Author: Anna Duffeková

Evropská premiéra muzikálu Turandot

Jméno Turandot určitě není milovníkům divadla cizí – tuhle tematiku už ve své stejnojmenné opeře zpracoval na počátku 20. století italský skladatel Giacomo Puccini. O necelých sto let později se k ní vrátili autoři v jihokorejském Soulu a „přenesli“ princeznu Turandot z opery do muzikálu.

Evropská premiéra tohoto jihokorejského muzikálu se konala 6. března v Divadle Nová scéna v Bratislavě. Autoři Lee HaejeJang Soyeong se po úspěšných turné po Asii rozhodli posunout dál do světa a spolupráci s tímto divadlem započali na základě předešlých zkušeností s představeními Nové scény na Mezinárodním muzikálovém festivalu v Daegu (Madam de Pompadour a Mata Hari). O překlad se postarala dvojice Lujza PuchalováVladimír Puchala, představení režíroval Róbert Alföldi a živý orchestr diriguje Ľubomír Dolný.

Muzikál Turandot je, na rozdíl od opery, pojat velmi moderně. V kostýmech, textu, hudbě i maskách je místy znatelný asijský vliv, ale to pro evropského diváka vůbec nepůsobí rušivým dojmem. Spíš naopak. Chytlavé melodie mnohdy doprovází sbor, a tudíž v hlavě rezonují i dlouho po skončení představení. K tomu v choreografii spatříme jemné náznaky známé skladby Thriller of Michaela Jacksona. Dalo by se říci, že celé představení je jeden obrovský hit.

Hlavní role chladné a kruté princezny Turandot se na první premiéře bravurně zhostila Miroslava Drínová. Odvážného prince Kalafa si stejně tak skvěle zahrál Peter Makranský. Jeho statečnou a oddanou služkou Ryu byla Romana Dang Van. Čtveřici klaunů, kteří publikum nejen baví, ale také provádějí diváka celým příběhem, hráli Michal Candrák, Lukáš Pišta, Tomáš Majláth a Vladislav Plevčík. Sisa Sklovská se objevila jako matka princezny Turandot. Krále obou království, tedy otce Turandot a Kalafa, hráli Pavol Plevčík a Stano Král. A nakonec, pobočníka princezny Turandot, krále smrti, si zahrál David Árva.

Muzikál Turandot je novým zpracováním už nespočetněkrát převyprávěného příběhu, ale to neznamená, že není originální. Herecké i pěvecké výkony se snoubí s chytlavou hudbou a texty, což spolu tvoří neopakovatelný kulturní zážitek.

 

Autorka:  Anna Duffeková

Zdroj obrázku: https://www.nova-scena.sk/turandot/

 

Mačky (Kočky) v Bratislavě jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy

Jméno Andrew Lloyd Webber bývá u muzikálových titulů zárukou kvality,  dobré hudby a nadčasového tématu. Není tedy divu,  že se jeho muzikály uvádějí v divadlech po celé republice a po celém světe. Z těch nejznamějších můžeme připomenout třeba představení Fantom OperyJosef a jeho pestrobarevný plášť, Jesus Christ SuperstarKočky. Poslední jmenovaný muzikál nedávno vyprodal Hudební divadlo Karlín,  když do Prahy přijely na návštěvu Kočky z Ostravy. V prosinci se chystá premiéra filmového zpracování s hvězdami jako jsou Taylor Swift, Jennifer Hudson a James Corden. Naše redakce se vypravila do divadla Nová scéna v Bratislavě na slovenskou verzi Koček (Mačky), které premiérovaly v roce 2016.

Každý muzikál v sobě snoubí herectví,  zpěv a tanec. Kdo Kočky v jakékoli produkci viděl, musí uznat,  že jsou především o tanci a ten účinkující na Nové scéně zvládají na výbornou. Nápadité choreografie Ladislava Cmoreje se doplňují s režií Gabriely Petrákové. Scéna je poměrně jednoduchá,  ale umožňuje kočkám lozit po jevišti křížem-krážem všemi směry.  Čas od času dokonce lozí i mezi diváky. Pestrost celému představení dodávají také kostýmy všech kočičích barev od sněhobílé po temnou černou. Na překladu spolupracovali ostřílení textaři Michael ProstějovskýJán Štrasser. Muzikál je doprovázen živým orchestrem.

Lesk celému představení dodává také hvězdné obsazení, což ovšem neznamená, že by divadlo lákalo publikum pouze na zvučná jména. Zejména českému divákovi můžou být známí třeba držitelka Ceny Thálie Katarína Hasprová, herecká legenda Karol Čálik, Veronika Prášil Gidová, Andrea Gabrišová, nebo Laco Hudec Šubrt. Někteří členové ansáblu Nové scény taktéž účinkují v ostravské verzi Koček v Divadle Jiřího Myrona.

Suma sumárum, bratislavské Kočky jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy pro všechny generace.

Autorka: Anna Duffeková

Nové hudební divadlo v Českých Budějovicích!

