál, že tekla krev

Dracula
Šašku! Jak pot či slina
i krev je jen tekutina,
a proto vždycky poteče

Šašek
Máš se nač těšit, člověče

Dracula
Já vidím budoucnost tak jako na dlani
Zgruntu zem očistit, to je mé poslání

Svět je dnes
přelidněn,
hůř se mu to kroutí,
plebs a kněz,
ten i ten,
samí darmožrouti

Mně můj džin
vnuknul čin,
čin, jak s tím zlem hnouti –

Dracula a Rytíři
mord!

Dracula
Kazisvět,
lidský brak
ujídá z tvé mísy
Nicka, skřet
skončí tak,
jak jen zaslouží si:
sekne meč,
skuč a breč,
krysy ať si křísí

Dracula a Rytíři
Lord!

Šašek
Můj obdiv za pár moudrých slov,
jsi šlechtic, jak se sluší
Mesiáš i filozof
se skrývají v tvé duši
Říkal jeden prelát,
přítel rodinný,
že kdo nemá co dělat,
tvoří dějiny

Dracula
Celkem vtipná narážka,
však trošku jsi mě zranil
Můj přítel přišel o šaška,
jenž příliš hloupě…

Šašek
Žvanil!

Dracula
Jak poučil jsem kněze,
žvanivost má své meze!
Těch tvých drzých řečí
jsem už zkrátka syt

Šašek
Odpusť mi, tady klečím,
chtěl jsem tě pouze rozptýlit

Dracula
Nestojím o tvou péči!
Poděkuj mému meči,
že tebe nechá naživu

Šašek
Tvůj meč je hoden obdivu

Dracula
Kuš!
Ksakru, nezdržuj mě už!
Spěchám ke své milované!

Šašek
I já ji vždy miloval, můj pane
Ten jeho hnusně sprostý akt
měl snad i stránku kladnou
Vždy rukou lotra, fakt,
i jiní lotři padnou!

Plačka
Áááá!

Dracula
Adriano! Lásko!

Adriana
Bože! Jsi to ty?

Dracula
Ano, já, nejsi sama!
Nesu ti šperky, klenoty!
Svá ústa tiskni na má
a zažeň vrásky na čele

Adriana
Proč jste dnes v černém, andělé?

Dracula
Máš divný, cizí hlas,
z tvých loktů čiší mráz!
Co tady, baby, stojíte jak nemohoucí ovce?
Přivítat máte vítěze, ne domnělého vdovce!
Mou ženu chcete oplakat?
Vždyť dýchá, vždyť je živá!
Co se svící a modlitbou?
Ještě se nepohřbívá!
Kněžna se z toho vykřeše,
však není žádná třtina!
Já přece přišel na křtiny!
Tak ksakru, kde mám syna?

Babice
Smilování…
To není naše vina…

Dracula
A kdo za to může? Snad já?
Jsem snad porodní bába?

Babice
Ó, pane, ta je zkušená
Kněžna jen byla slabá…
A co lékař? Kde je ten?

Šašek
Já za ním běžel, byl však pryč,
v domku jen jeho dcera
Říkala, že prý ranhojič
moc chvátal do kláštera

Dracula
Tak tohle už je trochu moc!
Tohle jsi přehnal, šašku!
Stráže! S tím lotrem na pranýř!
Tam prožij dlouhou, krutou noc,
než dohraješ svou frašku!
Jděte mi všichni z očí!

Tebe, má lásko jediná,
na nejsvětějším loži,
v slzách teď prosí hrdina:
Probuď se – promluv – ožij!

Adriana
Vím, že jsi se mnou,
jsem tvá jediná
S tou vírou se, lásko má,
tak krásně usíná…

Dracula
Adriano, Adriano!
Můj plod v tobě zrál,
zůstaň, dýchej dál,
šťastné ráno!
Kam tak chvátáš, Adriano?
Tam do věčných bran,
jsou už dokořán
Dokonáno!

Smrt – ta neúplatná služebná
Smrt je lidem zřejmě potřebná
stejně jako víno, hic i mráz
Smrt – věř mi, že já mám na to čich,
Smrt se vždycky pozná na očích,
tak jak všechno, všechno co je v nás

Smrt – je slovo krátké jako nic,
Smrt, jen hrana zazní ze zvonic
a pak už jen dlouhý, věčný klid
Smrt – nejkratší jméno postatné,
Smrt – na tu si platíš předplatné,
bez ní totiž nelze, nelze žít,
Smrt!

Bože, jestli vůbec někdy byls,
pohleď, jaký zločin způsobils!
Diadém leží tam…
Výkvět tvorstva vyrvals ze svých brázd,
Tupé ovce dál se můžou pást
A to já odmítám!

Hej, ty tam, v říši hvězd,
Nespravedlivý jsi!
Vzácný kmen přestal kvést
Kdo jí z mrtvých vzkřísí?

Řekni jen, zač ten trest
Ti dva zaslouží si?
Zač?

Bezvládná leží, hleď
Láska má i víra
Její tep, její pleť
Pro mě neumírá
Žiju s ní, ač mi teď
Prvně hrdlo svírá pláč

Adriano, Adriano!
Náš sen bez hrází
Kam jen odchází?
Adriano!
Náš sen bez hrází
kam jen odchází?

