Překladatelka Zuzana Čtveráčková: “Každý muzikál má své záludné místečko.”

Ač většina divadel z bezpečnostních důvodů pořád nechává své dveře pro diváky zavřené, jsou lidé, kteří se i během této nucené pauzy starají o to, abychom po návratu pořád měli možnost poznávat něco nového. Jedním z nich je i překladatelka muzikálů a divadelních her Zuzana Čtveráčková z Městského divadla Brno, která je též autorkou českého překladu libreta a textů muzikálu Ne/Normální, uváděného v Praze. Jak vypadá práce s muzikálem, když teprve „přicestuje“ a jaký titul byl opravdovým oříškem, prozradila v našem rozhovoru.

Měla jste k muzikálům vztah již odmalička?

Muzikálu jsem propadla přesně v roce 1991 díky muzikálové féérii (výpravná divadelní hra s fantastickými ději a postavami, pozn. red.) Sny svatojánských nocí, kterou tehdy nazkoušelo Divadlo bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno). Viděla jsem ji nesčetněkrát a své okolí pak ubíjela jejich přezpíváváním. Následoval Bastard, mezitím v Praze Bídníci. Mí vrstevníci poslouchali Shalom, Pet Shop Boys nebo Lucii a já měla své Sny, Bídníky, Kočky, Ježíše, Vlasy, atd. Připadala jsem si sice mimo, ale v průběhu času jsem, naštěstí zjistila, že je nás takových bláznů víc.

Jsou vám bližší starší muzikály nebo spíš ty současné?

Já bych řekla, že mám především ráda dobré muzikály. Užiju si stejně tak West Side Story (která měla premiéru na Broadwayi v roce 1957), jako například muzikál &Juliet – typický jukebox muzikál, který měl premiéru vloni na podzim. Řekla bych, že zásadní je v tomto ohledu zejména téma, poslání, hudební zpracování a jeho přímá vazba na příběh, schopnost celku diváka vtáhnout a fascinovat. Ve světě neustále vzniká obrovské množství nových a nových muzikálů. Samozřejmě že ne všechny jsou nutně kvalitní. Čas nám poskytl jakési síto, takže z těch starších se k běžnému divákovi dostanou spíše ty léty osvědčené kusy. Může se ale stát, že po cestě „přestanou fungovat“. To se mi svého času stalo s muzikálem Kočky, který jsem měla možnost vidět na Broadwayi, kde v té době běžel 18. rokem. Bylo to totéž představení, z něhož je skvěle sestříhaný televizní záznam, a já jsem se strašně těšila. A nic. Jako by to představení bylo prostě už staré. Ale Kočky se vracejí pořád a viděla jsem je i svěží, plné života a krásně hravé. Dobrý muzikál prostě nestárne, stačí šikovná ruka režiséra.

me o vás, že máte právnické a ekonomické vzdělání. Jak jste se dostala k překladům muzikálů a činoher?

Já bych řekla, že jsem se k tomu dostala řízením osudu. Oproti mnohým, mám jednu obrovskou výhodu. Vyrostla jsem obklopená divadlem a viděla jsem, jak se rodí nejenom jednotlivá představení, ale i hry samotné. Nijak se netajím tím, že jsem dcerou režiséra a autora divadelních her Stanislava Moši. A také ředitele Městského divadla Brno. Naopak, jsem na to nesmírně hrdá. Ale nikdy by asi ani mě, ani tatínka nenapadlo, že budeme nakonec spolupracovat.

