Tag: Recenze

Redaktoři na cestách: Bídníci přichází na Slovensko

Světově proslulý muzikál Bídnici (SK: Bedári) z pera Clauda-Michela Schönberga a Alaina Boublila, napsaný dle stejnojmenného díla Victora Huga, zná snad každý muzikálový fanoušek. Příběh Jeana Valjeana, který porušil podmínku po propuštění z vězení, za což ho jako stín pronásleduje inspektor Javert, slepě zastávající zákon, který se odehrává ve Francii na pozadí revolučního období, patří spolu s Fantomem opery k nejdéle hraným titulům na světě. 21. 9. 2019 ho ve slovenské premiéře uvedlo Divadlo Nová scéna v Bratislavě. Tento článek je však psaný z první reprízy muzikálu 24. 9. 2019, na které se opět potvrdilo, že divadlo je živý organismus a přestože se všechno může v momentě změnit, „show must go on.“ Ale o tom později.

Bratislavská produkce je opravdu speciální – na celý zkušební proces totiž dohlížel jeden z autorů muzikálu – Alain Boublil. Režie, scénické koncepce a hudební supervize se ujala Marie Zamora, jejíž jméno se s dílem pojí již od dob, kdy si po ukončení studií na Konzervatoři v Paříži zahrála jako svou první profesionální roli právě postavu Cosette ve francouzské produkci Bídníků. Její vztah k tomuhle muzikálu je díky tomu cítit z každé minuty.

V překladu Kataríny Labajové-Pokorné a přebásnění Jána Štrassera se muzikál poprvé představil ve své slovenské podobě, kterou opravdu stojí za to slyšet. Písně plynou hladce a znějí velmi přirozeně. Překladatelé si také dali záležet na odlišení jazyka jednotlivých sociálních skupin vystupujících v příběhu.

Ač je Divadlo Nová Scéna možná menším prostorem než divadla, ve kterých byl tento muzikál v minulosti uveden, scénografovi Petru Hlouškovi se povedlo navrhnout scénu, která využila prostor na maximum a přidala produkci jakousi zajímavou komorní atmosféru. Jedním z detailů, které nás oslovily, jsou scény odehrávající se v publiku, které představení dodaly na dynamičnosti.

Obrovskou přidanou hodnotou je též živá hudba v podání Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, pod taktovkou Petra Valentoviče.

Coby Jean Valjean se v bratislavské produkci představil Titusz Tóbisz , pro kterého tato role není premiérou. V roce 2012 ji ztvárnil v Národním divadle v Miškolci, kde za svůj výkon získal ocenění „Hlas roka“. Typově a herecky je Titusz Tóbisz naprosto uvěřitelným Valjeanem, oslnil však zejména pěvecky. Ač operní přednes nebývá u představitelů Jeana Valjeana pravidlem, dodává jeho sólům unikátní atmosféru, což se potvrdilo i v tomhle případě. Při písni Bring Him Home (Otčenáš) publikum snad ani nedýchalo.

Inspektora Javerta, si zahrál mladý herec Jiří Daniel, pro nejž slovenská produkce Les Misérables také není prvním setkáním s tímto muzikálem. Objevil se již v jeho brněnské verzi jako Montparnass. Přestože mezi ním a představitelem Jeana Valjeana je poměrně velký věkový rozdíl, na scéně ho vůbec nebylo cítit. Jeho protějšku se tak pěvecky, jako i herecky suverénně vyrovnal a role přísného komisaře, odhodlaného v každém případě učinit zákonu zadost, se zhostil s opravdovou vervou.

Veronika Prášil Gidová není na divadelních prknech žádným nováčkem – muzikáloví fanoušci ji v současnosti můžou vidět v několika produkcích Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Emoce, které vložila do ztvárnění tragické hrdinky Fantine, byly opravdu přesvědčivé, a nezaostala ani po pěvecké stránce.

V roli Cosette, dcery Fantine se představila Michaela Baladová-Danielová. Role křehké, nevinné dívky jí perfektně sedla a má též krásnou barvu hlasu. Skvěle se doplňovala s Petrem Makranským, který ztvárnil studenta Maria. Ten se jako zamilovaný mladý muž představil již v roli Romea v bratislavské produkci francouzského muzikálu Romeo a Júlia a opět přesvědčil, že jde o polohu, na kterou se skutečně hodí.

Vendula Příhodová, známá zejména pro české divadelní fanoušky (kupříkladu jako Joanne v muzikálu RENT v Divadle Kalich), ztvárnila roli Éponine, kterou herecky s přehledem zvládla, a její provedení písně On My Own (CZ: Samotářka) bylo jedním z vrcholů představení.