Již ve středu 25. září od 19:00 se v kulturním domě Vltava uskuteční slavnostní koncert k zahájení činnosti nového českobudějovického Hudebního divadla Ze:Mě. Muzikálové GALA otevře první sezónu vznikající organizace nesmrtelnými muzikálovými hity z české i světové tvorby. Diváci se mohou těšit například na písně z muzikálů Jesus Christ Superstar, Čarodějka, Bídníci, Casanova či Největší showman za doprovodu živého orchestru pod vedením Vojtěcha Adamčíka a Jana Bubáka.

V rámci galavečera vystoupí významní umělci české muzikálové scény – nynější pěvecká, herecká a televizní hvězda Milan Peroutka, českobudějovický rodák účinkující v současnosti převážně v hlavních rolích pražských muzikálů Lukáš Randák, představitelka titulní role muzikálu Čarodějka v pražské GoJa Music Hall Elis Ochmanová, charismatický zpěvák a představitel role Che v budějovické Evitě Lukáš Adam, zpěvačka a herečka s neskutečným hlasem Andrea Holá a též mladá nadějná zpěvačka z daleké Severní Karolíny v USA Lindsay J. Salvati.

Součástí koncertu bude též slavnostní křest ke vzniku Hudebního divadla Ze:Mě za účasti významných osobností českého muzikálového divadla. “Je mi velikou ctí, že naše pozvání ke křtu divadla přijali tvůrci, bez kterých by český muzikál v podstatě nemohl existovat. Mezi kmotry našeho nového hudebního divadla se tedy zařadí Lumír Olšovský, režisér a šéf muzikálového souboru v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla, dále pak hudební skladatel Zdeněk Barták, autor úspěšných muzikálů Romeo a Julie a Casanova, které mohli diváci vidět v minulých sezónách na zámku Hluboká, a také překladatel a muzikálový odborník Michael Prostějovský, který stojí například za překladem legendárního Jesus Christ Superstar do češtiny,” říká Vojtěch Adamčík, šéf nového divadla Ze:Mě.

Tým hudebního divadla Ze:Mě pořádá koncert se záměrem vytvořit tradici, která by každoročně přilákala začátkem divadelní sezóny současné pěvecké hvězdy muzikálového divadla. “Chtěli bychom, aby vznikl slavnostní večer, na který budou diváci chodit oblečeni třeba jako do opery, tedy v kooperaci s termínem GALA obsaženým v názvu,” dodává Adamčík.

Předprodej vstupenek stále běží v síti CBsystem, je možné si zakoupit i e-vstupenky. Ceny se pohybují od 249,- do 399,- Kč za lístek.

Císařovna Sissi se vrátila domů

Jedním z hlavních témat muzikálů je historie. Autoři obvykle čerpají z historických románů, nebo ze životních příběhů historických osobností. Dalo by se říci, že dějiny jsou nevyčerpatelným zdrojem dechberoucích příběhů, pověstí a zápletek. Právě proto jsou muzikálová představení s historickým námětem, na hradech a zámcích, neopakovatelným zážitkem.

5. a 6. července se ve vídeňském Schönbrunnu odehrála dvě speciální představení muzikálu Elizabeth inspirovaného životním příběhem slavné Sissi, neboli Alžběty Bavorské, manželky císaře Františka Josefa. Sissi na tomto zámku trávila hodně času a proto je zdejší uvedení muzikálu Elisabeth více než symbolické.

Hudbu složil Sylvester Levay, autor muzikálů Mozart a Rebecca. Původní libretto napsal uznávaný textař Michael Kunze, kterého český divák může znát jako jednoho z autorů muzikálových hitů Ples upírů (Praha, 2017 – 2018) a Rebecca (Ostrava, od 2017). Muzikál premiéroval ve Vídni v roce 1992 a od té doby se do hlavního města Rakouska několikrát vrátil. Diváci jej taktéž mohli zhlédnout v Německu, Itálii, Japonsku a Maďarsku.

V Schönbrunnu se tentokrát v hlavních rolích představili Pia Douwes, David Jakobs, Mark Seibert, Viktor Gernot, Daniela Ziegler, Lukas Perman, Hans Neblung a Patricia Nessy. Na zámeckém nádvoří sledovalo velkolepou muzikálovou show, doprovázenou proslulým vídeňským orchestrem, 11 tisíc diváků.

Vzhledem k vyprodanému hledišti a zjevnému úspěchu se produkce rozhodla příští rok uvést až 3 představení tohoto nádherného díla. Muzikál Elisabeth se v Schönbrunnu bude hrát 25., 26., a 27. června 2020. Vstupenky jsou již v prodeji.

 

Autorka: Anna Duffeková

Recenze: Ztratil Galileo vizi?

Muzikál Galileo se po 15 letech vrátil na prkna divadla Hybernia. Příběh o jednom z nejznámějších fyziků a myslitelů všech pokolení z pera Janka Ledeckého a Šimona Cabana je zpět. Sází až na výjimky na totožné obsazení jako před lety, obdobná je také scéna a kostýmy. Nastudování si slibuje jak probuzení sentimentu u těch, kteří byli přítomni původnímu uvedení, tak jistě i získání diváků nových. Dokáže i dnes muzikál Galileo zaujmout?

