Recenze

MUZIKÁL NE/NORMÁLNÍ: A co je vlastně „normální“?

Na co mít normální život, v ten vážně nedoufám. I trochu nenormální by byl moc fajn.”

Americký muzikál NE/NORMÁLNÍ (angl. Next To Normal) oceněný Pulitzerovou cenou a několika cenami Tony je původním dílem Briana Yorkeyho (libreto a texty písní) a Toma Kitta (hudba), které vzniklo jako desetiminutový projekt pod názvem Feeling Electric. Ten byl zkomponován jako společná úloha pro muzikálový workshop, jejž oba autoři navštěvovali. Pod stejným názvem byl posléze uveden v roce 2005 na New York Musical Theatre Festival. Pod svým současným názvem Next To Normal se objevil na scéně off-Broadway v roce 2008, konkrétně v Second Stage Theatre a o rok později pak ve své broadwayské premiéře v Booth Theatre.

V české premiéře se muzikál v produkci spolku art4rent, z. s., režii Martina Vokouna a překladu Zuzany Čtveráčkové poprvé představil v pražském Divadle Na Prádle 29. 11. 2019. Naše parta navštívila hned první reprízu v sobotu 30. 11.

Navenek se Goodmanovi zdají jako typická americká rodina – vzdělaní a šťastní manželé se dvěma puberťáky, žijící na předměstí a potýkající se s radostmi i strastmi všedních dní. Ne všechno je však takové, jak to na první pohled vypadá. Matka Diana totiž trpí vážným duševním onemocněním – bipolární afektivní poruchou. V příběhu sledujeme vývoj nemoci od nestabilních projevů až po dramatickou léčbu a následné výpadky paměti, a tím dosah diagnózy na členy rodiny a další aktéry děje. Jejich životy jsou navíc zahalené pod rouškou dlouho skrývaného tajemství, které mezi nimi postupně vytváří propast. Již téma muzikálu tedy dává znát, že jde o velice odvážný muzikálový počin, který v žádném případě nemůžeme označit jako komerční. Navzdory nelehkému tématu, které zpracovává, je však velmi poutavý a divák je neustále udržován ve střehu díky řadě naprosto nečekaných zvratů.

Energii muzikálu umocňují i hudební čísla – v této souvislosti nutno proto opravdu ocenit skvělé hudební nastudování, o které se postarala Kristina Brachtlová, jelikož písně v tomto případě tvoří téměř sto procent díla, zatímco činoherních pasáží je minimum. Ač se však vzhledem k  závažnosti tématu domníváme, že pro lepší pochopení děje a vývoje situací by možná právě těch bylo vhodných víc, bereme v potaz, že jde o specifický styl autorů, kteří dávají přednost „vytvoření“ situace pro konkrétní píseň. Žánrově je muzikál laděn převážně rockově, objevují se tu živelné a energické skladby, díky kterým má děj spád a rychle „odsýpá“, nechybí však ani tišší a pomalejší balady či dokonce country. Hudební motivy jsou celkově zajímavé a přes variace různých stylů jsou v rovnováze. Zapamatovatelných melodií je sice pomálu, což ale nijak neubírá na kvalitě samotné hudby. Jako i v předešlé produkci art4rent, z. s. (muzikál Tick, Tick…BOOM! pozn. red.) nutno opět ocenit přítomnost živé kapely na scéně, která tam herce doprovází, a v současnosti je spíš příjemným překvapením než běžnou praxí. V produkci se představuje v alternacích – piano – Kristina Brachtlová, bicí – Jakub Nývlt / Pavel Plašil, kytara – Jakub Červinka / Tomáš Pecka, elektrická kytara – Dalibor Pelc / Samuel Barčík, housle – Jan Bradáč / Peter Mojzeš a violoncello – Barbora Soukupová / Kristýna Bělohlávková.

O výpravu se postaral Aleš Valášek, který vsadil na čistotu, funkčnost a maximální jednoduchost, což ale produkci nijak neubírá na atmosféře, protože divák si dokáže mnoho představit a scéna působí velmi efektně.

Překlad Zuzany Čtveráčkové jsme měli možnost slyšet již v brněnské verzi muzikálu RENT. Ač Ne/Normální nabízí množství překladatelských oříšků, překladatelka se s nimi opět poprala velmi suverénně a písně se moc dobře poslouchají.

Velmi silnou stránkou díla je obsazení. Při prvním pohledu by divák možná jen těžko uvěřil, že se nedívá na opravdovou rodinu. Objevují se tu jak jména, které pro fanoušky české muzikálové scény nejsou žádnými nováčky, tak i mladí umělci, kteří svými výkony zaujali
a rozhodně se na ně budeme těšit i v budoucnu. V tomto komorním muzikálu se šesti postavami tvoří na scéně semknutý „tým“ a je těžko vypíchnout jednoho nejlepšího.

Role životem těžce zkoušené Diany Goodmanové se zhostila Daniela Šinkorová, která se na tuto postavu vysloveně typově hodí. Její „hraná dokonalost“, ale i zmatenost, způsobená léky, neustálá proměna nálad, celkového chování, zoufalství, odtažitost od Dana i Natalie, které ve skutečnosti miluje, byly naprosto uvěřitelné. Pěvecky je však znát jisté rezervy a v některých pasážích jsme zaznamenali menší problémy s porozuměním textu, což však možno připsat i nastavení zvuku.

Otec rodiny a starostlivý manžel Dan Goodman, který dělá, co může, aby jeho rodina měla aspoň trochu „normální“ život, ač má sám všeho tak akorát dost, v podání Zbyňka Frice budí u diváka asi nejvíc emocí. Jeho neúnavné snažení a obětavost i v momentech, kdy by to většina lidí už dávno vzdala, jsou dojímavé i fascinující. Oblíbená stálice muzikálových scén opět dokazuje své herecké kvality v poloze, která mu skvěle sedí, a nijak nezaostává ani po pěvecké stránce – píseň Byl jsem, ve které se vyznává ze své lásky k Dianě a rostoucí beznaděje ve snaze pomoci jí v jejím trápení, je jedním vrcholů večera.

Štěpán Komárek, jedna z poměrně nových tváří divadelních prken, ztvárňuje roli dospívajícího syna Goodmanových – Gabea.  Je prostě typický puberťák – svět je jeho královstvím a pozornost okolí vodou na jeho mlýn. Té mu Štěpán Komárek bezpochyby dopřává dostatek, protože kdykoliv se jeho Gabe zjeví na scéně, spustit z něj oči je opravdu uměním. Tento mladý kluk vás baví, ale zároveň pociťujete zvláštní mrazení. Jednoduše vás dostane přesně tam, kde vás chce mít.