Jaroslav Rusnák a Marta Kurčík Potančoková jsou ve svých rolích ten typ Thénardierovců, které ač nenávidíte za to, jak se zachovali k malé Cosette, na jejich scény se zároveň těšíte, protože oba disponují velkým komediálním talentem.

Překvapením večera byl Enjolras. Jak už bylo naznačeno na začátku tohoto článku, člověk míní
a chladné zářijové počasí mění, a to zejména v těch nejnevhodnějších možných momentech. Tím momentem byla právě první repríza muzikálu Bedári a tím člověkem Patrik Vyskočil, kterého překvapila zdravotní indispozice, což byl velký problém, protože v představení vystupuje bez alternace. Co teď?
A tak se nečekaně jako Enjolras představil Dárius Koči, v případě kterého, ač byl na tuto roli připraven jako swing „kdyby něco“, asi nikdo nečekal, že to „něco“ přijde takhle brzy. Situaci na začátku představení objasnila generální ředitelka Divadla Nová scéna Ingrid Fašiangová, troufáme si však říct, že kdyby to neudělala, nikdo by si ničeho nevšiml. Svého „spontánního premiérového Enjolrase“ zvládl Dárius Koči naprosto suverénně po všech stránkách. A tak se opět potvrdilo, že alternace, náhradníci, swings (účinkující, jenž mají v představení vlastní roli, zároveň však umí v případě potřeby zaskočit v několika jiných) a „emergency covers“ (CZ: nouzový záskok) jsou pro představení zásadní a nejsou jenom jakousi „záplatou“. Vzpomeňte si na to, když příště pohlédnete na ferman. 🙂

Celkově tak možno říci, že Les Misérables v Bratislavě se setkali s velkým úspěchem a jde o produkci, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. Vstupenky možno zakoupit na https://www.nova-scena.sk/bedari/ .

Autorem fotografií je Marek Malůšek a byly použity se svolením Divadla Nová scéna. 

Autorka článku: Romana Švecová

Redaktoři na cestách: Legendární Cyrano z predmestia se vrací

Cyrano z predmestia je dílem, které lze na muzikálové scéně bez nadsázky možno nazvat legendou. Jedná se totiž o první slovenský rockový muzikál, jenž měl premiéru v roce 1977 v Divadle Nová scéna v Bratislavě. Libretistka Alta Vášová se inspirovala příběhem Cyrana z Bergeracu od Edmonda Rostanda – ze šlechtice s dlouhým nosem, který mu brání vyznat své city ženě svého srdce, však vytvořila známého hudebníka Cyrana s tendencí přitahovat rvačky, které zanechaly na jeho nose ošklivé jizvy, a děj přenesla z aristokratického prostředí do světa hudebních klubů. Vypráví příběh umělců „na volné noze“, kteří se pokouší najít svůj prostor k vyjádření bez toho, aby byli jakkoliv omezováni.

Autoři hudby Marián Varga a Pavol Hammel a textaři Kamil Peteraj a Ján Štrasser změnili Cyranovy zamilované dopisy na písně,v nichž nenajdete lehké metafory, leč neskrývanou upřímnost a hudebně nabízí průřez jak rockovými skladbami, tak i klavírními baladami, díky čemuž tu svou píseň najde každý divák.

Režie se ujal Patrik Vyskočil, pro něhož byl projekt režijní premiérou a dramaturgie Dávid Hartl. Oba patří mezi herecké stálice Divadla Nová scéna, na jehož prkna se tento muzikál 16. května 2019 vrátil. Cílem bylo přiblížit příběh současnému divákovi, a tak je velká část děje zasazená do atmosféry nočních klubů, objevuje se tu aktuální jazyk a nová produkce též upozorňuje na problém drogové závislosti. Modernější podoby se dočkala i scéna, jejíž autorem je Martin Novák, v podobě rozestavěného developerského projektu. Zaujala však zejména videoprojekcemi, které doplňovaly dění na jevišti – například stránkami z bulváru či odrazem vnitřního světa hlavních hrdinů Cyrana
a Jána, kteří se navenek snažili na sobě nedat nic znát. Důležité je též dodat, že herce na scéně doplňuje živá kapela, díky čemu zvuk získává na autentičnosti.

V hlavní roli se představil Ján Slezák, kterého diváci měli možnost vidět již v koncertním uvedení tohoto muzikálu před dvěma lety. Cyrano je chlápkem, který se, jak sám v muzikálu říká, nikdy nebrání dobré rvačce, pod maskou tvrďáka se však ukrývá citlivý muž s výjimečným textařským talentem, navíc tajně zamilovaný do své kamarádky Roxany.  Svými písněmi pro ni se však rozhodne pomoct jejímu přítelovi Jánovi, který je vydává za svoje.
Již na vzpomínaném koncertě oslnil Ján Slezák svým hlasem a teď, když se do této postavy převtělil, jen potvrdil, že je pro ni tou správnou volbou. Známá píseň „Ja nemám lásku v malíčku“ potěšila nejenom skalní fanoušky tohoto muzikálu, ale i nové diváky. Jeho Cyrano vyzařoval jakousi přirozenou autoritu, ač bylo vidět, že když přijde na Roxanu, svádí vnitřní boj a její neopětovanou láskou trpí.

