Paní Bovaryová, 23. 4. 2025 od 19:00 ve Stavovském divadle. Nestává se často, že bych na tomto portálu psal recenzi na činoherní představení. Tentokrát ale nemám jinou možnost. Jako každý milovník divadla občas zajdu i na činohru, ale jen málokdy ve mně zanechá tak silný dojem, že mi nedá spát a přemítám o něm celou noc. A tak si místo spánku uprostřed noci sedám ke klávesnici a začínám sepisovat tyto řádky, ve kterých se s vámi chci podělit o své dojmy ze včerejšího večera.
Paní Bovaryová – příběh, který napsal Gustave Flaubert a který poprvé vyšel v roce 1857 – je ve Stavovském divadle uváděn v režii Tomáše Loužného od listopadu 2024. V hlavní roli exceluje Denisa Barešová, která za tuto roli získala Cenu divadelní kritiky za nejlepší ženský herecký výkon roku 2024. A právě možná díky jejímu hereckému výkonu, její interpretaci a celkovému pojetí inscenace cítím potřebu o tomto představení napsat pár řádků.
Dílo je neuvěřitelně nadčasové. Charaktery postav jako by z oka vypadly lidem, které denně potkáváme kolem sebe. Během představení jsem měl tendenci dosazovat si do jednotlivých rolí osoby ze svého okolí, a v některých chvílích možná i sám sebe. Přemítal jsem, proč se která postava chová tak, jak se chová. A je vůbec kladná, nebo záporná? Odpověď není jednoznačná – a právě to mě bavilo. Velký prostor pro vlastní interpretaci poskytuje strohá scéna bez rušivých prvků. Díky tomu se divák může plně soustředit na děj a emoce postav.
Podtext celého představení bych shrnul do jediné krátké věty: Já chci víc!
Příběh Emy Bovaryové – ženy, která touží po vášnivějším, romantičtějším a aktivnějším životě, než jaký jí nabízí manželství s venkovským lékařem Karlem – je i po více než sto šedesáti letech stále aktuální. Loužného pojetí nepůsobí zastarale ani školometsky. Naopak. Od prvních minut mě inscenace vtáhla do Eminých snů a iluzí i pozdějších zklamání. Citlivá adaptace a dynamická režie ve mně vyvolávaly pocit, že s Emou prožívám každou její naději i pád.
Během představení jsem se smál drobným ironickým narážkám, soucítil s hlavní hrdinkou v její touze „chtít víc“ – ale jak se děj vyvíjel, začaly ve mně růst i negativní emoce vůči ní samotné. Její sobecká touha po něčem víc, bez ohledu na okolí, především na jejího muže, je bohužel velmi aktuální i dnes. A přestože představení uzavírá monologem, který nabádá k tomu, abychom nikoho nesoudili, mně osobně přišel tragický konec Emina příběhu ve své nevyhnutelnosti až uspokojivý.
Přestože jsem neznal předlohu příběhu, tedy ani jeho konec, tak nějak jsem po první půlhodině tušil, jak to s hlavní hrdinkou musí dopadnout. I tak jsem sledoval každou scénu se zájmem. Inscenace je podle mě velmi přístupná i těm, kteří knižní předlohu nečetli, stejně jako já. Vztahy mezi postavami a motivace, které Emu ženou kupředu, jsou srozumitelné a nabízejí prostor pro vlastní ponaučení a zamyšlení.
Co mě naprosto strhlo, byly herecké výkony. Denisa Barešová z jeviště téměř nesleze (s výjimkou asi 3–5 minut) – více než dvě hodiny táhne celé představení. Její výkon je neuvěřitelně uvěřitelný, vrstevnatý a emocionálně intenzivní. Člověk by až řekl, že to vlastně nehraje. A přestože je celá hra jednoznačně postavená především na její roli, ani ostatní herci nezůstávají pozadu.
Radúz Mácha jako Karel Bovary mě také velmi zaujal. Jeho Karel není žádná karikatura prosťáčka z venkova. Naopak – je to upřímně milující muž, který se snaží Emu udělat šťastnou, jen jí bohužel nerozumí, ale vůbec. Mácha hraje Karla jako dobrosrdečného, sympatického chlapa (klasický „hodný blb“) – a právě proto mi ho bylo tolik líto. Možná, že jsem se v něm místy poznával.
Chemie mezi Máchou a Barešovou skvěle funguje. Zpočátku jako diváci vidíme nadějný mladý pár, který se ale postupně vzdaluje, až mezi nimi zůstane jen ticho a tajemství. To napětí dokázali oba herci skvěle vystihnout místy i beze slov – pouhým pohledem, gestem, tichem. Jejich společné scény patřily k silným momentům večera. I při děkovačce bylo vidět, jak si spolu rozumí – když si navzájem několikrát políbili ruku, byla to pro mě taková sympatická tečka (jsem prostě cíťa).