A jak jsem se k divadelním překladům dostala konkrétně? Všechno, co jsem kdy studovala, spojovaly cizí jazyky a práce s textem. A i když práce s textem jsem jako právník málo neměla, chyběly mi ty jazyky. A divadlo. A muzikály. V průběhu mateřské dovolené jsem měla díky své jazykové kombinaci možnost v MdB spolupracovat jako jazyková poradkyně na inscenaci Vrabčák a anděl, kde jsou všechny písně zpívány buď v angličtině, ve francouzštině nebo v němčině. A mně se to zalíbilo moc. Tatínek mi pak nabídl příležitost zkusit si přeložit pár písní. A ukázalo se, že mám zřejmě i nějaké ty básnické geny. Pak následovala spousta práce, slz, vztekání se a zarputilého odhodlání. Mnoho věcí jsem intuitivně „trefila“ a mnoho zase ne. A s tím, jak jsem se učila, čím dál více převažovala obrovská  radost z toho, když jsem už věděla, že ano… že mám tu správnou větu, rým, že to sedí, teče, funguje.

Ony překlady divadelních her jsou velmi specifické. Řekla bych, že základním předpokladem je (pomineme-li technickou stránku věci), aby překlad režisérovi „voněl“, mohu-li použít oblíbený termín skvělého režiséra a herce Stano Slováka. S tatínkem to máme jednoduché. Jsem jeho krev. Jeho slovník a používání slov jsou pro mě, logicky, přirozené. A navíc, tatínek si mě „vychoval“. Ale jak jsem předeslala, musela jsem se naučit určitá pravidla překladu do not. Zejména umístění přízvuku. Je to velmi podstatná složka jazyka, na kterou se rádo zapomíná. A pokud ji ignorujeme, tzv. to „kope“. Ve výjimečných případech nás z toho může „vylhat“ interpret, ale nesmí se z toho stát pravidlo. Naučit se správně klást přízvuky byla asi největší výzva. To je ta technická stránka věci – hlídat si rýmy, přízvuky, smysl. Samozřejmě, přenést emoce, převyprávět příběh. Zjednodušeně řečeno, cílem překladatele je zprostředkovat divákovi v maximální možné míře tentýž pocit, jaký by měl z inscenace rodilý mluvčí, za použití pokud možno stejných či obdobných prostředků, jaké používá originál. A když se to „poskládá”, je to čirá radost.

Kde se vám nad překladem nejlépe přemýšlí?

Nejradši překládám na zahradě pod jabloní. A jak už to tak bývá, nejčastěji mě ty zásadní věci napadají v autě nebo ve sprše. Nebo celý večer nad něčím dumám, pak to nechám být a napadne mě to v posteli těsně před usnutím. Takže zcela zásadní je být „vždy připraven“ – mít po ruce mobil/papír s tužkou/ lísteček od parkování/ účtenku/ pozvánku na premiéru/ cokoli… a hlavně nebýt líný si to napsat. Protože ráno, ráno si to skutečně už pamatovat nebudete.

Vzpomenete si na muzikál, který jste překládala, a něco vás na něm vyloženě zaskočilo? Je nějaký konkrétní titul, jenž vám dal opravdu „zabrat?

Každý muzikál má své záludné místečko. Někdy i víc. Pro překlad je optimální mít scénář, klavírák a CD. V naprosto dokonalém případě ještě divadelní záznam originální produkce. No, a když najdete ve všech materiálech tentýž text, tak to je… to se vlastně téměř nestává. V Americe vznikají muzikály jinak, než u nás. Jsou tam tzv. previews – něco jako před-představení pro více či méně odbornou veřejnost. A na základě jejich reakcí, případně na základě úspěšnosti již hraného představení, dochází k jeho přepisování. Málokdy jsou ale změny zohledněny ve všech výše zmíněných podkladech. A tak se stane, že v klavíráku je jistý text, ve scénáři jiný a na CD je na daném místě píseň úplně jiná. A pak, babo raď. Tedy, to mě zaskočilo – do jaké míry se občas překladatel podílí na tvorbě konečného textu.