Cyranův protějšek, mladého zpěváka a textaře Jána si zahrál Vladislav Plevčík. Jeho přerod z naivního, popleteného, leč bláznivě zamilovaného puberťáka v zoufalou, drogově závislou trosku přesvědčenou o tom, že láskou Roxany není on, nýbrž pouze jeho písně, je naprosto uvěřitelný od prvního momentu a v závěrečné scéně byl přesvědčivý až mrazivě. Co se týče pěveckého výkonu, z hlasu bylo poznat, že s některými pasážemi lehce bojuje, což ale mohlo být způsobeno zdravotní indispozicí.

Mirka Gális Partlová je výborná zpěvačka, což měla opět možnost předvést v roli Roxany. Její sólová píseň „Tŕňová královná“ byla jedním z vrcholů večera. Nezaostává však ani po herecké stránce – jak v roli mladé, ambiciózní dívky, toužící dostat prostor zazářit, tak se očividně cítila komfortně i jako diva, která se z ní v druhém dějství stává.

Celkově tedy možno říct, že Cyrano z predmestia je titulem, který se v nové divadelní sezoně rozhodně vyplatí vidět. Datum další reprízy muzikálu v současnosti ještě není upřesněno, vstupenky je však možné zakoupit zde .

Autor fotografií: Zdenko Hanout
Autorka článku: Romana Švecová

Cyrano z predmestia

Městské divadlo Brno žije La Vie Boheme (recenze)

Proslulý příběh skupiny přátel bojujících s nepříznivou finanční situací a šířící se pandemií AIDS, kteří se navzdory tomu snaží každý den si užít, jakoby byl ten poslední – to je muzikál RENT od Jonathana Larsona, který si získal srdce mnoha fanoušků a ani na českých divadelních prknech není žádnou novinkou. Úspěšné se představil již v roce 2013 v pražském Divadle Na Prádle (režie Steve Josephson) v původním znění a později pak i v prvním českém překladu Milana Malinovského.

Tuto sobotu 3. 11. 2018 se čeští „RENT-heads“ , jak si fanoušci tohoto muzikálu již od počátku říkají, dočkali jeho nové verze. V režii Stanislava Moši a v překladu Zuzany Čtveráčkové se RENT opět vrátil na česká divadelní prkna v produkci Městského divadla Brno. A jak to dopadlo?

V režii Stanislava Moši se tento titul v Brně představil již v červnu v rámci Festivalu Dokořán. Tehdy však šlo o produkci divadelního souboru Městského divadla Ljubljana. Nastaly tedy v pojetí tohoto příběhu nějaké změny? Určitě ano, a pozitivní.
RENT je výpovědí o přátelství a lásce ve všech různých podobách – ve slovinské verzi RENTu se však mnohokrát stalo, že herci byli v kontaktu spíš s publikem než navzájem, nebo byli od sebe moc daleko, což působilo trochu odtažitě. V brněnské produkci se však tuto vzdálenost podařilo eliminovat, díky čemu je mnohem „kontaktnější“ na scéně a přesto neztratila nic z kontaktu s divákem.

Ze slovinské verze je známá i scéna Christopha Weyersa, která, ač je jednoduchá, vypadá moc efektně a oceňuji i umístnění kapely „na poschodí“ či detaily jako starý plakát na Rogerův koncert na zdi Life Cafe, který jí přidal na autentičnosti.

Překlad je v muzikálu těžkým oříškem a u RENTu to platí nejmíň trojnásobně. Jonathan Larson pravděpodobně nepočítal s tím, že jeho písně bude někdo překládat – jsou plné nejrůznějších slovních hraček, narážek a odkazů. Zuzaně Čtveráčkové se však podařilo tento hlavolam vyřešit skvěle (mé oblíbené překladatelské řešení je pravděpodobně v Light My Candle, ale pro fanoušky RENTu – nechte se překvapit :)).

Marka Cohena si v brněnské verzi RENTu zahrál Daniel Rymeš, kterému tahle rola introvertního kameramana moc sedla, zejména ve scéně Halloween, a zaujal i pěveckým výkonem, obzvlášť ve svém sólu ve známé písni Seasons Of Love.