Adriano!

Adriano!

Ať stokrát bodnu čepelí,
co ostrá je a chladná,
hned rány mé se zacelí.
A jizva? – Nikde žádná!

Tohle, že má být prokletí?
Budu žít léta, staletí!
Vždyť já jsem nesmrtelný!
Já jsem nesmrtelný!

Ať zazní písně místo hran
a každý ať se směje!
Chci plný stůl a plný džbán.
I šaška! Ksakru, kde je?

Hej, sundejte mu okovy,
že pán ho volá zpátky!
Ať ví, co já. Ať ví, co vy:
jak život, jak je sladký!

Načpak mudrovat
nad sudem, nad sudem, nad sudem,
ten my šanovat nebudem,
máme žízeň jak trám,

Šenkuj vesele milko má,
milko má, milko, má.
Církev nebyla lakomá,
víno dodala nám.

Douškem pomoci máš žíznícím.

Znát chcem, co za to dáš sklepnicím.

Milování, milování!

Jiskru zažehni korbelem,
korbelem, korbelem.
Pak už někde si ustelem,
jenže nebudem spát.

Touha muže je touha žen,
touha žen, touha žen.
Další sud bude naražen snad i několikrát.

K vášním vždycky tě kvas nabádal,
víme co tedy nás čeká dál!

Milování, milování!

Zejtra třeba tu nebudem,
nebudem, nebudem.

Nač se zdržovat se studem,
když jde o sladký hřích.

Muž ten mužně se zachová,
zachová, zachová.

Jsem už povaha taková,
rád bych pánovi pích.

K vášním vždycky tě kvas nabádal,
víme co tedy nás čeká dál!

Milování, milování!
Milování, milování!

Buď navždy proklet Draculo!

Za to žes kosils ovečky boží,
svou krvelačnou sklizní.
Ať tvoje ústa na rudém loži,
po krvi zas jen žízní.

Buď navždy proklet Draculo
Bože to dítě nevinné!

Jsem ještě člověk?

To právě dokázal jsi!

Sám a sám,
bez madam,
žiješ si, kníže náš.

Ještě, že nás tu máš!

To potěchu ti působí

Já jsem já,
láska tvá!
Řeks mi to s noblesou
Kde že ty chvíle jsou?

A skončila jsi v záhrobí!

Dals mi krom zlatých závěsků
závrať mystických sfér
Kníže Tepeši, Tepescu,
byls můj hypnotizér

Naslouchej v dojetí
písni svých obětí,
co jsou teď v podsvětí,
dík tvému objetí.

Mon cheri,
v úterý,
tehdys mě krásně sved!

To už je dvě stě let!

A byl jsi děsně vášnivý!

Šel jsi tmou
rdousit mou
nevinnost bývalou…

Pak ti řek – marš, alou!

A tvoje tělo práchniví

V slámě pod křídly hvězd a můr,
došlo ke splynutí…
Zmámen šeptal jsi: “Mon Amour,
ó, jsi k nakousnutí!”

My, nymfy z podsvětí,
patříme knížeti,
pro sladká objetí,
s červenou pečetí!

Kníže náš,
vládu máš,
nad Transylvánií.

Milovník orgií!

A zaručeně feudál!

Hon i lov,

v tom jsi gróf
Měl jsi vždy sex apeal.

I když jsi nám krev pil,
tak milujem tě dál a dál,
dál a dál!

Žít, to není vůbec žádná slast.

Ale žít, to je…

…co je to vlastně za balast?
Přelud, co i moudrým hlavy zmát.

Žít…

…je hořké sousto, to mi věř.
Nač? Nač rvem se o ně jako zvěř,
když tu vlastně není o co stát.

Žít…

…žít, je velký balvan, věčný trest,
ten, co si Syfové musí nést
až tam někam k náspům žebráckým.
Žít, je pouhá nutnost, z nouze ctnost,
žít, je v gruntu marnost nad marnost,
pokud člověk nemá proč a s kým žít.

Adriano.. Adriano..,
dýchej se mnou dál,
jak rád bych ti přál
dobré ráno!

Jsou v nás ty první stisky pout,
jsou v nás…
Krev tvá tepnou mou prochází.
Jsou v nás ty první stisky pout,
jsou v nás…

Sta snů bez konců,

bez hrází..
Jsou v nás.

Kam jsi mě to, větře, zavál
koncem března?
Do karpatských lesů na tajemný hrad.
Do těch cizích končin, kde mě
nikdo nezná,
které ale z dětství já bych měla znát.

Dětství je jen příběh, co se dovypráví,
a tak naši paměť málo zatěžká.
Lítaval tu motýl. Myslím – oko paví.
Možná se tu někde vznáší dodneška.

Ale ne tady! Tady ne!
Motýlů se tu nedoberem,
přítmí se v sídle snoubí s šerem
v jediném temném akordu.
Tak jako u nás v Bradfordu.

Leč v něčem se to liší.
Vždyť zde se žije v plyši,
hmm, na úrovni vyšší
je zdejší pohodlí.

Né, nikde žádné kříže,
ten bohatý pan kníže
se učí od Paříže
a moc se nemodlí.