Taky mě překvapilo, že překládání je poměrně osamělá práce. Práce překladatele totiž začíná dlouho předtím, než má režisér šanci udělat si názor na mnohé konkrétní situace. Právě od tatínka jsem dostala asi tu nejdůležitější radu, když jsem se ho poprosila, jestli mě někam nasměruje – konkrétně to bylo u inscenace Lakomec. Tehdy mi řekl: „Udělej to tak, ať se ti to líbí.“ Takže absolutní většinu nejasných situací si musí překladatel rozmyslet a vymyslet sám. Případně musí být připraven to či ono změnit. Samozřejmě, spoustu komplikovaných míst vyřešíme spolu s dramaturgem. Díky bohu za ně! Takže 10 stručných pravidel překladatele: 1. pomoz si sám, 2. pomoz si sám, 3. pomoz si sám, 4. přítel dramaturg na telefonu, 5. -9. pomoz si sám, 10. zkusíme šéfa :).

A  titul, který mi dal opravdu zabrat – rozhodně Rent od Jonathana Larsona. O jeho dílech se říká, že zřejmě nepočítal s tím, že by je někdy někdo měl překládat do cizího jazyka. Je to geniální a přitom neskutečně těžká věc. Byl to první titul v režii mého tatínka, který jsem překládala úplně sama. Akorát jsme se nějak špatně domluvili a já jsem žila v domnění, že to budeme překládat spolu tak, jako předtím. Takže informace, že to budu dělat sama, přišla jako blesk z čistého nebe. A přišlo mi, že zoufale pozdě, vzhledem k tomu, jak písničkově rozsáhlý a komplikovaný muzikál to je. Pár následujících dnů jsem strávila v jakési paralýze z hysterie, že to nestihnu, a pak jsem se uklidnila a začala překládat. Protože, dokud máte čas zoufat si nad tím, že vám čas chybí, máte ho ještě spoustu. Tady jsem si říkala, že jestli zvládnu toto, zvládnu cokoli. A to stejné jsem si pak říkala i u Poslední lodi (tady byla ta zoufalá nekonzistence podkladů), i u Grand Hotelu (tolik dlouhých slabik za sebou, to se prostě nedělá… 🙂 ). Ale to všechno k překládání patří. Každý titul je svého druhu výzva.

Na jakou nejbizarnější slovní hříčku/slovo jste při překladu narazila?

Těch je mraky, ale napadly mě následující.

V inscenaci Spamalot:

„WE’RE KNIGHTS OF THE ROUND TABLE

OUR SHOWS ARE FOR-MID-ABLE.”

V originále Rytíři kulatého stolu zpívají, že jsou jejich představení určená pro lidi slabší duchem. Nebo také, že jsou fantastická. „formidable“ X „for mid-able“

V brněnském představení rytíři nakonec zpívají: že „show jest nadprůměrná“. Ale předpokládám, že většina diváků slyší, že „šou je snad průměrná“, takže to bychom měli. 🙂

Další v řadě, opět Spamalot. Scéna, kdy se Artuš nevěřícně ptá Dámy z jezera, jestli by se skutečně stala jeho ženou, protože si myslel, že je nadpozemská bytost, a něco takového není možné – „BUT I THOUGHT YOU WERE A FAIRY.”. A Dáma z jezera mu na to odpovídá: „Ne, ne, to je Lancelot“. Jenže „a fairy“ znamená v angličtině jak nadpozemskou bytost nebo vílu, tak homosexuála. A tím je právě Lancelot.

Artuš tedy v představení Dámě z jezera říká: „Ale já myslel, že jsi jiná…”. A Dáma z jezera mu na to odpovídá: „Ne, ne, JINÝ je Lancelot…”.

Speciálně tohle místo mi přineslo jedno nečekané přátelství se slečnou, která mnoho let žila a pracovala v Anglii a její dcera tam na Spamalotu vyrostla. A ona byla tak milá, že mi napsala, že s dcerou viděly brněnské představení a že se jim moc líbilo. A že právě byla zvědavá, co uděláme s Lancelotem jako s vílou… Jsme stále v kontaktu a vím, že na představení byly opakovaně. Takové věci mě nesmírně těší.