V roli Natalie, mladé rebelující dívky, která svým sarkasmem maskuje závažný dopad matčiny nemoci na své vlastní duševní zdraví, se představila Kateřina Herčíková, která pro nás byla největším překvapením, a to zejména po hlasové stránce. Ač je hudba Toma Kitta místy opravdu náročným materiálem, s každou písní si poradila s absolutním přehledem.

Dojemným elementem v příběhu je vztah Natalie a Henryho (Štěpána Kloučka). Jeho Henry je citlivý kluk, který v Natalii vidí spřízněnou duši a dělá všechno pro to, aby jí aspoň trochu zvedl náladu a sebevědomí. Chemie mezi nimi funguje výborně a Henry se zdá být přesně tím protipólem, který Natalie potřebuje, aby dokázala ve svém životě najít nějakou jistotu a rovnováhu, která jí zoufale chybí. Oproti tomu Henry pod vlivem Natalie získává větší míru zodpovědnosti a stává se pro ni oporou. Ač si vážné duševní onemocnění postupně vybírá svou daň u všech členů rodiny, právě on je příslibem naděje.

Šestici herců uzavírá Tomáš Vaněk v dvojroli Dianiných terapeutů Dr. Finea a Dr. Maddena. Druhý ze zmíněných nevyvolává silné emoce, je však evidentní, že by rád Dianě pomohl, ale jeho možnosti jsou omezené a výsledky nenaplňují to, co si od nich Diana a Dan slibují. V inscenaci však představuje osvěžující prvek, který má jako jediný dokonce několik malých příležitostí děj trošku humorně odlehčit. Přestože v představení dostává jen malý prostor, je vidět, že role mu opravdu sedí a její hraní si užívá.

Sečteno a podtrženo, muzikál Ne/Normální je na pražské scéně opravdu zásadním projektem, za jehož uvedení jsme rádi a vyplatí se ho vidět. Bourá stigmata a otevírá témata, která jsou dosud ve společnosti tabuizována. Protože co můžeme vědět? Nikdy nevíme, zda něco podobného nepotká i nás.

Vstupenky na muzikál NE/NORMÁLNÍ v předprodeji ZDE

Autor fotografií: Petr Florián

Recenzi Vám přineslo

Muzikál NE/NORMÁLNÍ

Mačky (Kočky) v Bratislavě jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy

Jméno Andrew Lloyd Webber bývá u muzikálových titulů zárukou kvality,  dobré hudby a nadčasového tématu. Není tedy divu,  že se jeho muzikály uvádějí v divadlech po celé republice a po celém světe. Z těch nejznamějších můžeme připomenout třeba představení Fantom OperyJosef a jeho pestrobarevný plášť, Jesus Christ SuperstarKočky. Poslední jmenovaný muzikál nedávno vyprodal Hudební divadlo Karlín,  když do Prahy přijely na návštěvu Kočky z Ostravy. V prosinci se chystá premiéra filmového zpracování s hvězdami jako jsou Taylor Swift, Jennifer Hudson a James Corden. Naše redakce se vypravila do divadla Nová scéna v Bratislavě na slovenskou verzi Koček (Mačky), které premiérovaly v roce 2016.

Každý muzikál v sobě snoubí herectví,  zpěv a tanec. Kdo Kočky v jakékoli produkci viděl, musí uznat,  že jsou především o tanci a ten účinkující na Nové scéně zvládají na výbornou. Nápadité choreografie Ladislava Cmoreje se doplňují s režií Gabriely Petrákové. Scéna je poměrně jednoduchá,  ale umožňuje kočkám lozit po jevišti křížem-krážem všemi směry.  Čas od času dokonce lozí i mezi diváky. Pestrost celému představení dodávají také kostýmy všech kočičích barev od sněhobílé po temnou černou. Na překladu spolupracovali ostřílení textaři Michael ProstějovskýJán Štrasser. Muzikál je doprovázen živým orchestrem.

Lesk celému představení dodává také hvězdné obsazení, což ovšem neznamená, že by divadlo lákalo publikum pouze na zvučná jména. Zejména českému divákovi můžou být známí třeba držitelka Ceny Thálie Katarína Hasprová, herecká legenda Karol Čálik, Veronika Prášil Gidová, Andrea Gabrišová, nebo Laco Hudec Šubrt. Někteří členové ansáblu Nové scény taktéž účinkují v ostravské verzi Koček v Divadle Jiřího Myrona.

Suma sumárum, bratislavské Kočky jsou zárukou kvalitní muzikálové zábavy pro všechny generace.

Autorka: Anna Duffeková

Redaktoři na cestách: Bídníci přichází na Slovensko

Světově proslulý muzikál Bídnici (SK: Bedári) z pera Clauda-Michela Schönberga a Alaina Boublila, napsaný dle stejnojmenného díla Victora Huga, zná snad každý muzikálový fanoušek. Příběh Jeana Valjeana, který porušil podmínku po propuštění z vězení, za což ho jako stín pronásleduje inspektor Javert, slepě zastávající zákon, který se odehrává ve Francii na pozadí revolučního období, patří spolu s Fantomem opery k nejdéle hraným titulům na světě. 21. 9. 2019 ho ve slovenské premiéře uvedlo Divadlo Nová scéna v Bratislavě. Tento článek je však psaný z první reprízy muzikálu 24. 9. 2019, na které se opět potvrdilo, že divadlo je živý organismus a přestože se všechno může v momentě změnit, „show must go on.“ Ale o tom později.

Bratislavská produkce je opravdu speciální – na celý zkušební proces totiž dohlížel jeden z autorů muzikálu – Alain Boublil. Režie, scénické koncepce a hudební supervize se ujala Marie Zamora, jejíž jméno se s dílem pojí již od dob, kdy si po ukončení studií na Konzervatoři v Paříži zahrála jako svou první profesionální roli právě postavu Cosette ve francouzské produkci Bídníků. Její vztah k tomuhle muzikálu je díky tomu cítit z každé minuty.

V překladu Kataríny Labajové-Pokorné a přebásnění Jána Štrassera se muzikál poprvé představil ve své slovenské podobě, kterou opravdu stojí za to slyšet. Písně plynou hladce a znějí velmi přirozeně. Překladatelé si také dali záležet na odlišení jazyka jednotlivých sociálních skupin vystupujících v příběhu.

Ač je Divadlo Nová Scéna možná menším prostorem než divadla, ve kterých byl tento muzikál v minulosti uveden, scénografovi Petru Hlouškovi se povedlo navrhnout scénu, která využila prostor na maximum a přidala produkci jakousi zajímavou komorní atmosféru. Jedním z detailů, které nás oslovily, jsou scény odehrávající se v publiku, které představení dodaly na dynamičnosti.

Obrovskou přidanou hodnotou je též živá hudba v podání Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu, pod taktovkou Petra Valentoviče.