To bratříčka by hnětlo.
A hele! Budiž světlo!
Jakoby z nebe slétlo,
jak proutkem kdyby šleh!

Co, probůh se to děje?
I víno nalité je!
Ty čáry čaroděje
mi trochu vzaly dech.

Zlí skřítkové a saně
jsou přelud, nedám na ně.
Jsem zkrátka na Balkáně,
mrav jiný, jinší kraj.

Však jde-li o přízraky
a báby všelijaký…
Tak sbalím saky paky
a mějte se tu fajn!

No, má úcta! – To jsem se vás lekla!
Byla tu tma, tak jsem si řekla,
že to tu trochu rozsvítím!
A vy jste přišel mezitím…

Řekli mi, ať se vypravím
za milým příbuzným…

Já vím.

Raněna skonem otcovým
byla jsem nucena…

Ó, vím.

Má matka, když ještě žila,
ten dopis pro vás připravila…

Já vím. Už jsem ho četl.

Sorry!
To víte, majetkové spory!
Než právníci je vyřeší,
já hledám přístřeší.

Tak ty jsi Lorraine! Lorelay!
Já připíjím ti na zdraví.

Ten pohár plný po okraj
spíš o zdraví mě připraví.

Na víno nesmíš zanevřít.

Budu mít po něm asi špičku.

A co ti ještě bere klid?

To, zda vám můžu říkat “strýčku”.

Já, k čertu, nejsem žádný strýc!

Promiňte mi mou vinu.
Snad jsem to jinak měla říct.

A co když neprominu?
Cítím, jak parfém laciný
do tkáně tvé se vpíjí.

Promiňte, nemám na jiný.

Ne, to se nepromíjí.
Tvůj hlas i vůně obstojí.
Co však s tvou hebkou šíjí?

Promiňte, nejsem v závoji…

Ne, to se nepromíjí.
Zítra se sejdem v zahradě.

A co když se tam minem?

Odpověď je pak nasnadě.

Ne, to si neprominem!

Ne, to si neprominem!

Ne, to si neprominem!

Pane!
Šéf snad zhloup,
stál jak sloup,
ztratil řeč veškerou.
Před touhle příšerou !
To probereme, dámy, hloub.

Hrozba s narudlou příchutí
krouží nad “carevnou”.
Může po jednom skousnutí
stát se chudokrevnou.

Jdou na mě deprese.
Kvůli té metrese.
Živou ji nesnese !
Nesnese,
vsaďme se !

Kníže náš,
zřejmě znáš,
o čem tvé nymfy sní :
učiň co s námi, s ní !
Chceme ji vidět zesnulou.
Zesnulou.

S krůpějí
přijme ji
celý náš kolektiv.
Dokaž, že seš jak dřív
a vždycky budeš Draculou,
Draculou, Draculou, Draculou !

Nééé !

Pryč, smečko dotěrná !
Mám dost všech konkubín !

Bran mého inferna
dotknul se cherubín !

Hle, vchází po špičkách
ta mnohoslibná zvěst,
že snad už za své vzal
ten úděl můj a trest,
že můžu přece jen
už z erbu setřít kal
a vzkřísit lásky sen
a dál jej vzpřímen nést !

Buď navždy proklet, Draculo !
Neeee !

Buď navždy proklet, Draculo !
Neeee !

Nemohla jsem dospat, vzbouzela se stokrát.
Teď už vím, jak chutnáš, noci probdělá.
Kdosi vklouz mi do snů, o spánek mě okrad,
to se přeci hostům jen tak nedělá.

Teď se nebe modrá. Snad se mé dny změní.
Strasti k vodě pouštím s šedou Anglií.
Říkal, že se sejdem. Proč tu ještě není ?
Co se neodpouští ? Co se promíjí ?

Račte mě, prosím, vyslechnout.
Omlouvám nerad svého pána,
musel však odjet časně zrána.
Nechal tu pro vás zatím skvost …

S tím ať jde k čertu ! Mám jich dost !

Vám sklouzlo jen tak ze rtů,
že pán by měl jít k čertu,
vím, řekla jste to v žertu,
leč s peklem není špás.

Na jeho existenci
se shodli zasvěcenci.
Jsme malí, krátcí, tencí,
když zmocňuje se nás.

Jak noční bouře zuří
a hnou se hnáty muří …
Tak straší na cimbuří !
Huá !! Strach tak strašně ráda mám !

Jsou ovšem chvíle jisté,
kdy i my – spiritisté,
řvem : Démoni, už zmizte !
Já česnek radím vám !

Jak smělí jste vy mladší !
List obrátíme radši.
Pán omlouvat se ráčí,
že pláchnul jako kluk.

Co počít s pánem hradním ?
Buď mu nic neusnadním,
či smiluji se nad ním.
Tak přijímám ten šmuk !

Ó, náhrdelník ! A pravý !
S tou útěchou mě zdraví
motýl – oko paví !

Motýla
vám kníže spolu s dárkem posílá.
Hle, pozornůstka dvojitá !
Tu žena zřídka odmítá,
já vím.

S motýlem
snad kníže nevyved mě aprílem,
ta naděj, k níž se utíkám,
však může zmizet bůhvíkam
jak dým.

Netajím, že bych rád
vám, kněžno, sloužil do stáří.