Jeho nejlepšího kamaráda Rogera Daviesa ztvárnil Kristian Pekar, který se výborně doplňuje s Andreou Zelovou coby jeho láskou Mimi Marquez, a to obzvláště ve scéně Goodbye Love.

Energetickou vzpruhou byl Aleš Slanina v roli drag queen Angel a jako jeho partner Tom Collins se představil Dušan Vitázek, který v muzikálu RENT není nováčkem. Zahrál si totiž již v slovenské produkci jako Roger. Ač jsem ho v této roli neměla možnost vidět, myslím, že právě Collins je role, která mu opravdu mimořádně sedla.

Nejvíc pozornosti na sebe strhli extravagantní Maureen Johnson v podaní Kristýny Daňhelové, která si tuhle roli očividně moc užívá a její přítelkyně Joanne Jefferson, v roli které se představila Dagmar Křížová. Jejich duet Také Me Or Leave Me byl jedním z vrcholů večera.

Roli Benjamina „Bennyho“ Coffina III. si zahrál Lukáš Janota a v menších roličkách se představili Markéta Sedláčková, Katarína Mikulová, Marta Matějová, Rastislav Gajdoš, Ondřej Studénka, Ondřej Halámek a Patrik Fӧldeši.

Ač je RENT příběhem, který měl premiéru v 90. letech témata, které zpracovává jsou neustále aktuální a jeho brněnskou produkci určitě stojí za to vidět.

Autorka článku: Romana Švecová

Vstupenky můžete zakoupit na oficiálním webu Městského divadla Brno

Zdroj fotografií: Městské divadlo Brno (zveřejněno so svolením)

RENT v Městském divadle Brno

Redaktoři na cestách: BROKEN WINGS: „V živote každého mladého človeka je nejaká Selma Karamy.“ (recenzia)

„Hoci sme sa narodili slobodní, zostávame otrokmi pravidiel, zavedenými našimi predkami, ktoré nám navždy odopierajú ten najkrajší pocit v nás – možnosť milovať toho, koho naozaj milujeme.“

…povedal kedysi libanonský básnik Kahlil Gibran. Hoci je u nás pomerne neznámy, je jedným z najčítanejších autorov 20. storočia a predajnosť jeho diela možno porovnať dokonca s Williamom Shakespearom. Vo svojich dielach spracoval tému lásky, manželstva, radostí, ale aj bolesti a smrti a bol veľmi otvoreným obrancom rovnoprávnosti. A práve jeho dielo Broken Wings (Zlomené krídla), pochádzajúce z roku 1912 si ako predlohu pre svoj nový pôvodný muzikál vybrali Nadim NaamanDana Al Fardan. Svetová premiéra sa konala 1. 8. 2018 v londýnskom Theatre Royal Haymarket a odohralo sa 5 predstavení. V hlavných úlohách sa predstavili samotný autor muzikálu Nadim Naaman (pravdepodobne najznámejší z londýnskej produkcie Fantóma Opery, kde až do minulého roka účinkoval ako Raoul, Vicomte de Chagny),  Rob Houchen (známy ako Marius z muzikálu Bedári v Queen’s Theatre), Nikita Johal  (ktorá sa nedávno predstavila ako Wendla v muzikáli Prebudenie jari v Hope Mill Theatre), Soophia Foroughi (naposledy Jazerná dáma v muzikáli Spamalot v English Theatre, Frankfurt) a ďalší.

 

Rob Houchen (mladší Gibran) a Nikita Johal (Selma) Autor fotografie: Marc Brenner

Práve úvodný citát je, možno povedať, nosnou témou muzikálu. Broken Wings je dielos autobiografickými prvkami, v ktorom autor rozpráva príbeh svojej nešťastnej lásky k Selme.
„V živote každého mladého človeka je nejaká Selma Karamy. Zjaví sa akoby odnikiaľ, samotu zmení na dokonalé šťastie a ticho noci naplní hudbou,“ hovorí starší Gibran. Dozvedáme sa o jeho prvej láske, ktorú stretol ako osemnásťročný. Muzikál sa odohráva v spomienkach štyridsaťročného Kahlila Gibrana, ktorý spomína na svoju mladosť, strávenú s milovaným dievčaťom. Ako však napovedá úvodný citát, tieto chvíle nemali dlhé trvanie. Selma je totiž sľúbená za manželku synovcovi biskupa, a vychovaná k poslušnosti si otcovi nedovolí otcovi odporovať, a tak je Gibran odsúdený na samotu, až kým sa nenaskytne možnosť tajných stretnutí.