Coby Jean Valjean se v bratislavské produkci představil Titusz Tóbisz , pro kterého tato role není premiérou. V roce 2012 ji ztvárnil v Národním divadle v Miškolci, kde za svůj výkon získal ocenění „Hlas roka“. Typově a herecky je Titusz Tóbisz naprosto uvěřitelným Valjeanem, oslnil však zejména pěvecky. Ač operní přednes nebývá u představitelů Jeana Valjeana pravidlem, dodává jeho sólům unikátní atmosféru, což se potvrdilo i v tomhle případě. Při písni Bring Him Home (Otčenáš) publikum snad ani nedýchalo.

Inspektora Javerta, si zahrál mladý herec Jiří Daniel, pro nejž slovenská produkce Les Misérables také není prvním setkáním s tímto muzikálem. Objevil se již v jeho brněnské verzi jako Montparnass. Přestože mezi ním a představitelem Jeana Valjeana je poměrně velký věkový rozdíl, na scéně ho vůbec nebylo cítit. Jeho protějšku se tak pěvecky, jako i herecky suverénně vyrovnal a role přísného komisaře, odhodlaného v každém případě učinit zákonu zadost, se zhostil s opravdovou vervou.

Veronika Prášil Gidová není na divadelních prknech žádným nováčkem – muzikáloví fanoušci ji v současnosti můžou vidět v několika produkcích Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Emoce, které vložila do ztvárnění tragické hrdinky Fantine, byly opravdu přesvědčivé, a nezaostala ani po pěvecké stránce.

V roli Cosette, dcery Fantine se představila Michaela Baladová-Danielová. Role křehké, nevinné dívky jí perfektně sedla a má též krásnou barvu hlasu. Skvěle se doplňovala s Petrem Makranským, který ztvárnil studenta Maria. Ten se jako zamilovaný mladý muž představil již v roli Romea v bratislavské produkci francouzského muzikálu Romeo a Júlia a opět přesvědčil, že jde o polohu, na kterou se skutečně hodí.

Vendula Příhodová, známá zejména pro české divadelní fanoušky (kupříkladu jako Joanne v muzikálu RENT v Divadle Kalich), ztvárnila roli Éponine, kterou herecky s přehledem zvládla, a její provedení písně On My Own (CZ: Samotářka) bylo jedním z vrcholů představení.

Jaroslav Rusnák a Marta Kurčík Potančoková jsou ve svých rolích ten typ Thénardierovců, které ač nenávidíte za to, jak se zachovali k malé Cosette, na jejich scény se zároveň těšíte, protože oba disponují velkým komediálním talentem.

Překvapením večera byl Enjolras. Jak už bylo naznačeno na začátku tohoto článku, člověk míní
a chladné zářijové počasí mění, a to zejména v těch nejnevhodnějších možných momentech. Tím momentem byla právě první repríza muzikálu Bedári a tím člověkem Patrik Vyskočil, kterého překvapila zdravotní indispozice, což byl velký problém, protože v představení vystupuje bez alternace. Co teď?
A tak se nečekaně jako Enjolras představil Dárius Koči, v případě kterého, ač byl na tuto roli připraven jako swing „kdyby něco“, asi nikdo nečekal, že to „něco“ přijde takhle brzy. Situaci na začátku představení objasnila generální ředitelka Divadla Nová scéna Ingrid Fašiangová, troufáme si však říct, že kdyby to neudělala, nikdo by si ničeho nevšiml. Svého „spontánního premiérového Enjolrase“ zvládl Dárius Koči naprosto suverénně po všech stránkách. A tak se opět potvrdilo, že alternace, náhradníci, swings (účinkující, jenž mají v představení vlastní roli, zároveň však umí v případě potřeby zaskočit v několika jiných) a „emergency covers“ (CZ: nouzový záskok) jsou pro představení zásadní a nejsou jenom jakousi „záplatou“. Vzpomeňte si na to, když příště pohlédnete na ferman. 🙂

Celkově tak možno říci, že Les Misérables v Bratislavě se setkali s velkým úspěchem a jde o produkci, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít. Vstupenky možno zakoupit na https://www.nova-scena.sk/bedari/ .

Autorem fotografií je Marek Malůšek a byly použity se svolením Divadla Nová scéna. 

Autorka článku: Romana Švecová

Redaktoři na cestách: Legendární Cyrano z predmestia se vrací

Cyrano z predmestia je dílem, které lze na muzikálové scéně bez nadsázky možno nazvat legendou. Jedná se totiž o první slovenský rockový muzikál, jenž měl premiéru v roce 1977 v Divadle Nová scéna v Bratislavě. Libretistka Alta Vášová se inspirovala příběhem Cyrana z Bergeracu od Edmonda Rostanda – ze šlechtice s dlouhým nosem, který mu brání vyznat své city ženě svého srdce, však vytvořila známého hudebníka Cyrana s tendencí přitahovat rvačky, které zanechaly na jeho nose ošklivé jizvy, a děj přenesla z aristokratického prostředí do světa hudebních klubů. Vypráví příběh umělců „na volné noze“, kteří se pokouší najít svůj prostor k vyjádření bez toho, aby byli jakkoliv omezováni.

Autoři hudby Marián Varga a Pavol Hammel a textaři Kamil Peteraj a Ján Štrasser změnili Cyranovy zamilované dopisy na písně,v nichž nenajdete lehké metafory, leč neskrývanou upřímnost a hudebně nabízí průřez jak rockovými skladbami, tak i klavírními baladami, díky čemuž tu svou píseň najde každý divák.

Režie se ujal Patrik Vyskočil, pro něhož byl projekt režijní premiérou a dramaturgie Dávid Hartl. Oba patří mezi herecké stálice Divadla Nová scéna, na jehož prkna se tento muzikál 16. května 2019 vrátil. Cílem bylo přiblížit příběh současnému divákovi, a tak je velká část děje zasazená do atmosféry nočních klubů, objevuje se tu aktuální jazyk a nová produkce též upozorňuje na problém drogové závislosti. Modernější podoby se dočkala i scéna, jejíž autorem je Martin Novák, v podobě rozestavěného developerského projektu. Zaujala však zejména videoprojekcemi, které doplňovaly dění na jevišti – například stránkami z bulváru či odrazem vnitřního světa hlavních hrdinů Cyrana
a Jána, kteří se navenek snažili na sobě nedat nic znát. Důležité je též dodat, že herce na scéně doplňuje živá kapela, díky čemu zvuk získává na autentičnosti.