Čísi vstup, čísi vpád
mi přines náhle pocit předjaří.

Na chvíli
i já si připnu křídla motýlí
a zavolám, že odlétám
až ke hvězdám a kometám …
Snad smím.
Snad smím

I když už je po sezóně, máme ples,
různé klípky kolujou, proč právě dnes.
Sluha:
Pošlete to, dámy, dál.
Kdopak by se fámy bál?

Takhle slavný ples, jak tvrdí personál,
jen tak pro nic za nic by se nekonal.
Sluha:
Pošlete to, páni, dál.
Kdopak by se fámy bál?

Jde jen o to, najít motto,
Sbor:
každé proč má svoje proto.

Pouhopouhá fáma není průkazná,
plány svého pána nejlíp sluha zná.
Každý lokaj férový
za groš vyklopí, co ví.

Vyzraď davu zvědavému,
proč jsme tady, kvůli čemu?

Neřeknu to ani za nic!

Tupost sluhů nezná hranic!

Je to tak, či není, jak se povídá?
Snad jen kníže odpověď nám záhy dá,
zda ta fáma souhlasí.

Do – re – mi – fa – sol – la – si …

I když tanec je věc hezká,
proč se plesá právě dneska?
Proč?

Co s tebou, synku ? – Zlomit vaz,
či nabídnout ti rámě ?
Pán rozhodnout teď nemá čas,
tak záleží jen na mně.

Jsi zvyklý na půst ! Máš ho mít.
Tvou sestru chraň ruka Páně.
Až kníže lásky bude syt,
pak záleží už jen,
záleží už jen na něm.

Jó, žijem v době takové,
v níž rozhodují vládcové
a o moc přou se s knězem.
A co my, sluhové ?
My se jen s nima vezem !

Sestro, dobrá vílo má,
stejně vězněná jak já,
tvůj smích jak tóny flétny zněl,
pohřbil jej tvůj trýznitel.

V tomhle kraji, dá se říct,
pohřbívá se čím dál víc.
Prý zvíře zlé, prý hrůzný tvor
zkázu rozsévá i mor,
náhle, podle mnoha zpráv,
skápne člověk, ač byl zdráv.

Zlo, jež ničí zdejší říš,
páše lidská zrůda spíš.
Krev žen a dítek v tmoucích tmách
může sát snad pouze vrah !

I když věřím dál, že nad zlem
dobro vítězí, ne zášť,
Bůh mi promine,
leč vraždě zločinné
nezabrání Otčenáš.

Proč, kníže, nás tu trýzníš dál ?
Tváří v tvář bych rád ti stál.

Proč ty nečelíš těm vraždám ?
Možná prsty sám v nich máš !
Ať jsi vrah či ne,
ty oči zločinné…
Vzepři se jim, sestro má !

Jak vzácný dar
mi byl dán
Dar přízně tvé.
Jsi můj pán.
Co dám ti já?
Jen úzkost mám.
Mě soudit smíš,
jsi můj pán.

Jen blízkost svou
mi dál přej.
Prý nebyl ráj!
Já znám jej!
V tvém náručí
se skví ten lán,
ty vládneš jím,
jsi můj pán.

Stůňu z tvých věčných odchodů…
Kam zas šels? Kam a z jakých důvodů?
Odpusť mým hrozným představám,
při kterých i dýchat přestávám.

Pokaždé, když se mi vracíš,
procitám,
jsem v bezpečí,
pochybnost i stesky jsou ty tam,
oči tvé mě přesvědčí.

Mým dnům, jak jdou,
jsi dal řád.
Čím jsem ti já,
chci dál znát.
Mnou nespoután,
mnou milován…
Buď vůle tvá! Jsi můj pán!

Jsem rozhořčen tím bezprávím,
že jsem se vězněm stal !
Já vím.
Bez soudu, bez uvítané
hned jste mě potrestal.
Já ne.

Chci odvést odtud sestru svou !
To není věcí jen nás dvou.
Já zachráním ji před zkázou !
A v čem ta zkáza vězí ?
Ve tvé mysli choré.
Prosím, promluv, Lorraine !

Mě chránit vůbec nemusíš!
Na hrdle nenosíš už kříž !
Jsem šťastna s knížetem.
Teď víš !
Teď víš !
Chceš hříšně hříšný život vést …

Chci s ním až ke hvězdám se vznést.
V tom hradě zakletém !
Tak jest.
Tak jest!

Máš pojem, co to znamená ?
My víme, co to znamená.
Jsi zmámená, jsi šílená !
Snad pouze láskou šílená.

Sestro, vzbuď se stůj co stůj !
Pochop, kdo je kníže tvůj !
To on se se zlou mocí, s ďáblem spřáh,
žádný šlechtic, ale vrah !
Tak dost těch maškarád !
Já tě zabiju – a rád !
Doufám…

Vždyť kníže není ozbrojen !
Právem padlých, právem práv !
S kým máš tu čest, ty chápeš málo jen.
Sám sis napsal epitaf !
I sestry své se navždy zbav !
Jak to, že ty jsi živ a zdráv ?
Díkybohu, ty jsi živ a zdráv !