Z vedlejších rolí bych vypíchl Roberta Mikluše jako Rudolpha – Emin milenec, arogantní světák, který jí nabízí vzrušení, ale zároveň z něj cítíme povrchnost a vypočítavost. Mikluš charakter vystihl přesně – pár vět, a víte, s kým máte tu čest. Přiznám se, že bych ho v takové roli nečekal, stále ho vidím jako strážmistra Topinku ze seriálů na ČT.
Filip Březina jako Leon působí jemně a nesměle, pro Emu Bovaryovou zřejmě působí jako ztělesnění první lásky. V jeho scénách s Emou byla jiskra, ale i něha. Skoro jsem jim i fandil, přestože mi bylo předem jasné, že i tohle okouzlení je dočasné a pro vdanou paní je to dosti nemorální úlet.
Martina Preissová v roli Karlovy matky – paní Bovaryové starší – přinesla do příběhu výrazný komediální prvek. Její moralizující tón a neodbytná péče o mladé manželství bavily publikum, ale zároveň dokreslovaly, jaký tlak Ema s Karlem pociťují i ze strany rodiny. Také v této roli zajisté naleznete charakter někoho z vašeho okolí, ať už tchýně, nebo vlastní babičky, která má zkušenosti a ví všechno nejlépe.
Vedlejší postavy jako Pavel Neškudla nebo Petr Vančura krásně doplňují celkový obraz společnosti kolem Emy. Všichni na jevišti působili jistě, autenticky a sehraně – díky tomu jsem se mohl bez problémů ponořit do děje.
Vizuální stránka inscenace mě oslovila hned na první pohled. Scénografie Dragana Stojčevského je pro mě velice minimalistická, ale plná symboliky. Ve srovnání s muzikálovými produkcemi, na které jsem především zvyklý, to byl výrazný rozdíl. Obří stříbrný střevíček na jevišti a obří perlový náhrdelník, který visí nad scénou, ve mně evokoval obraz pohádkového ideálu, který Ema Bovaryová od života čekala. Ema po takovém „střevíčku“ touží. Chce lesk, eleganci, výjimečnost. Ve chvíli, kdy Karlova matka strhne Emě náhrdelník již standartní velikosti z krku a perly se rozsypou po jevišti, jsem měl husí kůži. Silný vizuální moment, který výmluvně ukázal rozpad jejího života.
Kostýmy od Kateřiny Jirmanové krásně doplňují výtvarnou stránku inscenace. Nejsou historicky věrné, ale charakterově výstižné. Ema nosí romantické šaty v růžovo-fialových barvách (jaká je to přesně barva, to jako muž nedokážu přesně určit), které odrážejí její touhu po romanci a výjimečnosti. Karel má naopak střídmý venkovský oblek, který vystihuje jeho realističnost. Rudolf vypadá světácky a lehce slizky, Leon mladistvě a nevinně. Kostýmy skvěle doplňují scénu a náladu celého večera.
Režisér Tomáš Loužný uchopil Paní Bovaryovou jako moderní divadlo s respektem k předloze. Spolu s dramaturgyní Janou Sloukovou dokázali převyprávět klasický příběh dnešnímu divákovi srozumitelně a svižně. Představení trvá dvě a tři čtvrtě hodiny (včetně pauzy), ale nenudí. Zpočátku jsem místy kontroloval čas, ale po pár minutách mě děj natolik vtáhl, že mi to uteklo velice rychle. Přestože bylo brzy jasné, jak to skončí (a já předlohu nečetl), chtěl jsem vědět, jak přesně se k tomu příběh dostane. Oceňuji, že režie nenutí jednoznačný výklad nebo morální poselství. Až na úplný závěr, kde Ema ve svém monologu podle mě moralizuje trochu víc, než bych potřeboval…
Zaujalo mě i použití humoru a ironie – občas se herci obracejí přímo na diváky. Vtipná poznámka o cenách energií nebo otázka ke konci, když už byla Ema v úzkých, zda jsme už zaplatili za léčbu od jejího muže – to byly momenty, které pobavily a zároveň připomněly, že téma touhy po nedosažitelném a nespokojenosti se životem je stále aktuální.
Z představení jsem odcházel s plnou hlavou dojmů, které mi nedaly spát – dokladem toho je, že jsem tento článek začal psát ve tři hodiny ráno a dokončuji ho kolem sedmé hodiny. Paní Bovaryová ve Stavovském divadle pro mě byla silným zážitkem, který spojil překrásnou divadelní budovu, výborné herecké výkony a hlubší poselství. Ačkoliv jsem měl chvílemi k postavě hlavní hrdinky výhrady, protože mám jiné životní cíle než utrácet a oddávat se milostným aférám mimo trvající manželství. To je ale můj problém a na dramatičnost ani kvalitu představení to nemá vliv.
Představení Paní Bovaryová ve Stavovském divadle ze dne 23.4.2025 hodnotím za sebe na krásných: 80 % s dovětkem, že největší zásluhu na tomto hodnocení má představitelka hlavní role Denisa Barešová.
Autor článku: Pavel Jirouš
| Název představení | Datum | Čas | Volných míst | Vstupenky |
|---|
Foto: Petr Neubert z oficiálních stránek Národního divadla