V hlavní roli se představil Ján Slezák, kterého diváci měli možnost vidět již v koncertním uvedení tohoto muzikálu před dvěma lety. Cyrano je chlápkem, který se, jak sám v muzikálu říká, nikdy nebrání dobré rvačce, pod maskou tvrďáka se však ukrývá citlivý muž s výjimečným textařským talentem, navíc tajně zamilovaný do své kamarádky Roxany.  Svými písněmi pro ni se však rozhodne pomoct jejímu přítelovi Jánovi, který je vydává za svoje.
Již na vzpomínaném koncertě oslnil Ján Slezák svým hlasem a teď, když se do této postavy převtělil, jen potvrdil, že je pro ni tou správnou volbou. Známá píseň „Ja nemám lásku v malíčku“ potěšila nejenom skalní fanoušky tohoto muzikálu, ale i nové diváky. Jeho Cyrano vyzařoval jakousi přirozenou autoritu, ač bylo vidět, že když přijde na Roxanu, svádí vnitřní boj a její neopětovanou láskou trpí.

Cyranův protějšek, mladého zpěváka a textaře Jána si zahrál Vladislav Plevčík. Jeho přerod z naivního, popleteného, leč bláznivě zamilovaného puberťáka v zoufalou, drogově závislou trosku přesvědčenou o tom, že láskou Roxany není on, nýbrž pouze jeho písně, je naprosto uvěřitelný od prvního momentu a v závěrečné scéně byl přesvědčivý až mrazivě. Co se týče pěveckého výkonu, z hlasu bylo poznat, že s některými pasážemi lehce bojuje, což ale mohlo být způsobeno zdravotní indispozicí.

Mirka Gális Partlová je výborná zpěvačka, což měla opět možnost předvést v roli Roxany. Její sólová píseň „Tŕňová královná“ byla jedním z vrcholů večera. Nezaostává však ani po herecké stránce – jak v roli mladé, ambiciózní dívky, toužící dostat prostor zazářit, tak se očividně cítila komfortně i jako diva, která se z ní v druhém dějství stává.

Celkově tedy možno říct, že Cyrano z predmestia je titulem, který se v nové divadelní sezoně rozhodně vyplatí vidět. Datum další reprízy muzikálu v současnosti ještě není upřesněno, vstupenky je však možné zakoupit zde .

Autor fotografií: Zdenko Hanout
Autorka článku: Romana Švecová

Cyrano z predmestia

Recenze: Ztratil Galileo vizi?

Muzikál Galileo se po 15 letech vrátil na prkna divadla Hybernia. Příběh o jednom z nejznámějších fyziků a myslitelů všech pokolení z pera Janka Ledeckého a Šimona Cabana je zpět. Sází až na výjimky na totožné obsazení jako před lety, obdobná je také scéna a kostýmy. Nastudování si slibuje jak probuzení sentimentu u těch, kteří byli přítomni původnímu uvedení, tak jistě i získání diváků nových. Dokáže i dnes muzikál Galileo zaujmout?

Přenášíme se do doby, kdy to lidé racionálního zaměření zkrátka neměli jednoduché. Na to se nás tvůrci snaží poučit dostatečně. Co však chybí, je nosná dramatická situace a logické motivy postav. Z mnoha scén ani nebylo zřejmé, co se vlastně před očima diváka odehrálo. Například smrt Mii je nepochopitelná jak načasováním, tak ztvárněním. Stejně tak se člověk podiví slečně Medici, která se zjevuje, aby škodila, ale nikdo neví proč. O hloubce postav zde nelze hovořit, navíc se chovají tak nelogicky, že donutí nejednoho diváka nevěřícně zamrkat. Zaměříme-li se na charakter Galilea, zjistíme, že už jen jeho postava popírá celou myšlenku muzikálu. Rozumím tomu, že tvůrci chtěli ukázat, že jsou chytřejší než divák a vyzmizíkovali ono slavné ,,a přece se točí“, které Galileo ve skutečnosti zřejmě nepronesl. Nepochopitelné je ovšem plné přiznání. Pokud hrajeme hru o osobní statečnosti a síle jedince čelit poblázněnému davu, konečná slabost Galileova promlouvá silně proti. Domnívám se, že v tomto případě by trošku té legendárnosti prospělo. Však Richard III. také žádné království za koně darovat nechtěl.

V hlavní roli se dle očekávání předvedl Janek Ledecký. Jeho Galileo je nesmělý vědátor vhozen do víru dění a pozornosti, kterou očividně nevyhledává. Většinu času se tváří ublíženě, je to vlastně jedna z mála jeho věčných póz. Sabina Laurinová coby jeho láska Mia odehrává svou roli obstojně, ačkoliv se jí kromě naivky jiných poloh nedostává. Skvěle ztvárněný je otec Inchofer Pepy Vojtka, ze kterého démoničnost přímo sálá. Potěší, že ačkoliv je jeho role spíše archetypem bigotního blázna, hraje si s ní a snaží se měnit hlasové intonace, čímž charakteru dodává plasticitu. Ivana Chýlková dostala roli opravdu nevděčnou. Jediné, co předvádí na scéně, jsou obscénní pohyby, které jsou sami o sobě přebytečné a bezúčelné.

Díky velkým jménům si zřejmě muzikál své příznivce najde, pokud však chceme hodnotit jeho řemeslnou stránku, nesklidí Galileo jásavé ovace. Technicky je proveden dobře, pokulhává však narativ, písně jsou stejnavé a příliš nezaujmou. Muzikál je žánr postaven na emocích, které obnažené nutí diváka ke sdílení. Zde se však těžko takový cíl naplňuje, z věčného principu vykonstruovaných procesů se nám dostává pouze myšlenky ,,nic nedělej, nic nezkazíš“.

Autorka: Bára Viceníková

Foto: Divadlo Hybernia

Galileo – muzikál plný hvězd

Po mnoha letech se na českou muzikálovou scénu vrátil úspěšný muzikál Janka Ledeckého Galileo. Příběh slavného italského vědce, vynálezce a astronoma nabízí pohled do renesanční Itálie a přibližuje pomyslný souboj vědy a církve. První premiéra se odehrála v únoru 2003, představení poté bylo obnoveno ještě v roce 2008. Premiéra v Divadle Hybernia se konala 6. února 2019.

Hudbu a texty písní napsal sám Janek Ledecký. Představení režíroval Šimon Caban, choreografie nazkoušela Leona Qaša Kvasnicová.  Autorem minimalistické, zato vícefunkční scény, je rovněž Šimon Caban. Co se týče celkového převedení muzikálu, oproti předešlému uvádění nenastaly téměř žádné změny. V Divadle Hybernia se využívají původní kostýmy i kulisy. Představení celkově budí dojem, jako by ta léta od posledního uvádění vůbec neuběhla.

Jak už podtitul muzikálu napovídá, obsazení je vskutku hvězdné. V hlavní roli se alternují Janek Ledecký a Tomáš Novotný. Diváci se mohou těšit na jména jako Petr Kolář, Bohouš Josef, Sabina Laurinová, Dasha, Ivana Chýlková, Dušan Kollár, Josef Vojtek, Tomáš Trapl, Pavel Zedníček, David Uličník a mnoho dalších. Kompletní obsazení naleznete na našem webu.