Přenášíme se do doby, kdy to lidé racionálního zaměření zkrátka neměli jednoduché. Na to se nás tvůrci snaží poučit dostatečně. Co však chybí, je nosná dramatická situace a logické motivy postav. Z mnoha scén ani nebylo zřejmé, co se vlastně před očima diváka odehrálo. Například smrt Mii je nepochopitelná jak načasováním, tak ztvárněním. Stejně tak se člověk podiví slečně Medici, která se zjevuje, aby škodila, ale nikdo neví proč. O hloubce postav zde nelze hovořit, navíc se chovají tak nelogicky, že donutí nejednoho diváka nevěřícně zamrkat. Zaměříme-li se na charakter Galilea, zjistíme, že už jen jeho postava popírá celou myšlenku muzikálu. Rozumím tomu, že tvůrci chtěli ukázat, že jsou chytřejší než divák a vyzmizíkovali ono slavné ,,a přece se točí“, které Galileo ve skutečnosti zřejmě nepronesl. Nepochopitelné je ovšem plné přiznání. Pokud hrajeme hru o osobní statečnosti a síle jedince čelit poblázněnému davu, konečná slabost Galileova promlouvá silně proti. Domnívám se, že v tomto případě by trošku té legendárnosti prospělo. Však Richard III. také žádné království za koně darovat nechtěl.

V hlavní roli se dle očekávání předvedl Janek Ledecký. Jeho Galileo je nesmělý vědátor vhozen do víru dění a pozornosti, kterou očividně nevyhledává. Většinu času se tváří ublíženě, je to vlastně jedna z mála jeho věčných póz. Sabina Laurinová coby jeho láska Mia odehrává svou roli obstojně, ačkoliv se jí kromě naivky jiných poloh nedostává. Skvěle ztvárněný je otec Inchofer Pepy Vojtka, ze kterého démoničnost přímo sálá. Potěší, že ačkoliv je jeho role spíše archetypem bigotního blázna, hraje si s ní a snaží se měnit hlasové intonace, čímž charakteru dodává plasticitu. Ivana Chýlková dostala roli opravdu nevděčnou. Jediné, co předvádí na scéně, jsou obscénní pohyby, které jsou sami o sobě přebytečné a bezúčelné.

Díky velkým jménům si zřejmě muzikál své příznivce najde, pokud však chceme hodnotit jeho řemeslnou stránku, nesklidí Galileo jásavé ovace. Technicky je proveden dobře, pokulhává však narativ, písně jsou stejnavé a příliš nezaujmou. Muzikál je žánr postaven na emocích, které obnažené nutí diváka ke sdílení. Zde se však těžko takový cíl naplňuje, z věčného principu vykonstruovaných procesů se nám dostává pouze myšlenky ,,nic nedělej, nic nezkazíš“.

Autorka: Bára Viceníková

Foto: Divadlo Hybernia

Galileo – muzikál plný hvězd

Po mnoha letech se na českou muzikálovou scénu vrátil úspěšný muzikál Janka Ledeckého Galileo. Příběh slavného italského vědce, vynálezce a astronoma nabízí pohled do renesanční Itálie a přibližuje pomyslný souboj vědy a církve. První premiéra se odehrála v únoru 2003, představení poté bylo obnoveno ještě v roce 2008. Premiéra v Divadle Hybernia se konala 6. února 2019.

Hudbu a texty písní napsal sám Janek Ledecký. Představení režíroval Šimon Caban, choreografie nazkoušela Leona Qaša Kvasnicová.  Autorem minimalistické, zato vícefunkční scény, je rovněž Šimon Caban. Co se týče celkového převedení muzikálu, oproti předešlému uvádění nenastaly téměř žádné změny. V Divadle Hybernia se využívají původní kostýmy i kulisy. Představení celkově budí dojem, jako by ta léta od posledního uvádění vůbec neuběhla.

Jak už podtitul muzikálu napovídá, obsazení je vskutku hvězdné. V hlavní roli se alternují Janek Ledecký a Tomáš Novotný. Diváci se mohou těšit na jména jako Petr Kolář, Bohouš Josef, Sabina Laurinová, Dasha, Ivana Chýlková, Dušan Kollár, Josef Vojtek, Tomáš Trapl, Pavel Zedníček, David Uličník a mnoho dalších. Kompletní obsazení naleznete na našem webu.

Kromě Galilea samotného v příběhu vystupují také historické osobnosti – papež Urban VIII., Giordano Bruno a členové slavného rodu Medicejů (it. Medici), kteří ve Florencií vládli již od 15. století a zaměstnávali hromadu světoznámých umělců.

Muzikál krásně nastiňuje život v sedmnáctém století – intriky o moc, vliv církve na politiku, boj o dominanci vědy nad slepou vírou… Příběh Galilea Galilei je plný lásky, zrady a snahy o nalezení a pochopení pravdy. V dnešní době jsme ze všech stran zahlceni informacemi z různých médií a mnohdy je těžké zjistit, kde se pravda skutečně nachází. V časech Galilea platila jenom jedna pravda a ti co nesouhlasili, byli upáleni na hranicích jako kacíři. V kontextu dneška můžeme říct, že bychom měli všichni být takovým Galileem, bránit svůj názor a nejít slepě s davem. Protože my můžeme.