Nedávno sa objavil názor, že muzikálové divadlo opäť prežíva svoj zlatý vek. Možno povedať, že je to svojim spôsobom pravda – posledné desaťročie dalo muzikálu množstvo výnimočných diel, ktoré vzbudili u fanúšikov veľký záujem, či už je to hip-hopový muzikál Hamilton z pera Lina-Manuela Mirandu alebo Dear Evan Hansen od autorskej dvojice Pasek and Paul. Do popredia sa dostávajú aktuálne témy  a v piesňach sa objavujú popovejšie melódie. Svojou, treba povedať, veľmi významnou troškou prispeli k rozšíreniu novej muzikálovej scény aj Nadim Naaman a Dana Al Fardan. Stavili však na klasickejšiu hudbu a už v predohre dostáva priestor orchestrálnejší zvuk, čo divákovi dodáva pocit, akoby sa na príbeh na scéne pozeral pod rúškom „sépiového filtra“. To však neznamená, že by znela zastaralo. Na svoje by si určite prišli aj fanúšikovia súčasnejšej hudby, napríklad v duete Selmy a mladšieho Gibrana „I Know Now“. Pre milovníkov veľkých zborových piesní je zas pieseň „Spirit Of The Earth“, ktorá má v sebe obrovskú silu. Osobne ma však najviac oslovila záverečná pieseň prvého dejstva „‘Til Death Reunites Us“. Všetci hlavní predstavitelia v nej naplno ukazujú svoje hlasové možnosti a záverečné tóny vyvolávajú až zimomriavky.

Ako už bolo spomenuté, Nadim Naaman okrem toho, že je autorom scenára a spoluautorom hudby muzikálu taktiež predstavuje 40 ročného Kahlila Gibrana, ktorý sedí vo svojej pracovni a prenáša diváka do svojich spomienok z mladosti strávenej v Bejrúte. Ako rozprávač neustále zostáva na scéne a sprevádza diváka celým príbehom. Hoci je od svojej postavy o dosť mladší, vo svojom hereckom prejave je veľmi presvedčivý. Jeho Gibran je nostalgický a je vidieť, že nešťastie v láske sa podpísalo na jeho životnej energii a napriek tomu, že sa muzikál odohráva 20 rokov po tejto epizóde v jeho živote, je cítiť, že Selmu nikdy neprestal milovať. Za svojim herectvom však nezaostáva ani po hlasovej stránke. Za jediné mínus v tomto prípade považujem to, že spevácky v tomto muzikáli dostáva pomerne malý priestor – jediné sólo ma totiž v prológu muzikálu a „reprise“ verziách piesní „I Know Now“ a „Heart Of The Earth“, v ktorých podáva svoj dodatok z pohľadu po dvadsiatich rokoch.

 

Nadim Naaman ako starší Gibran. Autorka fotografie: Kate Scott

Rob Houchen predstavuje v muzikáli 18 ročného Kahlila Gibrana, ktorý je presným protipólom tvrdo skúšaného 40 ročného spisovateľa. Je plný života, ideálov a hlavne pobláznený láskou k Selme, a to napriek tomu, že už od prvého stretnutia ich jej otec upozorňuje, že sa k sebe majú správať ako brat a sestra. Do príbehu prináša mladistvú energiu a veľmi príjemne sa počúva, a čo je zaujímavé, dokonca sa hlasovo dosť podobá na Nadima Naamana, čo pomáha divákovi vnímať ho ako toho istého človeka.

Gibranovu nešťastnú lásku Selmu stvárnila v muzikále 23 ročná herečka Nikita Johal, ktorá vo všetkých hereckých polohách presvedčila, že je pre túto rolu skvelou voľbou. Či už ako zamilovaná tínedžerka, ktorá práve prežíva lásku na prvý pohľad alebo ako poslušná dcéra, ktorá si uvedomuje, že ctiť tradíciu jej kultúry je nevyhnutné, a to napriek svojmu veku. Hoci sama herečka je pomerne mladá jej staršia Selma, zlomená nešťastnou láskou a núteným sobášom s mužom, ktorého nemiluje pôsobí veľmi vyspelo. Za zmienku taktiež stojí, že táto herečka svoju rolu naskúšala za dva týždne po tom, čo pôvodná predstaviteľka opustila produkciu z rodinných dôvodov. Na scéne však pôsobila veľmi suverénne a aj nie práve jednoduché spevácke party svojej postavy zvládla úplne s prehľadom.

Z vedľajších postáv oslovili predovšetkým Soophia Foroughi, Gibranova matka, a to najmä v piesni „Spirit Of The Earth“, v ktorej si doslova „ukradla“ celú scénu celú pre seba a Adam Linstead ako Farris Karamy, ktorý vždy pobavil divákov neustálym pripomínaním Selme a Gibranovi, aby sa k sebe správali ako súrodenci, aj keď myslím, že každému bolo jasné, že už po prvom stretnutí pravdepodobne vo svojej mysli plánovali svadobnú cestu :).