Kromě Galilea samotného v příběhu vystupují také historické osobnosti – papež Urban VIII., Giordano Bruno a členové slavného rodu Medicejů (it. Medici), kteří ve Florencií vládli již od 15. století a zaměstnávali hromadu světoznámých umělců.

Muzikál krásně nastiňuje život v sedmnáctém století – intriky o moc, vliv církve na politiku, boj o dominanci vědy nad slepou vírou… Příběh Galilea Galilei je plný lásky, zrady a snahy o nalezení a pochopení pravdy. V dnešní době jsme ze všech stran zahlceni informacemi z různých médií a mnohdy je těžké zjistit, kde se pravda skutečně nachází. V časech Galilea platila jenom jedna pravda a ti co nesouhlasili, byli upáleni na hranicích jako kacíři. V kontextu dneška můžeme říct, že bychom měli všichni být takovým Galileem, bránit svůj názor a nejít slepě s davem. Protože my můžeme.

Galilea Galilei si celý svět spojuje s větou „A přece se točí!“. Rozvinutím Koperníkovy teorie přispěl k rozvoji moderní fyziky a jeho spisy inspirovali také Sira Isaaca Newtona a Alberta Einsteina. Nepřímo tedy položil základy moderní fyziky. Jak praví vypravěč příběhu: „U města Gibeon zastavil Bůh slunce na pár hodin. Roku 1564 se ve Florencii narodil muž, který slunce zastavil navždy.“

Autorka článku: Anna Duffeková

 

 

Norský Fantom Opery je jiný, přesto oslnil

Obdivovatele a fanoušky muzikálů většinou nic nezastaví, aby mohli vidět svá milovaná díla i daleko za hranicemi. Po Praze a Londýně bylo Oslo třetím městem, kam mě vyhnala zvědavost vidět další verzi mého oblíbeného Fantoma Opery.

Scenekvelder je soukromá norská scénická produkční společnost, která se zaměřuje na produkci nejznámějších světových muzikálů. V její produkci tak mohli norští diváci navštívit muzikály Bídníci, Zpívání v dešti, Mary Poppins, Billy Elliot, Tři mušketýři, Annie, The last 5 years, My Fair Lady a další, a zatím poslední je Fantom Opery. Ten se hraje v krásném a velkém divadle Folketeateret v centru Osla od září loňského roku a já jsem měla to štěstí, vidět jubilejní sté představení. Je to samozřejmě non-replica zpívaná v norštině a již zde musím zmínit pěkné hlediště a vynikající zvuk živého orchestru. Derniéra je plánovaná na 30. března 2019.

(Mé postřehy jsou čistě subjektivní. Nevyhnu se srovnání jednotlivých produkcí, jsem si však vědoma, že zejména non repliky jsou představení, kde je produkce omezena licenčními podmínkami, které diváci nemůžou znát. Proto se chci vyvarovat srovnávání stylem dobře/špatně nebo lepší/horší. Chci přinést hlavně představu o osloském představení a srovnání s českou non replikou, avšak není mým cílem někoho/něco kritizovat. Takže srovnání stylem líbilo více/líbilo měně snad nikoho nepohorší 🙂 )

Pozor, další text může obsahovat spoilery!

Již po zhlédnutí traileru mi bylo jasné, že norský Fantom Opery bude jiný než třeba londýnský. Fotografie a videa na stránce divadla slibovaly velkolepé kulisy, poněkud chudší kostýmy, ale hlavně nevšední zážitek. Překvapily mě dvě skutečnosti: Fantom má svoji masku na opačné straně obličeje než jinde ve světě, a Christine má blonďatou paruku. Nic z toho však nepůsobí rušivě – Christine je podle románu i muzikálu Švédka a vizáž Fantomova obličeje je jen síla zvyku. Nebyly to však jediné odlišnosti. V představení je jich daleko více.

Pokud jsem si někdy povzdychla u české verze, že mi v ní chybí některé londýnské detaily jako například červená šála u Christine ve scéně u hrobky, v Norsku toho chybí víc. Chybí například Fantomův prsten. Chybí také svícny v podzemí i lucernička. Ze všech baletek tančí na špičkách pouze jedna, i ta se objeví až na maškarním plese. Chybí i svatební šaty. A ve scéně u hrobky nechybí jen červená šála, ale i celá hrobka 🙂 Jako by chtěla produkce udělat po vizuální stránce úplně jiné představení (myšleno s nadsázkou, viz moje poznámka o licenčních podmínkách), a navíc vše minimalizovat a soustředit divákovu pozornost pouze na důležité věci, čemuž bych vcelku rozuměla – přemíra dekorací nebo „příliš mnoho lidí na jevišti“ odvádí člověka od děje.

Hned po vkročení do sálu vás čeká prázdné jeviště, které není nijak velké na šířku, má však značnou výšku i hloubku. Lustr již visí nad hlavami diváků v prvních asi 5 řadách uprostřed, zahalen prostěradlem. Další dění dává slibovat, co se týče kostýmů a dekorací, značnou „úspornost“ (nemyšleno finanční). U dražby je na scéně jen Raoul, licitátor a kluk ze zákulisí přinášející věci na dražbu. Hrací skříňka a ostatní věci jsou poměrně malé, ale plní účel. A takto se to táhne téměř (schválně říkám téměř) celým představením – žádná scéna nechybí, představení není nijak zkráceno, na jevišti však není nikdo/nic „navíc“. Kostýmy připomínají spíš moderní dobu, a to také ve scénách všech tří oper – u nich jsou však aspoň málo barevné. V ostatních obrazech jsou téměř výlučně v šedých, modrých, stříbrných a černých barvách, na maškarním bále se ještě občas mihne zlatá. Pevné dekorace jako portál a Fantomova lóže jsou stříbrné a připomínají sochy vytesané do kamene. Celé představení tak působí chladně, ale pouze navenek…

Když však na scénu vstoupí Fantom, vše je rázem jinak! V té chvíli jsem pochopila, že tvůrcům šlo o to, dodat hlavní postavě důležitost a jakousi pomyslnou velikost. S krokem Christine do zrcadla přichází velkolepá dekorace schodiště do podzemí (žádní dvojníci!) a při plavbě lodí se zjeví nádherné obří varhany ve skále, nespočet notových papírů a hodně modrého světla. Další velkou dekorací je střecha, která se v představení objeví dvakrát – i místo chybějící hrobky, a píseň Wishing You Were Somehow Here Again a následný terčet se odehrávají na střeše. Co jsem však ne úplně pochopila, je pistole v ruce Fantoma místo chrliče ohně. Stejnou pistolí vyhrožuje při únosu Christine z jeviště i Raoulovi při závěrečném terčetu… K Fantomovi samozřejmě patří také lustr, který vypadal jako z pravého křišťálu (podle barevných odlesků). A padá opravdu rychle – zastaví se jen pár centimetrů nad hlavami diváků.