Galilea Galilei si celý svět spojuje s větou „A přece se točí!“. Rozvinutím Koperníkovy teorie přispěl k rozvoji moderní fyziky a jeho spisy inspirovali také Sira Isaaca Newtona a Alberta Einsteina. Nepřímo tedy položil základy moderní fyziky. Jak praví vypravěč příběhu: „U města Gibeon zastavil Bůh slunce na pár hodin. Roku 1564 se ve Florencii narodil muž, který slunce zastavil navždy.“

Autorka článku: Anna Duffeková

 

 

Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Obdivovatele a fanoušky muzikálů většinou nic nezastaví, aby mohli vidět svá milovaná díla i daleko za hranicemi. Po Praze a Londýně bylo Oslo třetím městem, kam mě vyhnala zvědavost vidět další verzi mého oblíbeného Fantoma Opery.

Scenekvelder je soukromá norská scénická produkční společnost, která se zaměřuje na produkci nejznámějších světových muzikálů. V její produkci tak mohli norští diváci navštívit muzikály Bídníci, Zpívání v dešti, Mary Poppins, Billy Elliot, Tři mušketýři, Annie, The last 5 years, My Fair Lady a další, a zatím poslední je Fantom Opery. Ten se hraje v krásném a velkém divadle Folketeateret v centru Osla od září loňského roku a já jsem měla to štěstí, vidět jubilejní sté představení. Je to samozřejmě non-replica zpívaná v norštině a již zde musím zmínit pěkné hlediště a vynikající zvuk živého orchestru. Derniéra je plánovaná na 30. března 2019.

(Mé postřehy jsou čistě subjektivní. Nevyhnu se srovnání jednotlivých produkcí, jsem si však vědoma, že zejména non repliky jsou představení, kde je produkce omezena licenčními podmínkami, které diváci nemůžou znát. Proto se chci vyvarovat srovnávání stylem dobře/špatně nebo lepší/horší. Chci přinést hlavně představu o osloském představení a srovnání s českou non replikou, avšak není mým cílem někoho/něco kritizovat. Takže srovnání stylem líbilo více/líbilo měně snad nikoho nepohorší 🙂 )

Pozor, další text může obsahovat spoilery!

Již po zhlédnutí traileru mi bylo jasné, že norský Fantom Opery bude jiný než třeba londýnský. Fotografie a videa na stránce divadla slibovaly velkolepé kulisy, poněkud chudší kostýmy, ale hlavně nevšední zážitek. Překvapily mě dvě skutečnosti: Fantom má svoji masku na opačné straně obličeje než jinde ve světě, a Christine má blonďatou paruku. Nic z toho však nepůsobí rušivě – Christine je podle románu i muzikálu Švédka a vizáž Fantomova obličeje je jen síla zvyku. Nebyly to však jediné odlišnosti. V představení je jich daleko více.

Pokud jsem si někdy povzdychla u české verze, že mi v ní chybí některé londýnské detaily jako například červená šála u Christine ve scéně u hrobky, v Norsku toho chybí víc. Chybí například Fantomův prsten. Chybí také svícny v podzemí i lucernička. Ze všech baletek tančí na špičkách pouze jedna, i ta se objeví až na maškarním plese. Chybí i svatební šaty. A ve scéně u hrobky nechybí jen červená šála, ale i celá hrobka 🙂 Jako by chtěla produkce udělat po vizuální stránce úplně jiné představení (myšleno s nadsázkou, viz moje poznámka o licenčních podmínkách), a navíc vše minimalizovat a soustředit divákovu pozornost pouze na důležité věci, čemuž bych vcelku rozuměla – přemíra dekorací nebo „příliš mnoho lidí na jevišti“ odvádí člověka od děje.

Hned po vkročení do sálu vás čeká prázdné jeviště, které není nijak velké na šířku, má však značnou výšku i hloubku. Lustr již visí nad hlavami diváků v prvních asi 5 řadách uprostřed, zahalen prostěradlem. Další dění dává slibovat, co se týče kostýmů a dekorací, značnou „úspornost“ (nemyšleno finanční). U dražby je na scéně jen Raoul, licitátor a kluk ze zákulisí přinášející věci na dražbu. Hrací skříňka a ostatní věci jsou poměrně malé, ale plní účel. A takto se to táhne téměř (schválně říkám téměř) celým představením – žádná scéna nechybí, představení není nijak zkráceno, na jevišti však není nikdo/nic „navíc“. Kostýmy připomínají spíš moderní dobu, a to také ve scénách všech tří oper – u nich jsou však aspoň málo barevné. V ostatních obrazech jsou téměř výlučně v šedých, modrých, stříbrných a černých barvách, na maškarním bále se ještě občas mihne zlatá. Pevné dekorace jako portál a Fantomova lóže jsou stříbrné a připomínají sochy vytesané do kamene. Celé představení tak působí chladně, ale pouze navenek…

Když však na scénu vstoupí Fantom, vše je rázem jinak! V té chvíli jsem pochopila, že tvůrcům šlo o to, dodat hlavní postavě důležitost a jakousi pomyslnou velikost. S krokem Christine do zrcadla přichází velkolepá dekorace schodiště do podzemí (žádní dvojníci!) a při plavbě lodí se zjeví nádherné obří varhany ve skále, nespočet notových papírů a hodně modrého světla. Další velkou dekorací je střecha, která se v představení objeví dvakrát – i místo chybějící hrobky, a píseň Wishing You Were Somehow Here Again a následný terčet se odehrávají na střeše. Co jsem však ne úplně pochopila, je pistole v ruce Fantoma místo chrliče ohně. Stejnou pistolí vyhrožuje při únosu Christine z jeviště i Raoulovi při závěrečném terčetu… K Fantomovi samozřejmě patří také lustr, který vypadal jako z pravého křišťálu (podle barevných odlesků). A padá opravdu rychle – zastaví se jen pár centimetrů nad hlavami diváků.