Hoci príbeh muzikálu pochádza z roku 1912, spracúva témy, ktoré sú neustále aktuálne – rovnoprávnosť žien, neslobody v láske, no najmä večný problém vlády majetku, preto myslím, že si svoje publikum na West Ende v prípade svojho návratu určite nájde a stojí za to ho vidieť.

Viac informácií o muzikále:

Facebook muzikálu Broken Wings

Autorka článku: Romana Švecová

Londýn ǀ Wicked

Wicked, magický príbeh čarodejníc z krajiny Oz

Čarodejník z krajiny Oz od amerického spisovateľa Lymana Franka Bauma je obľúbenou detskou knižkou už od začiatku minulého storočia.  V našich končinách síce prevládali iní autori pre deti, ale Čarodejník z krajiny Oz sa do nášho povedomia dostal aj vďaka filmovým spracovaniam, či už v hranej, alebo kreslenej podobe. Je to jedna z kníh, ktoré sú písané pre deti, ale aj dospelý si v nej nájde svoje.

Príbeh muzikálu Wicked nie je zahrnutý v pôvodnej knihe,  autori muzikálu Stephen Schwartz (hudba) a Winnie Holzman (texty) sa inšpirovali románom Gregoryho Maguirea Wicked: The Life and Times of the Wicked Witch of the West (Wicked: Život a doba Zlej strigy zo Západu) z roku 1995, čo je, svojim spôsobom, voľné pokračovanie pôvodnej knižky. Celý názov muzikálu znie Wicked: The Untold Story of the Witches of Oz (Wicked: Nevypovedaný príbeh čarodejníc z krajiny Oz).

Ako už názov napovedá, príbeh muzikálu sa točí okolo dvoch hlavných čarodejníc z krajiny Oz – Glindy a Elphaby. Pôvodná kniha ich vykresľuje ako nepriateľky a v Baumovej verzií príbehu je Elphaba synonymom čistého zla. Je tak zlá, že ju roztopí pohár čistej vody. Už samotný názov muzikálu – Wicked (angl. zlomyseľný, zlý, odporný, skazený) – napovedá, že sa jedná o príbeh antagonistu. Ale bolo to naozaj tak?

Gregory Maguire a muzikál Wicked ukazujú aj druhú stránku príbehu, ako to v skutočnosti mohlo byť. A síce, že Glinda a Elphaba boli priateľky, ktoré rozdelila spoločnosť, intrigy a boj o moc. Wicked je nádhernou ukážkou toho, ako nami v dnešnej dobe manipulujú média a predsudky. Aj dobrý človek môže byť vykázaný, odsúdený, vyhnaný a prenasledovaný len preto, že je iný a preto, že bráni pravdu a spravodlivosť.

Muzikál mal premiéru v roku 2003 v San Franciscu, v tom istom roku sa predstavil aj na Broadwayi a  3 roky neskôr sa presunul na West End do Victoria Apollo Theatre neďaleko vlakovej stanice Victoria Station. Preto je trochu ďalej od väčšiny londýnskych divadiel.

Zvonka sa to nemusí zdať, ale toto divadlo je obrovské. Má 2 328 miest na sedenie a z každého z nich je perfektný výhľad na javisko. Tým chcem povedať, že vo výhľade nebránia žiadne stĺpy, ani konštrukcie. Samozrejme, že divák bude mať iný výhľad z 1. rady na prízemí, ako z poslednej na balkóne. Aj z kraja hornej polovice balkóna bol dobrý výhľad, len by bolo dobré zaobstarať si silnejší ďalekohľad.

Počas celého predstavenia sa s výškou javiska nádherne pracuje. Či už v úvodnej scéne, kde Glinda prilieta na javisko v akejsi bubline, alebo počas hlavného duetu Defying Gravity, keď Elphaba na metle odlieta do neznáma.  Javisku taktiež dominuje drak umiestnený na strope, ktorý počas predstavenia hýbe hlavou a krídlami. Toto predstavenie je nabité efektmi od začiatku do konca, ale vôbec nepôsobia rušivo. Práve naopak.  Aj diváka sediaceho vzadu na balkóne vtiahnu do deja tak, že zabudne, že sedí v divadle a len s úžasom pozerá pred seba. Viem, o čom hovorím. 🙂

A teraz v krátkosti obsadenie. Mali sme to šťastie, resp. smolu, že sme boli na derniére niektorých účinkujúcich a teda zakaždým, keď niekto z nich vyšiel na javisko, v hľadisku nastal výbuch ovácií, ktoré nemali konca-kraja. Aj napriek takto emotívnemu publiku a derniérovej nálade predstavenie prebehlo absolútne hladko. V roli Glindy sa predstavila Suzie Mathers a v rolu Elphaby si po 10 rokoch naposledy zahrala Holanďanka Willemijn Verkaik.  Všetci účinkujúci podali absolútne famózne výkony a 20-minútový potlesk v stoji na záver bol úplne zaslúžený.