Nebudu rozepisovat detaily každé scény. Rozdílů oproti jiným produkcím bylo mnoho, a někoho by i mohly iritovat, já jsem si však během chvilky uvědomila, že mi vlastně nevadí. Představení jako celek skvěle fungovalo díky fantastickým výkonům všech hlavních představitelů i company.

Obsazení

Roli Fantoma si zahrál norský zpěvák Espen Grjotheim, který disponuje velmi působivým, zvučným barytonem s operní sílou. Zpíval čistě, bezchybně, s emocemi, jeho hlas byl podmanivý, bravurní, šílený a také nešťastný a zlomený, stejně tak i jeho herectví. Od začátku nejznámějšího duetu se vlastně neustále dívá na Christine, je vidět jeho nervozita, a do karet mu hraje i jeho drobnější postava, kdy působí jako nepovedená hračka přírody, ale zároveň jako člověk se srdcem na dlani. Jeho Music Of The Night si vysloužila největší potlesk, a zcela zaslouženě. Bylo to možná i díky režijnímu nápadu, kdy dával Christine číst svoje noty a připomínal nezkušeného kluka, který láká dívku na sbírku motýlů. Myslím, že tím si úplně získal diváky a ti věděli, komu do konce představení fandit 🙂 Závěrečnou scénu pojal velmi excentricky, jelikož však byla režijně zcela jiná než u nás, měl to možná o něco jednodušší – nemusel moc běhat, a kromě toho mu více nešťastný než hrozivý či šílený výraz tváře dodávala právě maska. Obličej tak z obou stran vypadal stejně nešťastný, i když z jedné ošklivý…

Christine Daaé v podání Astrid Giske byla zajímavá a obecně velmi dobře zahraná i zazpívaná. Astrid disponuje jemným sopránem, který byl v některých partech na můj vkus slabší, byl však bezchybný ve všech tónech. Hrála i tančila skvěle (i když ne na špičkách) a charakter postavy vystihla včetně jejího vývoje. Jelikož – jak jsem zmínila – chyběl Fantomův prsten, Christine se k němu na konci již nevrátí, a to mi přišlo škoda. Aspoň se na něho při odchodu dívala se soucitem a vděkem…

Představitel Raoula de Chagny Carl Lindquist je urostlý chlap se zvučným barytonem, v některých polohách dokonce s operním zvukem. Není co vytknout – zpěv působivý a příjemný na poslech, herectví civilní, nijak nepřehnané, režijně pojatý jako člověk, který má vše zadarmo a podle toho se tak chová.

Carlotta v podání sopranistky Solveig Kringlebotn bavila publikum od začátku, kdy se zjevila. Zpívala (i kvákala) s lehkostí a šarmem sobě vlastním, působila jako karikatura operní subrety, kolem níž se točí celý svět, ale nepřeháněla to. Markus Bjørlykke jakožto Ubaldo Piangi jí skvěle sekundoval svým zjevem i silným tenorem a již jako Hannibal se stal miláčkem publika. Dvojice ředitelů Hans Marius Hoff Mittet (Firmin) a Arvid Larsen (André) měla správný komický šmrnc a také výborně zpívali. Mme Giry hrála Janikke Kruse s úžasným hlasem a správnou hereckou přísností. Poslední role – Meg Giry – hrála velice hezká dívka Charlotte Brænna, u níž mi bylo líto, že se na jevišti objevuje tak málo – byla to totiž jedna z těch postav, kterou tvůrci vyhodnotili jako „tu zbytečnou, co nemusí být v každé scéně“… Company tvořili výborní tanečníci. Choreografie baletních scén byly velmi půvabné, a také na maškarním bálu dokázaly zaujmout (když už kostýmy tanečníků byly barevně téměř stejné).

Když je dílo dobře napsané, funguje i v téměř alternativním pojetí. Představení jako celek bylo profesionální prací, působilo emotivně, citlivě a příjemně, zkrátka oslnilo, i když ne barvami. Bylo o hodně věcí i lidí chudší, ale užila jsem si jej naplno, i když jsem byla malinko zklamaná závěrem – a tento režijní tah asi nikdy nepochopím… Do jaké míry byly pozměněné texty kvůli změnám ve scénáři, už posoudit nemůžu. Každopádně byla to zajímavá non-replica, kterou se vyplatilo vidět. Aspoň můžu konstatovat, že náš český Fantom je konkurence schopný a produkce v Goji ho dělá víc než dobře!

Autorka článku: Silvia Antalíková

Zdroj fotografie: facebooková stránka produkce Scenekvelder

 

Obsazení:

Fantom Opery – Espen Grjotheim

Christine Daaé – Astrid Giske

Vicomt Raoul de Chagny – Carl Lindquist

Carlotta Giudicelli – Solveig Kringlebotn

Ubaldo Piangi – Markus Bjørlykke

Monsieur Richard Firmin – Hans Marius Hoff Mittet

Monsieur Gilles André – Arvid Larsen

Madame Giry – Jannike Kruse

Meg Giry – Charlotte Brænna

 

 

 

Rebecca

Jméno zahalené tajemstvím. Divák ji nikdy nevidí ani neslyší. Vše, co o ní víme, je pouze ze vzpomínek a vyprávění. A přesto Rebecca hýbe celým dějem muzikálu, který se odehrává po její smrti. Ne nadarmo se říká, že člověk úplně nezemře, pokud si jej někdo pamatuje. Na Rebeccu se zkrátka nedá zapomenout.

Psychologický román Mrtvá a živá (orig. Rebecca) napsala v roce 1938 britská dramatička a prozaička Daphne du Maurier. Již o dva roky později byla kniha zfilmována v režii Alfreda Hitchcocka. Dodnes již bylo natočeno několik filmů s tímto námětem, na nejnovějším začal v roce 2018 dělat internetový filmový gigant Netflix. Co se týče divadelních zpracování, román přepsala sama autorka na divadelní hru už v roce 1939. Před čtyřmi lety se Rebecca hrála v novém činoherním zpracování v anglickém Cornwallu.

Nás ovšem zajímá muzikál, který premiéroval v roce 2006 ve vídeňském Raimund Theater.  Hudbu složil Sylvester Levay. Libreto a texty písní napsal Michael Kunze, kterého diváci můžou znát jako autora dalšího muzikálového hitu Ples upírů. O český překlad se postaral Michael Prostějovský. Choreografie vskutku početného ansámblu nazkoušel Ladislav Cmorej a celé představení běží pod taktovkou režisérky Gabriely Petrákové. Podstatnou součástí představení jsou také videoprojekce a animace z dílny Petra Hlouška. Česká premiéra se odehrála 9. března 2017 v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě.