Nebudu rozepisovat detaily každé scény. Rozdílů oproti jiným produkcím bylo mnoho, a někoho by i mohly iritovat, já jsem si však během chvilky uvědomila, že mi vlastně nevadí. Představení jako celek skvěle fungovalo díky fantastickým výkonům všech hlavních představitelů i company.

Obsazení

Roli Fantoma si zahrál norský zpěvák Espen Grjotheim, který disponuje velmi působivým, zvučným barytonem s operní sílou. Zpíval čistě, bezchybně, s emocemi, jeho hlas byl podmanivý, bravurní, šílený a také nešťastný a zlomený, stejně tak i jeho herectví. Od začátku nejznámějšího duetu se vlastně neustále dívá na Christine, je vidět jeho nervozita, a do karet mu hraje i jeho drobnější postava, kdy působí jako nepovedená hračka přírody, ale zároveň jako člověk se srdcem na dlani. Jeho Music Of The Night si vysloužila největší potlesk, a zcela zaslouženě. Bylo to možná i díky režijnímu nápadu, kdy dával Christine číst svoje noty a připomínal nezkušeného kluka, který láká dívku na sbírku motýlů. Myslím, že tím si úplně získal diváky a ti věděli, komu do konce představení fandit 🙂 Závěrečnou scénu pojal velmi excentricky, jelikož však byla režijně zcela jiná než u nás, měl to možná o něco jednodušší – nemusel moc běhat, a kromě toho mu více nešťastný než hrozivý či šílený výraz tváře dodávala právě maska. Obličej tak z obou stran vypadal stejně nešťastný, i když z jedné ošklivý…

Christine Daaé v podání Astrid Giske byla zajímavá a obecně velmi dobře zahraná i zazpívaná. Astrid disponuje jemným sopránem, který byl v některých partech na můj vkus slabší, byl však bezchybný ve všech tónech. Hrála i tančila skvěle (i když ne na špičkách) a charakter postavy vystihla včetně jejího vývoje. Jelikož – jak jsem zmínila – chyběl Fantomův prsten, Christine se k němu na konci již nevrátí, a to mi přišlo škoda. Aspoň se na něho při odchodu dívala se soucitem a vděkem…

Představitel Raoula de Chagny Carl Lindquist je urostlý chlap se zvučným barytonem, v některých polohách dokonce s operním zvukem. Není co vytknout – zpěv působivý a příjemný na poslech, herectví civilní, nijak nepřehnané, režijně pojatý jako člověk, který má vše zadarmo a podle toho se tak chová.

Carlotta v podání sopranistky Solveig Kringlebotn bavila publikum od začátku, kdy se zjevila. Zpívala (i kvákala) s lehkostí a šarmem sobě vlastním, působila jako karikatura operní subrety, kolem níž se točí celý svět, ale nepřeháněla to. Markus Bjørlykke jakožto Ubaldo Piangi jí skvěle sekundoval svým zjevem i silným tenorem a již jako Hannibal se stal miláčkem publika. Dvojice ředitelů Hans Marius Hoff Mittet (Firmin) a Arvid Larsen (André) měla správný komický šmrnc a také výborně zpívali. Mme Giry hrála Janikke Kruse s úžasným hlasem a správnou hereckou přísností. Poslední role – Meg Giry – hrála velice hezká dívka Charlotte Brænna, u níž mi bylo líto, že se na jevišti objevuje tak málo – byla to totiž jedna z těch postav, kterou tvůrci vyhodnotili jako „tu zbytečnou, co nemusí být v každé scéně“… Company tvořili výborní tanečníci. Choreografie baletních scén byly velmi půvabné, a také na maškarním bálu dokázaly zaujmout (když už kostýmy tanečníků byly barevně téměř stejné).

Když je dílo dobře napsané, funguje i v téměř alternativním pojetí. Představení jako celek bylo profesionální prací, působilo emotivně, citlivě a příjemně, zkrátka oslnilo, i když ne barvami. Bylo o hodně věcí i lidí chudší, ale užila jsem si jej naplno, i když jsem byla malinko zklamaná závěrem – a tento režijní tah asi nikdy nepochopím… Do jaké míry byly pozměněné texty kvůli změnám ve scénáři, už posoudit nemůžu. Každopádně byla to zajímavá non-replica, kterou se vyplatilo vidět. Aspoň můžu konstatovat, že náš český Fantom je konkurence schopný a produkce v Goji ho dělá víc než dobře!