A jako poslední drobnost, kterou sem tam ráda používám i jen tak – opět Spamalot – aby bylo identifikováno Městské divadlo Brno, ale současně tento název nebyl vyřčen, mluví se ve Spamalotu o MDvB – muzikálovém divadle v Brně.

Máte mezi muzikály, které jste dosud přeložila, nějakou svou srdcovku? Proč je to právě tento?

Mou srdcovkou byl, je a vždycky bude právě muzikál Spamalot. Ten jsem si přála přeložit dávno předtím, než jsem vůbec o překládání muzikálů začala nějak závazněji uvažovat. Viděla jsem ho s Timem Currym jako králem Artušem na West Endu v roce 2006. Vůbec jsem nechápala, co se to kolem mě děje. Prostě každým coulem dokonalé a dokonale střelené představení. S klidnou drzostí jsem prohlašovala, že to bych jednou hrozně chtěla překládat. Pravděpodobnost, že by k tomu kdy došlo, byla totiž nulová. A pak mi tatínek jednou řekl, že se bude dělat Spamalot a že to budu překládat. Navíc to byl můj úplně první samostatný překlad muzikálu. (Předtím jsem překládala společně buď s tatínkem, nebo s Petrem Gazdíkem.) A také to byla má první spolupráce se Stano Slovákem jako režisérem. Takže spousta neznámých. Půjde to vůbec? A bude se Stankovi můj překlad líbit? Důvěru jsem od všech měla absolutní, dušičku malilinkou, respekt obrovský. Alea iacta est. Kostky jsou, resp. byly, vrženy. K dnešnímu dni proběhlo 43 repríz!!!

V souvislosti s tímto muzikálem bylo nutné vyřešit jednu písničku. „You Won’t Succeed On Broadway If You Don’t Have Any Jews”. V této písni vysvětluje věrný sluha Patsy králi Artušovi, že nemají šanci na Broadwayi uspět, protože nemají v mezi rytíři žádného Žida. Tato písnička natolik odkazuje na historicko-národnostní souvislosti vývoje muzikálu na Broadwayi, že dokonce existuje její oficiální varianta pro tzv. off-Broadway produkce – „You Won’t Succeed On Broadway If You Don’t Have Any Stars”. Něco jako – abyste uspěli, musíte mít v show nějakou hvězdu. Ale tento model se mi do Brna moc nezdál a tak jsem dlouho dumala, co s tím… muselo to být něco, co je typické pro Městské divadlo v Brně… Nakonec vznikla písnička o tom, že v Brně se dá udělat dobrý muzikál jenom, když v něm bude hrát nějaký Slovák. Ono totiž, v brněnském divadelním souboru je skutečně ohromující množství vynikajících slovenských herců a hereček. Takže písnička je pravdivá a absurdní současně. A třešničkou na dortu mi byl slovenský režisér Spamalotu Stano Slovák. Ale hlavně, ono to funguje! 🙂

Je nějaký vysněný muzikál, který byste jednoho dne ráda přeložila?

Velmi nerada bych to zakřikla, ale mně se ty sny zatím plní. Spamalot byla téměř chiméra a přesto. Nine, který měl premiéru v dubnu 2019, na tom byl hodně podobně. Ano, samozřejmě, jsou tu další adepti, které bych moc ráda… ale jaké konkrétně, s dovolením, prozrazovat nebudu. Aktuálně se nesmírně těším na muzikál Sněhurka a já, který nás společně se Stankem čeká v sezóně 2020/21. Kromě toho mě čeká spolupráce s Vojtou Adamčíkem z Hudebního divadla Ze:mě v Českých Budějovicích na jednom muzikálu, na kterém tak tak zaschnul inkoust, a o prázdninách ještě mini muzikálový projekt s Tomášem Vaňkem ze spolku Art4rent. A k té Sněhurce – tuším, že je to taky docela dobrá výzva. Přeci jenom, my ji máme na tři slabiky, zatímco Snow White ať počítám, jak počítám…

Vaši domovskou scénou je především Městské divadlo Brno. Nedávno však měl v pražském Divadle Na Prádle premiéru muzikál NE/NORMÁLNÍ, na kterém jste se podílela jako překladatelka. V čem je tento projekt speciální?