Já jsem nesmrtelný,
bědný, nesmrtelný !
Tím zůstávám, tím zůstávám.
Pak se staň, co stát se má !
Hleď, jak smrtelný jsem já !

Snad pouť jen dočasná je zákonná,
ten, kdo s vírou dokoná,
se smrti neděsí.

Dávno smrt mě neděsí.
Kéž se sejdem v nebesích !
Znáš-li, co je v nebesích ?
Sestro, nedbej zlých slov mých,
hřešit z lásky – není hřích …
Doufám, doufám …
Stevene …
V tom marném žití odvěkém…
Marném, drahá Lorraine…
… nestojí za to být jen člověkem.

Nač být lidským tvorem ?
Tak vysvoboď svou Lorrelay !
Hledáš, marně hledáš ráj.
Tam ji z temnot povznes, kde je ráj !

Srdce mé chce tlouci ve tvém,
srdce dřív tak zbabělé.
Stiskni, fest
a padlá nymfa tvá
má se vznést
jak andělé.

Jak vzácný dar
Jak vzácný dar
mi byl dán,
ti byl dán,
dar přízně tvé,
dar zvůle mé,
jsi můj pán
jsem tvůj pán,
čin nádherný,
čin příšerný
byl vykonán,
byl vykonán,
teď ďábel sám
teď ďábel sám
je můj pán !
Je tvůj pán !

Bubny do boje zvou tě,
jen se naděje chop,
zlo tě sevřelo v koutě,
hleď mu vykopat hrob !

Nad zlem vynesem ortel,
zvůli odzvoní zvon,
bijme do bubnu forte
bum a ratata don.

V přítmí luceren
žádnej suterén.
Tady si dáš svou žitnou.
Na tu se holky chytnou.
V přítmí luceren
žádnej suterén.

Parta, co křičí, je vzápětí
před poldou hluchoněmá.
Dojdou-li prachy, co s tímhletím ?
Zmáčkne se ten, kdo je má !

V přítmí luceren
máš bejt suverén.
Někdo to rád i vřelý !
Když se nic neschumelí !
V přítmí luceren
máš bejt suverén.

Hajlajfu prodejnejch náfuků
vočíhnem soukromou pláž.
Dejchejte smrad z našich vejfuků !
Nám zase smrdí ten váš !

Startujem Nicky !
Až pak !
Natankujem, amigo.
Sandra má přednost.
Jo tak !
Dáme cígo.
Včera se ta jízda zvrhla v křeč.
Byli jsme jetý.

Má řeč.
Ale plánuju akci.
Už zas ?
Tahleta akce prostě nemá chybu !
Slíbils mi jízdama už nezabíjet čas.
Zůstane při tom slibu.

Půjde o větší rybu.
Tak zlom vaz !
Tak poslouchej, ty vzteklino !
Znáš toho kmotra…nó, znáš…
Casino blízko Yardu !
Nahrabal majlant.
Až až !
To chce dardu !
Prý je to Rumun, snad i Rus…
Mně především jde o virus,
co přitáh sem a jak ho šíří.
Jo, myslíš ty aféry netopýří ?

Nevím, jenom tuším,
že za stěnama heren
je podezřelý terén
a hnízdo šakalí.

Nevím, jenom tuším,
že u karet a rulet
jde o totální úlet
a věci nekalý.

Casino není žádný Betlém.
Počítám předem s pěkným betlem.
Černým duším
tam perou prachy černý
snad tenhle smysl herny
se provalí..

Klukům zatím ani muk.
Sám obhlídnu to radši.
Poslední akce ?
Jo.
Fajn kluk.
To slib mi, víc nechci
ten slib mi stačí.

S tváří kamennou,
pevný v ramenou.
Neblafej, ksichte tresčí !
Štve tě jen, že jsme hezčí !
S tváří kamennou,
pevný v ramenou.

Klidně se obejdem bez otců
v arestu pro nevinné.
Pasťák i domovy důchodců
zavedli oni, my ne !

Jsem šťasten, netajím se tím,
že dnes a denně zkoumat smím
orgány toho zběha,
jenž léta už je ve stávce
a času nepodléhá…
Co je to vlastně za savce ?

Probuď se, pane, do hlubin další noci.
Cítíš se posílen či znaven ?

Bez emocí.
Co tvoje srdíčko ?
Zdravé anebo choré ?
Hned si tě zapojím…
Zdržuješ, profesore.

Vše, co je v tobě ukryto,
zachytí do detailů monitor
a přesná data vychrlí.
Kdy zjistí, že jsem umrlý ?
Po spánku býváš nevrlý.

Tak jak jsme na tom se žlučí ?
Dlouho jsi neměl ženu v náručí
a to se v těle hromadí.
Co moje oční pozadí ?
To tady nemám, nevadí.

Jak to tak vyhlíží,
zdraví bez všech potíží,
až na pár bolestí
všechno v normě – naštěstí..

A co je norma pro vědu ?
To záleží na úhlu pohledu,
však lepší žít je bez norem.
Tvor může být i netvorem.
Bereš to správně s humorem..

Hej, přiznej, ty jsi trochu pil.
Osten mých pupil se však neztupil.
Pro dnešek končím. Nezájem.
Co vyčítat si navzájem?
My savci občas nasajem.