Autorka článku: Silvia Antalíková

Zdroj fotografie: facebooková stránka produkce Scenekvelder

 

Obsazení:

Fantom Opery – Espen Grjotheim

Christine Daaé – Astrid Giske

Vicomt Raoul de Chagny – Carl Lindquist

Carlotta Giudicelli – Solveig Kringlebotn

Ubaldo Piangi – Markus Bjørlykke

Monsieur Richard Firmin – Hans Marius Hoff Mittet

Monsieur Gilles André – Arvid Larsen

Madame Giry – Jannike Kruse

Meg Giry – Charlotte Brænna

 

 

 

Rebecca

Jméno zahalené tajemstvím. Divák ji nikdy nevidí ani neslyší. Vše, co o ní víme, je pouze ze vzpomínek a vyprávění. A přesto Rebecca hýbe celým dějem muzikálu, který se odehrává po její smrti. Ne nadarmo se říká, že člověk úplně nezemře, pokud si jej někdo pamatuje. Na Rebeccu se zkrátka nedá zapomenout.

Psychologický román Mrtvá a živá (orig. Rebecca) napsala v roce 1938 britská dramatička a prozaička Daphne du Maurier. Již o dva roky později byla kniha zfilmována v režii Alfreda Hitchcocka. Dodnes již bylo natočeno několik filmů s tímto námětem, na nejnovějším začal v roce 2018 dělat internetový filmový gigant Netflix. Co se týče divadelních zpracování, román přepsala sama autorka na divadelní hru už v roce 1939. Před čtyřmi lety se Rebecca hrála v novém činoherním zpracování v anglickém Cornwallu.

Nás ovšem zajímá muzikál, který premiéroval v roce 2006 ve vídeňském Raimund Theater.  Hudbu složil Sylvester Levay. Libreto a texty písní napsal Michael Kunze, kterého diváci můžou znát jako autora dalšího muzikálového hitu Ples upírů. O český překlad se postaral Michael Prostějovský. Choreografie vskutku početného ansámblu nazkoušel Ladislav Cmorej a celé představení běží pod taktovkou režisérky Gabriely Petrákové. Podstatnou součástí představení jsou také videoprojekce a animace z dílny Petra Hlouška. Česká premiéra se odehrála 9. března 2017 v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě.

Celý muzikál se točí kolem Rebeccy, zesnulé ženy bohatého Maxima de Winter. Nicméně samotnou Lady de Winter diváci nikdy nespatří. Hlavní ženskou rolí je proto nová Maximova manželka. Její postava se jmenuje Já. Jelikož je muzikál napsán na motivy psychologického románu, jde ze strany autorů o moc chytrý tah. Divák se po celou dobu představení ztotožňuje s touhle postavou, protože se dozvídá informace ohledně Maximovy minulosti a jeho vztahu s Rebeccou současně s ní. Martina Šnytová diváky provází životním příběhem Já od naivní dívky až po zoufalou manželku naprosto dokonale.

Maxim de Winter v podání Lukáše Vlčka uchvátí diváka i Já na první pohled. I přes snahu o nový život se nemůže zbavit myšlenek na Rebeccu, která jej pronásleduje i po smrti. Tohle prokletí se táhne celým vztahem s novou manželkou. Teprve až ke konci všichni pochopí, co stojí za jeho výbušným chováním pokaždé, když někdo zmíní jméno jeho zesnulé ženy.

Snad nejpodivnější postavou celého muzikálu je paní Danversová. Přísná hospodyně statku Menderley, který patří Maximovi, nahání hrůzu pokaždé, když vstoupí na jeviště. Právě ona pořád živí vzpomínky na Rebeccu a mluví o ní při každé příležitosti. Dokonce udržuje pokoj s orchidejemi přesně tak, jak jej Rebecca opustila. Je jí oddaná i po smrti. Katarína Hasprová v této roli naprosto exceluje a Cenu Thálie si za ni opravdu zaslouží.

Na představení se podílí hromada, vskutku talentovaných muzikálových umělců. Tomáš Savka jako Rebecčin bratranec Jack, Lenka Bartolšicová jako excentrická Američanka paní Van Hopperová, Libor Olma v roli blázna Bena a mnoho, mnoho dalších.

Dokonalé herecké a pěvecké výkony jsou doplněny mnohými projekcemi, které na rozdíl od některých jiných muzikálů, vůbec nepůsobí rušivě. Jevišti dominuje schodiště, se kterým se v průběhu celého představení velmi efektně pracuje. Dobové kostýmy z dílny Sylvy Zimuly Hanákové ještě víc umocňují dojem z tohoto nádherného díla.

Muzikál Rebecca je představení, za kterým se vyplatí vycestovat, o čemž svědčí i desetiminutové standing ovation. Pokud pojedete, nebudete litovat.

Autorka článku: Anna Duffeková

Matúš Čák Trenčiansky dobýja Bratislavu

Pán Váhu a Tatier, Matúš Čák Trenčiansky, ovládal na prelome 13. a 14. storočia prevažnú časť dnešného Slovenska, básnici a spisovatelia ho nie raz nazvali prvým slovenským kráľom. Meno tohto uhorského šľachtica je opradené množstvom tajomných legiend a príbehov o slávnych bitkách. Muzikál Matúš Čák Trenčiansky divákom približuje boj o Svätoštefanskú korunu a intrigy, ktoré sa diali na uhorskom dvore pri nástupe Karola Róberta na trón.