Divadlo je z velké části o obrovské vzájemné důvěře. Na vzniku představení spolupracuje mnoho profesí a není zde moc prostoru pro chyby. Špatný překlad, režie nebo třeba kostýmy můžou „položit“ celé představení. Takže, když jste přizváni do fungujícího týmu, je to obrovská pocta. Do pražského týmu mě přizval producent Art4rent Tomáš Vaněk na základě doporučení dramaturga Ondry Doubravy. A tak pro mě muzikál NE/NORMÁLNÍ má dvě roviny –  překlad nádherného muzikálu (ve kterém je prakticky jednou tolik písní, než běžně v muzikálech bývá). A o to větší radost z důvěry, kterou jsem od pražského realizačního týmu dostala. Myslím, že kromě nových přátelství vzniklo vzácné představení. Jenom mě mrzí, že vzhledem k okolnostem s koronavirem nedostalo takovou šanci, jakou by si bezpochyby zasloužilo. Sešla se na něm skvělá herecká parta. Mrzí mě také, že nedojde k plánovanému uvedení pražské produkce v rámci brněnského festivalu Dokořán. Ale těší mě velmi, že pomyslnou štafetu převezme na jaře 2021 Městské divadlo v Brně. I to, dle mého názoru, svědčí o kvalitách představení Divadla Na Prádle.

Jak trávíte dnešní dny bez divadla?

Přežívám. Ráda bych napsala, jaký je to fantastický čas, který můžu strávit s rodinou. Kolik jsem toho přečetla, jaké všechny světové či tuzemské inscenace jsem viděla on-line. Kolik jsem toho přeložila… Pravdou ale je, že mě celá situace kolem koronaviru zoufale ubíjí. Nejenom proto, že mě nouzový stav zastihl týden před hlavní premiérou sezóny, nejenom proto, že jsem OSVČ (což je v naší zemi aktuálně řazeno tak na stejnou úroveň, jako příživník), ale zejména proto, že nesnáším lidskou omezenost a aroganci. Jednou ze základních otázek římského práva byla otázka „Cui bono?“. Komu je to ku prospěchu. Škoda, že si tuto otázku neklademe častěji. Komu je ku prospěchu, že můžeme do obchodních center, ale letní festivaly být nemohou. Komu je ku prospěchu, že stát kupuje předražené roušky z Číny, zatímco čeští výrobci jsou schopni vyrobit dostatečná množství, ve vyšší kvalitě a levněji. Proč byly zakázané svatby, ale pohřby byly zcela bez omezení. Komu je ku prospěchu, že jsou otevřená divadla, ale stanovené podmínky jsou natolik limitující, že je nesmysl vůbec hrát.

No, pomineme-li celou aktuální situaci, kterou považuji v mnoha ohledech za velmi nešťastně řešenou, potažmo velmi nebezpečnou, těším se překládáním muzikálu First Date. Je to takový komornější, úsměvný muzikál o tom, jak je nelehké, aby se dva lidé vzájemně našli. Zatím je to tzv. překlad „do šuplíčku“, ale doufám, že ne na dlouho. Humor by nám teď všem jistě prospěl. Navíc, vzhledem k menšímu počtu účinkujících, by se alespoň ušetřilo na testech Covid-19, aby herci mohli hrát bez roušek… Ale upřímně doufám, že zrovna tohle je jeden z nesmyslů, které nebude brzy nutné řešit. „Cui bono?”

Mockrát děkujeme za rozhovor a přejeme kopec dalších zajímavých muzikálových projektů 🙂

Autorka článku: Romana Švecová

Foto: Archiv Zuzany Čtveráčkové