Jak to tak vyhlíží,
zdraví bez všech potíží,
až na pár prkotin
nález ti jen lichotí.

Nač ještě žít
bez snů a lásek ?
A hrome, přístroj se mi zasek !
Proč nekoupí se nový typ ?
Že na něj máš, jsem věru bez pochyb.

Ne, o peníze neběží,
když nepustíš je z otěží,
tak už se samy zpeněží..
Chceš jezdit novým kočárem ?
Nač, když tam uvnitř je vše při starém ?
Ó, miluju tvé bonmoty.
Jsou totiž krásně zbytečné.
Tak jako já anebo ty ?
Tak jako já, tak jako ty.

Zas jeden pasiáns, co vyjít moh už málem.
Zas dáma srdcová se míjí s černým králem.
Hru balím s klidem rutinním,
ne, karty z toho neviním,
že mezi mnou a mezi ním
se propast stále hloubí.

Čtu denně v jeho grimasách,
že pláč, co cítím na řasách,
by jeho duši nezasáh, nezasáh,
nezasáh …

Stav Draculův je beze změn,
mě trápí jen
ta psyché !
Vem vína číš,
vždyť s tou, jak víš,
i trápení je liché.

I když dosti má sil,
buďme k němu vlídní,
hrozí schizoidní
lunatický stav !

Jak ti přístroj hlásil,
pán je bez nesnází.
Co mu tedy schází,
když je vlastně zdráv ?

Cosi velmi podstatného
pod srdeční chlopní.
Vampýři už podle mého
citů nejsou schopní !

K přístroji mě zaveď dolů !
Tam ty nesmíš vstoupit !
S tebou můžu ! Však to spolu
zvládnem, nejsme hloupí

Mašinka jak včela,
tak pilná i tak chytrá,
do knížecího nitra
teď zasvětí tě hned.

Co tu ale dělá
ten obraz cizí ženy?
Vždyť není zas tak cenný.
Co je to za portrét ?

“Na tu se neptej” – pán řek kdysi.
Tajemný obraz …. Proč tu visí ?
Byl jsem velkorysý,
však ty máš jiný zájem !
Ten kraj tam za Dunajem
byl plný krasavic…
Je ve hře, kterou hrajem,
postav možná víc.

Nymfy:
Radujme se, jak ty zvěsti krásné jsou,
… krásné jsou…

Nymfy:
Že se kněžna s knížetem už nesnesou.
… nesnesou…

1. nymfa:Nymfa ohnivá
Pošlete to, dámy, dál!
Kdopak by se fámy bál?

Nymfy:
Když má dojem,že ji partner zasklívá,
… zasklívá…
Špicluje a soptí ženská žárlivá,
… žárlivá…

2. nymfa:Nymfa hodinová
Pošlete to dámy dál!
Kdopak by se fámy bál?

Nymfy:
Všude vlezla, tak je vlezlá,
touží se tu chopit žezla.

Lorraine:
Dost!

Nymfy:
Radujme se nad rostoucí aférou,

Sbor:
… aférou…

Nymfy:
Ty už se tak vážně dneska neberou.

Sbor:
… neberou…

3. nymfa:Nymfa větrná
Aféry jsou vítané,
ta se ututlá, ta né.

2. nymfa:Nymfa hodinová
Máme páru o tom páru,

1. nymfa:Nymfa ohnivá
Předejme ji kuloáru,

3. nymfa:Nymfa větrná
A když se ta fáma ujme,

Nymfy:
tak ji zase dementujme.

Všichni:
To, co dřív svět považoval za faux-pas,
toho je dnes normal plná Evropa,
tak ať si s tím zápasí,
do – re – mi – fa – sol – la – si.

Ať je dusno, ať je husto,
vaše trable, naše gusto!

Koupil jsem ti jen tak pro radost
model, co tě okouzlí.

Šatů holka nikdy nemá dost,
tyhle nejsou zlý.

Že v nich budeš Áčko naprostý,
ani říkat nemusím.
Jak mi asi padne retro – styl ?
Hned to ozkusím.
Nešetřil jsi na pencích,
to je ti podobný.

Chcem-li vést boj s konvencí,
nač koukat na drobný ?

I když nenosíš mě na rukou,
lekci dal jsi skrblíkům.
V tomhle balení a s parukou
nadchneš publikum.

Šaty jsou jak na mě šitý.
Zírám na kanýry.
Nick

Vidíš, jak je důležitý
v merku mít tvý míry.
Nešmíruj mě, nebuď zmije,
vyčkat moudřejší je.
Stačí mi má fantazie
zkrátka vidím svý.
Hadříků má habaděj,
však žádný z brokátů.
Připouštím, že nejraděj
ji vídám bez šatů.
Kolik vlastně stály ?

No comment.
Ráda ber, co dávám rád.
Doufám, že to není second hand.
Tím se nesmím stát.
Tím se nesmím stát.

Hrajme dál – je věčný příkaz pro hravé,
hrajme dál, i když je štěstí vrtkavé,
zůstat ve hře je náš věčný cíl.

Na čumendu spíš
jsme vlezli do Casina,
jednou přihodíš
a jedeš v tom.
Happyend jak hrom
má naše klukovina :
u stolů a kas

u stolů a kas
zaměstnali nás !
zaměstnali vás !