Premiéra sa konala 21.9.2018. Hudbu k muzikálu zložil Ľubo Horňák, libreto napísal Jakub Nvota, texty piesní  Marián Brezáni Dodo Gombár. Tu musím oceniť občasné použitie latinčiny, ktorá dodáva deju historický ráz a obzvlášť pojem Terra Mathei (Matúšova zem), vtedajší názov celého jeho panstva.  Choreografie si vzala na starosti Beáta Oleárniková a predstavenie je v réžií Petra Weincillera. Treba taktiež vyzdvihnúť autora scény, ktorá síce pozostáva len z niekoľkých kusov dreveného nábytku a troch stolov, ale počas celého predstavenia sa s nimi nádherne pracuje. Tým, že je divadlo také malé, pôsobia efektne aj svietniky a lampáše so skutočnými sviečkami. Dynamiku predstaveniu dodáva aj pohyb účinkujúcich v hľadisku a diváci sú tak úplne vtiahnutí do deja.

Hlavnú rolu Matúša Čáka stvárňuje Jiří Zonyga, ktorého diváci môžu poznať z muzikálov Ples upírovMefisto.  Napriek tomu, že pôvodom nie je Slovák, jeho slovenčine sa nedá absolútne nič vytknúť, bola som veľmi príjemne prekvapená. Rolu neoblomného mocného šľachtica, ktorému však nie sú cudzie city a láska, zvládol na výbornú. Takisto oceňujem aj zapojenie sa do záverečnej bitky, keďže býva zvykom, že boj na javisku predvádza výhradne company.

Jeho láska Izabella je v podaní Petry Maxinovej absolútne neprehliadnuteľná nielen vďaka sýtočerveným šatám. Žena, o ktorú majú záujem dvaja najmocnejší uhorskí šľachtici, Matúš Čák a Karol Róbert, dodáva putovaniu za trónom ukončeným Bitkou pri Rozhanovciach aj trpký nádych pomsty.

Role Karola Róberta, mladého panovníka na uhorskom tróne, sa zhostil bývalý superstárista Martin Harich. Myslím, že sa na túto rolu perfektne hodí, nielen vekom. Rozmaznaného fracka s naivnou predstavou o panovaní stvárnil bezchybne.

Zaujímavou postavou je aj Kuma, Lenka Rakárová, ktorá sa niekoľkokrát Matúša pokúsi zabiť, no nikdy neuspeje, čo vedie diváka k zamysleniu, či jeho smrť naozaj chce, alebo len koná na rozkaz vrchnosti. Jej protikladom je Johan, Milan Šimek, ktorý síce začína ako Matúšov priateľ, no pod tlakom cirkvi a panovníka obracia kabát. Je ideálny príkladom toho, čo všetko boli ľudia vtedy schopní urobiť, aby si zachránili kožu aj napriek prísahám a sľubom.

Kardinál Gentilis v podaní Petra Kočiša nádherne ukazuje manipuláciu vysokých cirkevných úradníkov tej doby s vysokou šľachtou a intrigy v boji o moc. Nielenže je šedou eminenciou celého kráľovstva, ešte si dá za to aj platiť.

Peter Pavlík v roli kuchára je jasným dôkazom, že aj s malým gašparkom sa dá hrať veľké divadlo. Minimum priestoru na javisku využíva na maximum, odľahčuje pomerne temné predstavenie nenúteným humorom a slovnými hračkami.

Za zmienku určite stoja aj štyria rytieri zo skupiny historického šermu Rád svätého Galahada, Gábor Blászovits, Martin Kriváň, Ladislav Záhradník a Peter Michalek,  ktorí síce celé predstavenie nepovedia nič, ale v záverečnej bitke predvádzajú absolútne dôveryhodný boj s reálnymi štítmi a mečmi. Oproti iným historickým muzikálom, ktoré používajú len „bezpečné“ atrapy je to určite plus.

V dnešnej dobe sa robí veľmi veľa historických muzikálov, ale Matúš Čák Trenčiansky jednoznačne patrí k tým najlepším. Komornosť divadla umožňuje bližší kontakt s divákom a herecké výkony v kombinácií s historickým šermom publikum naozaj prenášajú o niekoľko storočí späť.

Muzikál Matúš Čák Trenčiansky sa bude hrať v Divadle Wüstenrot dvakrát mesačne do mája 2019.

 

Autorka článku: Anna Duffeková

Monika Sommerová – hravá a nespoutaná

Jméno Moniky Sommerové není fanouškům muzikálů neznámé. Studovala operní zpěv v letech 2006-2012 na Pražské konzervatoři pod vedením profesorky Jarmily Krásové a Moniky Brychtové. Později zpívala v muzikálu Sedmero havranů uváděném v roce 2013 v divadle Semafor, kde již tenkrát vynikl její zvučný soprán. Nejvíce se však do povědomí diváků zapsala jako Christine Daaé v české verzi muzikálu Fantom Opery, kde si získala mnoho nových fanoušků, a to nejen muzikálových, ale i operních. Od roku 2015 začala účinkovat v několika operách – Nabucco, Rigoletto, Hraběnka Mariza, Turandot, Hoffmannovy povídky a dalších, a v muzikálech Limonádový Joe, Cassanova, Iago a jiných. Po krátké pauze se vrátila opět do Fantoma Opery, jenž se až do června bude hrát v Goja Music Hall v Praze.