Na záver už len musím skonštatovať, že si Wicked pôjdem rada pozrieť znova a určite tento muzikál odporúčam dospelým aj deťom. Každý si v ňom niečo nájde.

 

 

Robin Hood – legenda legend?

Muzikál Robin Hood od autorské dvojice Ondřeje Soukupa (hudba) a Gábiny Osvaldové (libreto) poprvé spatřil světlo světa na prknech divadla Kalich 1. 9. 2010. Diváci se s muzikálem mohli seznámit již před jeho premiérou, a to formou televizního castingu. Po odmlce se 19. 2. 2016 na jeviště vrátil a v roce 2018 je nadále uváděný.

 

Muzikál Robin Hood je převedením mýtu o Robinu Hoodovi v materiál pro hudební divadlo. Autorka libreta a textu, Gábina Osvaldová (výpomoc Miroslav Mirčev), zamíchala několik již existujících předloh a vzniklo tak dílo zcela originální. Děj je prostý, sází zejména na humor a romantickou linku dvou hlavních postav. Právě ona jednoduchost až nijakost může být hlavním balvanem úrazu. Ve struktuře příběhu se objevuje jakési schéma. Scény z Šerifova sídla jsou pravidelně prokládány děním v Sherwoodu. Vzorec je to zdá se zcela racionální, nicméně právě zbojníci nám stále a dokola nabízejí jen jednu polohu, kterou lze nazvat ,,čekáme v lese na Godota“.  Toto permanentní mezičasí je pak přímo přeplněno humorem, což automaticky brání rozvoji děje a ten stagnuje.

Jak autoři uvádějí, jedná se o rodinný muzikál, který má zejména pobavit. Po přečtení tohoto tvrzení jednoho zamrazí, humor je totiž poněkud obtížná disciplína. A v tomto případě autoři těžce pohořeli. Celý děj je skrz naskrz prošpikován nejrůznějšími odkazy na dobu současnou, které jsou vesměs prvoplánové a očekávatelné. Korunu nevkusu pak nasazují dva lesní Skřeti (Zdeněk Procházka, Richard Tesařík), kteří (zřejmě při přestavbách) vycházejí na forbínu a vedou dialogy, které postrádají hlubší (či jakoukoli) pointu. Vrcholem je pak odkaz na současnou politiku, který je zcela nemístný a křičí touhou zavděčit se divákovi. Všechny tyto pokusy o legraci tříští děj, ze kterého tak zůstávají jen střípky, které těžko slepíme dohromady, zvláště když je jich mnoho ukryto za hávem parodického třeštění. Problém jednoduše nastává i u komických postav. Když děj sám o sobě je karikatura sebe, jak v tomto časoprostoru ztvárnit postavu komickou tak, aby byla ještě komičtější? Nebetyčným přehráváním a lacinými vtipy. Postava komorné (Alžběta Stanková), zřejmě zvířecí reinkarnace (míníme fretku) Chůvy z Romea a Julie, je jedním z oněch elementů, jejichž afektovanost ruší divácký komfort. Sláva mnichovi Tuckovi (Michal Pleskot), jehož pijácká komika výborně sedne do dobového kontextu a neobtěžuje svou nuceností.

Opak je však nutno říci o libretu. Netroufáme si odhadovat, zdali se jedná o autorské poznávací znamení, texty písní jsou však velice krkolomné. Ať už se jedná o verše, u kterých je člověk poněkud shovívavější, či u textů s rýmem volným, vyskytují se zde časté slovní nešvárky, které jakoby přiletěly do středověkého časoprostoru na létajícím talíři (diktátor, zhulená). Zřejmě mají dopomáhat komickému vyznění celého muzikálového počinu, dovolíme si však tvrdit, že spíše vyvolají nechápavé tiky hlavou (,,Cože? To opravdu řek’?“).

Hudba skladatele Ondřeje Soukupa zní v kombinaci keltských a rockových rytmů. Na první pohled neslučitelné, na první poslech však velmi uchvacující. Mnoho písní je melodicky poutavých, i na první poslech zapamatovatelných. Škoda jen, že jejich atmosféra je často rozbíjena oněmi slovními vetřelci. Muzikál je žánr založen na symbióze slova a hudby, zde vzniká jakási kakofonie, která chytlavým tónům brání v zachycení genia loci a přenesení diváka do jiných časoprostorových dimenzí.