Tady Jean – Pierre,
když přijel do Londýna,
nebyl krupiér
tak jako dnes.
Za servírkou vlez
však jednou do Casina
aby v ceně stoup,

aby v ceně stoup
maká tu jak šroub !
maká tu jak šroub !

Ráj všech hazardérů,
scéna bez suflérů,
ráj !
/: Jde o peníze,
jde o moc !:/
/: Jde o peníze, jde o moc ! :/

Bože, je to pravda nebo sen?
Ve hvězdách to vždycky bylo psáno,
že se ke mně vrátíš, Adriano…

Za střípek krásy tvé
se růží vzdám.

Za pozornost, pane, díky vám, díky vám.
Mám dost tvých erotických explozí!
Každá růže trnem pohrozí, pohrozí.

Ta nežádoucí osoba
ženě z portrétu se podobá.

Mé šperky znásobí
lesk šíje tvé !
Léčkám umím čelit, kráse ne, kráse ne.
Už nestrpím tvé choutky zvrácené !

Přestaň mě věčně špiclovat a bránit mému vznětu!
Uhni mi z cesty, nechápeš, co ve hře je,
oč jde tu .

Právě že všechno je jen hra, jsi oběť
svého klamu!
Já se k ní modlil tolik let,
až vystoupila z rámu !
Teď budu já ta nejhorší, tvé zkáze
marně bráníc…
Ona je věčná láska má ! A z tebe
je mi nanic !

Ráj všech hazardérů,

scéna bez suflérů.

Ráj i lázeň parní,
v níž se majlant zmarní.
Ráj !

/: Jde o peníze,
jde o moc :/
Jde o peníze, jde o moc !

/: Jde o peníze,
jde o moc :/
Jde o peníze, jde o moc !

Jak mám to ponížení snést?
Nejnicotnější ze všech malých
teď dopíjím svůj hořký kalich…
Jak mám to ponížení snést?

Můj Bože, nepřeháním,
jak slepá šla jsem za ním
a ochotná k všem daním,
co za to odevzdám.

Já byla z těch, co věří,
že my jsme ti dva, kteří
jak motýli, jak peří
se vznesou ke hvězdám.

Ten slibný první ples!
Co zůstalo z těch dob?
Tančila jsem! A dnes
merčím tu tenhle strop,
zírám tu do čtyř stěn
namísto do nebes
a v duchu ptám se jen,
zda ještě kvete bez…

V co věřil ten můj Bůh,
ten, pro něhož tu pláču?
Náhražka jsem jen vzduch!
On miloval tu káču!

On všechno pošlapal,
on nese vinu za to!
Teď Lorraine, nič a pal!
I ty se nauč šlapat!

Proboha, stop!
Jsem stejná jako on?
Taky všechno smetu?

To ze mne vyvěrá poslední krůpěj – lítost.
Už lásku necítím… Už nejsem lidská bytost.

To chlap snad stvořil tenhle svět!
To Bůh si nemoh vymyslet!
A já už nevím kolik let
jsem v něm jen pusté křoví.

Dnes bez milostných šepotů
tu marně buším do plotů
i do bran krutých despotů
a konejším se slovy:
že možná šlo by to
to tristní zdejší šapitó
zmáknout trošku líp.

Sandra:
Sexy den co den,
prý dívka má být,
pokud jen to jde,
se smát a smát,
sexy den co den,
má pány vábit,
nikdy demodé a stále svá,
sexy nikde kaz při hrách a lančích,
nepromarnit čas dá práci jí,
sexy včetně řas, vždy ráda tančí,
žije na doraz a s grácií, oooo

Pročpak denně k zrcadlu se naložím,
nač se věčně trápím dietou?
Stejně si nás chlapi popletou,
se zbožím, se zbožím!

Hrajou na nás divadýlko jak by ne,
když pak ale karty vyloží,
nakonec nás mají za zboží,
laciné, já vím své.

Snad se ve mě vzhlíd.
Muž pro nějž nejsem nickou,
moh by duši mít,
i trochu romantickou,
snad se ve mně vzhlíd,
mám nebo nemám za ním jít, aaaaaaaaa.

Nick:
No Sandro?

Sandra:
Sexy na pohled, prý dívka má být.

Nick:
Přesně tak.

Sandra:
Sladce jako med, se smát a smát.

Nick:
Co vy tady holky nacvičujete?

Sandra:
Srdce má jak led a má mě vábit,
ani nedoved, říct mám tě rád, oooooo.

všichni:
Pročpak denně k zrcadlu se naložím,
nač se věčně trápím dietou,
stejně si nás chlapi popletou,
se zbožím se zbožím!
Hrajou na nás divadýlko, jak by ne.
Když pak ale karty vyloží,
nakonec nás mají za zboží,
laciné, laciné!

Naštěstí ta mužská duše složitá
Schopná je i lidských pocitů,
víš nač se ta banda ješitů,
nachytá, nachytá.

Nick:
A jedem holky,
no a víc – ooo,
to bylo krásný,
no, a víckrát.
A jedem!
Holky jedem!
No!
JO!

Vypadněte!
V deset večer!

Se mnou, opět živá,
orkán mi tě přivál,
s tebou znova doufám
rád.