Monika uspořádala během své kariéry několik vlastních sólových koncertů, kde zpívá svoje neoblíbenější skladby z různých žánrů – pop, opera, muzikál a troufla si i na rock. Jejímu půvabnému a zvonivému sopránu, který během neustálého technického i popového zpívání získal charakteristický punc, však nejvíce sluší opera. Svůj poslední koncert, který se uskutečnil 13. ledna v Klubu Lávka v Praze, nazvala příznačně – Klasika hravě a nespoutaně.

Opera a muzikál jsou na první pohled dva rozdílné žánry. V opeře je vyžadováno technické a školené zpívání, muzikál je ke zpěvu benevolentnější, zároveň se však v něm mísí nespočet hudebních stylů, proto není ve své podstatě o nic méně náročný (nemluvě o herectví a tanci, které muzikál rovněž vyžaduje). Není však výjimkou, že rozdíly mezi operou a muzikálem se stírají a oba žánry se můžou skvěle doplňovat. Důkazem toho byl právě Moničin koncert, pro jehož repertoár vybrala skladby, ve kterých opera s muzikálem do sebe zapadají jako kousky skládanky puzzle.

Hosty koncertu byli mladý operní zpěvák, basbarytonista Daniel Klánský, tenorista a ostřílený muzikálovec Michal Bragagnolo a teprve 11letá studentka operního zpěvu, sopranistka Adéla Řehořová. Kapela ve složení Kristina Brachtlová – klavír, Jakub Nývlt – bicí, Karolína Kocnová – housle, Jakub Kocna – první viola, Ivo Görlich – druhá viola a Alena Šístková – violoncello dodala celému koncertu sváteční atmosféru. Dvojice moderátorů Jindřich Nováček a Marek Šmied se postarala o vtipný slovný doprovod.

Koncert začal jednou z nejkrásnějších světových skladeb – Malou noční hudbou od W. A. Mozarta, kterou vystřídala árie Giuditta ze stejnojmenné operety F. Lehára. Po ní už následovala doslova palba těch nejlepších operních árií – Rusalka a Vodník od A. Dvořáka, bravurně podaná slavná árie Nessun Dorma z Pucciniho opery Turandot, kterou Michal Bragagnolo doslova rozsekal publikum (pro zajímavost – tuto árii snad nejvíce proslavil L. Pavarotti), a Toreador song z Bizetovy opery Carmen je přímo klasika známá na celém světě. Nesměly chybět slavné duety – La ci darem la mano z Mozartova Dona Giovanniho, Libiamo z Verdiho slavného díla La Traviata, stejně jako Znám jednu dívku ze Smetanovy Prodané nevěsty. První polovinu koncertu obohatila Adéla Řehořová árií Ave Maria a v duetu s Monikou ve skladbě Pie Jesu od A. L. Webbera.

Druhá polovina koncertu se nesla již ve znamení muzikálů, i když začátek patřil jedné z nejslavnějších písní na světě Bohemian Rhapsody od Freddieho Mercuryho v instrumentální úpravě. Slzící publikum bylo jasným důkazem, že to byla dobrá volba. Když je skladba povedená, zní skvěle v jakékoliv podobě, a smyčce mohly tuto melodii jedině obohatit. Následoval blok melodií ze tří světových a jednoho českého muzikálu, a ne náhodou vybrala Monika právě ta muzikálová díla, ve kterých vyniknou operní hlasy: West Side Story, Fantom Opery, Bídníci a Dracula. Skladby Maria, Tonight, All I Ask Of You, One Hand, One Heart, Bring Him Home, Empty Chairs And Empty Tables, I´m Dreamed A Dream, Vím, že jsi se mnou či Phantom Of The Opera vyžadují kvalitní podání školenými hlasy. Koncert skončil velkolepě: nestárnoucím duetem Con te Partiro proslaveným A. Boccelim a S. Brightman. Tak jak se Michal Bragagnolo se ctí popasoval s operou, i Daniel Klánský skvěle podal muzikál, i když si troufám říct, že by to možná bylo v jeho případě lepší bez mikrofonu (nebyla to ale chyba zvukaře). Operní zpěvák není na mikrofon zvyklý.

Monika Sommerová zvládá oba žánry skvěle. Ovládá operní techniku, má dobrou intonaci, pěkné a zvukomalebné frázování, zdravě sebevědomý projev i pokorný postoj k dílům, které prezentuje. Má dar upoutat pozornost na prknech, která znamenají svět, i na koncertních pódiích. Její pěvecký výraz se stále více stává nezaměnitelným a její velkou devízou do budoucna je neustálá práce na sobě i svých žácích, které vyučuje zpěvu. Pečlivě připravený koncert skloubil operu s muzikálem a takové koncerty mají budoucnost. Opera je krásná, muzikál je populární a někdy je prostě znát, že nemají od sebe až tak daleko… Obojí zkrátka může být hravou a nespoutanou klasikou.

Autorka článku: Silvia Antalíková

Foto: Petr Mráček, použito s laskavým svolením fotografa

Fantom Opery

Monika Sommerová