Celý muzikál se točí kolem Rebeccy, zesnulé ženy bohatého Maxima de Winter. Nicméně samotnou Lady de Winter diváci nikdy nespatří. Hlavní ženskou rolí je proto nová Maximova manželka. Její postava se jmenuje Já. Jelikož je muzikál napsán na motivy psychologického románu, jde ze strany autorů o moc chytrý tah. Divák se po celou dobu představení ztotožňuje s touhle postavou, protože se dozvídá informace ohledně Maximovy minulosti a jeho vztahu s Rebeccou současně s ní. Martina Šnytová diváky provází životním příběhem Já od naivní dívky až po zoufalou manželku naprosto dokonale.

Maxim de Winter v podání Lukáše Vlčka uchvátí diváka i Já na první pohled. I přes snahu o nový život se nemůže zbavit myšlenek na Rebeccu, která jej pronásleduje i po smrti. Tohle prokletí se táhne celým vztahem s novou manželkou. Teprve až ke konci všichni pochopí, co stojí za jeho výbušným chováním pokaždé, když někdo zmíní jméno jeho zesnulé ženy.

Snad nejpodivnější postavou celého muzikálu je paní Danversová. Přísná hospodyně statku Menderley, který patří Maximovi, nahání hrůzu pokaždé, když vstoupí na jeviště. Právě ona pořád živí vzpomínky na Rebeccu a mluví o ní při každé příležitosti. Dokonce udržuje pokoj s orchidejemi přesně tak, jak jej Rebecca opustila. Je jí oddaná i po smrti. Katarína Hasprová v této roli naprosto exceluje a Cenu Thálie si za ni opravdu zaslouží.

Na představení se podílí hromada, vskutku talentovaných muzikálových umělců. Tomáš Savka jako Rebecčin bratranec Jack, Lenka Bartolšicová jako excentrická Američanka paní Van Hopperová, Libor Olma v roli blázna Bena a mnoho, mnoho dalších.

Dokonalé herecké a pěvecké výkony jsou doplněny mnohými projekcemi, které na rozdíl od některých jiných muzikálů, vůbec nepůsobí rušivě. Jevišti dominuje schodiště, se kterým se v průběhu celého představení velmi efektně pracuje. Dobové kostýmy z dílny Sylvy Zimuly Hanákové ještě víc umocňují dojem z tohoto nádherného díla.

Muzikál Rebecca je představení, za kterým se vyplatí vycestovat, o čemž svědčí i desetiminutové standing ovation. Pokud pojedete, nebudete litovat.

Autorka článku: Anna Duffeková

Matúš Čák Trenčiansky dobýja Bratislavu

Pán Váhu a Tatier, Matúš Čák Trenčiansky, ovládal na prelome 13. a 14. storočia prevažnú časť dnešného Slovenska, básnici a spisovatelia ho nie raz nazvali prvým slovenským kráľom. Meno tohto uhorského šľachtica je opradené množstvom tajomných legiend a príbehov o slávnych bitkách. Muzikál Matúš Čák Trenčiansky divákom približuje boj o Svätoštefanskú korunu a intrigy, ktoré sa diali na uhorskom dvore pri nástupe Karola Róberta na trón.

Premiéra sa konala 21.9.2018. Hudbu k muzikálu zložil Ľubo Horňák, libreto napísal Jakub Nvota, texty piesní  Marián Brezáni Dodo Gombár. Tu musím oceniť občasné použitie latinčiny, ktorá dodáva deju historický ráz a obzvlášť pojem Terra Mathei (Matúšova zem), vtedajší názov celého jeho panstva.  Choreografie si vzala na starosti Beáta Oleárniková a predstavenie je v réžií Petra Weincillera. Treba taktiež vyzdvihnúť autora scény, ktorá síce pozostáva len z niekoľkých kusov dreveného nábytku a troch stolov, ale počas celého predstavenia sa s nimi nádherne pracuje. Tým, že je divadlo také malé, pôsobia efektne aj svietniky a lampáše so skutočnými sviečkami. Dynamiku predstaveniu dodáva aj pohyb účinkujúcich v hľadisku a diváci sú tak úplne vtiahnutí do deja.

Hlavnú rolu Matúša Čáka stvárňuje Jiří Zonyga, ktorého diváci môžu poznať z muzikálov Ples upírovMefisto.  Napriek tomu, že pôvodom nie je Slovák, jeho slovenčine sa nedá absolútne nič vytknúť, bola som veľmi príjemne prekvapená. Rolu neoblomného mocného šľachtica, ktorému však nie sú cudzie city a láska, zvládol na výbornú. Takisto oceňujem aj zapojenie sa do záverečnej bitky, keďže býva zvykom, že boj na javisku predvádza výhradne company.

Jeho láska Izabella je v podaní Petry Maxinovej absolútne neprehliadnuteľná nielen vďaka sýtočerveným šatám. Žena, o ktorú majú záujem dvaja najmocnejší uhorskí šľachtici, Matúš Čák a Karol Róbert, dodáva putovaniu za trónom ukončeným Bitkou pri Rozhanovciach aj trpký nádych pomsty.

Role Karola Róberta, mladého panovníka na uhorskom tróne, sa zhostil bývalý superstárista Martin Harich. Myslím, že sa na túto rolu perfektne hodí, nielen vekom. Rozmaznaného fracka s naivnou predstavou o panovaní stvárnil bezchybne.

Zaujímavou postavou je aj Kuma, Lenka Rakárová, ktorá sa niekoľkokrát Matúša pokúsi zabiť, no nikdy neuspeje, čo vedie diváka k zamysleniu, či jeho smrť naozaj chce, alebo len koná na rozkaz vrchnosti. Jej protikladom je Johan, Milan Šimek, ktorý síce začína ako Matúšov priateľ, no pod tlakom cirkvi a panovníka obracia kabát. Je ideálny príkladom toho, čo všetko boli ľudia vtedy schopní urobiť, aby si zachránili kožu aj napriek prísahám a sľubom.

Kardinál Gentilis v podaní Petra Kočiša nádherne ukazuje manipuláciu vysokých cirkevných úradníkov tej doby s vysokou šľachtou a intrigy v boji o moc. Nielenže je šedou eminenciou celého kráľovstva, ešte si dá za to aj platiť.

Peter Pavlík v roli kuchára je jasným dôkazom, že aj s malým gašparkom sa dá hrať veľké divadlo. Minimum priestoru na javisku využíva na maximum, odľahčuje pomerne temné predstavenie nenúteným humorom a slovnými hračkami.