Zpívá Luna, zpívá
o tom, že jsi živá,
z mrtvých též si troufám
vstát.

Za střípek lásky tvé
dám království
a živ z tvých příslibů
učiním tě, dá-li Bůh,
šťastnou kněžnou.

Se mnou, moje drahá,
stoupej k mléčným drahám,
poznáš, kam až sahá
strom s mým
bláznovstvím.

Slova teď v hrdle mi váznou,
možná i bojím se Vás…

Komnatu dříve tak prázdnou
naplnil sladký tvůj hlas.
V soutěži s tvou svatou krásou
narcis je plevel, to vím.
Nech si ta pozlátka, tvá jsou,
ať slouží půvabům tvým.

/: Živá, opět se mnou,
pleť máš stejně jemnou,
se mnou, navždy se mnou
pojď dál žít ! :/

Můžete se plést,
jsem u vás pouhým hostem,
svůdnost vašich gest
mě svádí k pochybnostem.
Sotva jste mě zhlíd…
Proč chcete právě se mnou
žít ?

Se mnou, navždy se mnou…

Stačilo, Sandro,
padáme, ať jsi v bezpečí.

Nicku, já…

Bez řečí!

Neeee!

Pozór !!! ÁÁÁ …
Mluv, co je s tebou, příteli ?
A to je malér, to jsme nechtěli…
Jak to tak vyhlíží,
zdraví bez všech potíží,
až na ten menší zkrat
všechno v normě – akorát …

Tys mě chtěl chránit ?
Tys mě snad měl rád ?

Žít si troufá každý živočich,
žít je pírko v dětských vrkočích,
které pohřbí jeden projektil.

Žít všem kázal velký lodivod,
žít se dá jen jednou za život,
škoda, že jsi nesměl trošku dýl
žít…

Já nechci žít !!!

Draculo vstaň! Než se v tmách rozední,
Tvou duši dnes čeká soud poslední !
Amen, Amen.

Jenom žádné smilování !

Tvůj křik strach mi nenahání.

Pykat budeš, Satanáši !

Zášť se s právem špatně snáší !

Ty, kdos mi život vzal,
se dovoláváš práva!

Já napůl žiju dál
a taky žádná sláva.
Leč žádní soudci nepřijmou
mou obžalobu nepřímou,
jak těžce ranils duši mou, duši mou….

Ve výhni pekelné
ať upír navždy zhyne !
I zlo je smrtelné !

Jen nahradí je jiné!
Věř, bratře, že z nás dospělých
na svých ideálech, na svých přátelích
dopustí se téměř každý
aspoň takhle malinkaté, obyčejné vraždy.

Tys proti Bohu s mečem stál
A kosil věřící i chrám !

Hej, ty tam, proč’s mi jen
nesmrtelnost půjčil,
když’s mě tím odsoudil k tmám ?

Mou sestru poskvrnil Tvůj dráp !
Tolik let byl jsem jen sám.
Krev tekla proudem, kam jsi šláp !
Pomoz mi (mu), hej, ty tam !

Slyš mé ‘Mene tekel’
skončíš na dně pekel !

Splatím daň, tak se staň !

Střílet židy ani děti
nikdy´s nenařídil,
ač jsi vraždil po staletí,
byl jsi vlastně břídil !
Jinší machry znám !

Díky za ten hlas,
co řek mi slova sladká.
Převlek poplet vás.
Teď už mě bez pozlátka
nebudete chtít,
nejsem ta, pro niž chtěl jste žít.

Celá léta lhals
Přelud mysli choré!.
A to mě nejvíc bolí,
jinou milovals
Mělas pravdu, Lorraine!

A svazek jakýkoli
mně jsi nenabíd,
nejsem ta,
Zklamán nechci už dál žít !
Pro niž chtěl jsi žít !
Buď navždy sbohem, Draculo !

Upíru osud odejít velí
na věčnost za svou kněžnou.
Vpusť tedy slunce do téhle cely,
paprsky ať mě sežhnou !

Buď navždy sbohem, Draculo !

Ani do bran pekel
odcházet se nemá
beze slůvka promiň
s dysharmonií
Bože vynes jeden
soud nad námi dvěma
co se neodpouští co se promíjí

Dnes prvně dokořán tvou hrobku otvírám
kam motýl marně tloukl na okení rám.
A slunce rozžíhá svůj mocný arzenál
co padlé zpopelní a živým káže dál

žít
žít

Jak vzácný dar ti byl dán
dar volně žít jsi svůj pán
směr jímž chceš jít sis určil sám
dar volby máš jsi svůj pán

Stokrát down nikdy bez šancí
se sluncem s nejcenější monstrancí
za věčný lidský ideál
s temnotou i s peklem rveš se dál
ten kdo sám tě kdysi stvořil
nad tebou hůl nezlomí
spletí cest už provždy má tě vést
čistý štít i svědomí

Co zůstává
Co zůstává

Je tvé já
Je tvé já

Nad nízkostí
Nad nízkostí

Se vznést má
Se vznést má

Ať zbožňován
Ať zbožňován

Ať na hůl brán
Ať na hůl brán

Buď kým chceš být
Buď kým chceš být

Jsi svůj pán