Postavy jsou z velké části jednorozměrné, u Mariany (Lucia Šoralová) a Robina (Jan Kříž) snad jako jediných můžeme sledovat rozměry alespoň dva. Svět je rozdělen na klaďasy a záporáky. Šerif (Kamil Střihavka) je typický mocichtivý tyran, jehož motivace jsou záhadné, ale za to víme, že chce být mocný. Jeho pravá ruka Guy z Gisbornu (Zdeněk Procházka) je pro změnu typem chlubivého vojína, Capitana, který působí jen jako další bezduchá figurka. Za zmínku stojí také postava Čarodějnice (Leona Machálková), která se zjeví nečekána nezvána a po celý děj je její funkce nejasná. Ve své poslední písni sice odhalí jisté tajemství, ale to stejně jako zápletka s lektvarem vyzní do ztracena. V neposlední řadě je otazníkem postava Asiata (Bedřich Lévi), přičemž už její pojmenování je zavšemluvící. Jistě umí dobré triky s mečem, ale kde ho Robin u všech Saracénů našel?

Obsazení do rolí však nezklamali. Jako Robin z Loxley se předvedl dvojnásobný držitel ceny Thálie Jan Kříž, který tuto roli ztvárnil jako vůbec první (vítěz show Robin Hood aneb Cesta je slávě). Coby sherwoodský mazák si vede sebejistě jak po stránce herecké, tak pěvecké, jeho na oko lehkovážný hejsek je uvěřitelný, a to i přes strojenost a rádoby osudový ráz některých replik. Jeho muzikálové partnerce Lucii Šoralové role typově skvěle sedne, druhý rozměr Mariany, vzpurné a hrdé bojovnice, jí zvláště svědčí. Jako ztělesnění zla v podobě Šerifa z Nottinghamu se představil Kamil Střihavka. Tento muzikálový bard však ztratil příliš mnoho hlasového potenciálu, aby mohl pěvecky ohromit. Jeho Šerif však i přesto srší jevištním charizmatem, není proto obtížné se přes jisté hlasové nedostatky přenést. Snad ve zcela utilitární roli čarodějnice se zjevila Leona Machálková. Zjevila a zmizela. Čarodějnice je nepochybně herecky atraktivní figurou, na malém prostoru zahraje mnoho muziky. Leona Machálková k plíživosti přihodila krapet grácie, nepůsobila tak jen jako odpudivé stvoření, ale i jako zhrzená žena hledající svou hrdost. Zbytek hereckého osazenstva střídá parodické pitvoření s drsňácky klišoidními prupovídkami. Z tajemstvím opředené báje o zbojníkovi mající dramaturgický potenciál přiblížit dnešnímu člověku stále aktuální témata, zůstává jen prostoduchá skořápka, jejíž obsah byl nemilosrdně odstraněn paradoxně pro svou diváckou nestravitelnost.

Vizuální stránka je velmi působivá, scéna působí magicky, výpravné kostýmy se nesou v dobovém duchu. Při prvním pohledu na jeviště nás překvapí relativně malý prostor, zejména pro muzikálovou produkci. Scéna je tak jednoduchá, tvořena plastikami stromů čnějícími ze zdi, prostor se pak mění zejména pomocí světla. Dotvářejí ji spouštějící se kulisy zobrazující větve poskytující aktérům možnost tance či akrobacie. Choreograf a režisér Ján Ďurovčík zakomponoval pohybových kreací nemálo. Písně jsou často doplněny tancem či alespoň rytmickým zápolením. Naneštěstí aktéry nejsou choreografické prvky plně zvládnuty. Nejedná se toliko o tance, jako spíše o akrobatické doplňky či boje. Zmiňme například jeden z prvních inscenovaných soubojů, Robina a Mariany, který postrádá jakékoliv tempo a pravdivost. V podobném duchu převážně navazují i další výstupy, u kterých spíše fandíme, aby to aktérům vyšlo. Naopak potěší Leona Machálková, která pohybovou stránku role zvládla bravurně.

Muzikál Robin Hood sází na cílovou skupinu nedělního diváka. Příležitostného návštěvníka divadla potěší nekomplikovaný humor, prostá zápletka a líbivé písně. Muzikál tak plní své předsevzetí pobavit celou rodinu, je nekonfliktní, nenabízí otázky ani odpovědi na složitější témata. Pokud jste tedy v očekávání, že se vám nabídne dílo obsahující látku k zamyšlení (jako například Johanka z Arku od stejné autorské dvojice), s dramaturgickým záměrem se zcela minete. Muzikál Robin Hood Divadla Kalich je především oddychovou záležitostí, v němž je ono slavné motto ,,bohatým bral a chudým dával“ přehlušeno exaltovaným výkřikem ,,Ty kurvy!“

 

Autorka: Bára Viceníková