Za zmienku určite stoja aj štyria rytieri zo skupiny historického šermu Rád svätého Galahada, Gábor Blászovits, Martin Kriváň, Ladislav Záhradník a Peter Michalek,  ktorí síce celé predstavenie nepovedia nič, ale v záverečnej bitke predvádzajú absolútne dôveryhodný boj s reálnymi štítmi a mečmi. Oproti iným historickým muzikálom, ktoré používajú len „bezpečné“ atrapy je to určite plus.

V dnešnej dobe sa robí veľmi veľa historických muzikálov, ale Matúš Čák Trenčiansky jednoznačne patrí k tým najlepším. Komornosť divadla umožňuje bližší kontakt s divákom a herecké výkony v kombinácií s historickým šermom publikum naozaj prenášajú o niekoľko storočí späť.

Muzikál Matúš Čák Trenčiansky sa bude hrať v Divadle Wüstenrot dvakrát mesačne do mája 2019.

 

Autorka článku: Anna Duffeková

BRATISLAVA Koncert Spojení SK a CZ

V stredu 21.11. 2018 sa pri príležitosti 100. výročia vzniku Československa v divadle Nová scéna v Bratislave konal koncert Spojení SK/CZ. Prizvaní boli slovenskí aj českí umelci, ktorí takýmto spôsobom ukázali kultúrnu blízkosť oboch národov. Koniec koncov, už názov koncertu Spojení má rovnaký význam ako v slovenčine, tak v češtine.

V priebehu koncertu moderátorská dvojica Michaela Medvecová KaprálikováDávid Hartl niekoľkokrát spomenula blízkosť slovenského a českého kultúrneho trhu. Obrovský boom zažili muzikály v 90. rokoch a odvtedy prekvitá nielen zahraničná, ale aj česká a slovenská muzikálová produkcia. Nehovoriac o množstve (nielen) muzikálových umelcov, ktorí neraz spolupracujú na projektoch v oboch republikách, či už sa jedná o hercov, spevákov, režisérov, alebo choreografov.

Koncert otvorila Katarína Hasprová piesňou Teď královnou jsem já z muzikálu Kleopatra z dielne Michala Davida. Práve Davidove muzikály sa na Slovensku hrali aj hrajú celkom často a niekoľko z nich hostila aj Nová scéna. Následne muzikálom Kleopatra pokračoval držiteľ Ceny Thálie Marián Vojtko s piesňou Síla vůle bohů. V jeho prevedení sa k slovu dostal aj svetoznámy muzikál Andrew Lloyd Webera Fantóm opery, z ktorého spieval Hudbu noci (Music of the Night). Duet Vím, že jsi se mnou z muzikálu Dracula od autorského kvarteta Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Hes a Jozef Bednárik opäť predviedli Katarína HasprováMarián Vojtko, ktorí účinkovali aj v jeho uvedení v Bratislave.

Ďalší blok patril Jankovi Ledeckému, keďže sa jeho muzikál Iago hral v Bratislave momentálne ho diváci môžu vidieť v Prahe. Pieseň Nevěrná z muzikálu Hamlet prišla zaspievať Sisa Sklovská.  Zo spomínaného Iaga zahrali a zaspievali Martin KaprálikLukáš Pišta scénu Žiarlivosť.

Po českej tvorbe sa ku slovu dostali aj ďalšie stálice svetového muzikálu. Pieseň Otčenáš z muzikálu Bedári (Les Misérables) odspieval v slovenskej verzií Dušan Vitázek. Zatiaľ sa tento muzikál hral len  v Česku, ale od budúcej sezóny by mal zavítať aj na dosky Novej scény.  Dvojnásobný držiteľ Ceny Thálie divákom predviedol aj hru na fujare a s kolegyňou Mirkou Partlovou si strihli česko-slovenský duet Maria z ďalšej svetovej klasiky, West Side Story.

Piesňou Nenávistná z muzikálu Krysař odštartovala Michaela Kapráliková ďalší česko-slovenský blok. Muzikál Daniela Landu, takisto, po niekoľkých úspešných rokoch na českej scéne zavítal v 90-tych rokoch aj na Slovensko. V Krysařovi pokračoval Martin Kaprálik piesňou Krysařova zpověď a do tretice tento muzikál uzavrela Sisa Sklovská sólovkou Temný stín. Všetci traja spomínaní spolu účinkovali v slovenskom uvedení v roku 1999.

Po svetovej a prevažne českej tvorbe sa diváci dočkali aj pôvodných slovenských muzikálov.  Sisa Sklovská zaspievala pieseň Buď šťastný aj sám z muzikálu Ľuba Horňáka Madame de Pompadour, ktorý bol, rovnako ako ďalší slovenský muzikál Mata Hari, ocenený na Svetovom muzikálovom festivale v Južnej Kórey. Muzikál František z Assisi z dielne Gabriela Dušíka premiéroval v Prešove a cez Novú scénu sa dostal až do Těšínskeho divadla. Opäť česko-slovenský duet Nenápadná je láska v bielom zaspievali Lucia BergerováMichaela Kapráliková.  Treticu pôvodných slovenských muzikálov uzavrela Bátoryčka Henricha Leška piesňou Neľutujem v podaní Kataríny Hasprovej a Lucie Bergerovej, ktorá za túto rolu obdržala Cenu Thálie. Prvá spomínaná dostala toto ocenenie za pôvodný nemecký muzikál Rebecca, z ktorého zaspievala titulnú pieseň Rebecca.

Koncom koncertu prišiel rad na Ôsmy svetadiel inšpirovaný hitmi skupiny Elán. Mirka Partlová zaspievala emotívnu pieseň Len kým tu si. Prišiel aj jeden z autorov Vašo Patejdl, ktorý v rozhovore okrem iného prezradil, že sa chystá pokračovanie tohto mimoriadne úspešného muzikálu, ktorý takmer súčasne premiéroval v Bratislave aj v Prahe. Následne zaspieval ďalšiu elánovskú klasiku Láska moja a duet s Mirkou Partlovou Ak nie si moja.

Koncert ukončila pieseň Voda, čo ma drží nad vodou v prevedení všetkých prítomných umelcov. V priebehu koncertu sa neraz spomenul fakt, že medzi našimi republikami funguje neuveriteľná kultúrna spolupráca, dalo by sa takmer povedať, že máme spoločný kultúrny trh. Bola by preto obrovská škoda, keby sa takéto česko-slovenské akcie konali len pri príležitosti výročia vzniku ČSR a podobných udalostí. Snáď sa v budúcnosti táto spolupráca ešte viac prehĺbi a môžeme sa tak navzájom umelecky obohatiť.

Autorka článku: Anna Duffeková

Fotografie: René Miko

Fantom Opery

Dracula 2018

Osmý světadíl

Krysař